o odvolání první žalované a druhé žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 11. 2019 č. j. 11 C 25/2018-207

1. Okresní soud v Berouně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 11 C 25/2018-207, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] újezd, [územní celek], (výrok I.), určil, že žalobkyně je vlastníkem ideální ½ pozemku parc. [číslo] evidovaného ke dni [datum] na [anonymizováno] republiku v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok II.), výrokem III. uložil povinnost žalované 1. a 2. společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 46 444 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze situace, kdy se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků, in eventum že paní [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum], byla k datu své smrti spoluvlastnicí ideální jedné poloviny pozemků shora uvedených a žalobkyně spoluvlastnicí ideální jedné poloviny pozemků parc. [číslo]. Tohoto určení se domáhala za situace, kdy je uvedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice ideální jedné poloviny na pozemku parc. [číslo] kde druhou spoluvlastnicí ideální jedné poloviny je žalovaná 1. Spoluvlastnictví žalobkyně bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 9 C 363/2013-219. K pozemkům ostatním, tedy parc. [číslo] je zapsáno duplicitní vlastnické právo žalobkyně a žalované 2. Pozemky vznikly digitalizací a přečíslováním z původní parcely PK 500. Žalobkyně měla za to, že je výlučnou vlastnicí celých pozemků nově vzniklých a naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala ve skutečnosti, že není zapsána v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé [jméno] a [jméno] [příjmení] byli spoluvlastníky každý ideální jedné poloviny pozemku PK 500 zapsaného v knihovní vložce [číslo] později [číslo] pozemkové knihy pro katastrální [územní celek] [obec]. Dne [datum] došlo k jednání o výkupu půdy s místní rolnickou komisí v [obec], při níž [jméno] [příjmení] souhlasil s odevzdáním přesahující výměry půdy Ministerstvu zemědělství. Dne [datum] byla uzavřena dohoda o výkupu pozemků mj. i pozemku PK 500 v [anonymizováno] [obec]. Tato dohoda se stala podkladem pro vydání výměru o výkupu Okresním národním výborem [okres] ze dne [datum] a nabyla právní moci dne [datum] Krajský národní výbor v [obec] vyhláškou ze dne [datum] [číslo] VI. 1949 vypověděl rodině [příjmení] ke dni [datum] hospodaření na pozemku PK 500. V knihovní vložce [číslo] byla zapsána poznámka o provedení výkupu pozemkové parcely PK 500 podle § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. V dědickém řízení po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], nebyl pozemek PK 500 zahrnut do dědictví, v protokolu ze dne [datum] notářka projednávající dědictví uvedla, že pozemek PK 500 byl vykoupen podle § 10 zákona č. 46/1948 Sb. a do dědictví nepatří. V dědickém rozhodnutí po [jméno] [příjmení] ze dne 10. 10. 1972 č. j. D 1186/71-31 bylo potvrzeno dědictví dceři zůstavitele [jméno] [příjmení], jež nezahrnovalo pozemek PK 500. Dne [datum] Středisko geodézie, národní podnik, nahlásilo k dodatečnému projednání notářce zprávu o neprojednaných dědictvích, v nichž byla uvedena i nemovitost [část obce] vlastníka [jméno] [příjmení] jednou polovinou a [jméno] [příjmení] jednou polovinou. V dědickém řízení po [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], byla schválena dědická dohoda, na jejímž základě nabyl pozůstalý syn Ing. [jméno] [příjmení] ideální jednu polovinu pozemku PK 500. V rozhodnutí o schválení dědické dohody č. j. D 887/87-15 ze dne 9. 10. 1987 je za částí poučení uvedeno, že na základě tohoto rozhodnutí bude v evidenci nemovitostí pro [územní celek], k. ú. [část obce] na [list vlastnictví] u [anonymizováno] geodézie [obec] zapsáno, že Ing. [jméno] [příjmení] je vlastníkem ½ a [jméno] [příjmení] vlastnicí ½ parcely PK 500, která byla zaevidována na [list vlastnictví]. Dne [datum] vrátilo ZD [obec] protokolem o předání pozemku [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] na základě jejich žádosti ze dne [datum] PK [číslo] – orná půda v [katastrální uzemí] zpět k zemědělskému užívání jako vlastníkům ke dni [datum]. Na [list vlastnictví] bylo uvedeno, že vlastníkem zbytku původní parcely 500 jsou [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]. Na uvedeném pozemku PK 500 hospodařil až do roku 2009 Ing. [příjmení] [příjmení], a to od roku 1992 na základě pachtovní smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]. V dědickém řízení po Ing. [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], byla schválena dohoda dědiců pod č. j. D 403/98-202, podle níž pozemek PK 500 zapsaný na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] nabyli do podílového spoluvlastnictví rovným dílem ve výši ideální jedné desetiny [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jmenovaní dědici darovací smlouvou ze dne [datum] darovali žalobkyni své spoluvlastnické podíly o celkové výši ideální jedné poloviny pozemku PK 500. Pozemek PK 500 byl následně rozdělen v důsledku digitalizace mapového operátu do pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo]. V dědickém řízení po [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], byla schválena dohoda dědiců pod č. j. 34 D 3425/2000, podle níž žalobkyně nabyla pozemky v [katastrální uzemí] zapsané na [list vlastnictví] i ostatní majetek [jméno] [příjmení]. U pozemků evidovaných na [list vlastnictví] a jejich nabývacích titulech byla poznámka nutnosti doprojednání zbytku PK 500 v dědictví po [jméno] [příjmení]. Ve výpisu z katastru nemovitostí ke dni [datum] byly na [list vlastnictví] vedeny pozemky parc. [číslo] v k. ú. [část obce] s vlastnickým právem ve výši ideální jedné poloviny pro [jméno] [příjmení] a ve výši jedné poloviny pro žalobkyni. Tytéž pozemky byly ke dni [datum] vedeny na [list vlastnictví] s vlastnickým právem ve výši jedné poloviny pro [jméno] [příjmení] a ve výši jedné poloviny pro žalobkyni. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně dne [datum] požádala u Okresního soudu v Berouně o dodatečné projednání dědictví po [jméno] [příjmení], do něhož měla být zahrnuta i parcela [číslo] v k. ú. [část obce], a jejíž dědičkou by se stala [jméno] [příjmení]. Dne [datum] [anonymizováno] úřad v [obec] vyhotovil vyrozumění o duplicitním vlastnictví, v němž uvedl, že u parcely PK 500 byl proveden výkup podle § 10 odst. 2 zák. č. 46/1948 Sb. a do dědictví po [jméno] [příjmení] nebyla správně zařazena. Ke dni [datum] byl na [list vlastnictví] zapsán duplicitní zápis vlastnického práva žalobkyně a České republiky s právem hospodaření žalované [číslo]. Ke dni [datum] na uvedeném [list vlastnictví] není evidován již pozemek [číslo] v ostatním zůstaly beze změn. Tento pozemek je následně evidován na [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] se zapsaným duplicitním vlastnictvím žalobkyně a České republiky s právem hospodaření žalované [číslo]. Duplicitní zápis vlastnického práva žalobkyně a žalované [číslo] je evidován také na listu [list vlastnictví] u pozemku parc. [číslo] ke dni [datum]. Podle rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2015 č. j. 9 C 363/2013-219 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, č. j. 30 Co 159/2016-281 je zapsáno u pozemku parc. [číslo] na [list vlastnictví] spoluvlastnické právo žalobkyně a žalované [číslo] ve výši jedné poloviny, když žalobkyně podle citovaného rozsudku vydržela vlastnické právo k jedné polovině tohoto pozemku v linii po [jméno] [příjmení].

