o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 6. 2021, č.j. 22 C 262/2021-48

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 10 795 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 795 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že smlouva o zájezdu ve smyslu § 2521 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) byla uzavřena mezi žalovaným a cestovní kanceláří [právnická osoba] (dále jen„ cestovní kancelář“). Žalobkyně tuto cestovní kancelář při uzavírání smlouvy o zájezdu zastupovala na základě smlouvy o obchodním zastoupení, ze které se však nepodává oprávnění žalobkyně domáhat se vlastním jménem uhrazení požadovaných storno poplatků při odstoupení od smlouvy o zájezdu. Poukázal na to, že v čl. 2 smlouvy o obchodním zastoupení se žalobkyně jako obchodní zástupce zavázala nabízet a prodávat za provizi jménem zastoupeného a na jeho účet zájezdy a služby cestovního ruchu organizované či prodávané zastoupeným. Dle čl. 3 smlouvy měl obchodní zástupce právo na základě udělené plné moci, která tvoří přílohu [číslo] smlouvy, uzavírat smlouvy o zájezdu jménem zastoupeného, dále má právo a povinnost inkasovat od klientů cenu za zájezdy, jakož i zálohy a doplatky zájezdů, a takto inkasované částky poukazovat na v záhlaví této smlouvy uvedený účet zastoupeného za podmínek stanovených touto smlouvou. Z čl. 3 smlouvy o obchodním zastoupení vyplývalo, že pokud klient neuhradil doplatek za zájezd zastoupeného či jakoukoliv jinou finanční částku vyžadovanou v souvislosti se zájezdem ve stanoveném termínu 14 dní i přes urgenci obchodního zástupce, předal obchodní zástupce tuto záležitost k vyřešení zastoupenému. Vzhledem k tomu, že smlouva o zájezdu je smluvní vztah zastoupeného a klienta, obchodní zástupce neodpovídal zastoupenému za neuhrazení doplatku ceny. Z citovaných ustanovení plyne, že na základě smlouvy o zájezdu vznikl smluvní vztah výlučně mezi klientem a zastoupeným, tedy v projednávaném případě mezi žalovaným a cestovní kanceláří. Žalobkyně tak mohla cestovní kancelář na základě plné moci zastupovat při sjednávání smlouvy o zájezdu a při inkasování ceny zájezdů, nikoliv však při vymáhání neuhrazeného storno poplatku soudní cestou. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný byl ve sporu plně úspěšný, avšak v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady nevznikly.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. V odvolání uvedla, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, což v důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky vzniku povinnosti žalovaného k úhradě stornopoplatků za objednaný zájezd a otázky věcné legitimaci žalobkyně k vymáhání těchto poplatků. Žalobkyně má za to, že je v tomto sporu aktivně legitimována k vymáhání žalobou uplatněného nároku, kterou dovozuje z čl. 3 smlouvy o obchodním zastoupení, resp. na základě plné moci, která je přílohou [číslo] této smlouvy. Na jejich základě byla žalobkyně oprávněna za cestovní kancelář inkasovat platby od svých klientů – tedy i žalovaného i zasílat výzvy a upomínky v případě, kdy klienti nedodrží smlouvu o zájezdu, či se dostanou do prodlení úhradou ceny zájezdu. V případě, kdy klienti neuhradili doplatek za zájezd, předávala žalobkyně záležitost k vyřešení cestovní kanceláři v souladu s čl. 3 smlouvy o obchodním zastoupení, která pak žalobkyni informovala o způsobu řešení. V praxi a z důvodu urychlení transakce, rovněž z důvodu, že žalobkyně svým zákazníkům po určitou dobu garantovala určitou cenu zájezdu, uhradila žalobkyně přímo cestovní kanceláři příslušnou částku dříve, než došlo k úhradě zájezdu ze strany klienta. Odstupné (stornopoplatky) za zrušení zájezdu ze strany klienta jsou nárokem cestovní kanceláře. Dle přílohy [číslo] smlouvy o obchodním zastoupení náleží ale podíl také žalobkyni. Pokud již klient plnil na účet cestovní kanceláře, provedla žalobkyně podle přílohy [číslo] smlouvy o obchodním zastoupení finanční vyrovnání s klientem na cestovní kancelář. V případě tohoto soudního sporu však žalovaný neplnil, co měl (ani žalobci ani cestovní kanceláři), ačkoli se k tomu smluvně zavázal. Žalobkyně v dobré víře, že žalovaný dostojí svým závazkům, plnila za něj sama. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 o. z., když za něj bylo plněno to, co měl po právu povinnost plnit sám, a nyní je povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Namítla dále pochybení soudu prvního stupně s tím, že pokud dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace, měl žalobkyni o tomto poučit, aby měla možnost na to reagovat. V tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněný.

6. Řádně a včas předvolaný žalovaný se nedostavil k nařízenému jednání odvolacího soudu ani včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení. Proto odvolací soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

7. Z hlediska skutkových zjištění lze plně poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro zjednodušení na něj v souladu se závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, odkazuje. Námitky žalobkyně jsou nepřípadné, proto nebylo třeba za podmínek § 213 o. s. ř. dokazování opakovat či doplňovat.

8. V řízení bylo prokázáno, že dne [datum] uzavřela cestovní kancelář [právnická osoba] (dále jen„ cestovní kancelář“), zastoupená na základě plné moci žalobkyní, a žalovaný smlouvu o zájezdu rezervační [číslo] který se měl uskutečnit v termínu od [datum] do [datum] Cena zájezdu byla určena na 51 180 Kč E-mailem z [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k potvrzení objednávky prostřednictvím autorizační SMS. V přehledu objednaných služeb byl uveden zájezd za částku 51 180 Kč a komplexní cestovní pojištění za částku 1 400 Kč. Dle rozpisu plateb měl žalovaný uhradit 3 400 Kč do [datum] a doplatek ve výši 49 180 Kč do [datum]. Dopisem z [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nedoplatku 49 180 Kč, neučiní-li tak do [datum], předá pořadateli pokyn k odstoupení od smlouvy z důvodu nedodržení závazků ze smlouvy. Dopisem z [datum] žalobkyně sdělila žalovanému, že z důvodu neuhrazení zájezdu v řádném termínu bylo cestovní kanceláří odstoupeno od smlouvy a stornopoplatek činí 12 796 Kč, když při podpisu smlouvy o zájezdu bylo uhrazeno 2 000 Kč. Dluh žalovaného proto činí částku 10 796 Kč a žalovaný byl vyzván k jeho úhradě do 10 dnů od obdržení upomínky. Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne [datum], odeslaným dne [datum], byl žalovaný vyzván k uhrazení částky 15 777,69 Kč nejpozději do 8 dnů od doručení této výzvy. Dále bylo zjištěno, že cestovní kancelář jako zastoupený a žalobkyně jako obchodní zástupce uzavřely dne [datum] smlouvu o obchodním zastoupení. V čl. 2 smlouvy o obchodním zastoupení se obchodní zástupce zavazuje nabízet a prodávat za provizi jménem zastoupeného a na jeho účet zájezdy a služby cestovního ruchu organizované či prodávané zastoupeným. Dle čl. 3 smlouvy má obchodní zástupce právo na základě udělené plné moci, která tvoří přílohu [číslo] smlouvy, uzavírat smlouvy o zájezdu jménem zastoupeného, dále má právo a povinnost inkasovat od klientů cenu za zájezdy, jakož i zálohy a doplatky zájezdů, a takto inkasované částky poukazovat na v záhlaví této smlouvy uvedený účet zastoupeného za podmínek stanovených touto smlouvou. Z čl. 3 smlouvy o obchodním zastoupení vyplývá, že pokud klient neuhradí doplatek za zájezd zastoupeného či jakoukoliv jinou finanční částku vyžadovanou v souvislosti se zájezdem ve stanoveném termínu 14 dní i přes urgenci obchodního zástupce, předá obchodní zástupce tuto záležitost k vyřešení zastoupenému. Společnost [anonymizováno] [role v řízení] assistance jako pojistitel, žalobkyně jako pojistník, žalovaný jako objednatel uzavřeli pojistnou smlouvou pro cestovní pojištění od [datum] do [datum], pojistné činilo celkem 1 400 Kč.

9. Podle § 2483 odst. 1 o. z. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k ujednání obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi. Smlouva o obchodním zastoupení vyžaduje písemnou formu (§ 2483 odst. 2 o. z.).

10. Podle § 436 odst. 1 o. z. kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.

11. Podle § 2521 odst. 1 o. z. se smlouvou o zájezdu pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu.

12. Podle § 2523 odst. 1 o. z. za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby. Za pořadatele se považuje také podnikatel, který předává údaje o zákazníkovi dalšímu podnikateli podle zákona upravujícího některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu.

