o 12 440,08 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 32/2025-54 ze dne 18.3.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 13 385, 46 Kč s úrokem ve výši 14, 75 % p.a. z částky 11 860, 08 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % p.a. z částky 11 860, 08 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a § 2399 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru, dále podle § 561 a § 562 o.z. ve spojení s nařízením EU č. 910/2014 a podle § 2991 o.z. a žalobu zcela zamítl, včetně veškerého příslušenství, neboť žalobkyně neprokázala, že žalovanému byl úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnut (že finanční prostředky byly převedeny). Zdůraznil, že z vlastních záznamů [právnická osoba] takové skutkové zjištění nevyplývá, neboť mají jen význam skutkového tvrzení, nikoli důkazního prostředku (jedná se o opak kvitance). Jiný důkazní prostředek žalobkyně o svém skutkovém tvrzení, že [právnická osoba] žalovanému poskytla peněžní prostředky, nenavrhla. Přitom se jako důkazní prostředek o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému nabízí například výpis z účtu vedeného [právnická osoba] nebo kvitance prodávajícího, jemuž měl žalovaný platit úvěrem za odebrané zboží. Žalobkyně se ovšem nedostavila k jednání, takže nemohla být poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti označit ke svým tvrzením další důkazy. Soud prvního stupně se zaobíral také uzavřením smlouvy o úvěru v elektronické podobě a uzavřel, že nebyla ze strany účastníků vůbec podepsána. Dále řešil okolnosti postoupení pohledávky a výzvy k plnění, nicméně z těchto dalších listin neučinil pro věc významná skutková zjištění.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v celém rozsahu. Především namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav. Brojí proti závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy pro absenci elektronických podpisů smluvních stran. Namítá, že již k žalobě přiložila elektronický originál smlouvy ve formátu PDF opatřený elektronickým podpisem poskytovatele [Anonymizováno]; v podání ze dne 21.2.2025 navíc výslovně uvedla, že podpisy jsou patrné v panelu „Podpisy“ přímo v elektronickém souboru, což doložila vyobrazením. Soud prvního stupně se však omezil na listinný výtisk souboru (kopii) a neprovedl důkaz elektronickým originálem smlouvy, v němž je elektronický podpis obsažen. Závěr o neexistenci podpisu tak stojí na vadném procesním postupu soudu. Z tohoto důvodu nelze uzavřít, že smlouva nebyla platně sjednána a věc je třeba posuzovat jako bezdůvodné obohacení.

4. Subsidiárně, i kdyby nebyla existence elektronických podpisů prokázána, žalobkyně odmítá závěr, že neunesla důkazní břemeno o poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému. Předložená transakční historie je výstupem z úvěrového účtu, tedy z účetní evidence banky; takový záznam má odlišnou váhu než běžná soukromá listina, neboť bankovní systémy podléhají dohledovým a regulatorním požadavkům, a právě na bankovních výpisech standardně stojí dokazování peněžních toků. Závěr, že takový důkaz nelze přijmout jako důkaz pohybu finančních prostředků, je podle žalobkyně nepřijatelný a v rozporu s § 562 odst. 2 občanského zákoníku, který akcentuje spolehlivost elektronických záznamů. Dále zdůrazňuje, že z transakční historie vyplývá i platební chování žalovaného, kdy v měsících listopad 2022 až leden 2023 hradil řádně splátky a v úhradách, byť již nepravidelných, pokračoval i poté. Z toho plyne vyvratitelná domněnka existence dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 občanského zákoníku (uznání dluhu jeho plněním), jež přenáší důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na žalovaného. Soud prvního stupně tuto domněnku zcela pominul a nevypořádal se s ní v odůvodnění. Na tomto základě pak navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání nároku, včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