3. Soud prvního stupně posoudil věc co do naléhavého právního zájmu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), dohodu o výkupu pozemků pak podle § 1 odst. 2, § 10 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě. Ohledně podmínek nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle § 132, § 134 odst. 1, § 130 odst. 1, § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a tvrzené vydržení pozemků podle obč. zák., jeho novely č. 509/1991 Sb. ve spojení s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.).

4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se v linii po [jméno] [příjmení] stala ideální vlastnicí jedné poloviny pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce], kterou získala darovací smlouvou uzavřenou dne [datum] od právních nástupců Ing. [jméno] [příjmení], kteří spoluvlastnický podíl (spoluvlastnické podíly) nabyli v dědickém řízení po zemřelém Ing. [jméno] [příjmení], který byl společně s [jméno] [příjmení] dědicem po [jméno] [příjmení]. Uzavřel, že již právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že jsou vlastníky id. ½ těchto pozemků, a to na základě všech předchozích právních titulů, poznámky v rozhodnutí státního notářství v [obec] č. j. D 887/87-16 i protokolu o předání pozemků od ZD [obec] dne [datum].

5. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v linii po [jméno] [příjmení] prokázala návaznost nabývacích titulů k ideální jedné polovině pozemku PK 500, dnes parc. [číslo] když byla dědičkou [jméno] [příjmení], která byla dědičkou [jméno] [příjmení], a vždy v minulosti jedna polovina uvedeného pozemku byla evidována v katastru nemovitostí na právní předchůdce žalobkyně, nikoli na stát. [obec] víra žalobkyně a jejích právních předchůdců je dosvědčena i tím, že ostatní pozemky, které nebyly předmětem tohoto řízení (např. pozemky v [obec]), jí byly vráceny v restituci. Měla-li by tedy pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku PK 500, domáhala by se jej rovněž uplatněním restitučního nároku. Oprávněná dobrá víra předchůdců žalobkyně je dána i tím, že minimálně od [datum], od rozhodnutí v dědickém řízení po [jméno] [příjmení], stát i navenek projevoval vůči právním předchůdcům žalobkyně přesvědčení, že jsou vlastníky pozemku PK 500, který v linii po [jméno] [příjmení] projednal a v linii po [jméno] [příjmení] ji uvedl jako dědičku. Uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně byli jak subjektivně, tak objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku PK 500 a jeho oprávněnými držiteli, přičemž tato dobrá víra byla podpořena i následným vrácením pozemku do užívání ZD [obec] [obec] víra počala plynout [datum] a dobrá víra právních předchůdců žalobkyně trvala až do vyrozumění o zápisu duplicity katastrem nemovitostí dne [datum]. K vydržení pozemku PK 500 tak došlo právními předchůdci žalobkyně, soud proto žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, proto jí náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 46 444 Kč.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly včasné odvolání žalovaná 1. a žalovaná 2.

