o zaplacení částky 143 506,14 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2025, č. j. 19 C 287/2024-25 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 139 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba o zaplacení částky 90 367,14 Kč a úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 170 509,38 Kč od 11. 10. 2023 do 15. 11. 2023, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 170 509,38 Kč od 21. 10. 2023 do 15. 11. 2023, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 167 172,21 Kč od 16. 11. 2023 do 11. 12. 2023, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 167 172,21 Kč od 16. 11. 2023 do 11. 12. 2023, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 163 850,64 Kč od 12. 12. 2023 do 19. 2. 2024, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 163 850,64 Kč od 12. 12. 2023 do 19. 2. 2024, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 160 505,12 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 160 505,12 Kč od 20. 2. 2024 do 12. 3. 2024, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 157 098,14 Kč od 13. 3. 2024 do 8. 4. 2024, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 157 098,14 Kč od 13. 3. 2024 do 8. 4. 2024, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 152 706,14 Kč od 9. 4. 2024 do 13. 5. 2024, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 152 706,14 Kč od 9. 4. 2024 do 13. 5. 2024, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 148 106,14 Kč od 14. 5. 2024 do 9. 7. 2024, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 148 106,14 Kč od 14. 5. 2024 do 9. 7. 2024, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 143 506,14 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15,00 % ročně z částky 143 506,14 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 36,54 Kč, zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. a také podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně bylo prokázáno, že žalovanému byl žalobkyní dne 4. 2. 2020 poskytnut úvěr ve výši 280 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný hradil na tento úvěr i po uznání dluhu. Uznání dluhu je však akcesorický závazek, jehož platnost závisí na platnosti závazku hlavního. Úvěrová smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná pro nezkoumání úvěruschopnosti, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy zkoumána schopnost žalovaného sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 a § 78 odst. 1 ZoSÚ, neboť smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby věřitel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Výpis z účtu žalovaného nebyl předložen, aby mohlo být posouzeno, že z něho žalobkyně mohla zjistit, že je žalovaný úvěruschopný (tvrdí, že příjmy zjišťoval primárně z účtů budoucích dlužníků). Žalobkyně ani neuvedla, co z výpisu mělo být zjištěno k příjmům a výdajům. Úvěr byl přitom poskytnut v „covidové době“, kdy řada lidí o své zaměstnání přišla, a tím spíš měla žalobkyně věnovat zvýšenou péči ověření, zda případně příjmy, které byly v minulosti na účtu, může spotřebitel reálně dosahovat i v budoucnu, tedy, že jeho pracovní poměr trvá. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, přesto, že sama na projednání věci soudem trvala, nemohl ji soud poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, vztahující se k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno o těchto skutečnostech a následkem toho je, že soud posoudil vztah jen jako bezdůvodné obohacení. Neplatnost se tedy týká i uznání dluhu z této absolutně neplatné smlouvy. Uznání dluhu je uznáním závazků z úvěrové smlouvy nikoli uznáním bezdůvodného obohacení, nejde tedy o novou dohodu věřitele a dlužníka i ohledně splatnosti bezdůvodného obohacení, tak jak ji má na mysli rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021. Uznání dluhu tedy nelze posoudit ani v části (co do uznané jistiny) jako uznání bezdůvodného obohacení, protože jistina není vyčíslena jako bezdůvodné obohacení, není na ni započítáno vše, co bylo hrazeno, ale je vyčíslena jako dlužná jistina z úvěru. Smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je spotřebitelským úvěrem podřízeným zákonu č. 257/2016 Sb. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uzavřel, že úpravu zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Formulace „v době přiměřené jeho možnostem“ dle Nejvyššího soudu přímo míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Z toho vyplývá mimo jiné to, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností (a to i v případě dílčích splátek), nemůže se vůbec dostat do prodlení a poskytovateli úvěru nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Pokud se poskytovatel úvěru domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh, aby soud určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 101/2023. Nejvyšší soud dále rozpracoval, že dílčí plnění na jistinu úvěru z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu, s čímž je spojen mimo jiné i ten důsledek, že takováto dílčí splátka jistiny nevede k zahájení běhu nové desetileté promlčecí lhůty. Splatnost bezdůvodného obohacení nastává v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR až rozhodnutím soudu (viz 33 Cdo 3675/2021), neboť soudu nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena nová dohoda o splatnosti dluhu, a to splatnosti jen bezdůvodného obohacení. Výzva k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy před podáním žaloby ze dne 11. 10. 2023 tak nezaložila splatnost bezdůvodného obohacení ani podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z. Žalovaný byl vyzván k úhradě částky ve výši 175 742,68 Kč, zahrnující, jak dosud neuhrazenou jistinu (bezdůvodné obohacení), tak úroky z úvěru, bez zřetelného oddělení a vyčíslení jednotlivých složek tvrzeného dluhu. Podstatnými náležitostmi výzvy k úhradě dluhu jsou přitom uvedení důvodu dluhu, zřetelné vyčíslení dluhu výzva k úhradě dluhu. Dále musí být takové jednání řádně učiněno vůči dlužníku. Pokud jde o jednání vůči nepřítomné osobě, platí ustanovení § 570 - § 573 o.z. Nebylo prokázáno rovněž doručení této výzvy k úhradě. Žalobkyně předložila pouze podací arch ze dne 12. 10. 2023. Přitom i pro uplatnění domněnky dojití do sféry vlivu adresáta třetí den po odeslání se uplatní pouze za předpokladu, že zásilka došlo (to nebylo prokázáno). Uvedená výzva tedy nezaložila splatnost bezdůvodného obohacení ani podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení, jež se, pokud jde o splatnost, uplatnila pro absolutně neplatný spotřebitelský úvěr v režimu zákona č. 145/2009 Sb. Lhůta pro splnění povinnosti uložené žalovanému byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, když soud neshledal podmínky pro její prodloužení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do částku 11 580,28 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 21.10.2023 do 15.11.2023 z částky 96 919,28 Kč, od 16.11.2023 do 11.12.2023 z částky 92 319,28 Kč, od 12.12.2023 do 19.2.2024 z částky 87 719,28 Kč, od 20.2.2024 do 12.3.2024 z částky 83 119,28 Kč, od 13.3.2024 do 8.4.2024 z částky 78 519,28 Kč, od 9.4.2024 do 13.5.2024 z částky 73 919,28 Kč, od 14.5.2024 do 9.7.2024 z částky 69 319,28 Kč, od 10.7.2024 do zaplacení z částky 64 719,28 Kč. Namítla, že si je vědoma § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, dle které v případě neplatné smlouvy o úvěru, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Aby však mohlo dojít k zamítnutí nároku na zaplacení úroku z prodlení, musel by soud dospět k závěru, že nebylo v možnostech žalovaného uhradit dluh na výzvu žalobkyně, ale takový závěr soud neučinil a touto otázkou se nezabýval, když žalovanému uložil zaplatit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku. Je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a k těmto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3808/2023 ze dne 26.3.2024, dle kterého v posuzovaném případě nebyl důvod uložit žalované plnění ve splátkách, jelikož žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, které by spolutvořily podmínky pro umožnění plnění ve splátkách. Soud prvního stupně žalobkyni vytkl, že žalovaného řádně nevyzvala k úhradě dluhu a nelze tak založit splatnost dluhu ani dle obecné právní úpravy, když výzva nebyla žalovanému doručena. Žalobkyně a žalovaný však ve smlouvě sjednali způsob doručení formou doporučené zásilky, kdy pro případ, že zásilku žalovaný nevyzvedne, se tato považuje za doručenou 10. den od jejího uložení (viz bod 8.4. úvěrových podmínek, které jsou součástí spisu). Soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Bez dalšího nelze presumovat, že úhrada v možnostech žalovaného není, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Soud prvního stupně uložil žalovanému uhradit dluh do 3 dnů, jelikož ohledně svých možností žalovaný nic netvrdil. V tomto ohledu považuje žalobkyně jeho závěr za správný, nicméně tento závěr nekoresponduje se zamítnutím nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení. Smlouvu o poskytnutí kontokorentu soud prvního stupně prohlásil za neplatnou, plnění žalobce na základě neplatné smlouvy je tak plněním bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem, když v řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění a je namístě aplikace úpravy obecné. Uvedenému právnímu názoru žalobce přisvědčil mj. také Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 72 Co 199/2024- 92 ze dne 31.7.2024. Obdobně rozhodovaly také Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 27 Co 189/2024-142 ze dne 21.11.2024 a Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 8 Co 116/2024-52 ze dne 18.7.2024. Žalobkyně namítla, že rozsudek je v rozporu s principem hospodárnosti a efektivity soudního řízení a je i v rozporu s ochranou spotřebitele. Pokud žalovaný ve lhůtě do 3 dnů od právní moci dlužnou částku neuhradí a žalobkyně se bude novou žalobou domáhat přiznání nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení, navýší se tím celkové náklady řízení, jak nalézacího, tak exekučního. Žalobkyně žalovanému poskytla částku 280 000 Kč, žalovaný celkem uhradil 215 280,75 Kč, na její úkor se tedy bezdůvodně obohatil o částku 64 719,28 Kč. Uvedenému odpovídají i intervaly požadovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 580,28 Kč s uvedeným příslušenstvím a nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání odvolacího soudu nařízenému na 22. 5. 2025 nedostavili a nepožádali o odročení jednání. Pouze žalobkyně svoji neúčast omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její účasti. Proto odvolací soud věc projednal bez přítomnosti stran a vycházel z dosavadního obsahu spisu (srov. § 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