6. Z hlediska sporných skutkových zjištění odvolací soud na základě odvolacích námitek zopakoval za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. veškeré důkazy označené a předložené již před soudem prvního stupně a na rozdíl od něj skutkově uzavřel, že úvěrová smlouva byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] („[Anonymizováno]!“) dne 18.11.2022 elektronicky podepsána platným uznávaným elektronickým podpisem zaměstnance poskytovatele úvěru, konkrétně [jméno FO]. Současně bylo připojeno i kvalifikované elektronické časové razítko dokládající čas podepsání (kdy již tento podpis existoval). To je patrné nejen z elektronického originálu smlouvy po jeho zobrazení v jeho původní podobě (dostupné v elektronickém spisu CEPR), včetně dat o podpisech (prostřednictvím odpovídajícího softwaru), jak žalobkyně zdůrazňovala, ale i ze záznamu o ověření elektronického podání, jehož součástí tento důkaz byl, stejně jako byl i součástí pozdějšího podání (znovu). Součástí automatického ověření elektronických dokumentů soudem je totiž nejen podání (procesní úkon), ale i všechny ostatní elektronické dokumenty (důkazy – přílohy podání) tvořící obsah dodané datové zprávy.

7. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud vycházel jen z obsahu listiny (kopie) vytištěné do spisu (z listinné podoby spisu po jeho převedení do rejstříku „C“), aniž by provedl důkaz též příslušným identifikátorem (záznamem o ověření) elektronického podání, resp. přímo zobrazením elektronického dokumentu v té podobě, jak byl soudu účastníkem předložen. V tom je třeba žalobkyni přisvědčit.

8. Jiným způsobem totiž nelze zobrazit příslušná metadata elektronických dokumentů ani detaily případných elektronických podpisů. Doložka „bylo podepsáno elektronicky, pokud není uveden vlastnoruční podpis“ ani u toho připojená doložka „[Anonymizováno]“ s prázdným řádkem na případný vlastnoruční „podpis klienta“ samozřejmě sama o sobě potřebný elektronický podpis nepředstavuje, nicméně elektronický podpis je ve všech jeho vyšších úrovních (od zaručeného elektronického podpisu výše) z povahy věci nevizualizovaný, takže v obsahu dokumentu „není vidět“ a lze ho zobrazit pouze prostřednictvím příslušného softwaru, což soud prvního stupně zjevně neučinil, ačkoli tak učinit měl a mohl. Jinými slovy, samotná okolnost, že v místech pro připojení podpisu, tam kde obvykle bývá připojen vlastnoruční podpis, není v obsahu elektronického dokumentu „nic k vidění,“ ještě neznamená, že dokument nebyl elektronicky podepsán, jak mylně uzavřel soud prvního stupně.

9. Pokud jde o podpis žalovaného (nesprávně označeného ve smlouvě jako „[Anonymizováno]“ a nikoli „[Anonymizováno]“), nejde ani o podpis uznávaný ani o podpis kvalifikovaný a jeho technickou platnost rovněž nelze ověřit. Na elektronickém dokumentu jsou v tomto směru připojeny dvě uznávané elektronické pečeti, jednak pečeť [Anonymizováno] a dále pečeť elektronické služby s názvem [Anonymizováno], jejichž platnost již ale nelze technicky ověřit, neboť kvalifikovaný certifikát poskytovatele expiroval v roce 2023. Podpis samotného žalovaného je založen na krátkodobém certifikátu pro elektronický podpis (s platností 20 minut), vystaveném právě blíže neurčenou službou s názvem [Anonymizováno]. Tento certifikát není kvalifikovaný, jeho vydavatel totiž není kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru, proto není uveden ani na seznamu AATL ani na seznamu EUTL v souladu s nařízením EU č. 910/2014. Z hlediska právní úpravy citované soudem prvního stupně tak jde jen o „zaručený“ elektronický podpis, který ale identitu podepsané osoby bez dalšího ve skutečnosti „nezaručuje,“ obdobně jako prostý elektronický podpis (viz níže). Právě absence kvalifikovaného certifikátu (na rozdíl od použitého certifikátu), v němž musí být v souladu s uvedeným nařízením uvedeny pravdivé údaje o totožnosti podepisující osoby, které byl vystaven, čímž se její identita teprve s vysokou úrovní důvěry „zaručuje,“ je pro tento závěr klíčová. To také umožnilo, aby nejen v obsahu dokumentu, ale i v obsahu certifikátu došlo k pochybení ve jméně žalovaného. Identita podepisující osoby se totiž u použitého certifikátu (na rozdíl od kvalifikovaného) neověřuje v souladu s uvedeným nařízením.