8. Žalovaná 1. svým odvoláním napadla výrok II., kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem ideální jedné poloviny parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], a související nákladový výrok III. Uvedla, že má za to, že žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k ideální jedné poloviny pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce] v obci [obec] zapsaného na [list vlastnictví], když vlastnické právo žalobkyně ani vlastnické právo jejích právních předchůdců dostatečně neprokázala. Stát vykoupil pozemek [parcelní číslo] vzniklý z původní PK [číslo] postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., čímž právní předchůdci žalobkyně pozbyli vlastnické právo k původní PK [číslo]. Tento pozemek tak nemohli nabývat v rámci dědění ani následných právních úkonů předchůdci žalobkyně, a proto skutečným vlastníkem ideální jedné poloviny předmětného pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je Česká republika. Právní závěry soudu prvního stupně nepovažuje za správné. Za úkon státu nelze považovat jednání [anonymizováno] družstva [obec], které vrátilo ke dni [datum] pozemek původní PK 500 zpět do užívání [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], neboť družstvo je nestátním subjektem. Takovéto projevy nelze považovat za dostatečné pro to, aby bylo možné přijmout závěr, který učinil soud prvního stupně, a sice že právní předchůdci žalobkyně byli oprávněně v dobré vířr, že jsou vlastníky původní PK [číslo]. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že návrh na určení, že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny parc. [číslo] v k. ú. [část obce], byl zamítnut a žalované 2. bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání i žalovaná 2., která se rovněž neztotožňuje se závěry přijatými soudem prvního stupně. Soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s hodnocením důkazů, zejména protokolem sepsaným státní notářkou JUDr. [jméno] [příjmení] dne [datum], výpisem z LV [číslo] rozhodnutím [anonymizováno] notářství v [obec] ze dne 9. 10. 1987 č. j. D 887/87-15. Uvedla, že paní [jméno] [příjmení] nemohla svědčit dobrá víra v oprávněnost držby, když jí jakožto právní nástupkyni po zůstaviteli [jméno] [příjmení] muselo být známo, že parcela PK 500 nebyla v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] projednána a oprávněnost držby nemohlo založit ani rozhodnutí o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], když [jméno] [příjmení] se nestala vlastníkem podílu na parcele PK 500 tímto rozhodnutím. [ulice] poznámka v dědickém usnesení nemá právní relevanci. Tato technická poznámka nemůže představovat putativní právní titul a založit oprávněnou držbu předchůdců žalobkyně, když [jméno] [příjmení] muselo být známo, že není dědicem jedné ideální poloviny parcely PK 500 po [jméno] [příjmení], protože tato parcela nebyla do dědictví zahrnuta, a muselo jí být známo, že dědicem druhé ideální jedné poloviny PK 500 po [jméno] [příjmení] je Ing. [jméno] [příjmení], a tedy, že na základě takového rozhodnutí nenabývá vlastnictví k druhé ideální jedné poloviny pozemku. Soud prvního stupně podle odvolatelky nesprávně posoudil rovněž počátek běhu vydržecí doby k datu [datum]. Na straně [jméno] [příjmení] nemohla být dána oprávněná držba v žádné dědické linii vzhledem k okolnostem, že v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] nebyla do dědictví zahrnuta ideální jedna polovina předmětných pozemků z důvodu jejich výkupu původní parcely PK 500 v souladu s ust. § 10 zákona č. 46/1948 Sb. Odvolatelka namítá, že pokud soud dovozuje dobrou víru žalobkyně a jejích právních předchůdců z nedůsledného vedení evidence vlastnických vztahů k nemovitostem v rozhodné době, pak opomněl, že v době, od které soud počítá běh vydržecí lhůty, byla v účinnosti právní úprava zákona č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí, která nebyla založena na intabulačním principu ani nesměřovala k úplné evidenci soukromých práv k nemovitostem. Uvedla, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že k vydržení původní parcely PK 500 došlo již právními předchůdci žalobkyně, přičemž se tak nemohla stát žalobkyně vlastníkem sporné ideální poloviny pozemků, neboť touto by se mohla stát toliko na základě dodatečného projednání dědictví, což se však ze skutkových zjištění nepodává. Navrhla proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], zapsaným na [list vlastnictví], zamítne a žalované [číslo] bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaných tak, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně i právně správný a navrhla jeho potvrzení. Žalovaná 1. i 2. toliko opakují svou argumentaci použitou před soudem prvního stupně, a sice že žalobkyně nemohla být v dobré víře ohledně předmětných pozemků, když tyto byly„ vykoupeny“ v roce 1949 pozemkovou reformou a přešly na stát. Uzavírá, že soud prvního stupně jasně vyložil, že právní důvod pro nabytí vlastnického práva žalobkyně je vydržení, které započalo nejpozději od 80. let a skončilo nejdříve vyrozuměním o provedení poznámky duplicity [datum]. Pokud by byl správný závěr druhé žalované, že právní předchůdci žalobkyně nemohli být v dobré víře s odkazem na rozhodnutí notáře ze 70. let, tak právně dalšími úkony státu, které následovaly a byly mladšího data, stát jasně deklaroval, že právní předchůdce za vlastníky považoval, a to rozhodnutím [anonymizováno] a rozhodnutím [anonymizováno] notářství v [obec] ze dne [datum]. Tedy i případná absence dobré víry na základě úkonů státu v 70. letech by byla zhojena úkony státu v letech 80., což by pro vydržení bylo dostatečné. Právní předchůdci žalobkyně byli vždy v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci sporných pozemků, resp. pozemku PK 500, který byl následně proděděn. Odkázala na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 159/2016-281, přičemž z rozhodnutí Státního notářství v [obec] č. j. D 887/87-15, ze dne 9. 10. 1987, je patrné, že došlo k zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku PK 500, a to jak v linii po [jméno] [příjmení], tak po [jméno] [příjmení] přímo na Ing. [příjmení] a [jméno] [příjmení], každému jednou polovinou. Navrhla tedy, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 26 Co 72/2020-255, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na určení, že„ žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] a ideální poloviny pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok I, bod a)). Dále změnil rozsudek tak, že určil, že [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum], byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 k pozemkům parc. [číslo] vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] a ideální poloviny pozemku parc. [číslo] zapsané v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok I, bod b)). Dále změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny k pozemkům parc. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok I, bod c)). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nabytí spoluvlastnického práva v linii po [jméno] [příjmení]. Ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu po [jméno] [příjmení] však věc právně hodnotil odlišně. V řízení bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] byla dědičkou [jméno] [příjmení], a to mimo jiné spoluvlastnického podílu o velikosti id.„ 1/2˝ k uvedeným předmětným nemovitostem, o čemž svědčil i zápis na [list vlastnictví] k PK 500, kde byly jako spoluvlastnice uvedeny [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], následně po [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení]. Pokud šlo tedy o nabytí vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech [jméno] [příjmení], nebylo pochyb, že jej nabyla vydržením, na základě dobré víry svých právních předchůdců. Odvolací soud měl za prokázané, že [jméno] [příjmení] byla ke dni svého úmrtí, [datum], vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech. Neměl ani pochyby o tom, že žalobkyně byla dědičkou [jméno] [příjmení]. V řízení však bylo prokázáno, že v dědickém rozhodnutí po [jméno] [příjmení] ze dne [datum], nebyly pozemky parc. [číslo] uvedeny a projednány přesto, že v evidenci katastru nemovitostí byly ke dni [datum] co do spoluvlastnického podílu o velikosti id.„ 1/2˝ na [jméno] [příjmení] evidovány. Jestliže pak bylo ke dni [datum] do evidence katastru nemovitých věcí k předmětným pozemkům (nyní [list vlastnictví]) dopsáno, že je třeba tyto„ doprojednat“, je evidentní, že žalobkyně nemohla vlastnické právo k uvedeným spoluvlastnickým podílům nabýt v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] a je tím i k tomuto datu narušena případná její dobrá víra v přechod vlastnického práva k těmto pozemkům.

