pro zaplacení 128 879,83 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud v [adresa] rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ve výroku I.o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 94 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 94 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu co do částky 34 379,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 566,34 Kč za období od [datum] do [datum] a úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 127 379,83 Kč od [datum] do zaplacení zamítl. Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení, jejichž náhradu uložil žalovanému k zaplacení žalobkyni ve výši 5 745,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Doplňujícím rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], následně ve výroku I. rozhodl, že: „Rozsudek Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum] se doplňuje takto: IV. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 32 879,83 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.“ Ve výroku II. uvedeného doplňujícího rozsudku pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá v souvislosti s vydáním tohoto doplňujícího rozsudku právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí části uplatněného nárok neunesením důkazního břemene na straně žalobkyně ohledně uzavření dané smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Dle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že žalovaný tuto smlouvu podepsal. Pokud účastníci činili projevy vůle za využití prostředků komunikace na dálku, nebylo dle soudu možné z obsahu provedených důkazů dovodit, že žalovaný skutečně se zněním předložené smlouvy o úvěru vyjádřil souhlas. Požadavek žalobkyně na zaplacení sjednaného úroku z poskytnuté jistiny, i smluvního poplatku za zprostředkování úvěru tak shledal nedůvodným. Žalobkyni přiznal pouze právo na vrácení zůstatku jistiny poskytnuté částky, kdy tento (prokázaný) nárok hodnotil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení.

3. Žalobkyně podala proti zamítavému výroku II. a pruti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně včasné odvolání, následně doplněné podáním ze dne [datum]. Pokud v tomto doplnění odvolání uvedla, že své odvolání proti výroku III. (o nákladech řízení) bere zpět, odvolací soud k tomuto nepřihlížel, neboť nákladový výrok jako výrok závislý je odvoláním proti výroku ve věci samé dotčen vždy, bez ohledu na to, zda proti němu podané odvolání výslovně také směřuje, či nikoli. V doplnění odvolání žalobkyně podrobně popisovala způsob uzavření tvrzené smlouvy o úvěru elektronickým způsobem; proces uzavření smlouvy dle ní probíhá na online platformě na internetových stránkách žalobkyně, kde si klienti zakládají personalizovaný a zabezpečený uživatelský účet, k němuž je přístup umožněn pouze prostřednictvím jedinečného přístupového hesla, případně ověřovací sms. Smlouva o úvěru je podepsána zadáním autorizačního kódu v zabezpečeném online prostředí, odeslaného na telefonní číslo [tel. číslo], který „supluje“ jeho podpis. Po zadání sms kódu klient ještě potvrzuje vůli smlouvu podepsat kliknutím na příslušné tlačítko. Obsah dokumentu je tím zafixován a není možné jej změnit. K podpisu předmětné smlouvy o úvěru č. [hodnota] žalovaným došlo (po jeho ověření občanským průkazem a výpisem z účtu) pomocí SMS kódu tak, že na telefonní číslo [tel. číslo] žalovaným byl dne [datum] v [Anonymizováno] hod. ze systému žalobce odeslán kód [Anonymizováno], jenž byl platný do času [Anonymizováno] hodin, následně téhož dne v [Anonymizováno] hod. byla smlouva podepsána kódem [Anonymizováno], a takto byla uzavřena. Dle žalobkyně předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru, pro níž zákon stanoví obligatorní písemnou smlouvu, byla v daném případě platně uzavřena, když takovouto smlouvu lze uzavřít i elektronickými prostředky, pokud umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Tato podmínka byla v daném případě dle žalobkyně splněna. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že soud žalobě zcela vyhoví.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil a i v odvolacím řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

6. Odvolací soud předně zdůrazňuje, že v případě uplatnění nároku ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je na místě zabývat se předně okolnostmi předcházejícími uzavření vlastní smlouvy, a to v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tím, zda poskytovatel úvěru splnil svou povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

7. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se těmito okolnostmi nezabýval, zopakoval a doplnil odvolací soud v souladu s § 213 ost. 1, 4 o.s.ř. dokazování o žalobkyní navržené a předložené důkazy, a to smlouvou o úvěru na částku 150 000 Kč, úvěrovou zprávou k žalovanému, potvrzením o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy, detailem úvěru dle úvěrových registrů, potvrzením o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěrů, výpisem z běžného účtu, výpisem žalovaného označeným [Anonymizováno] a občanským průkazem žalovaného. Z těchto předložených důkazů se podává, že v případě dané smlouvy o úvěru se mělo jednat o smlouvu spotřebitelskou. Před uzavřením tvrzené úvěrové smlouvy žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z jím poskytnutých informací, dle nichž byl zaměstnán u zaměstnavatele [Anonymizováno] s výší čistého měsíčního příjmu 19 292 Kč. V daném směru byly tyto informace ověřeny též bankovním výpisem (ve spise na čl. 38), z něhož se podává, že mzda od uvedeného zaměstnavatele byla spolu se třemi nepravidelnými platbami (ve výši 200, 400 a 270 Kč) od odesílatele „[jméno FO]“ v období od [datum] do [datum] jedinými příchozími platbami na účet žalovaného. Zůstatek na předloženém účtu žalovaného k [datum] činil zápornou částku mínus 5 058 Kč. Dle dalších informací od žalovaného uváděných v potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta je žalovaný ženatý (což bylo doloženo i předloženým občanským průkazem na čl. 39-40 spisu), a má tři děti (nebylo zjištěno, jakého věku, zda žijí s žalovaným, či zda mu byla uložena vyživovací povinnost soudem), že bydlí ve vlastním domě, nebo domě s hypotékou (dle předložených listin nebylo ničím dalším ověřeno). Náklady na bydlení nebyly nikde uvedeny a nevyplývají ani z předloženého výpisu žalovaného z účtu. V předloženém potvrzení jsou formulářově k domácnosti uváděny pouze celkové výdaje vč. splátek úvěru, a to ve výši 15 000 Kč, a dále jsou uváděny „příjmy ostatních členů domácnosti“ ve výši 43 708 Kč. Tato informace opět nebyla ničím dalším dle předložených důkazů doložena. Z úvěrové zprávy předložené k žalovanému se dále podává, že u žalovaného byly zjištěny 2 existující splátkové „kontrakty“ a jeden nesplátkový, a to v případě splátkových z osobního úvěru se zbývajícím zůstatkem jistiny 83 772 Kč, s měsíčními splátkami ve výši 2 515 Kč při celkovém počtu 39 zbývajících splátek, dále z hypotečního úvěru se zbývajícím zůstatkem jistiny 1 160 908 Kč, s měsíčními splátkami ve výši 8 039 Kč při celkovém počtu 174 zbývajících splátek, a v případě nesplátkového kontraktu z kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 5 000 Kč měsíčně, jenž byl dle dané zprávy v podstatě pravidelně víceméně v plném rozsahu využíván a také od 6/2021 bez delikvence splácen (v předchozím období byly zaznamenány 4 x platby po splatnosti). V případě uváděných „splátkových“ kontraktů byla ve zprávě evidována pouze jedna platba po splatnosti splátky, jinak byly splátky hrazeny řádně. Žalobkyně dále dle předloženého potvrzení o prověření úvěruschopnosti vycházela z toho, že žalovaný je v případě insolvence a exekuce bez záznamu a po zohlednění příjmů a výdajů vypočetla disponibilní čistý měsíční příjem klienta ve výši 3 399 Kč. Na základě toho dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen z tohoto příjmu splácet předmětný úvěr s měsíční splátkou 2 500 Kč.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Odvolací soud na základě shora popsaných skutkových zjištění při jejich právním hodnocení dle citované úpravy uzavřel, že v daném případě žalobkyně jakožto poskytovatel daného úvěru nesplnila před uzavřením dotčené smlouvy o úvěru jí zákonem uloženou povinnost řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného), když se v podstatně vůbec nezabývala s výjimkou splátek již existujících úvěrových závazků jeho reálnými výdaji. Z předložených důkazů se podává, že nebyla věnována žádná pozornost vyživovacím povinnostem žalovaného ke třem dětem (neuváděného věku), ani výdajům spojeným s bydlením žalovaného (s výjimkou splátek s tím patrně spojené hypotéky), kdy tyto objektivně nutné a obvykle nemalé výdaje prakticky nebyly nijak zjištěny. Žalobkyně též zjevně nebrala dostatečně v potaz, že zůstatek na běžném účtu žalovaného je záporný, že jeho faktickým jediným měsíčním příjmem je mzda v poměrně nízké výši, a to při současném zatížení žalovaného pravidelnými splátkami dvou již existujících splátkových úvěrových závazků naopak v poměrně značné výši, kdy tyto splátky spolu s pravidelnými splátkami kontokorentu odčerpávaly pravidelně cca ¾ jeho již tak nízké mzdy.

14. Odvolací soud za popsané situace dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky na spotřebitelský úvěr, aniž (dle předložených důkazů) řádně a s odbornou péčí posoudila jeho úvěruschopnost.

15. V souladu s citovaným § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je proto žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, o čemž již bylo rozhodnuto odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbývajícím rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta a v němž se nárok žalobkyně opíral o smluvní ujednání dané úvěrové smlouvy, nebyl i odvolacím soudem shledán pro uvedenou absolutní neplatnost dané smlouvy tento nárok důvodným.

16. Rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby v napadeném výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tedy bylo podle § 219 o.s.ř. již z těchto důvodů jako věcně správné potvrzeno.

17. Pro úplnost se dodává, že při hodnocení (ne)prokázání uzavření dané smlouvy o úvěru za použití elektronických prostředků soud prvního stupně nesprávně vycházel z právní úpravy obsažené v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, který však byl v době uzavírání dotčené úvěrové smlouvy již zrušen (a to zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, jenž nabyl účinnosti [datum]). Nicméně s ohledem na zjištěné nedostatky v předsmluvním procesu, při zákonem stanoveném postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a následný závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy, se již odvolací soud bližším posuzováním uzavření dané smlouvy za použití elektronických prostředků nezabýval.

18. Odvolací soud dále vedle napadeného výroku II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné i (závislé) výroky soudu prvního stupně o nákladech řízení, tj. výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. doplňujícího rozsudku, kdy v podrobnostech se pro stručnost odkazuje na odůvodnění těchto výroků soudem prvního stupně.

19. Ve vztahu k rovněž zamítavému výroku IV., doplněnému soudem prvního stupně v rámci výroku I. jeho doplňujícího rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka], odvolací soud taktéž pro úplnost poznamenává, že tento výrok nebyl žalobkyní po jeho vynesení odvoláním napaden, a nabyl tak uplynutím odvolací lhůty po doručení daného doplňujícího rozsudku oběma stranám sporu samostatně právní moci, nebyl tedy ani předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení.

20. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když úspěšný byl v této fázi řízení žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly.