Přeskočit na obsah
Krajský soud v Praze 26 CO 96/2022-120 ECLI:CZ:KSPH:2022:26.Co.96.2022.1 Rozsudek

o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 1. 3. 2022, č. j. 9 C 126/2021 – 95

JUDr. Kateřina Burešová · Rozhodnutí ze dne 24. 8. 2022

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Bc. Jiřího Hanzala a JUDr. Tomáše Němce ve věci

žalobce: [osobní údaje žalobce]

proti

žalovaným: 1. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození]

bytem [adresa]

2. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození]

bytem [adresa]

zastoupená obecnou zmocněnkyní [jméno] [příjmení]

bytem [adresa]

o výživném

o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 1. 3. 2022, č. j. 9 C 126/2021 – 95


I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným platit mu společně a nerozdílně výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně počínaje od října 2021, a to vždy k 1. dni kalendářního měsíce předem (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce jako otec obou žalovaných, se žalobou domáhal uložení povinnosti žalovaným platit mu výživné s odůvodněním, že není schopen sám se živit. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v [obec] ze dne 4. 3. 2021, č. j. 75517/2021/BBA, byla zamítnuta žádost žalobce ze dne [datum] na přiznání příspěvku na živobytí, protože žalobce nesplnil podmínky uznání statusu osoby v hmotné nouzi; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Rozhodnutím [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 8. 2021, č. j. R-12.8.2021-4210/570 628 1988, byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání starobního důchodu s odůvodněním, že žalobce ke dni podání žádosti ([datum]) nesplnil zákonnou podmínku získání 35 let doby pojištění podle § 29 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění, ani podmínku 30 let doby pojištění podle § 11, § 13 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 1. 2021, č. j. 10 C 2/2020 – 291, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 11 Co 89/2021 – 343, byla zamítnuta žaloba žalobce na uložení povinnosti platit žalobci výživné proti žalované ad 1., když soudy dospěly k závěru, že žalobce není ve stavu odkázanosti na žalovanou ad 1., a tedy nesplňuje zákonné předpoklady pro přiznání výživného. Řízení ve věci výživného, které žalobce požadoval po žalované ad 2. vedené pod sp. zn. 10 C 277/2020 bylo pro zpětvzetí zastaveno; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 5 C 180/2020 – 95, zamítl žalobu na určení výživného, kterého se domáhal žalobce proti žalované ad 2., když uzavřel, že nárok na přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, kdy nelze k tíži žalované ad 2. přičítat skutečnosti, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání starobního důchodu ani přiznání dávek v hmotné nouzi a je třeba zohlednit, že žalobce sám vůči žalované ad 2. vyživovací povinnost řádně neplnil.

3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 910 odst. 1, § 911, § 915 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z komentářové literatury, a uzavřel, že v řízení sice bylo prokázáno, že žalobce není od roku 2011 výdělečně činný, nemá žádné doložitelné příjmy, nicméně tento stav pramení z toho, že žalobce sám neusiluje o získání práce, neboť být zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání a odpovídat na nabídky na práci úřadem práce zprostředkované, považuje za ponižující. Skutečnost, že žalobce nepožívá starobní důchod a nebyly mu přiznány dávky hmotné nouze, vychází z postoje žalobce, který se vědomě odmítá zapojit do pracovního procesu a nesplnil tak zákonné předpoklady odpracování dostatečného počtu let pro přiznání starobního důchodu. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobce se do stavu nouze, kdy nepobírá žádný příjem, dostal výlučně proto, že nepracuje a nepracoval, aniž mu v tom brání objektivní překážka, například [anonymizováno] stav, k němuž odmítl cokoliv doložit. Je tedy zřejmé, že není dán stav odkázanosti žalobce na výživu, když žalobce je schopen práce, která by mu zajistila příjem. Stav neschopnosti sám se živit nemůže být způsoben ani skutečností, že mu žalovaná ad 1., jak tvrdí žalobce, odmítá vrátit darované nemovité věci, jejichž vrácení se opakovaně nedůvodně soudně domáhal. Nebyla tedy splněna zákonná podmínka pro vznik nároku na placení výživného a soud proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci zcela úspěšným žalovaným náklady řízení nevznikly.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal nezákonnost postupu a kriminalitu úředních osob, vytýkal soudu prvního stupně, že bez řádného odůvodnění neprovedl v odvolání vyjmenované důkazy, sdělil, že soud nemá ani elementární ponětí o problematice osob důchodového věku a ani minimální ponětí, že právní statut důchodce může existovat. Žalobce vytýkal soudu, že odmítl provést vzájemné porovnání vyživovací povinnosti žalobce a žalovaných v době jejich [anonymizováno], které žalobce provedl již samotnou žalobou, na podkladě základních práv a svobod garantovaných [anonymizováno] republiky. Evidence uchazeče o zaměstnání u úřadu práce je spojena s celou řadou omezení ústavních práv a svobod, zaručených jinak každému [anonymizováno] republiky a [anonymizováno] základních práv a svobod. Takový člověk je pod hrozbou vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a odnětí sociálních dávek, zajišťujících holé živobytí, nucen plnit povinnosti, které jsou v rozporu s [anonymizováno] základních práv a svobod. Žalobce vytýká soudu prvního stupně neznalost soudní judikatury, když hrubě porušil závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 119/14 a IV. ÚS 2468/11 a II. ÚS 4927/12. Žalobce dále vytýkal soudu prvního stupně, že jeho osoba je diskriminována v řízení na základě jeho příslušnosti k ponižovanému [anonymizováno] a na základě jeho příslušnosti k seniorské komunitě. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. navrhl žalobce doplnit dokazování potvrzením VZP ČR ze dne [datum] k prokázání skutečnosti, že jeho plátcem pojistného na všeobecné zdravotní pojištění v kategorii N je ode dne [datum] stát a není tedy logicky nutné být výdělečně činným. Poukázal v této souvislosti na to, že soud prvního stupně nemá ani minimální ponětí, že právní statut důchodce může existovat a žalobce jej dosáhl ke dni [datum], jak stanoví zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Pro předcházení kriminálnímu soudnímu excesu, jak jej provedl soud prvního stupně, navrhl žalobce řešení v podobě novelizace [anonymizováno] zákoníku. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

5. Žalované se k odvolání žalobce nevyjádřily.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud nenařídil ve věci jednání, protože účastníci ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání.

8. Soud prvního stupně provedl pro rozhodnutí ve věci dokazování v dostatečném rozsahu, jeho skutkové a právní závěry jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje.

9. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některými ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami před soudem prvního stupně, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava by nemohla být zjednána za odvolacího řízení, k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

10. Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování žalobcem předloženým potvrzením [anonymizováno] zdravotní pojišťovny ČR ze dne [datum] ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože pro rozhodnutí ve věci není podstatné, zda žalobci byl přiznání statut důchodce, ale zda a z jakého důvodu nepobírá starobní důchod, a tyto skutečnosti byly dostatečně prokázány v řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy.

11. Nedůvodná je odvolací námitka žalobce, že soud prvního stupně hrubě porušil závěry rozhodnutí Ústavního soudu. Žalobcem citované závěry nálezů Ústavního soudu se týkají skutkově odlišných věcí, a pokud odvolatel prostřednictvím těchto rozhodnutí vytýká soudu prvního stupně porušení [anonymizováno] základních práv a svobod, pak takové pochybení odvolací soud neshledal. Posuzováno závěry citovaných rozhodnutí se soud prvního stupně vypořádal se všemi důkazy, s věcnou i právní argumentací žalobce, která se ani neopírala o judikaturu týkající se obdobného případu, své rozhodnutí řádně odůvodnil, a svým procesním postupem nijak neporušil právo žalobce na spravedlivý proces.

12. Vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity, je to zákonem uložená povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu, ocitne-li se ve stavu nouze. Tak mezi příbuznými v linii přímé, tj. mezi předky a potomky, existuje vždy vyživovací povinnost a děti jsou povinny výživou svým rodičům, kteří jsou v nouzi. Dítě je pak povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu (§ 915 odst. 2 o. z.). I pro vyživovací povinnost mezi dětmi a rodiči platí zásadní podmínka, kterou je neschopnost oprávněného se o sebe – pokud jde o výživu – postarat. Ani zákonný korektiv neschopnosti se živit však nelze aplikovat mechanicky a vycházet jen ze závěru, že oprávněná osoba není aktuálně schopna sama se živit, ale je nezbytné přihlédnout k příčinám jeho socioekonomické situace a zohlednit jeho reálné výdělkové schopnosti a příjmové možnosti. Dítě má vyživovací povinnost vůči rodičům jen za předpokladu, že rodič není schopen sám si zajistit prostředky dostatečné k běžnému životu.

13. Soud prvního stupně se správně nezabýval námitkou, zda je uplatněný nárok na výživné v rozporu s dobrými mravy, kvalitou vztahů mezi žalobcem a žalovanými, ani možnostmi a schopnostmi žalovaných k plnění vyživovací povinnosti, když správně uzavřel, že na straně žalobce nenastal stav odkázanosti na výživu poskytovanou žalovanými předpokládaný zákonem (§ 911 o. z.).

14. Žalobce byl a je dlouhodobě nezaměstnaný, aktivně si žádnou výdělečnou činnost nehledá a odmítá její zprostředkování úřadem práce, ačkoliv mu v pracovní činnosti nebránil a nebrání věk, nedostatečné vzdělání nebo zdravotní stav (který nedoložil). Z uvedených důvodů také žalobce nepobírá dávky v nezaměstnanosti, dávky hmotné nouze a nesplnil zákonné předpoklady pro přiznání a výplatu starobního důchodu.

15. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je schopen práce, která by mu zajistila příjem, není ve stavu odkázanosti na výživu poskytovanou žalovanými dcerami a nejsou tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného.

16. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 141 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci úspěšným žalovaným náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.