11. Nejvyšší soud následně rozhodl o dovolání žalované 2., která napadla dovoláním výrok I. body b) a c) shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu se v rozsahu výroku I. bodu b) ve vztahu k podílům pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce] o velikosti ideální poloviny a ve výroku II. ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok I.); v rozsahu výroku I., bodu b), ve vztahu k podílu k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] o velikosti ideální poloviny, a bodu c) dovolání odmítl (výrok II.).

12. K rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, se následně dne [datum] vyjádřila žalobkyně, uvedla, že nesouhlasí se závěry vyslovenými dovolacím soudem, i nadále se ztotožňuje s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 26 Co 72/2020-255, má za to, že byl jasně vyložen a také žalobkyní prokázán právní důvod pro nabytí vlastnictví žalobkyně i k další sporné části pozemku v linii po [jméno] [příjmení], a to rozhodnutím geodézie a rozhodnutím notáře pod sp. zn. D 887/87, kdy vlastnické právo k uvedeným nemovitostem vydržela, neboť vyrozumění o provedené poznámce duplicity ze dne [datum] přesáhlo zákonnou desetiletou vydržecí dobu. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je v rozporu s realitou a na žalobkyni, resp. jejího právního předchůdce klade nepřiměřeně vysoké požadavky ohledně jejich dobré víry při vydržení vlastnického práva k nemovitostem. Právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně nejsou právně vzdělaní, avšak s ohledem na provedené důkazy je patrné, že byla vydána řada rozhodnutí, na jejichž základě se mohli domnívat, že jsou vlastníky sporných nemovitých věcí, za své je považovali a tak s nimi nakládali, a za vlastníky těchto nemovitostí je považovali i třetí osoby. Dovolací soud se zabýval pouze dobrou vírou [jméno] [příjmení] a uzavřel, že vzhledem ke všem skutečnostem nemohla být v omluvitelném omylu, že je spoluvlastnictví uvedeného podílu na nemovitostech. Již od roku 1971 jako vlastnice uvedených pozemků jednali právní předchůdci žalobkyně, a takto s nimi bylo rovněž úředně jednáno, ani notářka JUDr. [příjmení] explicitně neuvedla, že [anonymizováno] nebyli vlastníky uvedených pozemků, vlastnictví státu nebylo v příslušném katastru nemovitostí ke spornému pozemku parc. [číslo] nikdy zapsáno. Stát jako vlastník nebyl zapsán ještě [datum], ani mnohem později do roku 2003, kdy byl žalobkyni doručen přípis katastrálního úřadu o zapsané duplicitě vlastnického práva ke spornému pozemku. Zopakovala, že pokud by žalobkyně či její právní předchůdci měli za to, že jim vlastnické právo nesvědčí, jistě by volili zákonnou cestu a domáhali se nápravy majetkových křivd způsobených tvrdým vyvlastňovacím opatřením, což učinili v případě jejich nemovitostí; zde však, protože je i třetí osoby za vlastníky považovali (viz ZD [obec], která jim majetek vydala), žádné pochybnosti o svém vlastnickém právu neměli.