10. Dále se z obsahu dokumentu podává, že k takto podepsanému a zapečetěnému dokumentu bylo dále připojeno ještě další kvalifikované elektronické časové razítko z 21.11.2022. K tomuto datu tedy dokument se všemi podpisy a pečetěmi již existoval.

11. Závěr soudu prvního stupně, že jen z tohoto dokumentu nelze považovat uzavření úvěrové smlouvy ze strany žalovaného za dostatečně prokázané, je tedy správný. Není vůbec patrné, jaké jsou vztahy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně k uvedené službě Docaposte, na kterou se odvolává, ani jaké jsou podmínky provozu této služby co do zjištění totožnosti osoby, jíž je nekvalifikovaný certifikát vystavován (žalovaného). V takovém případě nelze bez dalšího věřit obsahu certifikátu a tím pádem ani činit konečné závěry o totožnosti podepsané osoby.

12. Další dokumenty byly předloženy ve formátu PDF bez jakéhokoli autentizačního prvku, který by dokládal jejich pravost, tedy okolnost, že jde vskutku o výstupy z bankovní evidence, jak žalobkyně tvrdí. Pouze údaj o tom, že žalovaný na úvěr „vyčerpal 29 237 Kč“ neumožňuje bez dalšího učinit závěr, že tomu tak skutečně je. Také tabulka o průběžném plnění (řádném i nepravidelném) je jen soupisem (tabulkou) tvrzených plateb a jejich zaúčtování na nároky žalobkyně. Nijak nedokládá, kdo splátky platil, že to byl skutečně žalovaný, a nikoli jen někdo, kdo se za žalovaného vydával a vydává, nebo že nejde jen o prostý omyl. Nejde totiž o žádné výpisy z účtu, jak žalobkyně tvrdí, kde by bylo patrné kdy a z jakého účtu a na jaký účet platby došly, ale jen o prosté tabulky a soupisy, o nichž je jen tvrzeno, že z takových výpisů vycházejí a že z nich vycházejí správně. U interní evidence žalovaného by to bylo stejné.

13. Jakkoli odvolací soud nesdílí striktní pohled soudu prvního stupně, že dokumenty vydané bankou představují jen její vlastní tvrzení a nikoli způsobilé důkazy, v daném případě z předložených dokumentů objektivně nelze učinit ty závěry, které žalobkyně i v odvolání prosazuje.

14. Převod peněz nelze považovat za prokázaný či nesporný ani z toho, že žalovaný tuto skutečnost nesporoval, neboť za nesporná lze považovat pouze shodná (aktivní) tvrzení stran, nikoli tvrzení jen jedné z nich, ke kterému se druhá strana pouze nevyjádřila (viz § 120 odst. 3 o.s.ř.).

15. Soudu prvního stupně lze v tomto směru přisvědčit, že žalobkyni nic nebránilo doložit, že zapůjčené prostředky vskutku vyplatila obchodníkovi, od kterého měl žalovaný tímto způsobem nakoupit nějaké zboží hrazené úvěrem, ani nic nebránilo doložit výpisem z účtu, že to byl žalovaný, kdo splátky hradil (kdy, z jakého účtu a kolik), zejména pokud o tom měl soud prvního stupně pochybnost.

16. Poskytnutí uvedeného úvěru nevyplývá ani z předložené korespondence, neboť žalovaný nikdy nikde nepotvrdil, že smlouvu uzavřel a že uvedený úvěr čerpal.

17. Představa žalobkyně, že soudu předloží jen některé obecné kopie „sestav úvěru,“ z nichž ve skutečnosti nic konkrétního nevyplývá, je chybná. V takovém případě je totiž dokazování v zásadě vedeno jen úporným tvrzením žalobkyně o tom, kde a jak si sama prezentované údaje bere, a nikoli obsahem listin. Uvedenou logikou by (ad absurdum) žalobkyně mohla soudu předložit i jen svou žalobu, jejíž údaje (tvrzení) takto (údajně) vycházejí z bankovních aplikací, a dalším dokazováním se nezatěžovat s tím, že to tak soudu „musí stačit.“ S tímto přístupem se odvolací soud neztotožňuje.