13. Podle § 2533 odst. 1 o. z. zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník svou povinnost.

14. Podle § 2533 odst. 2 o. z. je-li ujednáno odstupné, musí být jeho výše přiměřená. Přiměřenost odstupného se odvíjí od doby mezi okamžikem odstoupení od smlouvy a okamžikem zahájení zájezdu s ohledem na očekávané úspory nákladů a na příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Není-li ujednáno odstupné, odpovídá jeho výše ceně zájezdu snížené o úspory nákladů a o příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Na žádost zákazníka pořadatel výši odstupného odůvodní.

15. Z výše uvedených ustanovení se podává, že smlouvou o zájezdu se zavazuje pořadatel obstarat pro zákazníka připravený zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit jeho souhrnnou cenu. Za pořadatele se považuje ten, kdo (byť i skrze třetí osobu) nabízí zájezd veřejnosti či skupině osob podnikatelským způsobem. Odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu může jak zákazník, tak i pořadatel. Zatímco důvody vedoucí k odstoupení do smlouvy ze strany zákazníka nejsou omezeny, resp. zákazník může odstoupit od smlouvy z jakýchkoli důvodů, pořadatel je aktivně legitimován k takovému jednostrannému adresnému právnímu jednání pouze ve vymezených případech (zrušení zájezdu nebo z důvodů porušení povinností zákazníkem). Právní jednání je účinné okamžikem dojití do sféry vlivu zákazníka. Pro případ odstoupení zákazníka od smlouvy o zájezdu může být mezi smluvními stranami sjednáno odstupné v přiměřené výši.

16. Soud prvního stupně učinil na základě shora uvedených zjištění správný závěr, že předmětnou smlouvu o zájezdu uzavřela ve smyslu § 2521 a násl. o. z. se žalovaným jako zákazníkem cestovní kancelář [právnická osoba], jako pořadatel zájezdu, zastoupená žalobkyní, jako cestovní agenturou. Pořadatelem předmětného zájezdu ve smyslu § 2523 odst. 1 o. z. tedy byla cestovní kancelář [právnická osoba] Z obsahu smlouvy o obchodním zastoupení mezi cestovní kanceláří a žalobkyní vyplývá, že se jednalo o přímé zastoupení cestovní kanceláře, kdy zástupce jedná jménem zastoupeného a na jeho účet (srov. § 436 odst. 1 o. z.) Tomu odpovídá, jak obsah plné moci udělené cestovní kanceláří žalobkyni, tak i znění smlouvy o obchodním zastoupení, ve které se v čl. 2 a čl. 3 žalobkyně jako obchodní zástupce se zavázala nabízet a prodávat za provizi jménem zastoupené cestovní kanceláře a na její účet zájezdy a služby cestovního ruchu organizované či prodávané zastoupenou. Žalobkyně byla oprávněna na základě plné moci uzavírat smlouvy o zájezdu jménem zastoupené, dále měla právo a povinnost inkasovat od klientů cenu za zájezdy, jakož i zálohy a doplatky zájezdů, a takto inkasované částky poukazovat na účet cestovní kanceláře.

17. Z čl. 3 smlouvy o obchodním zastoupení vyplývá, že pokud klient neuhradil doplatek za zájezd zastoupeného či jakoukoliv jinou finanční částku vyžadovanou v souvislosti se zájezdem ve stanoveném termínu 14 dní i přes urgenci obchodního zástupce, měl obchodní zástupce povinnost tuto záležitost předat k vyřešení zastoupenému. Nároky ze smlouvy o zájezdu, včetně nároku na odstupné z důvodu odstoupení od smlouvy pro porušení povinností zákazníka (stornopoplatky), proto mohly vzniknout pouze přímo cestovní kanceláři a nikoliv její zástupkyni. Uvedená smlouva tedy neopravňovala žalobkyni k vymáhání takových nároků svým jménem, popř. na svůj účet, ale měla věc předat k vyřešení cestovní kanceláři. Okolnost, že žalobkyni měla s cestovní kanceláří sjednaný nárok na podíl z odstupného, které náleží cestovní kanceláři, není významná, neboť nezakládá žalobkyni vlastní právo domáhat se tohoto plnění přímo po žalovaném, který se žalobkyní nebyl v tomto směru v žádném právním vztahu. V tomto řízení nebyl uplatněn nárok cestovní kanceláře vůči žalovanému na odstupné a nebylo tvrzeno, že by došlo k postoupení tohoto nároku na žalobkyni či k jiné právní skutečnosti, která by měla vliv na aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, která není za tohoto stavu dána. Soud prvního stupně proto učinil správný závěr, že žalobkyně mohla cestovní kancelář na základě plné moci zastupovat pouze při sjednávání smlouvy o zájezdu, resp. při inkasování ceny zájezdů, nikoliv však při vymáhání neuhrazeného odstupného soudní cestou vlastním jménem.

