Žaloba o zřízení věcného břemena

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo zřízeno ve prospěch vlastníka stavby bez č. p. postavené na pozemku parc. č. 219/10 a vlastníka pozemku parc. č. 219/15 v k. ú. [adresa] věcné břemeno odpovídající služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36 v k. ú. [adresa] (dále již jen bez uvádění katastrálního území) v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu na dobu neurčitou za úplatu stanovenou znaleckým posudkem splatnou do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Soud I. stupně při posuzování žaloby vycházel z tvrzení žalobce, že je vlastníkem pozemku a stavby v oploceném areálu v [adresa] (dále případně jen „areál“), avšak nemá k nim zajištěn právní přístup. Fakticky používá k přístupu a příjezdu jednak pozemky ve vlastnictví České republiky parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10, ohledně kterých v průběhu řízení bylo již dohodou zřízena v jeho prospěch služebnost nezbytné cesty a stezky; jednak pozemky ve vlastnictví žalované parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36. Podnětem žaloby byla skutečnost, že žalobce hodlal provést rekonstrukci budov na pozemcích parc. č. 219/10 a parc. č. 219/15, úvěrující banka však za účelem zřízení zástavního práva na nemovitostech požadovala, aby žalobce měl zajištěn přístup k těmto nemovitostem formou služebnosti přes pozemky spojující je s veřejnou komunikací. Žalovaná na jeho žádost o zřízení služebnosti nereagovala. Žalovaná tvrdila, že žalobce v minulosti měl a i v současnosti má přístup ke svým nemovitostem v areálu zajištěn, resp. žalovaná mu v tomto přístupu nebránila a ani do budoucna bránit nehodlá. Dosud byl přístup bezplatný, nyní však žalovaná plánuje zprovoznit zpoplatněný vstup do areálu přes bránu s využitím čipového systému. Dle žalované má žalobce navíc možnost i jiného přístupu ke svým nemovitostem v areálu.

3. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobce je v současné době výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 219/10, parc. č. 219/15 a 411/36. Dále je vlastníkem i stavby na pozemku parc. č. 219/10 a stavby na pozemku parc. č. 219/15. Vlastnické právo ke zmíněným stavbám nabyl žalobce kupní smlouvou z [datum] uzavřenou s prodávající [právnická osoba], jíž v té době byl jednatelem. Vlastnické právo k pozemku parc. č. 219/10 nabyl od České republiky kupní smlouvou ze dne [datum] a vlastnictví k pozemku parc. č. 219/15 nabyl od ČR kupní smlouvou ze dne [datum]. Žalovaná je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36 na základě kupní smlouvy z roku 2002. Všechny zmíněné pozemky a budovy (kromě i dalších) se nacházejí uvnitř oploceného areálu. Dne [datum] sdělila [právnická osoba]. žalobci, že v případě dalšího jednání o úvěru bude po něm požadovat zajištění nemovitým majetkem. Navrhované zajištění výše zmíněnými stavbami by bylo pro banku akceptovatelné jen, pokud žalobce nabyl vlastnické právo k přístupovým pozemkům nebo právo přístupu z věcného břemene. Z výpovědi svědka [jméno FO], jednatele dřívějšího vlastníka zmíněných budov, soud I. stupně zjistil, že jmenovaný zmíněné budovy kupoval v dražbě s ujištěním, že přístup je zajištěn přes asfaltový dvůr, žalovaná mu průjezd umožňovala. Takto informoval poté i žalobce v pozici jednatele [právnická osoba], jako dalšího vlastníka budov. Z vyjádření Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze jako vlastníka, mimo jiné, pozemku parc. č. 219/31 (který se nachází mezi předmětnými pozemky ve vlastnictví žalobce a veřejnou komunikací z jiného než žádaného směru), soud I. stupně zjistil, že na tomto pozemku není vybudován žádný vjezd ani cesta (do areálu) s tím, že jmenovaný subjekt zastává stanovisko, že efektivnější je přístup k žalobcovým pozemkům přes pozemky žalovaného, kde již cesta fakticky existuje. Z vyjádření [právnická osoba] [adresa], jako stavebního úřadu, z [datum] a z [datum] soud I. stupně zjistil, že k pozemkům parc. č. 219/10 a parc. č. 219/15 vede jediný přístup z veřejné komunikace přes pozemky parc. č. 411/36, 411/9, 411/10 a 219/30. Ze smlouvy o zřízení služebnosti uzavřené mezi Českou republikou - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalobcem ze dne [datum] soud I. stupně, že touto smlouvou byla zřízena služebnost spočívající v právu stezky a cesty pro zajištění přístupu k panujícím pozemkům parc. č. 219/10, parc. č. 219/15 přes služebné pozemky parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10 v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu za finanční náhradu [částka]. Z výpovědi žalobce soud I. stupně zjistil, že nemovitosti v areálu kupoval nejprve jako jednatel společnosti [právnická osoba] od společnosti JUFA. Žalovaná umožňovala přístup přes své pozemky v areálu, a to přes vrátnici, která byla přes den otevřená, na noc se zavírala a žalobce neměl od vrátnice klíče. Když to zjistil, začal to řešit. V té době se ohledně pozemků v areálu řešily církevní restituce, po jejich dořešení začal jednat se státem o umožnění přístupu přes pozemky v jeho vlastnictví. V době, kdy své nemovité věci v areálu nabyl, se na žalovanou ohledně umožnění přístupu neobracel, protože většinu pozemků v areálu, které potřeboval k zajištění přístupu, vlastnil stát. Žalobce má v areálu dvě haly, které pronajímá je komerčním účelům (balírna SIM karet, sklad světelné techniky a natáčení reklamních spotů). Některé pozemky v areálu jsou nadále ve vlastnictví státu, o jejich koupi má zájem žalobce i žalovaná. Žalobci mělo být slíbeno, že stát pozemky v areálu nebude prodávat, dokud nebude zajištěn přístup žalobce ke zmíněným nemovitostem. Z výpovědi jednatele žalované [jméno FO] soud I. stupně zjistil, že ani žalobce a ani společnosti, které předmětné nemovitosti před žalobcem vlastnili, s žalovanou nikdy nejednali, jak dosáhnout právního přístupu k těmto nemovitostem přes pozemky žalované. Žalovaná nikdy v minulosti, a to až do současné doby, po žalobci a ani po jiných subjektech, které využívají pozemky v areálu v jejím vlastnictví pro příjezd ke svým nemovitostem, žádné peníze za tento příjezd nepožadovala, v budoucnu to však hodlá změnit, když potřebuje, aby se tyto subjekty podílely jednak na nákladech na údržbu cesty, ale i na nákladech nově budované příjezdové brány (s využitím čipového systému). Z návrhu smlouvy o povolení nezbytné cesty vypracovaného žalovanou soud I. stupně zjistil, že žalovaná nabízí žalobci obligační zajištění nezbytné cesty v dosud užívaném rozsahu pěšky i vozidly za podmínky podílení se na nákladech spojených s užíváním nezbytné cesty včetně nákladů na provoz příjezdové brány. Záloha na tyto náklady by byla vybírána na základě čipového kontroly vstupů do areálu (např. za průjezd osobního automobilu částka [částka]). Ročně by pak došlo k vyúčtování dle skutečně vzniklých nákladů s tím, že smlouva by byla uzavřena na dobu neurčitou.

4. Na takto zjištěném skutkovém podkladě soud I. stupně uzavřel, že v řízení bylo sice prokázáno, že žalobcovy pozemky v areálu nejsou spojeny s veřejnou cestou, avšak před uzavřením smlouvy, na jejímž základě nabýval vlastnické právo k těmto nemovitostem se žalobce dostatečně účinně nezajímal o právní zajištění přístupu, spokojil se pouze s informací od svého právního předchůdce o faktické možnosti přístupu. Na žalovanou, která v té době již požadované služebné pozemky vlastnila, se s dotazem na možnost a podmínky přístupu vůbec neobrátil, a to ani později. V takovém jednání žalobce shledal soud I. stupně jeho hrubou nedbalost ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), což samo o sobě odůvodňuje zamítnutí žaloby. Na tomto závěru dle soudu I. stupně nic nemění skutečnost, že se žalobce v minulé, blíže neurčené době, obracel na stát, aby mu byl příjezd k jeho nemovitostem v areálu umožněn přes pozemky ve vlastnictví státu. Stejně tak není významné, že v mezidobí byla přes některé pozemky ve vlastnictví státu v areálu smluvně zřízena služebnost nezbytné cesty. Dle soudu I. stupně bylo navíc v řízení prokázáno, že žalobce má reálnou možnost obligačně zajištěného přístupu od žalované ke svým nemovitostem v areálu, jak vyplývá z obsahu návrhu smlouvy již výše zmíněného. Žalobce tento návrh odmítl, aniž by předložil návrh vlastní, když striktně požaduje umožnění přístupu jen prostřednictvím zřízení služebnosti nezbytné cesty.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Po stránce procesní především namítl, že soud I. stupně opomněl před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé rozhodnout o jeho návrhu na změnu žaloby uplatněným s ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení žalobce nabyl do vlastnictví i pozemek pod druhou z hal, tzn. pozemek parc. č. 219/10. Napadeným rozsudkem tak bylo rozhodnuto o žalobě v její původní nezměněné podobě.