7. Z hlediska skutkových zjištění lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. Dotčená úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2020, tj. za účinnosti aktuální právní úpravy. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik žalobkyně žalovanému půjčila, sporné bylo pouze, kolik měl žalovaný na tyto dluhy zaplatit a kdy byl žalobkyní řádně vyzván k jejich zaplacení. Jednotlivá skutková zjištění popsaná soudem prvního stupně není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi plně ztotožňuje a postačuje řešit tu část zjištění, která byla dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.

8. Odvolací soud zopakoval část dokazování listinami předloženými žalobkyní za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. a zjistil, že dopisem ze dne 11. 10. 2023 byl žalovaný žalobkyní vyzván, aby z důvodu zesplatnění celého dluhu pro jeho řádné neplacení, zaplatil celkovou dlužnou částku 175 742,68 Kč do 10 dnů od doručení. Podle výpisu z doručné knihy [právnická osoba]. byla výzva odeslána dne 12.10.2023 žalovanému na adresu Ořechová 617, 294 71 Benátky nad Jizerou.

9. Soud prvního stupně věc posoudil věc správné po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to zejména z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně ostatně v odvolání ani tyto závěry (mimo otázky výše nároku, jeho splatnosti a prodlení) nezpochybnila a ve zbytku ani zamítavý výrok nenapadla. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, ztotožnil. Odvolací soudu pouze nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se výše dluhu a prodlení dlužníka.

10. Podle skutkových zjištění žalovaný dosud nevrátil žalobkyni z jistiny ve výši 280 000 Kč poskytnuté podle neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4.2.2020, vedle již výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně přiznané částky 53 139 Kč, dále částku 11 580,28 Kč. Při posouzení výše úhrad žalovbaného nutno vyjít z tvrzení žalobkyně, že žalovaný jí dosud uhradil 215 280,75 Kč a výše bezdůvodného obohacení činila celkem 64 719,28 Kč. Žalovaný netvrdil, že by došlo k úhradě vyšší částky a z provedeného dokazování vyplývá stejný závěr (viz splátkový kalendář vyhotovený žalobkyní).

11. Ke splatnosti tohoto nároku je třeba uvést, že podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze pak vyjít z domněnky doby dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ, kdy výzva žalobkyně byla odeslána dne 12.10.2023 na adresu žalovaného, kterou označil jako svoji korespondenční adresu a dosud se jedná o jeho doručnou adresu, na které má evidovaný pobyt.

12. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“

15. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy spotřebitelského úvěru.

16. Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní, „na plnění“ (o zaplacení již existujícího dluhu). Nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní, nikoli o vodítko pro určení lhůty pariční. Proto však nelze aplikovat na posouzení lhůty k plnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3808/2023 ze dne 26.3.2024, které se týkalo posouzení podmínek pro povolení plnění ve splátkách v rámci lhůty pariční ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř.

17. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, není-li tu dohoda („doba sjednaná“, což v těchto věcech obvykle není), aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru (o což je obvykle primární spor) by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

18. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby si soud „určoval“ lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti je zásahem do práv a povinností stran a musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), a musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.), nebo neunesením procesních břemen, přesně jak žalobkyně namítá. Nelze postupovat podle zcela volné úvahy (libovůle) soudu. Pak lze také takový rozsudek případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.

19. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.), jak shora uvedeno. Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. Přesně k tomu ale rozsudek soudu prvního stupně vede.

