Rozhodnutí 27 CO 114/2022-11

1. Elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.3.2022, č.j. EPR 75620/2022-5 (dále jen„ rozhodnutí soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je ve lhůtě 15 dnů od doručení povinna zaplatit žalobkyni částku 2 575,42 Kč s (vymezeným) příslušenstvím nebo podat odpor (výrok I.), pro případ podání odporu bylo žalované uloženo vyjádřit se ve věci samé (výrok II.) a dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu k rukám právního zástupce (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ve svém rozhodnutí z návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu, u náhrady nákladů řízení postupoval za použití § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále též jen„ advokátní tarif“), když řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí, a to pouze proti výroku III. elektronického platebního rozkazu, tedy v části náhrady nákladů řízení, podala žalobkyně včasné odvolání. Podle jejího názoru nelze § 14b advokátního tarifu na daný případ aplikovat, neboť nebyly splněny veškeré daným předpisem stanovené předpoklady k užití dotčeného ustanovení. Žalobkyně nezpochybňovala, že„ podává větší množství žalobních návrhů“, avšak dle jejího názoru„ nejsou splněny další vyžadované podmínky.“ Zdůrazňovala, že výklad § 14b advokátního tarifu musí být spíše restriktivní, ustáleným vzorem nemůže být chápán návrh na elektronický platební rozkaz sám o sobě. Ustáleným vzorem je předem připravený text uplatňovaný ve více žalobách,„ u kterých se mění téměř výhradně pouze identifikační údaje subjektů.“ Skutkovou a právně obdobnou věcí je třeba chápat případy, ve kterých je požadováno plnění stejného druhu a na základě stejného právního důvodu, lišící se pouze v požadované výši bez větší míry rozlišení skutkových okolností mezi jednotlivými případy. Naopak se dle žalobkyně nebude jednat o takové případy jen proto, že jde o peněžitou pohledávku či regresní nárok,„ pokud jsou v návrhu uvedeny individualizované skutkové okolnosti a právní posouzení případu.“ Poukazovala též na to, že při opačném výkladu § 14b advokátního tarifu by toto ustanovení bylo uplatnitelné„ na prakticky veškeré spory, ve kterých je žalobcem nějaký větší subjekt, a které jsou podány pomocí návrhu na elektronický platební rozkaz, jelikož určitou typovost vykazují veškeré žaloby, a to zejména žaloby na plnění (identifikace stran, petit na zaplacení určité částky, okolnosti vzniku dluhu a většinou požadavek na náhradu nákladů řízení).“ V dané věci je nárok žalobkyně založen na nevrácených provizích a dalších úhradách, které žalobkyně učinila za žalovanou, k uplatnění nároku došlo po prozkoumání žalovatelnosti případu a v žalobě jsou dle žalobkyně vylíčeny skutečnosti a právní posouzení specifické pro projednávaný případ. Dle žalobkyně tak nebyl důvod k aplikaci § 14b advokátního tarifu. Na podporu své argumentace poukazovala na konkrétní v odvolání citovaná či zmiňovaná rozhodnutí krajských soudů, v nichž dané soudy použití § 14b advokátního tarifu neshledaly na místě, a to včetně odkazu na usnesení zdejšího Krajského soudu v Praze ze dne 31.7.2015, č.j. 25 Co 312/2015-38. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v nákladovém výroku III. změnil a přiznal úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení za použití § 7 advokátního tarifu, tedy ve výši celkem 5 119 Kč.

3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 205, § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále též jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

5. Výrok I. o věci samé nebyl podaným odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nebylo třeba k projednání odvolání pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nařizovat jednání.

6. Podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu v občanském soudním řízení

a) které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech,

b) v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a

c) v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení,

činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty

1. do 10 000 Kč 200 Kč,

2. přes 10 000 Kč do 30 000 Kč 300 Kč,

3. přes 30 000 Kč do 50 000 Kč 500 Kč.

7. Žalobkyně měla ve věci samé plný úspěch, přísluší jí proto plná náhrada nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Tato náhrada se platí k rukám advokáta, který žalobkyni zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě nejméně 3 dnů od právní moci rozhodnutí, v daném případě do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu, proti kterému nebyl podán odpor, tedy od právní moci (§ 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.).