6. Z hlediska věcného žalobce v odvolání především namítl, že soud I. stupně nesprávně aplikoval na případ ustanovení § 1032 o. z. o negativních podmínkách pro zřízení nezbytné cesty v podobě existence hrubé nedbalosti při zajišťování přístupu k nemovitosti. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba].), potažmo sám žalobce nabyl předmětné stavby v areálu do vlastnictví ještě před účinností občanského zákoníku dle zákona č. 89/2012 Sb. ([datum]), tedy za účinnosti občanského zákoníku dle zákona č. 40/1964 Sb. (dále případně jen „obč. zák.“), který zmíněnou negativní podmínku pro zajištění přístupu k izolované nemovitosti neobsahoval, nemohl soud I. stupně ustanovení § 1032 o. z. z důvodu zákazu zpětné účinností zákona použít. Dle žalobce se navíc jeví tento závěr soudu I. stupně jako překvapivý s ohledem na to, že ještě při ústním jednání konaném dne [datum] soud I. stupně, po přečtení sdělení [jméno FO] (jednatele [právnická osoba].), seznámil účastníky se svým názorem, že v jednání žalobce zákonem kvalifikovanou hrozbu nedbalosti, neshledává. Sám žalobce má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by při koupi předmětných nemovitostí postupoval hrubě nedbale ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., a to ani v době, kdy haly v areálu kupovala v roce 2008 jeho společnost [právnická osoba], ani v době, kdy haly kupoval v roce 2012 sám, neboť jmenovaný [jméno FO]. [jméno FO] mu poskytl k otázce zajištění příjezdu informaci, že on sám byl před dražbou hal ubezpečen, že příjezd k halám je zajištěn přes asfaltový dvůr, že žalovaná mu příjezd umožňovala a žádným způsobem mu v příjezdu přes své pozemky nebránila. Žalobce poukázal i na to, že rovněž žalovaná vlastní v areálu několik staveb, k nimž nemá zajištěn právně přístup a musí se k nim dostávat přes pozemky České republiky nebo Metropolitní kapituly sv. Víta v Praze. Je tedy ve stejné situaci jako žalobce. Žalobcem požadovaná nezbytná cesta jako spojení s veřejnou komunikací z [adresa] je evidována jako komunikace a žalobce neměl důvod pochybovat o tom, že tuto asfaltovou účelovou komunikaci může k příjezdu k předmětným budovám používat. Na pozemcích uvnitř areálu jiná taková cesta vyznačena není, což žalobce utvrdilo v tom, ž se jedná o oficiální cestu do areálu. Navíc byl ubezpečen zástupci Státního pozemkového úřadu, od nějž si pronajal pozemky pod halami, jakož i další pozemky v okolí, že vlastnictví k pozemkům a věcná břemena zajišťující přístupové cesty budou vyřešena po odpadnutí blokace převodů z důvodu církevních restitucí, což se také v průběhu řízení ze strany státu uskutečňovalo. Žádné zákonné ustanovení účinné v době, kdy žalobce a jeho právní předchůdci haly v areálu zakupovali, povinnost dopředu oslovit vlastníka okolních pozemků za účelem umožnění přístupu neupravovalo. I v případě, kdyby měla být jako právně významná posuzována iniciativa žalobce k zajištění přístupu, má za to, že tuto podmínku splnil nepochybně, co se týká pozemků, na kterých haly stojí, když žalovanou žádal o zřízení nezbytné cesty dopisy ze dne 14. 6. a [datum], na které však nereagovala, přičemž tyto pozemky zakoupil až s právními účinky vkladu ke dni [datum] (pozemek parc. č. 219/10), resp. ke dni [datum] (pozemek parc. č. 219/5).

7. Žalobce v odvolání dále namítl i nesprávná skutková zjištění a právní závěry v otázce, zda žalobce případně bezdůvodně nevyužil jiného vhodného způsobu zajištění nezbytné cesty. Soud I. stupně v tomto směru uvedl, že žalovaná byla připravena umožnit žalobcům přístup k jeho nemovitostem v areálu obligačně na základě nepojmenované smlouvy s tím, že žalobce tento návrh odmítl, aniž by předložil návrh vlastní. Dle žalobce mu však žalovaná žádnou dostatečně určitou nabídku, z hlediska cenového ujednání, nepředložila. Za této situace neměl soud I. stupně dostatečné podklady k úsudku, zda se ze strany žalované nejednalo o nepřiměřené smluvní požadavky, který by žalobce nebyl nucen důvodně akceptovat, jak to vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR (usnesení Nejvyššího soudu ČR z [datum], sp. z. [spisová značka]). V návrhu smlouvy bylo pouze uvedeno, že žalobce by se měl podílet (bez bližšího určení podílu) na ročních nákladech ne údržbu komunikace a na pořízení, provoz a údržbu vstupního zařízení ve výši [částka] a k tomu by měl platit za průjezd každého osobního automobilu částku [částka] a každého nákladního automobilu částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil České republice za zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemky v areálu parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10 na základě znaleckého posudku celkovou jednorázovou náhradu [částka] (za dotčenou výměru 562 m2), považuje požadavky žalované uvedené v návrhu smlouvy za neadekvátní. Vzhledem k navrhované dotčené výměře služebných pozemků žalované 448 m2 by měla náhrada za zřízení služebnosti činit částku [částka]. Zároveň v této souvislosti poukázal žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. 999/2014), podle níž je třeba individuálně zvážit, zda lze spravedlivě požadovat po žalobci, aby se spokojil s přístupem zjištěným pouze obligačně, protože, užívá-li stavbu, ke které má být přístup zřízen, k podnikání, je třeba mu umožnit takový přístup, který zajistí normální, běžné podmínky k jeho konkrétnímu podnikání. Dle žalobce návrh smlouvy žalované ujednání k zajištění standardních podmínek k jeho podnikání nezajišťuje.

8. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že jeho žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

9. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání zejména považuje za správný postup soudu I. stupně, pokud užil § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. i na okolnosti nastalé před účinností o. z., a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Dle žalované soud I. stupně dále právně uzavřel, že žalobce při nabytí vlastnického práva k předmětným halám, co se týče snahy o zajištění přístupu, jednal v kvalifikované hrubé nedbalosti, protože žalovanou, jako vlastníka k příjezdu potřebných pozemků, nekontaktoval a pouze se v tomto směru ubezpečoval u jiných subjektů, a to způsobem, který mu nemohl poskytnout dostatečnou záruku, že s přístupem k předmětným halám může počítat. Není rovněž pravdou, že by žalobce splnil svou povinnost dostatečné obezřetnosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. ve vztahu k pozemkům parc. č. 219/10 a par. č. 2019/15 zasláním výše zmíněných dopisů. Jednak proto, že se v nich žalobce domáhal povolení nezbytné cesty pouze zřízením věcného břemene, nikoli i jinou formou. Jednak proto, že tyto dopisy obsahovaly žádosti zřízení nezbytné cesty nikoli ke zmíněným pozemkům, nýbrž k halám, které na nich stojí. Dle žalované samotným následným zakoupením těchto pozemků nemohlo dojít ke zhojení kvalifikované hrubé nedbalosti ve vztahu k zajištění přístupu i k předmětným halám.