13. Ústavní soud následně usnesením sp. zn. III. ÚS 1006/22, ze dne [datum], odmítl ústavní stížnost žalobkyně, kterou podala proti výroku I. citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, přezkoumal v rozsahu zrušené a vrácené části rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 ve spojení s § 212 a) odst. 1, odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované 2. je důvodné.

15. Předmětem řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu nadále zůstává toliko posouzení nastolené otázky, zda žalobkyně, in eventum [jméno] [příjmení], mohla v rozsahu, ve kterém byl zrušen rozsudek odvolacího soudu Nejvyšším soudem, a sice v rozsahu spoluvlastnického podílu v linii po [jméno] [příjmení] na pozemcích, u nichž byl dán duplicitní zápis žalované [číslo] žalobkyně tj. v rozsahu výroku I. bodu b), nabýt spoluvlastnický podíl na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [část obce].

16. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před [datum], postupoval odvolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014).

17. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně učinil v řízení správná skutková zjištění, dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci; proto pro stručnost odkazuje na jeho závěry.

18. Odvolací soud se však, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, nemohl ztotožnit s tím, jak věc ve zbylé části projednávaného předmětu, tedy posouzení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], obec Mořina v části po [jméno] [příjmení], po právní stránce posoudil soud prvního stupně.

19. V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že ve vztahu k původnímu pozemku PK 500 - role, zapsanému v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy vedené pro [část obce], nastaly účinky přechodu vlastnického práva na stát podle § 10 odst. 2 zákona [číslo].

20. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ve kterém uzavřel, že„ oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, vyplývá, že„ posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska samotného účastníka.“ Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo [číslo]). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

21. Předmětný sporný podíl původně vlastnil právní předchůdce a otec [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení]; v roce 1949 však byl vykoupen státem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). V usnesení, kterým bylo rozhodnuto v dědickém řízení po [jméno] [příjmení], matce [jméno] [příjmení] a původní vlastnici druhé id.“ 1/2˝ pozemku PK 500, bylo v „ poučení“ uvedeno, že na základě tohoto rozhodnutí bude v evidenci nemovitostí pro [územní celek] a k. ú. [část obce] na [list vlastnictví] u střediska geodézie [obec] zapsáno, že Ing. [jméno] [příjmení] je vlastníkem ½ a [jméno] [příjmení] vlastnicí 1/2. Středisko geodézie, národní podnik, totiž notářce nahlásilo k dodatečnému projednání zprávu o neprojednaných dědictvích, v nichž byla uvedena i knihovní vl. [číslo] [část obce], vlastníka [jméno] [příjmení] ½ a [jméno] [příjmení] 1/2. Žalobkyně se domáhá určení svého vlastnického práva (resp. vlastnického práva [jméno] [příjmení]) s tvrzením, že ani třetí osoby nezpochybňovali dobrou víru jejích předchůdců, i v katastru byla jako spoluvlastnice vedena [jméno] [příjmení], nikoliv stát. [příjmení] to, stát projevoval vůči [jméno] [příjmení], že je spoluvlastnicí pozemku PK 500. Soudem prvního stupně byl závěr o její dobré víře podpořen i vrácením pozemků do užívání od ZD [obec]. Nadto i znalec v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] se domníval, že pozemky jsou ve spoluvlastnictví [jméno] [příjmení], neboť v tomto ohledu vypracoval znalecký posudek, který následně podle sdělení notářky korigoval právě o tyto pozemky. Dále soud poznamenal, že pro dobrou víru žalobkyně a jejich právních předchůdců svědčí i to, že žalobkyně se ostatních vykoupených pozemků domáhala v restituci a tyto jí byly navráceny. Jakékoliv pochybnosti o svém vlastnictví by žalobkyni vedly k domáhání se v restituci i pozemku PK 500. Soud prvního stupně se však nevypořádal s tím, zda žalobkyni, eventuálně [jméno] [příjmení] jako právní předchůdkyni žalobkyně, svědčil právní titul držby, byť putativní, jako základní předpoklad vydržení. Samotné nahlášení podílu střediskem geodézie k dodatečnému projednání v dědickém řízení ani poučení obsažené v usnesení z dědického řízení, v němž byla vypořádána druhá polovina původního pozemku PK 500 (dědicem byl Ing. [jméno] [příjmení]), o tom, že [jméno] [příjmení] má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku, tímto titulem nejsou, neboť s nimi právní řád nespojoval účinky nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Při běžné opatrnosti si [jméno] [příjmení] musela být vědoma, že nedisponuje titulem, na základě kterého by mohla být přesvědčena o nabytí spoluvlastnického podílu. Nemohla proto být v omluvitelném omylu o tom, že podíl drží v dobré víře jako spoluvlastnice. Zároveň nešlo o případ smluvního převodu, při kterém by byly sporné spoluvlastnické podíly opomenuty a při kterém by [jméno] [příjmení] mohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabyla i je. Tento závěr je pak také odrazem skutečnosti, že se jedná o spoluvlastnický podíl po [jméno] [příjmení]. V dědickém řízení probíhajícím v roce 1972 nabyla dědictví po [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení], uvedený spoluvlastnický podíl však v tomto řízení projednán nebyl s výslovným sdělením státní notářky, že pozemek PK 500, resp. spoluvlastnický podíl na něm, byl podle zákona č. 46/1948 Sb. od [jméno] [příjmení] vykoupen a do dědictví nepatří. Dědictví po [jméno] [příjmení] pak [jméno] [příjmení] nabyla bez pozemku PK 500. Středisko geodézie n. p. v roce 1985 učinilo nahlášení k dodatečnému projednání uvedeného pozemku státní notářce, aniž by byly zjištěny bližší okolnosti, proč k takovému postupu došlo. Dodatečné projednání dědictví po [jméno] [příjmení], ve kterém by byl projednán jeho spoluvlastnický podíl, však následně neproběhlo. Dědické řízení z roku 1987, kde se objevilo výše uvedené poučení, se také netýkalo spoluvlastnického podílu po [jméno] [příjmení], nešlo ani o dodatečné projednání dědictví po něm, ale o dědické řízení po druhé původní spoluvlastnici pozemku PK 500 [jméno] [příjmení].

22. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že významným by mohlo být sdělení [anonymizováno] geodézie n. p. z roku 1985 o potřebě dodatečného projednání dědictví, avšak takové řízení nikdy neproběhlo. Jak uvedl i Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí v projednávané věci, [jméno] [příjmení] jako dědička po [jméno] [příjmení] (dědické řízení z roku 1972) tak nemohla objektivně očekávat, že jenom na základě tohoto sdělení [anonymizováno] geodézie n. p. se stala vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu, neboť s mechanismem dědického řízení byla obeznámena již na základě dědického řízení z roku 1972, v jehož rámci dědictví nabyla. Toto přesvědčení jí nemohlo založit ani dědické řízení z roku 1987 po [jméno] [příjmení], v rámci kterého [jméno] [příjmení] žádné dědictví nenabyla. Odvolací soud proto uzavírá, že za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni, ani její právní předchůdkyni [jméno] [příjmení] nesvědčil žádný titul, ani putativní, v podobě např. smlouvy, či dědického rozhodnutí, nemohly být v dobré víře, že jsou vlastnicemi uvedené části sporných pozemků, byť subjektivně své vlastnické právo pociťovaly, i s pozemky jako s vlastními nakládaly.

23. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že zamítl i eventuální návrh žalobkyně na určení, že [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum], byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek].

24. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla se svým nárokem uplatněným eventuálním petitem částečně úspěšná, pokud jde o určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], [územní celek], a ideální jedné poloviny pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], [územní celek]. Ve zbylé části uplatněného nároku úspěšná nebyla, a v této části byli úspěšní žalovaní. Protože poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v projednávané věci je shodný (samotné zamítnutí primárního petitu na tento poměr nemá vliv), rozhodl odvolací soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.