18. Soudu prvního stupně tedy v daném případě nelze upřít opodstatněnou pochybnost o tom, co všechno lze z předložených dokumentů považovat za prokázané a co nikoli. Zejména je třeba v tomto směru zdůraznit pasivitu žalobkyně, která se o jí předpokládaném hodnocení předložených důkazů soudem (zda vskutku „stačí“) nepřišla přesvědčit k jednání soudu prvního stupně (ostatně ani odvolacího), kde by jí muselo být v daném případě poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti označit další důkazy, jak správně uvedl soud prvního stupně. Pokud by bylo třeba doplnit i tvrzení, např. o mechanismu elektronického podepisování smlouvy, platí stejný závěr i pro poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Pokud se žalobkyně k jednání soudu prvního stupně nedostavila, pak se skutečně uvedeného práva vzdala, takže nemůže být nijak překvapena negativním výsledkem při plnění důkazního břemene a břemene tvrzení k otázce, zda to byl skutečně žalovaný, kdo smlouvu uzavřel v té podobě, jak byla soudu předložena, resp. že popsaným způsobem úvěr alespoň vyčerpal.

19. Pro úplnost je pak třeba uvést, že z předložených listin nevyplývá ani to, že by předchůdkyně žalobkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nejsou zde žádná standardní potvrzení o příjmech a obvyklých zásadních výdajích, výpisy z účtu, z registrů dlužníků apod. Vše mělo zřejmě proběhnout na dálku, bez jakýchkoli podkladů s výjimkou údajů uvedených v žádosti podepsané stejně jako smlouva. Pokud tak předchůdkyně žalobkyně učinila, nelze dospět k jinému závěru, než že tyto údaje ani vědět nechtěla a úvěruschopnost žalovaného zkoumala jen formálně. Přehlédnout pak nelze ani okolnost, že podle tvrzení žalobkyně v předložené tabulce mělo být na uvedený úvěr uhrazeno celkem 23 608 Kč, což by bylo nutné od jistiny úvěru odečíst, i kdyby uzavření smlouvy a poskytnutí finančních prostředků bylo prokázáno.

20. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“). S ohledem na otázku provádění dokazování v elektronické podobě a s ohledem na argumentaci soudu prvního stupně i na argumentaci žalobkyně v odvolání považuje odvolací soud za vhodné podat podrobnější výklad i k otázce právního jednání v elektronické podobě.

21. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy ale nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Speciální následky stanoví § 110 téhož zákona.

23. Spotřebitelská úvěrová smlouva tedy ke své platnosti nevyžaduje přítomnost písemnosti a podpisu, nicméně musí být prokázáno, že a jaká smlouva byla s dlužníkem (žalovaným) elektronicky uzavřena. V daném případě žalobkyně sice tvrdila uzavření písemné úvěrové smlouvy, nicméně neprokázala, že smlouvu uzavřela se žalovaným a že žalovaný přijal právě předložený exemplář smlouvy a ani že čerpal takto dohodnutý úvěr.

24. Písemná forma právního jednání podle ustáleného výkladu vyžaduje písemnost, tedy zachycení obsahu jednání, včetně označení (identifikace) jednající osoby, v písmenech a číslech (nikoli např. formou audio záznamu, včetně záznamu telefonického hovoru s operátorem, nebo video záznamu), a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu ke konkrétnímu obsahu písemnosti, s níž je podpis spojen. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby. Podoba písemnosti ale může být různá. Písemné právní jednání (písemnost) může být zachyceno v listinné podobě (na hmotném substrátu, typicky na papíru, s nímž je neoddělitelně spjato) nebo v elektronické podobě. Podle § 3026 odst. 1 o.z. platí ustanovení občanského zákoníku o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu, nevylučuje-li to povaha písemnosti.