8. Rozhodnutí soudu prvního stupně je správné i co do určení výše náhrady nákladů řízení, proti které žalobkyně brojí. Nárok žalobkyně je založen na nevrácených provizích (a dalších platbách) žalovaného zprostředkovatele pojištění. Žalobkyně sama nerozporovala tu část předpokladů formulovaných v citovaném § 14b advokátního tarifu ohledně toho, že řízení zahájené dotčeným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu o daném peněžitém nároku nepřevyšujícím 50 000 Kč, v němž byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, bylo zahájeno žalobcem, jenž opakovaně podává více (obdobných) žalob. Nicméně dle žalobkyně se nejedná o formulářový návrh ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b advokátního tarifu. Argumentovala, že k uplatnění nároku došlo po prozkoumání žalovatelnosti případu a že v žalobě jsou dle žalobkyně dostatečně individualizovaně vylíčeny skutečnosti a právní posouzení specifické pro projednávaný případ.

9. S tímto hodnocením se odvolací soud neztotožnil. Vymezení formulářové žaloby, jak k němu přistoupil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, projednávaná věc odpovídá. Podle uvedeného nálezu je formulářovou žalobou„ zpravidla“ návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh„ co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován;“ základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky„ jednotě v osobě žalobce, jeho právního předchůdce“ anebo jeho advokáta.

10. V daném případě obsah žalobních tvrzení v dotčeném návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu sestával z drtivé většiny z obecných formulací, zjevně vzorově využitelných na neomezený počet obdobných nároků žalobkyně na vrácení provize nebo odměny vůči (kterémukoli) smluvnímu partnerovi žalobkyně dle smlouvy o obchodním zastoupení při zprostředkování jí poskytovaného pojištění. Jedinými individualizovanými údaji v dotčeném návrhu, kromě samotného označení účastníků a výše žalované částky, byly v daném případě přitom jen údaj o číslu smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s žalovanou a dni její účinnosti, výše žalobou uplatněné částky a uvedení data, od kdy je požadován úrok z prodlení. Vlastní vylíčení konkrétních skutkových tvrzení týkajících se (právě a pouze) tohoto případu se v návrhu omezilo na odkaz na listinný důkaz v podobě„ informačního soupisu dlužných provizí“ (stručnou počítačovou sjetinu dat samotné žalobkyně), a opět jen obecné konstatování, že žalovaná částka představuje„ záporné provize, přičemž je specifikována v Informačním soupisu dlužných provizí a odměn.“ V dalším obsahu se pak tvrzení žalobkyně opět omezila na pouhý obecný (a vzorově použitelný, neindividualizovaný) popis obsahu označeného důkazu, a to tak, že:„ (t) ento soupis obsahuje identifikaci jednotlivých pojistných smluv, kterých se nárok na zápornou provizi, resp. počáteční podporu týká. Tyto pojistné smlouvy jsou identifikovány jednak číslem smlouvy, jménem pojistníka, datem sjednání pojistné smlouvy, datem počátku pojištění a také výší celkového pojistného.“ Konkrétní údaje, stejně jako jakékoli bližší vylíčení konkrétních skutkových okolností dané věci, však ve vlastním návrhu zcela chybí.

