o vyklizení nemovitosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 11. 2025, č. j. 9 C 68/2025-123,

1. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud I. stupně) ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobkyni předat budovu č. p. [Anonymizováno], způsob využití rodinný dům (dále případně jen „Stavba“), která stojí na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], zapsanou v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením, že žalobkyně je výlučným vlastníkem [právnická osoba] v současné době užívá žalovaný (její bývalý partner) s jejich společným zletilým synem, současná partnerka žalovaného a jejich nezletilé dítě, přičemž žalovanému žádný právní důvod pro užívání Stavby nesvědčí. Žalobkyně jako zástavní dlužník zajistila Stavbou pohledávku [adresa] ze smlouvy o zápůjčce ve výši 6 173 710,86, kterou uzavřel se žalovaným dne 5. 10. 2015. [jméno FO] se nyní domáhá uspokojení své pohledávky z této zástavy a její zpeněžení je pro žalobkyní jedinou možností, jak uchránit další svůj majetek. Proto se domáhá vyklizení žalovaného ze Stavby.

3. Po provedeném dokazování soud I. stupně shledal, že Stavba je v katastru nemovitostí evidována jako samostatná nemovitá věc ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na Stavbě vázne zástavní právo ve prospěch [adresa] z titulu Zástavní smlouvy ze dne 5. 10. 2015 uzavřené mezi zástavním věřitelem [adresa] a zástavními dlužníky žalovaným a žalobkyní, která do zástavy dala Stavbu jako její výlučný vlastník. Touto zástavou byla zajištěna pohledávka [adresa] za žalovaným ze Smlouvy o zápůjčce rovněž ze dne 5. 10. 2015, ve výši 6 173 710,86 Kč. [právnická osoba] výstavby Stavby figuroval původně ve stavebním řízení jako stavebník žalovaný. V průběhu stavebního řízení však při místním šetření dne 20. 9. 2005 výslovně požádal o změnu stavebníka na žalobkyni, doložil její žádost o vydání stavebního povolení a svůj písemný souhlas se Stavbou vedenou pro žalobkyni. Stavební úřad následně jako stavebníka a vlastníka Stavby označoval žalobkyni. O tom, že vlastníkem Stavby se stala žalobkyně, svědčí i skutečnost, že jako její vlastník vystupovala v pozici zástavního dlužníka ve výše zmíněné zástavní smlouvě. Proti tomuto právnímu stavu žalovaný tehdy nečinil žádné námitky, naopak ho sám aktivně využil. Stavba nebyla ani zahrnuta do majetkové podstaty žalovaného jako insolventního dlužníka (insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH [spisová značka]), ač to navrhoval. Tvrzení, že žalovaný byl objednatelem smlouvy o dílo na výstavbu Stavby „na klíč“, že výstavbu Stavby jakož i její vybavení výlučně financoval, že jí sám dlouhodobě užívá, podle soudu I. stupně samo o sobě jeho nabytí vlastnického práva ke Stavbě neprokazuje. Rozhodující byla vůle účastníků projevená ve stavebním řízení a zápisem do katastru nemovitostí, těmito úkony bylo založeno výlučné vlastnické právo žalobkyně ke Stavbě. Pokud žalobkyně s dalším užíváním Stavby ze strany žalovaného již nesouhlasí, důvodné se domáhá ochrany vlastnického práva jeho vyklizením.