10. Dle žalované soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že žalobce nedůvodně odmítl jí nabízenou možnost obligačního zřízení nezbytné cesty. Není pravdou, že by žalovaná v předloženém návrhu smlouvy o nezbytné cestě požadovala, aby se žalobce podílel na nákladech údržby cesty a provozu vstupní brány v částce [částka]. Touto částkou pouze předběžně vyčíslila celkové roční náklady. Žalobce by se na úhradě těchto nákladů podílel tím způsobem, že by platil za každý průjezd bránou 10, resp. [částka], přičemž tyto platby by byly určitými zálohami na úhradu těchto nákladů. Nesprávně pak žalobce v odvolání argumentuje cenou za zřízení služebnosti nezbytné cesty určenou znaleckým posudkem pro účely uzavření smlouvy s Českou republikou ohledně dalších služebných pozemků, protože znalecký posudek nijak nezohledňuje náklady na údržbu nezbytné cesty, stanovuje pouze náhradu za samotné zřízení služebnosti, tzn. za negativní účinky s tím spojené. Za situace, kdy žalobce trvá ze zásady na zřízení nezbytné cest formou služebnosti, nemohla by být žalovaná se svými návrhy na obligační zřízení nezbytné cesty nikdy úspěšná. Obstát nemůže ani obrana žalobce, že čipový systém vstupní brány není z hlediska jeho podnikání pro něj dostatečně komfortní, protože podle ustálené soudní praxe může soud povolit nezbytnou cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, protože žalobce zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty formou služebnosti nesplnil.

11. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212 o.s.ř.), a po doplnění dokazování v níže uvedeném rozsahu (§ 213a odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

12. Odvolací soud se především postaral o odstranění vady prvostupňového řízení, když soud I. stupně opomenul rozhodnout o změně žaloby, kterou žalobce navrhl v podání ze dne [datum] (č. l. 45 spisu). Žalobce v tomto podání navrhl změnu žaloby v souvislosti s tím, že v mezidobí po podání žaloby nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 219/10, na kterém stojí jedna z předmětných hal (staveb bez č. p.). Nově se tedy hodlal domáhat zřízení služebnosti nezbytné cesty nikoli ve vztahu k této stavbě, nýbrž ve vztahu k pozemku, na němž tato stavba stojí, protože se stala jeho součástí (§ 3058 odst. 1 o. z.). Odvolací soud proto postupem dle § 211 ve spojení s § 95 o. s. ř. svým usnesením ze dne [datum] (vyhlášeným při ústním jednání) změnu žaloby v uvedeném rozsahu připustil. Vydání tohoto usnesení nebránilo ani ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy touto změnou žaloby nebyl uplatněn nový nárok (ve smyslu nároku, který by neměl žádnou skutkovou souvislost s nárokem původně uplatněným).

13. Z hlediska věcného přezkumu napadeného rozsudku soudu I. stupně uvádí odvolací soud následující.

14. Podle § 1029 o. z.: Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odst. 2).

15. Podle § 1032 o. z.: Soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení (odst. 1). Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit (odst. 2).

16. Podle § 1276 o. z.: Služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly (odst. 1). Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá (odst. 3).

17. Z hlediska splnění podmínky pro zřízení (povolení) nezbytné cesty soudem dle § 1029 odst. 1 o. z. soud I. stupně po provedeném dokazování správně uzavřel, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 219/10, parc. č. 219/15 a staveb na nich se nacházejících, přičemž tyto pozemky se nacházejí v oploceném areálu (areál bývalého ZD), který je tvořen i dalšími pozemky ve vlastnictví různých subjektů s tím, že pozemky ve vlastnictví žalobce nejsou bezprostředně spojeny s veřejnou cestou. Mezi veřejnou cestou za hranicí areálu (silnice na [adresa]) a pozemky ve vlastnictví žalobce se nacházejí jednak pozemky ve vlastnictví České republiky (parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10), jednak pozemky ve vlastnictví žalované (parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36). Spojení s veřejnou cestou, pokud se jedná o část tohoto spojení s veřejnou cestou přes pozemky ve vlastnictví ČR parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10, si žalobce zajistil smlouvou o zřízení služebnosti nezbytné cesty uzavřenou dne [datum].

18. Za tohoto skutkového stavu se soud I. stupně zabýval otázkou, zda žalovanou předložený návrh smlouvy na zřízení nezbytné cesty přes její pozemky parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36, svým obsahem nepředstavuje pro žalobce natolik zajištěný přístup k veřejné cestě, že podmínka kvalifikovaného nedostatečného přístupu ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. by nebyla v daném případě splněna. Přitom uzavřel, že obsah návrhu zmíněné smlouvy by žalobci pro jeho potřeby dostačující přístup z veřejné cesty k jeho pozemkům v areálu zajistil. Odvolací soud se však s tímto právním hodnocením obsahu zmíněného návrhu smlouvy neztotožňuje.

19. K otázce vhodnosti a dostatečnosti zajištění přístupu z veřejné cesty k izolované nemovitosti formou obligační se Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi vyjádřil (viz např. rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soudní praxe NS ČR vychází z premisy, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Požadavek právní jistoty je přitom výslovně zmiňován pro případ, kdy žadatel o zřízení nezbytné cesty užívá nemovitost, o jejíž spojení s veřejnou cestu se mu jedná, k podnikání. Způsob právního zajištění nezbytné cesty by měl v tomto případě žadateli zajistit normální, běžné podmínky k jeho konkrétnímu podnikání.

20. V daném případě, dle mínění odvolacího soudu, žalovanou předložený návrh obligačního zajištění nezbytné cesty pro žalobce požadovanou míru právní jistoty do budoucna nenaplňuje. Nejistota budoucích právních vztahů navrženou smluvní úpravou nezbytné cesty v obecné rovině vyplývá již ze samotné obligační formy (k tomu viz např. odůvodnění usnesení NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]: „…nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.“). V daném případě je pak třeba z hlediska požadavku zajištění stability budoucích právních vztahů akcentovat i skutečnost, že žalobce využívá navrhované panující nemovitosti k podnikání (k tomu viz např. odůvodnění rozsudku NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V daném případě prvek nežádoucí nejistoty v budoucích právních vztazích je dán i konkrétním obsahem návrhu smlouvy (jak je podán v písemném vyjádření žalované ze dne [datum] na č. l. 94 spisu a dále v písemném vyjádření ze dne [datum] na č. l. 124 a násl. spisu). Tento návrh je koncipován jako umožnění přístupu žalobce k jeho nemovitostem v areálu za podmínky, že bude hradit určitou částku za každý průjezd osobním nebo nákladním automobilem s tím, že takto vybrané prostředky žalovaná použije jako zálohu výdaje na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému (brány), jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu. Žalovaná zároveň předběžně vyčíslila roční odhadovanou výši těchto nákladů s tím, že na žalobce by vždy připadla částka odpovídající míře využití dotčených komunikací v areálu určené především ze zjištěné frekvence použití dopravních prostředků.

21. Dle názoru odvolacího soudu však takto koncipovaný návrh smlouvy na zajištění nezbytné cesty nezakládá nezbytnou právní jistotu ve vzájemných vztazích smluvních stran, když případná vyúčtování by závisela na mnoha dopředu nejistých okolnostech, v mnoha směrech závislých i na subjektivním posouzení žalované, zejména ohledně nutnosti a rozsahu nákladů na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému a na provoz a údržbu dotčených komunikací, přičemž sporovány by mohly být i faktury, kterými by žalovaná dokládala např. výši spotřebované energie či jiných skutečně vynaložených nákladů. Takto koncipovaný obsah obligačního zajištění nezbytné cesty by s velkou mírou pravděpodobnosti vedl ke sporům, které by nebyly z hlediska požadavku zajištění právní stability úpravy nezbytné cesty žádoucí.

22. Odvolací soud předestřel tento pracovní závěr účastníkům při ústním jednání dne [datum]. Žalovaná na to reagovala předložením nového návrhu smlouvy, která by pro žalobce zajistila nezbytnou cestu k jeho nemovitostem v areálu. Z jeho obsahu odvolací soud zjistil, že žalovaná i nadále trvá na smluvních podmínkách uvedených již v dříve zmíněném návrhu, tedy, že žalobce (a osoby od něj odvislé) bude platit určitou (v návrhu smlouvy neuvedenou) částku za každý průjezd motorovým či nákladním vozidlem, a to jako zálohu na výdaje žalované na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému, jakož i na údržbu a opravy dotčených komunikací v areálu, kdy by docházelo k ročnímu vyúčtování, a to i s ohledem na míru využití dotčených komunikací podle evidence průjezdů. Takto koncipovaný návrh smlouvy o nezbytné cestě však, jak již zdůvodněno výše z hlediska stability budoucích právních vztahů mezi zainteresovanými subjekty požadovanou dostatečnou jistotu nezajišťuje. Žalobce přitom vyjádřil stanovisko, že s takto koncipovanou úpravou nezbytné cesty nesouhlasí. V písemném vyjádření ze dne [datum] navrhl žalované obligační řešení nezbytné cesty přes její zmíněné pozemky za pravidelnou roční paušální náhradu ve výši [částka]. Jak vyplývá ze stanoviska sděleného při ústním jednání odvolacího soudu dne [datum], žalovaná na tento návrh žalobce nepřistoupila, nadále trvala na svém návrhu smlouvy, jak již byl prezentován výše.

23. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce z veřejné cesty nemá zajištěn přístup ke svým pozemkům se stavbami v areálu, a to ani smluvně. Z tohoto pohledu tedy žalobce prokázal existenci zákonných předpokladů pro zřízení nezbytné cesty formou služebnosti dle § 1029 odst. 1 o. z., přičemž v řízení bylo rovněž prokázáno, že místním poměrům z hlediska požadavků vyjádřených v § 1029 odst. 2 o. z. se jeví jako nejpřiměřenější zřídit nezbytnou cestu v prostoru žalobcem navrhovaném, tedy přes pozemky žalované, (navazující na pozemky ve vlastnictví státu ohledně kterých již byla služebnost nezbytné cesty se žalobce smluvena) na veřejnou komunikaci na [adresa], a to zejména proto, že na těchto pozemcích již komunikace ke spojení s veřejnou cestou fakticky vybudována je (k tomu viz např. usnesení NS ČR ze dne [datum], sp. zn. 465/2018).

