<nezadán>

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. [spisová značka] ze dne [datum] (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 15 % úrokem ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši [částka], s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému neúspěchu žalobkyně a při absenci prokázaných nákladů žalovaného tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. a také podle § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) před uzavřením smlouvy ze dne [datum] a poskytnutím úvěru ve výši [částka] nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno). Proto je smlouva absolutně neplatná, žalovaný je povinen platit toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši [částka] představuje částku [částka]. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který dovodil, že poskytnutou jistinu není spotřebitel povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem, tedy v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel „vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, poskytovateli úvěru proto nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.“ Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovanému „je umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností, které již dříve mohly být omezené při jeho větším dluhovém zatížení a prováděných srážkách ze mzdy.“

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které mu bylo odesláno dne [datum]. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne [datum] žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaný tak měl podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa], pobočka v Olomouci sp. zn. [spisová značka], Krajského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] dále na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

5. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku II., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.

6. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila a kolik měl zaplatit, takže zbývá [částka], které nezaplatil, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, postačuje řešit tu část zjištění, která je dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.

7. Je zřejmé, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne [datum] (za účinnosti aktuální právní úpravy) a že žalovaný byl o placení celého zbytku dluhu upomínán. To měl soud prvního stupně správně za prokázané „z výzvy a podacího lístku,“ nicméně neuvedl nic konkrétního o tom, co vlastně zjistil, ačkoli jde o zjištění podstatné. K tomu odvolací soud zopakoval část dokazování uvedenými listinami za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř.

8. Žalobkyně v řízení již před soudem prvního stupně předložila dvě výzvy – jednu z prosince 2022, na kterou poukazovala i v odvolání, a druhou (předžalobní) z března 2023. Podací lístek ze dne [datum] byl ale předložen jen k druhé výzvě ze dne [datum], která byla adresována na adresu pro doručování sjednanou ve smlouvě ([jméno FO] 1979, [adresa]). Předchozí výzva z roku 2022 měla být podle záhlaví písemnosti doručována na jinou adresu (trvalý pobyt žalovaného -[adresa]), přičemž k této výzvě spojené s oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně žádný podací lístek nepředložila. Soud prvního stupně ovšem nevyzval žalobkyni k takovému předložení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. (zda a kdy výzvu odeslala, na jakou adresu a jaké o tom existují důkazy), v tomto směru tak nenastala koncentrace řízení podle § 118b nebo 119a o.s.ř. Proto bylo nutné takové poučení žalobkyni poskytnout až před odvolacím soudem (srov. též § 205 odst. 2 o.s.ř., § 205a a § 212a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně nicméně žádným dokladem o doručení této první výzvy a ani o jejím odeslání podle vlastních tvrzení nedisponuje. Navíc by šlo zřejmě o doručování na adresu, která ve smlouvě jako adresa pro doručování písemností sjednána nebyla. Proto odvolací soud vycházel až z výzvy ze dne [datum] prokazatelně odeslané na adresu pro doručování, v jejímž obsahu byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění celého zbytku úvěru (včetně dalších domnělých nároků žalobkyně) „do [datum].“

9. Žalovaný se k jednání soudu prvního stupně ani k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, zda a co tvrdí o návrhu jiné lhůty k plnění, který by adresoval žalobkyni po uvedené výzvě (kdy, jak). Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené lhůty nenamítal ani v průběhu řízení, o svých aktuálních poměrech nic netvrdil, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit. Tím byl skutkový základ věci nutný pro právní posouzení věci objasněn dostatečně, jak bude dále rozvedeno.

10. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru a postoupení pohledávky zcela ztotožňuje.

11. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Naopak se částečně ztotožňuje s odvolací argumentací žalobkyně.

12. K upřesněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ, ale jen v případě druhé ze shora popsaných výzev. U první výzvy nebylo přes výzvu soudu prokázáno ani její odeslání, natož na adresu pro doručování, proto z ní nelze vycházet. Žalovaný o svých právních jednáních netvrdil nic.

13. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“

14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“

16. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. [spisová značka] a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy.

17. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 161 o.s.ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

18. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku „umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností“ ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jak uvedl soud prvního stupně. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť by nebyla ještě splatná. Pro účely běhu úroku z prodlení tedy nelze vyjít ani z pariční lhůty uvedené ve výroku I. (viz výše), jak některé soudy také dovozují.

19. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

20. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

21. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.

22. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. Přesně k tomu ale rozsudek soudu prvního stupně vede.

23. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

24. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.), natož bez dalšího, jak tvrdí žalobkyně. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

25. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

26. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. [spisová značka] (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

27. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ.

28. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a spor vyvolat, jak namítala žalobkyně. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

29. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, což je tento případ, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

30. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

31. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů.

32. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. [spisová značka]) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.). Žalobkyní citovaná rozhodnutí jiných odvolacích soudů nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá. Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl.

33. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu prokazatelně až v březnu 2023, tato výzva došla do dispoziční sféry žalovaného počátkem dubna 2023 (viz § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do [datum]. Žalovaný současně netvrdil, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolal „spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalovaného) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Nebyl tedy žádný důvod k předchozímu podání žaloby o určení splatnosti úvěru. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat vedle zbytku jistiny úvěru (viz již pravomocný výrok I.) též zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum]. Obojí představuje deklaratorní rozsudek a pro žalobkyni exekuční titul, jak v odvolání požadovala.

34. Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené doby nenamítal ani později v průběhu řízení, proto nebylo třeba řešit, zda a s jakým výsledkem žalovaný podal žalobu o určení jím nově (konkrétně) vymezené splatnosti podle § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Odvolací soud tedy v části zákonného úroku z prodlení jdoucího ze správně vypočtené jistiny od [datum] do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve výroku II. změnil a žalobě vyhověl, ve zbytku (dle rozsahu odvolání co do úroku z prodlení od [datum] do [datum]) ale napadenou část výroku II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítavý výrok je ve zbytku správný, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

36. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení je úspěch žalovaného stále převážný (žalovaná uspěla pouze v rozsahu [částka] a nově i v části příslušenství), ale žalovanému podle obsahu spisu před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, nemá v tomto stupni žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

37. V odvolacím řízení ale byl předmětem řízení pouze nárok na úrok z prodlení. V takovém případě, jde-li o příslušenství na dobu neurčitou, je třeba postupovat podle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) a tarifní hodnotu sporu v odvolacím řízení vypočítat z pětinásobku ročního plnění tohoto úroku. Při úroku z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do [datum] z částky [částka] jde o částku [částka]. Odměna za 1 úkon právní služby podle § 7 advokátního tarifu tak činí [částka]. Zástupce žalobkyně v odvolacím řízení provedl 2 úkony právní služby (podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), k tomu náleží též náhrada hotových výdajů v paušální výši [částka] za 1 úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále žalobkyni náleží z uvedených částek DPH ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši [částka] činily [částka]. Žalobkyně ale měla v odvolacím řízení úspěch jen částečný. Podíl úspěchu neúspěchu je třeba počítat podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle úroku z prodlení, který vznikl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zbytek nároku (až do pětinásobku ročního plnění nebo i dále) nemusí vůbec vzniknout. V tomto smyslu byla žalobkyně úspěšná co do 455 dnů prodlení ([datum]-[datum]), zatímco žalovaný byl úspěšný co do 107 dnů prodlení ([datum]-[datum]). Výlučný úspěch žalobkyně po odečtení úspěchu žalovaného pak představuje 62 % celkového již vzniklého úroku z prodlení. V tomto rozsahu žalobkyni náleží náhrada alikvótní části z celkových nákladů, tedy částka [částka]. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.