4. Pokud žalovaný případně namítal, že vydržel jako věcné právo služebnost užívání Stavby, podle soudu I. stupně v tomto směru především neprokázal svou dobrou víru v existenci této služebnosti, když po celou dobu věděl a musel vědět, že žalobkyně je vlastníkem Stavby a jako se svým vlastnictvím s ní i nakládá. Ani tvrzená ústní dohoda o užívání Stavby nemohla žalovanému založit poctivou držbu práva odpovídajícího služebnosti užívání Stavby. Navíc ani takováto ústní dohoda nebyla v řízení prokázána. Pokud se žalovaný dále bránil námitkou, že jeho vyklizení ze Stavby by bylo v rozporu s dobrými mravy, zejména s ohledem na to, že zde s ním žije i zletilý, dosud nezaopatřený, syn účastníků, a že se žalovaný finančně podílel na získání bytu pro žalobkyni po ukončení jejich soužití, k tomu soud I. stupně uzavřel, že na druhé straně je třeba zohlednit, že žalovaný užívá Stavbu dlouhodobě bez právního důvodu, bez poskytnutí finančního protiplnění, že Stavbu ve vlastnictví žalobkyně použil jako zástavu pro svou zápůjčku a že umožňuje ve Stavbě bydlet i dalším osobám. Vyživovací povinnost ke společnému synovi účastníků přitom podle soudu I. stupně nezakládá žádný právní titul k užívání Stavby. Do doby, než společný syn přešel z péče žalobkyně k žalovanému, žalobkyně jej jako matka dlouhodobě všestranně zajišťovala. Soud I. stupně rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně uplatnila požadavek na vyklizení žalovaného až v situaci, kdy se [jméno FO] domáhá uspokojení své pohledávky ze zápůjčky poskytnuté žalovanému, prodejem Stavby a žalobkyně potřebuje tímto způsobem uspořádat co nejdříve své majetkové poměry. Z její strany se tak o šikanózní postup vůči žalovanému nejedná. Soud I. stupně přitom neshledal žádný mimořádný důvod, pro který by se měl odchýlit od zákonem předvídané délky lhůty k vyklizení, tedy lhůty patnácti dnů od právní moci rozsudku.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Nadále má za to, že pro posouzení vzniku vlastnického práva ke Stavbě jsou rozhodující ty skutečnosti, které on v řízení tvrdil a prokazoval. Stavba byla realizována v době společného soužití účastníků, kdy pozemek pod Stavbou i pozemek sousední byly v jejich podílovém vlastnictví (každý v rozsahu id. ½). Žalovaný byl objednatelem zhotovení Stavby „na klíč“. Na financování zhotovení Stavby se podílel v převážném rozsahu. Po celou sledovanou dobu se žalovaný choval ke Stavbě jako vlastník, na své jméno nechal zřídit připojení eklektické energie a sám rovněž uzavřel smlouvu na její dodávky. Zařizoval revizi komína stavby, revizi elektrotechnologické části čerpací stanice odpadních vod, výstavbu bazénu, uhradil i vestavěný nábytek, vždy tak jednal na své jméno. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016), podle níž pro posouzení nabytí vlastnického práva ke stavbě je rozhodující, kdo byl objednatelem smlouvy o dílo, pokud byla stavba tímto způsobem (tzn. nikoli svépomocí) postavena. Vzhledem k uvedenému jednání žalovaného ve vztahu k procesu výstavby Stavby bylo pro něj překvapující zjištění, že Stavba je evidována v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalobkyně. Sám byl po celou dobu v dobré víře, že je vlastníkem Stavby. Soud I. stupně pochybil, aniž by vyčkal odpovědi insolvenčního správce na dotaz, zda Stavba nebyla sepsána do majetkové podstaty žalovaného jako insolvenčního dlužníka. Ve Stavbě žije od roku 2013. Až do podání předmětné žaloby žalobkyně po žalovaném ničeho nežádala a nikdy ani netvrdila, že by žalovanému vlastnické právo ke Stavbě nesvědčilo. Vzhledem k tomu, co žalovaný v průběhu řízení uváděl, se měl soud I. stupně zabývat i otázkou, zda žalovaný vlastnické právo ke Stavbě nenabyl jeho vydržením. Nadále má pak žalovaný za to, že i v případě, kdyby jeho vlastnické právo ke Stavbě nebylo prokázáno, vydržel