24. Již z důvodu existence dříve vybudované komunikace v tomto prostoru nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za přiměřené povolit nezbytnou cestu, jak žalovaná v průběhu řízení namítala, z veřejné cesty v ulici [jméno FO] přes pozemek parc. č. 219/31 ve vlastnictví Metropolitní kapituly sv. Víta v Praze, kde by musela být vybudována příjezdová komunikace zcela nová, přičemž nelze přehlédnout ani svažitost terénu a existenci vzrostlé zeleně na tomto místě, jak odvolací soud zjistil v rámci doplnění dokazování nahlédnutím do ortografického zobrazení lokality ve veřejně přístupných internetových stránkách Katastru nemovitostí ČR, jakož i z obsahu znaleckého posudku níže zmíněného. Nelze v této souvislosti přehlédnout ani stanovisko [právnická osoba] [adresa], jako stavebního úřadu, z [datum] a z [datum], z něhož bylo zjištěno, že k pozemkům parc. č. 219/10 a parc. č. 219/15 vede jediný přístup z veřejné komunikace přes pozemky parc. č. 411/36, 411/9, 411/10 a 219/30.

25. Odvolací soud zároveň neshledává žalobcem navrženou nezbytnou cestu z nepřiměřenou ani z hlediska plošného rozsahu zatížení pozemků žalované, jak vyplývá z výše označeného geometrického plánu [jméno FO]. [jméno FO], když, jak vyplývá z tohoto geometrického plánu, při porovnání s ortografickým zobrazením lokality (obsaženém např. jako příloha v níže zmíněném znaleckém posudku), jedná se o koridor uvnitř širší zpevněné komunikační plochy vedoucí bezprostředně k nemovitostem žalobce v nejširší části (při ústí na veřejnou cestu) široký kolem 16 m a v nejužší kolem 6 m.

26. Co se týče určení rozsahu zřizované služebnosti z hlediska kvalitativního a kvantitativního možného způsobu využití nezbytné cesty žalobcem, ten vyplývá z ustanovení § 1276 odst. 1 o. z.

27. Odvolací soud se dále neztotožňuje ani se závěrem soudu I. stupně, že zřízení nezbytné cesty formou služebnosti v daném případě brání splnění negativní zákonné podmínky ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. spočívající v tom, že si žalobce měl nedostatek přístupu k veřejné cestě způsobit svou hrubou nedbalostí.

28. Podle ustálené soudní praxe (viz např. usnesení NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) účelem ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. není sankcionovat skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, ale okolnost, že nabyvatel lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k nemovitosti po jeho nabytí umožněn. Lehkovážnost je pak třeba posuzovat za použití ustanovení § 4 o. z. jako porušení požadavku počínat si v právním styku alespoň s běžnou péčí a běžnou opatrností. Naplnění negativní podmínky pro nárok na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je pak třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu.

29. V daném případě byly dle názoru odvolacího soudu v řízení prokázány takové okolnosti, které závěr o lehkovážném přístupu žalobce (ve smyslu výše naznačeném) k otázce zajištění spojení nemovitostí v jeho vlastnictví s veřejnou cestou neumožňují. V řízení bylo prokázáno, že areál (jako bývalý areál, v němž se nemovitosti žalobce nacházejí), je tvořen pozemky více vlastníků. Pozemky, které jsou v tomto řízení žádány jako pozemky služebné, vždy sloužily jako komunikace k zajištění spojení jednotlivých objektů v areálu. V době, kdy žalobce nabyl do vlastnictví nejprve stavby a poté i pozemky pod nimi, byla praxe taková, že žalovaná bezplatně umožňovala používání těchto pozemků k zajištění spojení uvnitř areálu, a to všem subjektům, které toho potřebovaly. Tato praxe pak existovala i nadále, a to prakticky až do současné doby, kdy teprve žalovaná pojala úmysl umožnit vjezd do areálu jen za poplatek. Tato praxe odpovídala skutečnosti, že v inkriminované době značná část pozemků v objektu byla ve vlastnictví státu, který je začal po odpadnutí blokace z důvodu církevních restitucí postupně odprodávat, kdy mezi úspěšnými zájemci byla žalovaná, žalobce, jakož i další subjekty. Nelze rovněž přehlédnout, že další z pozemků, které žalobce potřeboval k zajištění spojení svých nemovitostí s veřejnou cestou na [adresa], a které jsou dosud ve vlastnictví státu, byly v mezidobí již smlouvou mezi tímto vlastníkem a žalobcem režimu služebnosti nezbytné cesty ve prospěch žalobce podřízeny. Za těchto okolností odvolací soud neshledává na straně žalobce natolik hrubou nedbalost, resp. lehkovážnost ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, pokud přistoupil k zakoupení staveb v areálu, a později i pozemků pod nimi, aniž případně žalovanou výslovně požádal o formálně právní zajištění spojení s veřejnou cestou.

30. Překážkou pro zřízení navrhované nezbytné cesty není ani skutečnost, že mezi nemovitostmi ve vlastnictví žalobce a veřejnou cestou se kromě pozemků žalované nacházejí i pozemky ve vlastnictví státu, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce si smlouvou o zřízení služebnosti uzavřenou s Českou republikou nezbytnou cestu přes pozemky státu již zajistil, přičemž sama okolnost, že by nezbytná cesta měla vést přes pozemky více vlastníků podle ustálené soudní praxe pro její zřízení překážkou není (viz např. rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

31. Překážkou rovněž není okolnost, že se žádá o spojení s veřejnou cestou pozemku, který se nachází uvnitř oploceného areálu, protože ustanovení § 1032 odst. 2 o. z. platí pouze pro případ, kdy by panující nemovitost byla umístěna mimo uzavřený areál a nezbytná cesta by jím měla pouze procházet, nikoli pro případ, kdy se panující nemovitost uvnitř uzavřeného areálu sama nachází. Navíc v daném případě bylo prokázáno, že posuzovaný areál není areálem uzavřeným v smyslu zmíněného zákonného ustanovení, protože je využíván k podnikání většího množství samostatných podnikatelských subjektů s dosud volným přístupem do tohoto areálu.