25. Pro srovnání s elektronickým podpisem lze uvést, že v případě vlastnoručních podpisů vládne určitý právní výklad a s tím spojený obyčej podepisování, tedy závěr o tom, co lze z formálního hlediska považovat za podpis a co za podpis považovat nelze (např. jméno a příjmení psané strojem nebo s využitím textového editoru, stejně jako vypsanou sekvenci čísel – PIN, tři křížky, sluníčko nebo jiné znamení vytvořené rukou, popř. jinak, ve smyslu § 563 o.z.). Většinově se nepovažuje za možné ani to, že by si strany mohly ujednat, co jen samy mezi sebou budou považovat za vlastnoruční podpis. Úprava je kogentní. Některé skutkové případy ale mohou být hraniční z hlediska provedení podpisu, např. zjednodušená parafa (tzv. klikyhák), podpis tiskacím písmem, „čárou“, „tečkou,“ číslem apod. Konkrétní právní úprava chybí, je však zřejmé, že z formálního hlediska se za (vlastnoruční) podpis nepovažují takové způsoby technického provedení, které objektivně (samy o sobě, resp. ze svých vlastností) neumožnují z podpisu ověřit identitu (provést autentizaci) jednající osoby. Logicky je tomu tak proto, že písemná forma právního jednání je podle občanského zákoníku a dalších předpisů vyhrazena těm nejdůležitějším druhům právního jednání. Je proto nutná značná míra jistoty o totožnosti jednající osoby, byť 100% jistoty se dosáhnout nedá. Užití mechanických prostředků jako náhrady vlastnoručního podpisu (např. vytištěním podpisu) je v praxi zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis klienta – zákazníka (příjemce zboží či služeb). Uvažovat o této úrovni „podepsání“ lze podle ustálené soudní praxe maximálně na straně poskytovatele, který činí univerzální nabídku blíže neurčeným zájemcům (zde na straně žalobkyně).

26. V elektronickém světě by to mělo být obdobné. Navzdory podrobnější právní úpravě ale v odborné literatuře a v soudní praxi dosud není uspokojivě vyřešeno, co lze a co nelze považovat za elektronický podpis pro právní jednání v písemné formě (v elektronické podobě). Jde stále o poměrně novou problematiku.

27. Zvláštním předpisem, na který odkazuje § 561 odst. 1 o.z., bylo v době tvrzeného sjednání smlouvy nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále též jen „nařízení eIDAS“) a dále navazující národní zákon č. 297/2016 Sb., jimiž byl nahrazen od 19.6.2016 zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Tyto předpisy však upravují různé úrovně elektronického podpisu.

28. Podle čl. 3 bod 10, 11 a 12 nařízení eIDAS se pro účely tohoto nařízení rozumí: „elektronickým podpisem“ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání; „zaručeným elektronickým podpisem“ elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26 a „kvalifikovaným elektronickým podpisem“ zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy (viz též Příloha I. a II. nařízení eIDAS).

29. V tomto směru je třeba upozornit, že „elektronický podpis“ bez dalšího, v praxi často označovaný jako „prostý“ elektronický podpis, není nikde dále definován, právo s jeho náležitostmi, ověřováním či uchováváním v čase vůbec nepracuje (na to je až příliš prostý). Ve skutečnosti jde jen o určitý zastřešující termín, jakýsi odrazový můstek pro definici vyšších elektronický podpisů, s nimiž už se v právu dále pracuje.

30. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení eIDAS elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

31. Podle čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

32. Podle čl. 26 nařízení eIDAS zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky: je jednoznačně spojen s podepisující osobou; umožňuje identifikaci podepisující osoby; je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou a je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

33. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.

34. Klíčový je zde výklad § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru právě v návaznosti na § 561 odst. 1 o.z. a na čl. 25 odst. 1 a 2 eIDAS s přihlédnutím ke smyslu a účelu uvedených norem. Samotná „možnost použití“ různých druhů (úrovní) elektronického podpisu podle evropského a národního práva ještě neznamená, s jakými účinky lze ten který elektronický podpis použít, zda skutečně mají mít všechny podpisy úroveň odpovídající vlastnoručnímu podpisu či nikoli (viz čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS oproti čl. 25 odst. 1). Nelze totiž přehlédnout, že úroveň bezpečnosti a průkaznosti jednotlivých podpisů uvedených v § 7 národního zákona (i v rámci eIDAS – viz čl. 28 a násl. ve spojení s Přílohou I., II. a prováděcími předpisy tohoto nařízení a dále čl. 32 a násl.) je dramaticky rozdílná a nedává žádný smysl, aby všechny tyto úrovně byly kladeny naroveň vlastnoručnímu podpisu a tím i na stejnou úroveň mezi sebou (viz též rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Ekofrukt C-362/21). Důvodem „odmítnutí“ dokumentu nesmí být jen samotná elektronická podoba (viz též čl. 46 nařízení eIDAS). Nedává také žádný smysl stavět jakýkoli elektronický podpis naroveň i jiným elektronickým prostředkům upraveným v § 562 o.z., jež mají (musí) umožnit „zachycení obsahu“ právního jednání a „určení jednající osoby,“ což nižší úrovně elektronického podpisu objektivně neumožňují.

35. Podle názoru odvolacího soudu je třeba vykládat uvedenou právní úpravu jednání v elektronické podobě v logické a systematické návaznosti i na právní úpravu téhož jednání v listinné podobě, kde se od vlastnoručního podpisu rovněž odlišují uvedené „mechanické prostředky“ či „znamení ruky,“ jejichž účinky (možnosti použití) jsou nižší, ale také je nelze zcela (paušálně) odmítnout. Tím bude zachována i ekvivalence (konverze) dvou různých podob (elektronické a listinné) téhož právního jednání v písemné formě, jak bude dále rozvedeno.

36. Ze shora uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že písemné právní jednání (písemnost) v elektronické podobě nelze platně podepsat jakýmkoli (prostým) elektronickým podpisem, ale pouze takovým, který je zaručený a (navíc) je ještě založen na kvalifikovaném certifikátu (zejména byl-li vytvořen i pomocí kvalifikovaného prostředku pro vytváření elektronického podpisu). Požadavku na důvěryhodný elektronický podpis právního jednání vyhoví i uznávaný elektronický podpis, který užití tzv. kvalifikovaného prostředku pro vytváření podpisu (typicky podpisové karty či USB tokenu) nevyžaduje, vyžaduje však také kvalifikovaný certifikát. K podpisu právního jednání v elektronické podobě tedy nepostačuje ani takový elektronický podpis, který je „zaručeným“ elektronickým podpisem podle čl. 26 nařízení eIDAS (jen „obyčejným zaručeným“ podpisem bez uvedených atributů), neboť objektivně „neumožňuje ověřit“ totožnost podepsané osoby – osoby uvedené na certifikátu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 a další). Takový „zaručený“ elektronický podpis (bez dalšího) ve skutečnosti zaručuje pouze integritu podepsaných dat (lze zjistit jakoukoli změnu dat po podpisu), ale identitu podepsané osoby vůbec „nezaručuje“, neboť ze své zákonné definice neobsahuje žádný požadavek na důvěryhodný certifikát, o který se podpis opírá, což je i tento případ (nikoli kvalifikovaný certifikát [Anonymizováno]. Tímto důvěryhodným certifikátem by byl pouze kvalifikovaný certifikát. Legislativní termín „zaručený“ elektronický podpis ostatně představuje pouze zavádějící (chybný) překlad směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES, o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, jejíž transpozicí do národního práva zákon o elektronickém podpisu vznikl. Správný překlad by byl „pokročilý“ elektronický podpis (z anglického „advanced“ či německého „fortgeschritten“). Tato významová nesprávnost překladu pak byla bohužel zachována i v rámci nařízení eIDAS.

37. Podle názoru odvolacího soudu nelze za elektronický podpis dostatečný k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby (a k zachycení konkrétního jednání, které učinila) považovat např. vypsání jména a příjmení v datové zprávě (e-mailu, např. formou tzv. e-mailové patičky), nebo vypsání jména a příjmení textovým editorem v rámci podepisované písemnosti (zde např. „[Anonymizováno]“ s prázdným řádkem na případný vlastnoruční „podpis klienta“) či vypsání nějaké sekvence znaků – kódu, promokódu, popř. připojení obrázku s křivkou vlastnoručního podpisu, nebo fotografie podepsané osoby. To platí i pro uvedení přihlašovacího jména (tzv. ID nebo login) a zadání hesla (PIN) spojeného s následným „odkliknutím“ nějakého dokumentu na konkrétní webové stránce, popřípadě odeslání SMS zprávy z mobilního telefonu určité osoby, telefonické potvrzení identity a souhlasu (prokazované nahrávkou hlasu při hovoru s operátorem), či zjištění IP adresy použité pro připojení k internetu a podobně, jak se v praxi objevuje. To všechno jsou jen „prosté“ elektronické podpisy obdobné mechanickým prostředkům na papíře.