20. Nesprávný se odvolacímu soudu jeví i názor, že jde ve skutečnosti o případ, kdy z právního předpisu (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (viz § 153 odst. 2 o.s.ř.), takže by soud, navzdory konkrétnímu žalobnímu žádání „na plnění,“ tímto nebyl vázán a mohl by ve stejném řízení (vždy) nejprve určit splatnost úvěru „podle možností spotřebitele“ (konstitutivně, nikoli v rovině exekučního titulu) a současně přiznat (deklaratorně, jako exekuční titul) již dlužnou část, včetně úroku z prodlení, a jen případný zbytek dluhu i s příslušenstvím pro předčasnost zamítnout. Takové částečné vyhovění žalobě „na plnění“ ale fakticky není možné. Určení splatnosti, „až dlužník bude mít,“ ale „v přiměřené době stále nemá“ (viz § 1960 o.z.), které se této situaci nejvíce podobá, totiž nelze podle názoru odvolacího soudu realizovat do minulosti, ale jen od právní moci rozsudku dále. To vše souvisí a s otázkou případného promlčení nároku na vrácení jistiny úvěru.

21. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

22. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ale ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale z výzvy věřitele k plnění dluhu v jím uvedené lhůtě, byť by nebyla explicitně založena na „neplatnosti smlouvy“ a na postupu „podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.“

24. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

25. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celé zbylé jistiny úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad, byť by bylo nepravidelné, a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

26. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ.

27. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit, tedy návrh věřitele výslovně nepřijmout a spor vyvolat. V takovém sporu ho také bude tížit břemeno tvrzení a břemeno důkazu, jak namítala žalobkyně. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

28. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor,“ opět bez ohledu na skutečné poměry dlužníka. Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí opět nastává prodlení.

29. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) naopak nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť takový návrh může podat kterákoli ze smluvních stran.

30. Pokud však dlužník žádnou obranu (odlišný návrh či alespoň nesouhlas) bez zbytečného odkladu u věřitele neuplatnil, což je tento případ, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

31. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění (důvodem může být i jen aktuální pozdější zhoršení poměrů). Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a naopak dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění, jejíž řízení by zpravidla muselo být přerušeno. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

32. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, nebo její změnu, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů u různých druhů žalob, z nichž soud prvního stupně naopak vystoupil.

33. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024, 27 Co 119/2024 nebo 27 Co 189/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.). Dosavadní rozhodnutí jiných soudů nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá. I proto považoval odvolací soud za vhodné nastínit podrobnější rozbor možných výkladových variant, jak se v praxi objevují a diskutují. Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je sice zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl.

34. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu prokazatelně dopisem odeslaným dne 12.10.2023, tato výzva došla do dispoziční sféry žalovaného a považuje se za doručenou třetím pracovním dnem po odeslání, tj. dnem 17.10.2023 (viz § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do deseti dnů, tj. do 27.10.2023. Žalovaný současně netvrdil, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolal „spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalovaného) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyně má nárok vedle zbytku jistiny úvěru ve výši 11 580,28 Kč též zákonný úrok z prodlení s ohledem na další splátky provedené žalovaným po zesplatnění, a to s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně odpovídajícím § 1970 o.z. od 21.10.2023 do 15.11.2023 z částky 96 919,28 Kč, od 16.11.2023 do 11.12.2023 z částky 92 319,28 Kč, od 12.12.2023 do 19.2.2024 z částky 87 719,28 Kč, od 20.2.2024 do 12.3.2024 z částky 83 119,28 Kč, od 13.3.2024 do 8.4.2024 z částky 78 519,28 Kč, od 9.4.2024 do 13.5.2024 z částky 73 919,28 Kč, od 14.5.2024 do 9.7.2024 z částky 69 319,28 Kč, od 10.7.2024 do zaplacení z částky 64 719,28 Kč.

35. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v odvoláním napadené části výroku II. změnil a žalobě ve zbytku dle rozsahu odvolání vyhověl a pariční lhůtu stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

36. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Převážně úspěšným byl nadále v tomto řízení žalovaný, kterému však žádné náklady s tímto řízením nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

37. V odvolacím řízení byl předmětem řízení pouze nárok na zaplacení částky 11 580,28 Kč s úrokem z prodlení, kde žalobkyně měla plný úspěch, takže jí náleží plná náhrada nákladů řízení podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 150 odst. 1 o.s.ř. Její náklady jsou tvořeny jen zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč, který byl však soudem prvního stupně stanoven a vybrán v nesprávné výši 4 520 Kč, když předmětem odvolání byla oproti řízení před soudem prvního stupně jen částka 11 580,28 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně proto rozhodne o vrácení přeplatku soudního poplatku. K nákladům žalobkyně dále náleží paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka za jeden úkon (odvolání ve věci samé) v 300 Kč ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.