32. Na tomto místě je třeba dále uvést, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení (v podání ze dne [datum] na č. l. 218 a násl. spisu) uplatnila námitku, že žaloba nemůže být důvodná již proto, že žalobce nemá věcnou legitimaci, protože není vlastníkem staveb v areálu, jelikož kupní smlouva ze dne [datum], kterou je měl do vlastnictví nabýt, je absolutně neplatným právním úkonem (právním jednáním) pro rozpor s § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, když se jednalo o převod vlastnictví k majetku značné hodnoty z obchodní společnosti [právnická osoba], a. r. o. na žalobce jako jejího jednatele a zároveň společníka bez znaleckého posudku k ocenění předmětu prodeje zadaného soudem. Touto námitkou se však odvolací soud nemohl zabývat, když se jedná o nové tvrzení, které již v odvolacím řízení nelze uplatnit (§ 205a písm. e) o. s. ř.), protože účastníkům bylo soudem I. stupně řádně poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a nejedná se o okolnost, která by nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku soudu I. stupně. Ani v případě přípustnosti by však neshledal odvolací soud tuto námitku jako důvodnou za situace, kdy žalobce v reakci na ni předložil znalecký posudek soudního znalce [jméno FO] z dne [datum] o ceně zmíněnou kupní smlouvou převáděných nemovitostí, kterou bez konkrétních námitek je třeba považovat za cenu obvyklou, přičemž podle ustálené soudní praxe prodej za takovouto kupní cenu rozpor s ustanovením § 196a obchodního zákoníku vylučuje (viz např. rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že zákonné podmínky pro žalobcem navrhované zřízení nezbytné cesty formou služebnosti byly splněny, přistoupil k doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem opatření podkladů pro rozhodnutí o výši přiměřené náhrady za zřízení této služebnosti dle § 1029 odst. 1 v spojení s § 1030 odst. 1 o. z. (k tomuto postupu viz např. rozsudek NS ČR z [datum], sp. zn. [spisová značka]).

34. Ze znaleckého posudku soudního znalce [jméno FO]. [jméno FO] ze dne [datum] odvolací zjistil následující. Znalec za použití § 16b odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku určil výši náhrady za zřízení služebnosti v žalovaném rozsahu dle § 39a vyhlášky č. 441/2013 Sb. (oceňovací vyhláška) v platném znění. S tímto postupem se odvolací soud ztotožňuje. Znalec ve svém posudku variantně provedl výpočet výše náhrady i dle oceňovací vyhlášky ve znění účinném do [datum], avšak pouze za účelem srovnání se znaleckým posudkem [jméno FO]. [jméno FO], který byl vypracován pro účely uzavření již výše zmíněné smlouvy o zřízení služebnosti nezbytné cesty mezi žalobcem a Českou republikou ohledně služebných pozemků parc. č. 411/9 a parc. č. 411/10. Znalec se ve svém posudku zabýval i otázkou, zda lze efektivně určitým výpočtem poměřit snížení hodnoty služebností zatěžovaných pozemků a zvýšení hodnoty panujících pozemků, se závěrem, že k exaktnímu výsledku v tomto směru dospět nelze s tím, že reálně lze vypočíst výši náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty jen postupem dle oceňovací vyhlášky č. 441/2013 Sb. v platném znění.

35. Při rozhodovávání o přiměřené výši náhrady za zřízení nezbytné cesty vyšel odvolací soud z úvahy, že tato úplata by měla zahrnout nejenom náhradu za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ale i náhradu nákladů na běžnou údržbu zatížené nemovitosti způsobených zvýšenou frekvencí užívání (v rámci spoluužívání) cizí soukromé cesty, jak to vyplývá z ustanovení § 1030 odst. 1 o. z. Z toho zároveň plyne, že v rámci náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. nelze vlastníku zatížené nemovitosti přiznat náhradu neběžných nákladů na údržbu, tedy takových, které by zvyšovaly kvalitu zatížené nemovitosti oproti stávajícímu stavu. Tomuto závěru odpovídá i ustanovení § 1276 odst. 3 o. z., které zakládá povinnost osoby oprávněné ze služebnosti cesty přispívat poměrně na náklady nutné k údržbě cesty, rozuměj tedy na náklady běžné údržby na zachování stavu služebné věci, ve kterém byla v době zřízení služebnosti. Dle odvolacího soudu proto není po právu zahrnovat do náhrady dle § 1030 odst. 1 o. z. i náhradu nákladů, se kterými v daném případě žalovaná počítá v souvislosti s vybudováním vjezdové brány do areálu s čipovým systémem, protože by se jednalo o náklady nikoli na běžnou údržbu, nýbrž o náklady zvyšující. kvalitu služebné věci. Tyto náklady by proto měla podle odvolacího soudu po smyslu výše uvedených zákonných ustanovení nést pouze žalovaná jako vlastník služebné věci.