služebnost užívání Stavby, kdy od roku 2013 jí užívá v dobré víře, že mu toto právo náleží. Svědčí o tom skutečnost, že žalobkyně stav užívání Stavby po celou dobu tolerovala a akceptovala, protože nijak proti němu nezasahovala. Soud I. stupně pochybil, pokud uzavřel, že případná ústní dohoda mezi účastníky právo ze služebnosti žalovanému založit nemohla. Žalovaný totiž netvrdil založení svého užívacího práva ke Stavbě pouze obligačním ujednáním, nýbrž tvrdil a prokazoval vznik služebnosti vydržením. Ústní dohoda zde není tvrzeným titulem vzniku služebnosti, nýbrž okolností významnou pro posouzení dobré víry žalovaného. Soud I. stupně proto rovněž pochybil, pokud odmítl provést důkazy k existenci této dohody mezi účastníky. Žalovaný má rovněž nadále za to, že žalobou uplatněný nárok na jeho vyklizení ze Stavby je v rozporu s dobrými mravy, kdy toto vyklizení by se týkalo i dosud nezaopatřeného společného syna účastníků. Sama žalobkyně před několika lety nezletilého poslala bydlet k žalovanému. Za rozporný s dobrými mravy považuje žalovaný požadavek žalobkyně na jeho vyklizení i z toho důvodu, že považoval majetkové vztahy mezi účastníky po jejich rozchodu za vyrovnané, když po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti financoval hypotéční úvěr na pořízení bytu pro žalobkyni. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že považuje závěry soudu I. stupně o existenci jejího vlastnického práva ke Stavbě za správné. Správně vzal soud I. stupně jako rozhodující skutečnost, ze které dovodil projev vůle účastníků, aby se vlastníkem Stavby stala žalobkyně. Tuto vůli žalovaný projevil jednoznačně ve stavebním řízení, sám respektoval vlastnictví žalobkyně při uzavírání zástavní smlouvy s [adresa], ve které figuruje žalobkyně jako zástavní dlužník, přičemž předmětem zástavy byla Stavba jako její vlastnictví. V insolvenčním řízení zahájeném v roce 2017 žalovaný jako dlužník Stavbu do majetkové podstaty neuváděl. Stavba je zapsána jako vlastnictví žalobkyně i v katastru nemovitostí. Žalobkyně se rovněž na výstavbě Stavby finančně podílela, není pravdou, že by převážnou část prostředků poskytl žalovaný, takové tvrzení neprokázal. Ohledně námitky vydržení žalovaný neprokázal, že by vydržel vlastnické právo ke Stavbě, případně právo ze služebnosti užívání, neprokázal dobrou víru v existenci titulů, ze kterých by mu tato práva měla svědčit. Ze samotného dlouhodobého užívání Stavby vznik žádného právního titulu k užívání sám o sobě nevyplývá. Žalobkyně nikdy vůli ke zřízení takové služebnosti ve prospěch žalovaného neprojevila. Žalovaný nemohl tato práva vydržet ani v režimu mimořádného vydržení, když nepochybně nesplnil zákonem stanovenou vydržecí dobu dvaceti let. Námitka rozporu nároku žalobkyně na vyklizení žalovaného ze Stavby s dobrými mravy je lichá již z toho důvodu, že mu jde pouze o to dostat případně Stavbu do majetkové podstaty ve svém insolvenčním řízení, kdy by tak rovněž došlo ke ztrátě obydlí pro nezaopatřeného syna účastníků. Sama je přitom připravena synovi další případné bydlení a zaopatření zajistit. Z hlediska dalších námitek žalovaného ohledně tvrzeného porušení dobrých mravů pak žalobkyně uvedla, že majetkové vztahy mezi ní a žalovaným dosud vypořádány nejsou, sama dosud disponuje směnkou vystavenou žalovaným v její prospěch z roku 2014 na částku mnoha miliónů korun. Není rovněž pravdou, že by žalovaný sám splácel hypotéční úvěr na koupi bytu pro ni po jejich rozchodu. Naopak žalobkyně tento hypotéční úvěr sama pravidelně splácela téměř deset let, a nakonec ho celý i splatila, byť za cenu prodeje tohoto bytu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad /dále jen ,,o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Podle § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.“): Stavba není součástí pozemku.

