o zaplacení částky 28 440 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co se týče úkorů z prodlení ve výši 0,5 % denně a 0,1 % denně z dlužné částky 26 056 Kč, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudních poplatků v souladu s procesním úspěchem stran (výroky III. a IV.).

2. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla dne 27. 6. 2024 uzavřena platná úvěrová smlouva (dále i jen „Smlouva“), na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč, který však ve lhůtě sjednané ve Smlouvě, tj. do 14 dnů, nesplatila. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc jako spor z podnikatelské smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Co se splatné jistiny týče, soud prvního stupně žalobnímu návrhu vyhověl, a to včetně uložení povinnosti žalované zaplatit spolu se splatnou jistinou i sjednaný poplatek ve výši 6 056 Kč a poplatek za odeslané upomínky (viz. výrok I. napadeného rozsudku). Smluvní úrok z prodlení sjednaný v citované smlouvě o úvěru však soud prvního stupně vyhodnotil jako rozporný s dobrými mravy a zákonem, konkrétně s § 122 odst. 1 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že věřitel může sjednat úrok z prodlení pouze do výše odpovídající zákonné sazbě. Vzhledem k neplatnosti ujednání o úroku z prodlení a s ohledem na dikci § 1970 poslední věta o. z., která přiznává zákonný úrok z prodlení pouze v případě, že strany jeho výši nesjednají, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě zjištěné neplatnosti ujednání nelze žalobkyni přiznat ani zákonný úrok z prodlení, neboť by tímto žalobkyně získala prospěch i přes lichevní ujednání ve Smlouvě. Soud posoudil nárok žalobkyně na smluvní úrok z prodlení jako neplatný podle § 588 o. z., neboť takto ujednaný úrok (0,5 % denně po dobu 90 dní, poté 0,1 % denně) zjevně překračoval přiměřenou hranici a svou výší dosahoval lichevní povahy. K prvnímu dni prodlení dosahoval smluvní úrok ročně 182,5 %, a po 90 dni prodlení 36,5 %, zatímco zákonná sazba úkorů z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., činila pouze 12,75 % ročně. Soud přiznal žalobkyni náhradu poplatků za upomínky a náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Ve svém odvolání namítá nesprávnost právních závěrů soudu prvního stupně, pokud jde o neplatnost sjednaného smluvního úroku z prodlení a zamítnutí nároku na úrok z prodlení. Namítá, že sjednaný úrok 0,5 % denně je v souladu s dobrými mravy s ohledem na okolnosti případu (rizikovost nezajištěného úvěru, vznik ušlého zisku, funkce uhrazovací a sankční) a poukazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Současně odvolatelka argumentuje, že i pokud by soud shledal sjednaný úrok z prodlení za neplatný, měl by jí přiznat alespoň zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadený výrok II. tak, že přizná žalobkyni právo na zaplacení úroků z prodlení, případně alespoň na zákonný úrok z prodlení, a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího soudu. Alternativně navrhla vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila, a i v odvolacím řízení zůstala zcela pasivní.

5. Výroky I. a IV. napadeného rozsudku nebyly odvoláním dotčeny, nabyly tak samostatně právní moci a nejsou předmětem přezkumu odvolacím soudem (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona o. s. ř., a shledal odvolání žalobkyně důvodným.

7. Soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že mezi účastnicemi byla uzavřena Smlouva o podnikatelském úvěru č. L129666 dne 27. 6. 2024, na základě které žalovaná čerpala od žalobkyně úvěr ve výši 20 000 Kč, na jehož úhradu však ničeho dosud nezaplatila. Správně uzavřel, že smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., uzavřela žalovaná jako podnikatelka v rámci svého podnikání, a proto se na ni vztahovala omezení § 1797 o. z. Tuto smlouvu nepovažoval za neplatnou. V tomto směru žalobkyně ostatně svým odvoláním ani rozsudek soudu prvního stupně nezpochybňovala a nenapadala. V citované smlouvě o úvěru si účastnice sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně po dobu 90 dní, poté 0,1 % denně.

8. Odvolatelka namítá nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně v otázce přiměřenosti výše sjednaného úroku z prodlení, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od které se měl podle jejího přesvědčení soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí odchýlit, když má za to, že ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru (uzavřené mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti) není v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

10. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

15. Podle ustanovení § 1970 o. z. je úprava úroku z prodlení dispozitivní, obdobně jak tomu bylo dříve v případě ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. Umožňuje smluvně sjednat jeho výši a pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána nebude, stanoví, že se za ujednanou považuje výše určená nařízením vlády (jedná se o nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů). Odchylná pravidla přitom platí pro sjednávání úroku z prodlení ve vztazích ze spotřebitelských úvěrů, v nichž nelze dohodnout úroky z prodlení ve vyšší než nařízením vlády stanovené sazbě (srov. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

16. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka – podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje.

17. Platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.

18. Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. (lichva). Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti (srov. obdobně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 341).

19. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (stejně jako dříve § 3 odst. 1 obč. zák.). V případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení.

20. Sazba úroku z prodlení stanovená nařízením vlády, jež se považuje za ujednanou v případě, že výše úroku z prodlení nebyla stranami sjednána, sice prezentuje určitou představu zákonodárce o tom, jaká výše úroku z prodlení je obecně způsobilá plnit jeho funkci sankčně-motivační a reparační (kompenzační), tj. přimět dlužníka ke včasné úhradě dlužné částky a případně alespoň částečně nahradit újmu, jež věřiteli jejím včasným neuhrazením vzniká (srov. § 1971 o. z.), je však zjevné, že s ohledem na různorodost smluvních vztahů taková představa zákonodárce nemusí vždy odpovídat jejich konkrétní realitě a z rozličných důvodů mohou být sjednávány úroky z prodlení v jiné výši. Pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády tedy může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená. Vzhledem k tomu, že jde o posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy, je třeba přihlédnout jen k těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Rozhodnou okolností může být též rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné očekávat. Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z prodlení zamezit. Při úvahách o tom, zda je sjednaná výše úroku z prodlení ještě souladná s dobrými mravy, lze také zohlednit skutečnost, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských (k okruhu rozhodných okolností srov. též Šilhán, J.: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 253-261).

21. V projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení je zcela zjevně nepřiměřená.

22. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje. Účastnice uzavřely předmětnou úvěrovou smlouvu jako podnikatelky. Nelze přehlédnout, že částka úvěru není (myšleno v rámci podnikatelského sektoru) nikterak vysoká, její splatnost byla sjednána na krátkou, 14denní lhůtu. Jistě lze souhlasit s odvolatelkou, že takováto transakce byla do jisté míry riziková, avšak sama odvolatelka ani v žalobě netvrdila, a z úvěrové smlouvy se nepodává, že by žalovaná byla osobou rizikovou, či zde hrozila úvěrující žalobkyni škoda v souvislosti s poskytnutým úvěrem. Z úvěrové smlouvy vyplývá, že žalovaná měla před podpisem Smlouvy doložit žalobkyni, že bude schopna svůj dluh splácet (bod. 2.6. Smlouvy). Lze tedy uzavřít, že takto sjednaná výše úroku z prodlení měla plnit funkci sankčně-motivační. Sjednaná výše úroku z prodlení, která mnohonásobně převyšuje zákonný úrok z prodlení však takovou roli plnit nemůže. V poměrech projednávané věci tak lze ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky po dobu prvních 90 dní prodlení a dále ve výši 0,1 % denně z dlužné částky představuje úrok z prodlení, jehož výše je podstatě a smyslu poskytnuté částky zcela neadekvátní (jak správně uvedl soud prvního stupně jedná se o výši úroku z prodlení 182,5 % resp. 36,5 %). Právní posouzení věci soudem prvního stupně je tak potud správné.

23. Odvolací soud však souhlasí s odvolatelkou v tom směru, že za situace, kdy bylo shledáno neplatným smluvní ujednání účastnic o výši úroku z prodlení, mělo být žalobkyni přiznáno právo na náhradu zákonného úroku z prodlení se zaplacením dlužné částky. Jak vyplývá shora z citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. (lichva). Tudíž posouzení jednání žalobkyně jako lichevního zde neobstojí. Jak již konstatoval Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 23 Odo 174/2005, neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení, neboť tento nárok zůstal neplatným smluvním ujednáním nedotčen. Nárok na zaplacení úroku z prodlení byl žalobkyní uplatněn v žalobním návrhu již tím, že požalovala zaplacení smluvního úroku z prodlení. Odvolací soud proto žalobkyni přiznal právo na zákonný úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu od 12. 7. 2024, když výše zákonného úroku z prodlení k tomuto datu činila 12,75 %.

24. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené tedy změnil za použití § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v napadené části výrok II. tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

25. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. bylo za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. opětovně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy ve věci byla žalobkyně plně úspěšná, přičemž odvolací soud vycházel pouze z jistiny přiznaného nároku, když příslušenství v daném případě netvořilo zásadní, ani nikterak významnou část celého uplatněného nároku. Celkové náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného a doměřeného soudního poplatku v částce 1 423 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 440 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

26. Tuto částku uložil odvolací soud žalované k zaplacení podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalobkyně, v obvyklé pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

27. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Tyto náklady, v této fázi řízení, jehož předmětem bylo pouze odvolání do části nepřiznaného příslušenství, sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 2 964 Kč, z odměny za zastoupení advokátem 1 780 Kč (počítáno z 5násobku ročního plnění – uplatněného příslušenství podle § 8 odst. 1 i. f., odst. 2 a.t.) za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení (sepis odvolání), náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby 450 Kč a příslušné DPH ve výši 468,30 Kč, celkem 5 662,30 Kč.

28. Tuto částku uložil odvolací soud žalované k zaplacení podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalobkyně, v obvyklé pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.