36. Odvolací soud se ztotožňuje s postupem znalce [jméno FO]. [jméno FO], který výši náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty určoval postupem podle vzorce uvedeného v § 39a odst. 1 oceňovací vyhlášky v platném znění, tedy že celkový zjištěný roční užitek oprávněného (ru o) z dotčené plochy služebných pozemků (448 m2) podělil koeficientem p odpovídajícím míře kapitalizace podle přílohy č. [hodnota] oceňovací vyhlášky. Celkový roční užitek přitom správně určil postupem podle § 39a odst. 2 písm. a) oceňovací vyhlášky (při nemožnosti zjistit výši obvyklého nájemného pro nedostatek vstupních hodnot) ze simulovaného nájemného ve výši 5 % ze zjištěné jednotkové ceny zatížené nemovité věci, určené podle oceňovací vyhlášky.

37. Dle názoru odvolacího soudu se však znalec při tomto postupu nesprávně pokoušel odečítat od takto zjištěného nájemného (jako základu pro zjištění ru o) „obvyklou cenu nákladů na zachování a opravu zatížené nemovité věci, které nese oprávněný“, jak s tímto postupem počítá § 39a odst. 2 písm. a) in fine oceňovací vyhlášky (když sám uváděl, že si tímto krokem není jistý). V daném případě se tento postup neuplatní proto, že v současné době žalobce jako oprávněný ze služebnosti žádné konkrétní vymahatelné náklady na zachování a opravu zatížené nemovité věci nenese.

38. Ve světle konkrétních čísel tak zjištěný celkový roční užitek ru o za m2 z plochy z pozemků ve vlastnictví žalované zatížených služebností činí s odkazem na výpočet ve znaleckém posudku (viz str. 26 posudku) částku [částka]. Po vynásobení celkovou služebností zatíženou plochou (448 m2) se tak jedná o částku [částka]. Tuto částku je pak třeba podělit koeficientem p, tedy mírou kapitalizace, která podle přílohy č. [hodnota], položky č. [hodnota] (Ostatní nemovité věci jinde neuvedené) činí 8 %. Postupem podle § 39a oceňovací vyhlášky lze tak dospět v daném případě k výši náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty v částce [částka].

39. Dle názoru odvolacího soudu přitom tato částka zahrnuje kromě samotné náhrady za omezení vlastnického práva i složku odpovídající podílu žalobce na běžných nákladech na údržbu nezbytné cesty způsobených jejím spoluužíváním. Je totiž zřejmé, že pokud základem pro určení výše této náhrady bylo simulované roční nájemné, je třeba vcházet logicky z toho, že nájemné jako platba z užívání věci v sobě obsahuje nejenom odměnu za umožnění užívání, nýbrž i složku odpovídající podílu na úhradě nákladů pronajímané věci.

40. Pokud žalobce v průběhu odvolacího řízení namítal, že v tomto postupu určení výše přiměřené náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty není zohledněna skutečnost, že na nákladech údržby služebných pozemků by se měli podílet i další uživatelé komunikace, na níž se cesta nachází, k tomu je třeba uvést, že je zcela v poměrech žalované a dalších subjektů užívajících tuto komunikaci, ve smyslu jejich smluvní volnosti, zda vůbec a jakým právním způsobem bude užívání komunikace mezi nimi smluvně upraveno a za jakých finančních podmínek.

41. Ze všech podaných důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), že žalobě na zřízení služebnosti nezbytné cesty v celém rozsahu vyhověl.

42. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v konečném výsledku zcela úspěšný, má proto vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem v rozsahu jedenácti úkonů právní služby po [částka] dle § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (příprava a převzetí právního zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva, písemné vyjádření ve věci ze dne 10. 4. a [datum] a [datum], účast na jednání dne 30. 8, 30. 9. a [datum], 1. 7. a [datum]), v rozsahu 11 režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), v rozsahu náhrady cestovních výdajů za pět cest osobním automobilem na trase [adresa] a zpět (každá z cest celkem [hodnota] km), celkem [hodnota] a v rozsahu náhrady za promeškaný čas celkem [hodnota] hodin po [částka], celkem [částka], to vše povýšeno o DPH ve výši 121 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Dále náklady žalobce spočívaly i v uhrazeném soudním poplatku ve výši [částka]. Celkem se tak jedná o částku [částka]. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení rozsudku došlo při výpočtu výše náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně k početní chybě, napravil odvolací soud toto pochybení postupem podle § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř. vydáním opravného usnesení, které zapracoval do písemného vyhotovení tohoto rozsudku.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má proto vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem v rozsahu sedmi úkonů právní služby po [částka] ( odvolání, písemné vyjádření ze dne 19. 4. a [datum], účast na jednání soudu dne 17. 3., 21. 4. [datum] a [datum]), v rozsahu sedmi režijních paušálů po [částka], náhrady jízdného ve výši celkem [částka] za cestu osobním automobilem na trase [adresa] a zpět a v rozsahu náhrady za ztrátu času 8 hodin po [částka], to vše povýšeno o DPH ve výši 21%, celkem [částka]. Dále náklady žalobce spočívaly i v uhrazeném soudním poplatku za odvolání ve výši [částka], Celkem se tak jedná o částku [částka]. Vzhledem k početní chybě při vyhlášení rozsudku bylo opět do jeho písemného vyhotovení zapracováno opravné usnesení s uvedením správné výše náhrady nákladů odvolacího řízení.

44. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení vznikly státu náklady v souvislosti s podáním znaleckého posudku v celkové výši [částka]. Podle výsledků řízení je povinna tyto náklady státu nahradit žalovaná, a to na účet Okresního soudu [adresa]-západ jako soudu I. stupně.