11. V souzené věci se tak odvolací soud ztotožnil s jejím posouzením soudem prvního stupně ohledně toho, že předmětný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (bez ohledu na tuto formu) právě svým obsahem zjevně formulářového a co nejobecnějšího podání za využití ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech plně odpovídá hypotéze stanovené v § 14b písm. a) advokátního tarifu. Dle odvolacího soudu se jedná o skutkově i právně poměrně jednoduchý, typický (a typizovatelný) případ, u něhož není zásadně formulářová podoba návrhu na zahájení řízení vyloučena. Individualizace každého jednotlivého případu uvedením konkrétních dat týkajících se toho kterého případu pak z něj nečiní ze skutkového hlediska natolik odlišnou věc, aby v případě jinak typově obdobných nároků (proti smluvním partnerům žalobkyně ze smluv o jejím obchodním zastoupení na vrácení provize) se nejednalo o skutkově (a právně) obdobné věci ve smyslu citovaného § 14b písm. a) advokátního tarifu. Bez zmíněné individualizace věci by žaloba byla pro nedostatek určitosti žalobních tvrzení neprojednatelná. Vždy je třeba individualizovat konkrétní okolnosti věci, což se ovšem s formulářovým charakterem žaloby nevylučuje. Podstatný je obsah. V daném případě byla nadto tato individualizace v předmětném návrhu provedena na samé hranici určitosti žaloby, když většina obsažených tvrzení byla jen zcela obecného charakteru, využitelná pro jakýkoli jiný spor o typově obdobném nároku. Bližší vymezení daného nároku bylo v návrhu provedeno jen několika málo údaji a prostým odkazem na konkrétní (opět v návrhu jen obecně popsaná) data obsažená v jednom z připojených listinných důkazů, vytvořených samotnou žalobkyní. Žádná přidaná hodnota v podobě poskytnutí právní služby v tomto směru přítomna nebyla.

12. Lze tedy shrnout, že v dané věci byl podán návrh, jehož předmět nepřesahuje částku 50 000 Kč. Žalobkyně je právnickou osobou s povolením k podnikání v pojišťovací činnosti. Uplatněný nárok na vrácení provize souvisí s touto činností. Žalobkyně sama připouští, že podává větší množství (obdobných) žalobních návrhů. Dotčený použitý návrh je přitom zjevně svým obsahem ustáleným, vysoce obecným vzorem jen s naprosto minimálním obsahem konkrétních skutkových tvrzení (spíše údajů či dat), směřujících v podstatě jen k základní individualizaci věci, odlišující ji od typově jinak shodných, obdobných věcí. Řízení v této věci je tak řízením zahájeným návrhem podaným na ustáleném vzoru, stejně jako v ostatních skutkově i právně obdobných věcech o typově totožných nárocích a sepis takovéhoto návrhu představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Argumentace předžalobním„ prozkoumáním žalovatelnosti případu“ taktéž nemůže obstát, když takové posouzení je s ohledem na zásadu vigilantibus iura (právo patří bdělým, nechť každý střeží svá práva) na místě v jakémkoli případě uplatňování práv u soudu.

13. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu byly splněny. Odkaz žalobkyně na jí vybraná (odlišná) rozhodnutí jiných odvolacích soudů nijak nedokládá, že by se jednalo o převažující či dokonce ustálenou rozhodovací praxi v ČR v typově shodných věcech. Stěží lze předpokládat, že žalobkyně bude předkládat i rozhodnutí, která jí nevyhovují. Ve vztahu k jí taktéž zmiňovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze (ve věci sp.zn. 25 Co 312/2015) pak odvolací soud neshledává toto rozhodnutí (a to zejména pro odlišný předmět řízení) přiléhavé k nynějšímu případu.

14. Výše náhrady nákladů řízení určená soudem prvního stupně v částce 1 489 Kč odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku 400 Kč, 3 x odměně za 3 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. předžalobní výzva a 3. podání návrhu) po 200 Kč, 3 x náhradě hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč, to vše v souladu s § 14b odst. 1 bod 1., odst. 5 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, a konečně náhradě příslušné DPH ve výši 21 % z uvedených odměn a náhrad, tj. 189 Kč, a to dle § 137 o.s.ř. Soud prvního stupně tedy nijak nepochybil, když tuto (za použití § 14b advokátního tarifu vypočtenou) náhradu přiznal.

15. Případná vyšší složitost věci, která by mohla ze standardizovaných tvrzení vyvstat později, pokud by soud navrhovaný platební rozkaz nevydal, nebo zejména pokud by žalovaný podal odpor a uplatnil relevantní námitky, je zohledněna tím, že další úkony právní služby by již byly posuzovány podle § 7 a 13 advokátního tarifu a nahrazují se v plné výši.

16. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. výrok III. elektronického platebního rozkazu soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, nicméně žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.