9. Podle § 130 odst. 1 obč. zák.: Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

10. Podle § 151o odst. 1 obč. zák.: Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

11. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“): Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 560 o. z.: Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

13. Podle § 1040 odst. 1 o. z.: Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

14. Podle § 1089 odst. 1 o. z.: Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

15. Podle § 1090 odst. 1 o. z.: K vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

16. Podle § 1096 odst. 1 o. z.: Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.

17. Podle § 1260 odst. 1 o. z.: Služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.

18. Podle § 3055 odst. 1 o. z.: Stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.

19. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř.: Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

20. V řízení bylo prokázáno, a mezi stranami v tomto směru nebylo ani sporu, že Stavba jako věc ve smyslu norem občanského práva vznikla ještě za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Stala se tak ve smyslu § 120 odst. 2 obč. zák. samostatnou nemovitou věcí, a to ve výlučném vlastnictví žalobkyně (jak bude zdůvodněno dále). Tento právní status si zachovala i za účinnosti občaského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dle § 3055 o. z.), za situace, kdy v době svého vzniku stála a nadále stojí na pozemku ve spoluvlastnictví více osob (pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] vlastní účastníci, každý v rozsahu id. ½). V řízení bylo dále prokázáno, že Stavba jako věc ve smyslu občanskoprávním vznikla společnou činností žalobkyně a žalovaného. V takovém případě bylo podle ustálené soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001) pro posouzení, kdo se stal jejím vlastníkem, především rozhodující, jaká byla v tomto směru dohoda mezi osobami, které se výstavby účastnili. Teprve v případě, pokud by existence takové dohody nebyla prokázána, bylo by významné posuzovat další okolnosti pro posouzení vzniku vlastnického práva ke stavbě (kdo byl faktický stavebník apod.) V daném případě v tomto směru soud I. stupně správně uzavřel, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, že ještě před vznikem Stavby jako věci ve smyslu občanskoprávním se účastníci dohodli na tom, že vlastníkem Stavby bude žalobkyně. Především to dokládá jejich dohoda o tom, že stavebníkem Stavby ve stavebním řízení bude žalobkyně (viz zejména prohlášení žalovaného ze dne 15. 9. 2005, kterým uděluje souhlas, aby žalobkyně na společném pozemku postavila Stavbu), přičemž příslušný stavební úřad se žalobkyní až do konce stavebního řízení jako se stavebníkem a účastníkem stavebního řízení jednal. O této dohodě účastníků svědčí i skutečnost, že v katastru nemovitostí byla jako vlastník Stavby zapsána žalobkyně, přičemž sám žalovaný z tohoto právního stavu vycházel, např. při uzavření zástavní smlouvy ze dne 5. 10. 2015, ve které žalobkyně vystupuje jako zástavní dlužník v pozici výlučného vlastníka Stavby. Uvedeným způsobem projevená vůle účastníků, aby se vlastníkem Stavby stala žalobkyně, zároveň vylučuje jakoukoliv dobrou víru žalovaného v existenci oprávněné držby vlastnického práva ke Stavbě jako předpokladu pro jeho řádné vydržení.