38. Nic z toho totiž z hlediska technologických vlastností samo o sobě objektivně nechrání „podepsaná“ data proti následné změně a ani dostatečně věrohodně, popř. vůbec, neumožňuje určení podepsané osoby, neboť vytvoření takových „podpisů“ není pod výhradní kontrolou (užitím) konkrétní (identifikované a autentizovatelné) osoby. Takové údaje nejsou s podepsanými daty nijak pevně technicky spojeny, natož ve smyslu ověření integrity (nezměnitelnosti) podepsaných dat (zpětného určení obsahu jednání). U takových „prostých“ podpisů nelze provést standardizované ověření technické platnosti podpisu a učinit jednoznačný závěr, zda je podpis technicky platný (potažmo pravý), nebo ne. Při právním jednání v listinné podobě by podobný způsob „podepsání“ (např. vypsáním jména a příjmení textovým editorem, vypsáním kódu, přilepením obrazu vlastnoručního podpisu na papírku Post-it apod.) jistě nemohl obstát a není logického důvodu, proč by měl obstát v elektronické podobě. Těžko lze považovat písemnou smlouvu v elektronické podobě s vypsaným jménem a příjmením v editoru za platně podepsanou s tím, že po vytištění již totéž v listinné podobě neobstojí (viz výše).

39. Při posouzení, zda jde o písemné právní jednání (podpis určité osoby) tedy nejde o to, zda tu je důvodná pochybnost o tom, kdo smlouvu uzavřel, zda to např. vyplývá z okolností věci, dalších důkazů (chování stran), zda to druhá strana uznává či aspoň nezpochybňuje, že spolu strany komunikovaly. To jsou skutečnosti rozhodné u smluv uzavřených ústně či konkludentně. Pro kvalitu písemné formy (podpisu) je nutné, aby použité elektronické prostředky (včetně podpisu) samy o sobě objektivně technicky umožňovaly trvalé zachycení obsahu smlouvy, což je dáno již „zaručeným“ elektronickým podpisem“ písemnosti, a také určení jednající osoby se značnou úrovní důvěry (jinak nejde o „určení“), což je dáno jen „zaručeným“ elektronickým podpisem založeným (navíc) na kvalifikovaném certifikátu.

40. V případě, kdy není písemná forma vyžadována, právní jednání může být platné i v jiné než písemné formě, což je tento případ, ale stále platí, že to je žalobce, kdo musí prokázat z předložené písemnosti nebo z jiných okolností věci, kdo a jakou smlouvu vlastně uzavřel, což se žalobkyni nepodařilo (viz výše). K tomu lze dále odkázat na § 565 a § 566 o.z.

41. Pokud žalobkyně argumentovala mimo jiné použitím § 562 o.z., je třeba uvést, podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

42. Podle § 562 odst. 2 o.z. se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

43. Z uvedeného ustanovení se podává, že zákon v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky (v elektronické podobě) výslovně počítá (na rozdíl od právního jednání v listinné podobě) se zachováním požadavku na písemnou formu i bez využití elektronického podpisu, jak bylo řešeno výše. Proto se odvolací soud zaměřil ještě na otázku, zda smlouva nebyla platně uzavřena v písemné formě bez vyšší úrovně elektronického podpisu právě za podmínek uvedených v § 562 odst. 1 o.z.

44. Uvedené ustanovení představuje technologickou náhražku shora uvedených požadavků na elektronický podpis a v praxi může být využito např. v rámci portálů bank (internetbankingu) či jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, ale i jiných služeb. Jde o jinou skutkovou podstatu, kterou je třeba od elektronického podepisování odlišit. Muselo by se však jednat o takové elektronické prostředky, které umožňují (opět samy o sobě, na základě svých vlastností) zachycení obsahu jednání (písemnosti) a také „určení“ jednající osoby jinak, než elektronickým podpisem, nicméně alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu. O takový případ se ale v dané věci také nejedná, nejde tedy o reálné zachycení jednání a „určení“ jednající osoby zvolenými elektronickými prostředky. Žalobkyně ve skutečnosti o povaze použitých prostředků, včetně systému, ve kterém smlouva vznikla, nic konkrétního netvrdila (a ze shora popsaných důvodů k tomu ani nemohla být řádně poučena soudem).

