o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 3. 2022, č. j. 8 C 212/2021 – 43

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost vyklidit byt [číslo] o dvou místnostech, ve druhém nadzemním podlaží domu [adresa], na pozemku parc. č. st. [číslo] v [katastrální uzemí] a vyklizený předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 804,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je vlastníkem bytu označeného ve výroku rozhodnutí (dále jen„ předmětný byt“) a jako pronajímatel uzavřela s žalovanou jako nájemkyní dne [datum] nájemní smlouvu na dobu určitou do [datum] Nájemní smlouva nebyla prodloužena a žalovaná byt nadále užívá, přes výzvu žalobkyně k vyklizení, neoprávněně. Žalovaná má na základě soudního rozhodnutí ve výlučné péči nezletilé syny [jméno] a [jméno], na jejichž výživu se otec zavázal platit výživné v celkové výši 2 000 Kč měsíčně, byl opakovaně odsouzen za [anonymizováno] zanedbání povinné výživy.

3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud při posouzení právního vztahu mezi účastníky podle § 2201 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), při posouzení okolností skončení nájemní smlouvy podle § 2292 o. z. a uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou do [datum], žalovaná byla informována dopisem ze dne [datum], že nájemní smlouva nebude prodloužena a počínaje dnem [datum] tak žalované vznikla povinnost byt vyklidit a předat žalobkyni. Tuto povinnost žalovaná nesplnila. Obranu žalované, že byt vyklidit nemohla, protože má v péči dva nezletilé syny a dosud nenašla jiné bydlení při ztížené situaci, kdy jí otec nezletilých neplatí výživné, neshledal soud prvního stupně důvodnou. Soud prvního stupně, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, uzavřel, že žalovanou tvrzená situace nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné považovat vyklizení bytu za krajně nespravedlivé, kromě toho žalované opakovaně vznikl dluh v souvislosti s užíváním bytu. Okolnosti tvrzené žalovanou vzal soud prvního stupně v úvahu a prodloužil jí lhůtu k vyklizení bytu na 30 dnů. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém zpochybnila především závěry soudu prvního stupně, že její životní situace nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné považovat vyklizení předmětného bytu za krajně nespravedlivé. Žalovaná má naopak za to, že vzhledem k její tíživé situaci a při tom, kdy dluh vzniklý z této situace doplatila, je výkon práva žalobkyně spočívající v požadavku na vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3470/2006, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne.

5. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Řízení o nároku žalobkyně na zaplacení částky 10 871 Kč, bylo usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 C 212/2021 – 19, podle § 96 o. s. ř. zastaveno, neboť žalobkyně vzala tuto část žaloby zpět. Předmětem odvolacího řízení tak byl pouze nárok na vyklizení předmětného bytu.

8. Odvolací soud ve věci rozhodl podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, protože účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

9. Soud prvního stupně provedl pro rozhodnutí dostatečné dokazování, jeho skutkové i právní závěry jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje a s ohledem na odvolací námitky uvádí následující.

10. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně v postavení pronajímatelky uzavřela s žalovanou v postavení nájemkyně podle § 2201 o. z. smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od [datum] (fakticky žalovaná byt užívala od března 2019) do [datum]. Žalovaná ani přes sdělení žalobkyně, že k prodloužení nájemní smlouvy nedošlo a přes výzvu k vyklizení, předmětný byt nevyklidila, ve smyslu § 2292 o. z. jej neodevzdala pronajímateli a od [datum] byt užívá bez právního důvodu.

11. Žalovaná svoji obranu v řízení před soudem prvního stupně i odvolací námitky založila na tvrzení, že se nachází v natolik tíživé situaci, že se na ní vztahují závěry jí citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého vyklizení z bytu představuje rozpor s dobrými mravy.

12. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3470/2006 na posuzovanou věc nedopadají, protože Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel ze zcela jiné skutkové situace, kdy žalovaným měla být uložena povinnost na vyklizení nemovitostí včetně rodinného domu, v němž užívali byt nepřetržitě od roku 1981 na základě omluvitelného právního omylu, že jim svědčí smluvně sjednané právo držby odpovídající věcnému břemeni, a do jeho zvelebení investovali svoje prostředky. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

13. Kolizí mezi právem vlastnit majetek a základním lidským právem na bydlení se opakovaně zabýval Nejvyšší soud se závěrem, že práva a právem chráněné osoby, které pozbyly možnost užívat dosavadní bydlení, je třeba vždy poměřovat s právem vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3047/2020).

14. Pro rozhodnutí o vyklizení bytu po skončení nájemního vztahu je bez právního významu námitka žalované, že má ve své péči nezletilé děti, a opakující se neaktuální argumentace, že jejich otec na ně neplatil v období od [datum] do [datum] soudním rozhodnutím stanovené výživné.

15. Požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitosti nemůže představovat zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., když žalovaná si byla vědoma dočasnosti nájemního vztahu, své povinnosti byt po uplnutí nájemní doby vyklidit, neplnila řádně své smluvní povinnosti nájemce – platit nájemné a služby s nájmem bytu spojené, a ani po skončení nájemního vztahu za užívání bytu žalobkyni neplatila. Jako účelové pak odvolací soud posuzuje tvrzení žalované, že dlužnou částku zaplatila, protože k zaplacení došlo až pod tíhou probíhajícího řízení, po jeho zahájení, a jen v té části, kterou žalobkyně k zaplacení žalobou požadovala.

16. Žalovaná v odvolání cituje tu část rozsudku soudu prvního stupně, kde soud odkázal na dobu šesti měsíců, která v době jeho rozhodování uplynula od skončení nájmu, resp. dobu osmi měsíců, která uplynula od oznámení o neprodloužení doby nájmu s tím, že se jednalo o dostatečnou dobu, během které žalovaná mohla najít jiné bydlení za případného využití dávek státní sociální podpory či hmotné nouze, aniž by uvedla, v čem spatřuje nesprávnost tohoto závěru.

17. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením rozhodných okolností soudem prvního stupně a považuje za správný jeho závěr, že výkon vlastnického práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení není v rozporu s dobrými mravy a požadavek žalobkyně na vyklizení bytu v jejím vlastnictví nepředstavuje zjevné zneužití práva.

18. Soud prvního stupně správně přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve věci zcela úspěšné žalobkyni, na jeho správný výpočet v bodě 14. napadeného rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje.

19. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 za situace, kdy v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly.