o vyklizení nemovitostí a vzájemné žalobě na určení vlastnictví

1. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a budovu č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], vše v obci a katastrálním území [adresa], zapsáno v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro [adresa], na LV č. [hodnota] (dále jen ,,Nemovitosti“), a to do pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované na určení, že žalovaná je vlastníkem nemovitých věcí - pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, budovy č. p. [Anonymizováno], která je součástí tohoto pozemku, vše v katastrálním území a obci [adresa] (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná užívá pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] k bydlení, a to dlouhodobě, zřejmě již od roku 1988. Pozemek začala užívat v souvislosti s navázáním družského vztahu s panem [jméno FO], ze kterého se narodily i děti. Zjevně zůstala v místě i po smrti pana [jméno FO] v roce 2009. Předmět sporu v roce 2019 nabyla do vlastnictví žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozími vlastníky Nemovitostí, jednou z nich byla právní nástupkyně pana [jméno FO].

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil za použití § 987, § 989, § 1089, §1091, § 1095, § 3066 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se závěrem, že ačkoli žalovaná nepřetržitě užívala Nemovitosti již od konce 80. let 20. století, soud prvního stupně má za to, že k mimořádnému vydržení dojít nemohlo. U žalované totiž nikdy nešlo o držbu vlastnického práva. Žalovaná se věcí neujala, aby je měla jako vlastní, pouze je fakticky užívala. Nejprve je užívala společně se svým druhem [jméno FO], který jí takové užívání umožňoval; v té době těžko mohla mít žalovaná za to, že věci užívá jako vlastní. Její užívací právo bylo odvozené od práva druha. Po smrti [jméno FO] v roce 2009 v užívání pokračovala a zjevně se nezajímala o to, komu Nemovitosti vlastnicky patří, neboť zřejmě užívání žalované nikdo nebránil. Ani tehdy však žalovaná nemohla mít za to, že je vlastníkem, nešlo o držbu vlastnického práva, pouze o výprosu, tedy o situaci, kdy vlastník užívání toleroval. Takové užívání se navíc datovalo až od roku 2009, tedy do data podání žaloby neuplynula požadovaná 20 letá vydržecí doba mimořádného vydržení. Otázkou přítomnosti či nepřítomnosti nepoctivého úmyslu se proto soud prvního stupně ani nezabýval. Žalovaná se nikdy nestala vlastníkem předmětu sporu, soud prvního stupně proto zamítl vzájemnou žalobu jako nedůvodnou a ze stejného důvodu žalobě žalobkyně vyhověl. Lhůtu k vyklizení pak stanovil 5 měsíců, s ohledem na prokázaný nepříznivý zdravotní stav žalované, snížený intelekt a neschopnost samostatného výkonu práce a zjevně i obstarávání životních potřeb, jde-li o složitější záležitosti. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně nezjistil, že v dědickém řízení po panu [jméno FO], měl být jeho právním nástupcem rovněž syn žalované [právnická osoba], kdy žalovaná prokázala, že [jméno FO] byl otcem tohoto jejich společného syna. [právnická osoba] měl být rovněž dědicem, avšak jeho dědické právo bylo pominuto. Žalovaná má za to, že pro mimořádné vydržení je podstatná pouze držba předmětných věcí žalovanou, kdy v souladu s § 987 o. z. byla držitelkou Nemovitostí, tedy vykonávala právo pro sebe. U mimořádného vydržení zákon nepožaduje, aby se jednalo o držbu vlastnickou. Touto otázkou se rovněž zabýval Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3387/2021-221. Soud prvního stupně zaměňuje prostou držbu za držbu vlastnického práva, což je vybočením z podmínek právní úpravy mimořádného vydržení. Žalovaná vykonávala držbu věcí společně se svým druhem [jméno FO] od úmrtí jeho otce. Žalovaná ani [jméno FO] nevěděli nic o pozdějším vlastnickém právu jeho sestry paní [jméno FO]. To vyplývá i ze skutečnosti, že po jejím úmrtí nikdo neřešil vlastnické právo k Nemovitostem. Soud při stanovení lhůty k vyklizení nezjišťoval, jaké možnosti mají orgány státní správy a místní samosprávy pro řešení situace, do které se žalovaná dostane po případném nabytí právní moci napadeného rozsudku. Žalovaná dále nesouhlasí s povinností platit náhradu nákladů řízení žalobkyni, soud měl vycházet z listinných podkladů ohledně zdravotního stavu a sociální situace žalované a uplatnit postup podle § 150 o. s. ř. Žalovaná doložila soudu, že nemá nárok na invalidní ani starobní důchod, není schopna výdělečné činnosti a dostává pouze minimální sociální dávky. Žalovaná má za to, že jsou u ní splněny podmínky pro použití § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu na vyklizení nemovitých věcí zamítne, vyhoví vzájemné žalobě žalované a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za zcela správný. V případě mimořádné držby je nutné, aby byly splněny předpoklady držby, a to objektivní složka (faktická možnost držitele věc ovládat) a subjektivní složka (úmysl držitele mít věc pro sebe jako vlastník). Předmětem držby musí být vždy majetkové právo, a to buď vlastnické nebo jiné. V projednávaném případě tak nebyla splněna subjektivní složka držby, neboť žalovaná nikdy nemohla mít za to, že je vlastníkem Nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že do roku 2009 žalovaná Nemovitosti užívala se svým druhem, který jí bydlení umožňoval. Nemohlo jít o držbu žádného práva, mohlo jít pouze o prosté užívání. V tomto období žalovaná nemohla mít za to, že Nemovitosti užívá jako vlastník, a že jí věc náleží. Po smrti [jméno FO] v roce 2009 v užívání pokračovala, ačkoli jí muselo být zřejmé, že k užívání nemá žádný titul. Mohla tak věc užívat buď na základě výprosy, nebo ji užívala protiprávně. I kdyby tomu však tak bylo a žalovaná by užívala věc jako vlastní, tak od smrti [jméno FO] neuplynula požadovaná doba 20 let. Ohledně lhůty k vyklizení, žalobkyně považuje lhůtu 5 měsíců za přiměřenou, když se jedná o lhůtu 10 x delší, než je lhůta zákonná a byla stanovena s ohledem na tíživou sociální situaci žalované. Žalobkyně dále nevidí žádný důvod, proč by za řádné uplatňování svým práv, kterých se bez své viny musela domoci u soudu, měla být stižena sankcí ve formě nepřiznání náhrady nákladů řízení, kterou musela z důvodu protiprávního jednání žalované na vedení sporu vynaložit. Žalobkyně opakovaně žalovanou žádala, aby Nemovitosti opustila, neboť neměla žádný právní titul k jejich užívání. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

7. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některými ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami před soudem prvního stupně, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava by nemohla být zjednána za odvolacího řízení, k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak je zřejmý z obsahu soudního spisu a shrnut v bodě č. 2. odůvodnění tohoto rozsudku shora, přičemž lze též odkázat na 17. odstavec odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se nezměnil ani po zopakování důkazu trestním spisem Obvodního oddělení VB [adresa] sp. zn. [spisová značka].

9. Z trestního spisu Obvodního oddělení VB [adresa] sp. zn. [spisová značka], konkrétně z protokolu o výslechu žalované ze dne 11. 9. 1987, vyplývá, že žalovaná ve věci uvedla, že po propuštění z vazby v červnu 1987 přespávala u svého kamaráda [jméno FO], který ji poskytoval stravu. Z protokolu o výslechu svědka [jméno FO] ze dne 28. 9. 1987 vyplývá, že při výslechu uvedl, že [Jméno žalované] zná již delší dobu, občas u něj přespávala, než byla ve vazbě v [adresa]. Občas u něj přespává i po propuštění z vazby, dává jí najíst.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožňuje.

11. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

12. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

13. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

14. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Ohledně odvolací námitky týkající se tvrzeného dědického práva syna žalované [právnická osoba], odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že skutečnost, zda bylo či nebylo dědické práva [právnická osoba] pominuto není předmětem daného řízení a ani nemůže mít bez dalšího vliv na právo žalované užívat předmětnou nemovitost. Právní postavení žalované by se nezměnilo, ať už by otázka dědického práva [právnická osoba] byla vyřešena jakkoli. Z tohoto důvodu provádění dokazování k této skutečnosti je v tomto řízení nadbytečné a irrelevantní.

18. Ustanovení § 988 o. z. upravuje, co je způsobilým předmětem držby. Předmětem držby může být pouze právo (vlastnické nebo jiné), nikoli věc. O držbě vlastnického práva hovoříme tehdy, pokud se držba vztahuje k výkonu vlastnického práva k hmotné či nehmotné věci, která sama o sobě není právem. O držbě jiného, než vlastnického práva hovoříme tehdy, pokud se držba vztahuje k výkonu jiného práva (např. práva stavby, pozemková služebnost, ale i obligační právo jako je nájemní nebo pachtovní právo). Rozdíl v držbě těchto práv spočívá v tom, že jde-li o držbu vlastnického práva, je možné je za splnění dalších podmínek vydržet. V případě jiných práv je vydržení možné pouze pokud to zákon výslovně stanoví (např. § 1260 odst. 1 o. z., § 1243 odst. 1 o. z.). Obligační právo v zásadě nemůže být vydrženo.

19. Zákon upravuje vydržení vlastnického práva v ustanoveních § 1089 a násl. o. z., včetně možnosti mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Ustanovení § 1095 o. z. se však vztahuje výlučně na vydržení vlastnického práva, jak vyplývá přímo z jazykového znění tohoto ustanovení. Námitka odvolatelky, že úprava mimořádného vydržení nevyžaduje, aby se jednalo o vlastnickou držbu je proto nesprávná, neboť zákon v ustanovení § 1095 o. z. výslovně stanoví, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo (…). Ze systematiky zákona je tak zřejmé, že ustanovení § 1095 o. z. navazuje a rozvíjí ustanovení § 1089 odst. 1 o. z., které stanoví, že drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. K držení vlastnického práva je pak nezbytné splnit dvě podmínky tj. naplnění prvku objektivního, kterým je faktické ovládání věci, a naplnění prvku subjektivního, kterým je vůle s věcí nakládat jako s vlastní. K tomu je nutné zdůraznit, že český právní řád zná výlučně držbu práva, nikoli věci. Tvrdí-li i odvolatelka, že se nejednalo o držbu vlastnického práva, není z jejího tvrzení dále zřejmé, jaké jiné právo, které by umožňovalo institut vydržení vlastnictví, držela. Samotná skutečnost, že žalovaná bezplatně užívala Nemovitosti, neznamená, že žalovaná vlastnické nebo jiné právo vydržela, neboť bezplatné užívání mohlo být realizováno na základě řady právních důvodů. Tato východiska odpovídají i závěrům odvolatelkou opakovaně uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024).

20. V poměrech přezkoumávané věci v souladu s výše uvedenými východisky je zřejmé, že žalovaná nemohla naplnit subjektivní prvek držby, neboť nemohla nabýt přesvědčení, že s předmětnými věcmi nakládá jako s vlastními. Tato skutečnost vyplývá i z provedeného dokazování, neboť žalovaná započala věci užívat v souvislosti s družským poměrem s [jméno FO], u kterého v 80. letech 20. století začala přespávat. Nemohla tak nabýt přesvědčení, že v souvislosti s tímto přespáváním, které vyústilo v trvalé užívání, užívá Nemovitosti jako vlastní. Žalovaná by tak mohla nabýt přesvědčení, že věci vlastní nejdříve po smrti [jméno FO] v roce 2009. Od tohoto data však neuplynula lhůta 20 let pro mimořádné vydržení.

21. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že žalovaná se nikdy nestala vlastníkem Nemovitostí. V dané věci se mohlo jednat toliko o výprosu, tedy užívání Nemovitostí se souhlasem vlastníka. V současné době je zřejmé, že vlastník souhlas s užíváním věcí žalovanou odvolal, žalovaná předmětné věci užívá neoprávněně, proto soud prvního stupně postupoval správně, když vzájemnou žalobu žalované zamítl a žalobě na vyklizení vyhověl.

22. Soudem prvního stupně stanovená lhůta pro vyklizení je přiměřená. Lhůta 5 měsíců odpovídá poměrům žalované poměřenými i okolnostmi věci, když žalovaná užívá dlouhodobě Nemovitosti neoprávněně, a to i za přihlédnutí k jejímu zdravotnímu stavu, sníženému intelektu a omezené schopnosti obstarat si své záležitosti.

23. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně týkající se povinnosti k náhradě nákladů řízení a uplatnil postup podle § 150 o. s. ř.

24. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

25. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. 26. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá princip, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení § 150 o. s. ř. tuto zásadu umožňuje v konkrétním případě prolomit, nepřiznání náhrady nákladů řízení však může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.

26. Moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. je tedy mimořádný procesní institut. Za důvody hodné zvláštního zřetele se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, resp. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06).

27. V poměrech přezkoumávané věci tak odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro uplatnění postupu podle § 150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele spočívající zejména v majetkových, sociálních a osobních poměrech žalované. Žalovaná je osobou se sníženým intelektem (mentální retardace lehkého až středního stupně), jejím jediným příjmem je příspěvek na živobytí ve výši 4 860 Kč měsíčně. Nemá nárok na starobní ani invalidní důchod, nemá příjem ze zaměstnání, a rovněž s ohledem na její zdravotní stav není schopná si příjem ze zaměstnání obstarat. Současně se takové rozhodnutí významně nedotkne majetkových poměrů žalobkyně. Opačný přístup by byl nespravedlivý, resp. ve vztahu k žalované nepřiměřeně tvrdý.

28. Z tohoto důvodu odvolací soud za přiměřeného užití § 220 o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve zbývající části napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil

29. O náhradě nákladů odvolací řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř., § 151 o. s. ř. a § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byť v odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, ze stejných důvodů jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud v souladu s § 150 o. s. ř. úspěšné žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.