45. Občasný názor, že míra spolehlivosti při určení jednající osoby (elektronickým podpisem či jinak) může být u elektronického právního jednání též nízká nebo snad žádná, a že není potřebná praktická určitelnost jednající osoby, je nesprávný. Tento názor obchází požadavek § 562 odst. 1 o.z. a v konečném důsledku maří účel, ke kterému má písemná forma právního jednání sloužit. Odvolací soud zdůrazňuje, že toto určení musí být možné již z použitých prostředků, a nikoliv až z dalších důkazů, tedy např. z faktického chování stran, popř. z nesporných tvrzení, jak shora uvedeno.

46. Jinými slovy, pokud použité elektronické prostředky takové určení fakticky neumožňují, nejde o zachování písemné formy, a to bez ohledu na to, zda o totožnosti jednající osoby a o obsahu právního jednání existuje z jiných důvodů jistota. Ta zde navíc chybí, pokud jde o obsah smlouvy i jednající osobu. Objektivně totiž z ničeho nevyplývá, že předložená smlouva splňuje předpoklady uvedené v § 562 odst. 2 občanského zákoníku, tedy že vznikla v systému, ve kterém jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně (s evidencí všech přístupů a jejich obsahu) a že (jak) jsou samotným systémem reálně chráněny proti změnám. Teprve z toho (např. formou znaleckého posudku či jiné certifikace) by bylo možné dovodit, že záznamy jsou spolehlivé, včetně případného výstupu ze systému o tom, co a kdy a kdo a jak odsouhlasil. V dané věci se tyto závěry promítají i do důkazní (ne)spolehlivosti předložených elektronických dokumentů.

47. Lze tedy shrnout, že úvěrová smlouva nemusí být v písemné formě uzavřena jen v listinné podobě, písemnou smlouvu (smlouvu v písemné „formě“) lze uzavřít i v elektronické „podobě“, neboť to povaha této písemnosti nevylučuje (viz § 3026 odst. 1 o.z.). V daném případě ale smlouva takto uzavřena nebyla. Je nepochybné, že elektronickým podpisem potřebné úrovně podle § 561 odst. 1 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS a § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru smlouva opatřena ze strany žalovaného nebyla (na rozdíl od podpisu poskytovatele úvěru) a současně nebylo prokázáno, že by písemná forma byla zachována jinak než zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu, tedy užitím takových elektronických prostředků, které podle § 562 o.z. umožňují trvalé zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby jinak. Nebyla doložena věrohodná identita jednající osoby a nebyla prokázána ani spolehlivost záznamů o právních jednáních v elektronickém systému právní předchůdkyně žalobkyně, neboť nebylo tvrzeno ani ničím doloženo, že záznamy jsou skutečně prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám.

48. To se projeví i v důkazní spolehlivosti předložených listin. Úvěrová smlouva sice ke své platnosti písemnou formu nevyžaduje, nicméně nebylo ani jinak prokázáno, že a v jaké podobě ji uzavřel žalovaný. K tomu lze ještě poznamenat, že zatímco smlouvu uzavřenou s využitím vyšší úrovně elektronického podpisu spotřebitele lze v zásadě prokázat tímto dokumentem (viz § 561 odst. 1 o.z. ve spojení s § 565 o.z.), smlouvu uzavřenou jinými prostředky je třeba prokazovat nejen konkrétním dokumentem, ale i praktickou implementací předpokladů uvedených v § 562 odst. 1 a 2 o.z. do použitého systému, v němž dokument vznikl.

49. V daném případě dokonce nebylo prokázáno ani to, že právě žalovaný úvěr čerpal a vyčerpal ve tvrzené výši 29 237 Kč.

50. Za těchto okolností není třeba řešit správný postup podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména podle § 86 a § 87 zákona. Následky žádného či nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele jsou totiž spojeny právě s uzavřením úvěrové smlouvy a s čerpáním úvěru a jsou ještě přísnější, než následky uvedené v § 110 téhož zákona.

51. Nárok žalobkyně nelze podřadit ani pod ustanovení o bezdůvodném obohacení (viz § 2991 o.z. a násl.). V případě postoupení pohledávky totiž přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel. Pokud taková pohledávka není nebo nebyla prokázána, je třeba žalobu zamítnout.

52. Odvolací soud tedy napadený výrok I. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť je správný. Totéž platí pro nákladový výrok II. za situace, kdy podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Stejná situace pak nastala i v odvolacím řízení.