18. Žalobkyni až v odvolání uvedla, že jí dále svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, neboť v dobré víře, že žalovaný dostojí svým závazkům, plnila za něj cenu zájezdu sama. Žalovaný se tedy měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu § 2991 o. z., když za něj bylo plněno to, co měl po právu povinnost plnit sám. Toto tvrzení žalobkyně nijak nedoložila a je v rozporu s jejím dosavadním tvrzením, že z důvodu nezaplacení ceny zájezdu došlo k odstoupení od smlouvy o zájezdu.

19. V řízení bylo prokázáno, že pro zaplacení ceny zájezdu cestovní kanceláři za žalovaného nebyl ze strany žalobkyně žádný právní důvod. Žalobkyně sama připustila, že se odchýlila od smluv uzavřených s cestovní kanceláří a žalovaným. Žalobkyně netvrdila, že by se na takovém postupu se žalovaným nebo z cestovní kanceláří následně dohodla, ale bylo to její jednostranné obchodní rozhodnutí, motivované zejména zajištěním sjednané ceny zájezdu. Závazek žalovaného zaplatit cenu zájezdu podle žalobkyně zanikl odstoupením cestovní kanceláře od smlouvy o zájezdu.

20. Popsaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení má tedy odlišnou nejen právní povahu, ale zejména skutkovou podstatu, neboť je založen na jiných skutkových tvrzeních (plnění cestovní kanceláři žalobkyní za žalovaného na jeho závazek k zaplacení ceny zájezdu), než na kterých byl vystavěn nárok uplatněný žalobkyní žalobou před soudem prvního stupně (na zaplacení odstupného z důvodu odstoupení od smlouvy cestovní kanceláří z důvodu porušení povinnosti žalovaného zaplatit řádně a včas cenu zájezdu) a jedná se o dva odlišné skutky. Žalobkyně změnu žaloby z důvodu změny žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech pro posouzení věci ve smyslu § 95 o. s. ř. nenavrhla, ostatně v odvolacím řízení není přípustné měnit žalobu uplatněním nového nároku. Taková změna žaloby je přípustná (srov. § 216 odst. 2 o. s. ř.). Proto se odvolací soud tvrzeními, ze kterých žalobkyně dovozovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení, věcně nezabýval.

21. V projednávané věci nebyl důvod pro poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř., a to ani před soudem odvolacím. Takové poučení je účastníku soudem uděleno proto, aby žaloba nebyla zamítnuta z důvodu, že účastník neunesl břemeno tvrzení či důkazní, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem a o následcích s tím spojených (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dnů 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009, a 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3170/2020). Pokud tedy dojde soud k závěru, že ze samotných tvrzení či na základě zjištěného skutkového stavu lze mít za prokázané, že není dána podle hmotného práva aktivní věcná legitimace žalobce, není důvod pro poučení žalobce o nedostatku jeho aktivní věcná legitimace (poučení o nedůvodnosti žaloby). Nejedná se tedy o důvod pro poučení podle § 118a o. s. ř. ani podle § 5 o. s. ř., neboť nejde o procesní práva či povinnosti účastníka a nejde o tzv. překvapivé rozhodnutí. Samozřejmě soud může účastníka s tímto svým předběžným závěrem seznámit, zda na žalobě chce setrvat, či ji vzít zpět. Poučení podle § 118a o. s. ř. ale nelze zaměňovat s výzvou žalobci k novým (žalobním) skutkovým tvrzením, na původním skutku nezávislým, jež se mohou identifikovat s jiným, dosud neuplatněným nárokem. V takovém případě by soud naváděl žalobce, že má proti žalovanému uplatnit jiný nárok, což by bylo nepřípustným poučením o hmotném právu, které porušuje princip nestrannosti soudu, jakož i rovnosti účastníků.

22. Na základě všech výše uvedených závěrů se odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba není po právu a byla proto důvodně zamítnuta.

23. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný byl ve sporu plně úspěšný, avšak v souvislosti s ním mu žádné náklady nevznikl.

24. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé úspěšnému žalovanému ani v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.