21. Správně soud I. stupně rovněž uzavřel, že žalovaný ani nevydržel právo ze služebnosti užívání Stavby jako věcného práva, a to pro nedostatek dobré víry v existenci způsobilého nabývacího titulu. Jak za účinnosti obč. zák (§ 151o odst. 1 obč. zák.), tak i za účinnosti o. z. (§ 560 o. z.) platí zásada, že smlouvu o zřízení věcného břemene (služebnosti jako věcného práva) lze uzavřít jen v písemné formě. Existenci takové písemné smlouvy o zřízení služebnosti užívání Stavby však žalovaný ani netvrdil, když tvrdil uzavření této smlouvy pouze ústní formou. Neexistence písemné formy této žalovaným tvrzené smlouvy vylučuje, aby žalovaný byl v dobré víře v existenci způsobilého nabývacího titulu (byť případně i jen domnělého) dle § 130 odst. 1 obč. zák., resp. aby byl v dobré víře ve skutečně existující způsobilý nabývací titul dle 1089 odst. 1 ve spojení s § 1090 odst. 1 o. z. V úvahu nepřipadá ani vydržení práva ze služebnosti užívání Stavby v režimu mimořádného vydržení dle § 1096 ve spojení s § 1260 odst. 1 o. z., a to již proto, že žalovaný Stavbu užívá od roku 2013, takže dosud nemohlo ani dojít k naplnění zákonem požadované dvacetileté doby držby práva.

22. Správně soud I. stupně rovněž uzavřel, že požadavek žalobkyně na vyklizení žalovavého ze stavby není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Pokud žalovaný v tomto směru argumentoval bytovou potřebou společného, dosud nezaopatřeného syna účastníků, nelze přehlédnout, že sám žalovaný v řízení usiloval o určení sebe jako vlastníka Stavby, což by vedlo k jejímu zahrnutí do majetkové podstaty v insolvenčním řízení, ve kterém vystupuje jako insolvenční dlužník. Žalobkyně přitom deklaruje připravenost bytové potřeby syna účastníků zabezpečit. Důvodem pro aplikaci ustanovení zákona o dobrých mravech nemůže být ani skutečnost, že žalovaný Stavbu užívá i se svou současnou partnerkou a jejich společným dítětem. Je třeba zohlednit, že žalovaný Stavbu užívá dlouhodobě při neexistenci způsobilého právního titulu, vyjma souhlasu žalobkyně jako vlastníka Stavby, a proto musel být připraven i na situaci, kdy žalobkyně s jeho dalším užíváním Stavby již nebude souhlasit. Porušení dobrých mravů v tomto směru nezakládá ani tvrzení, žalovaného, že se účastníci v rámci nějakého širšího vypořádání majetkových vztahů na těchto poměrech užívání Stavby dohodli. Konkrétní dohoda, která by zakládala způsobilý užívací titul pro žalovaného jím nebyla ani tvrzena, natož prokázána. Pokud pak žalovaný v této souvislosti tvrdil, že se finančně podílel na získání bytu pro žalobkyni po jejich rozchodu, nelze na druhou stranu přehlédnout již tu skutečnost, že žalovaný sám užíval Stavbu ve vlastnictví žalobkyně po dobu dvanácti let bez finančního protiplnění. Případné spolufinancování bytu žalobkyně je věcí finančního vypořádání mezi účastníky, nejedná se o důvod, pro který lze požadavek na vyklizení žalovaného považovat ze strany žalobkyně za rozporný s dobrými mravy.

23. Celkově proto soud I. stupně správně uzavřel, že žalobkyně je výlučným vlastníkem Stavby, že žalovanému žádný způsobilý právní titul k užívání Stavby nesvědčí, a pokud žalobkyně jako vlastník Stavby s dalším jejím užíváním ze strany žalovaného nesouhlasí, důvodně se v rámci ochrany svého vlastnického práva dle § 1040 odst. 1 o. z. domáhá jeho vyklizení.

24. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo žalobě na vyklizení vyhověno, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a změnil (§ 220 o. s. ř.) jej pouze ve lhůtě k plnění, kdy, s ohledem na reálný čas k vyklizení dlouhodobě užívané nemovitosti rodinou žalovaného, považuje za přiměřenou lhůtu k vyklizení dva měsíce od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

25. O náhradě nákladů řízení před sudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch obou stran byl pouze částečný, protože žalobkyně se původně v tomto řízení domáhala vyklizení žalovaného i z pozemku, na kterém stavba stojí a z pozemku přilehlého, přičemž v tomto rozsahu vzala žalobu v průběhu řízení zpět (řízení bylo v tomto rozsahu již soudem I. stupně pravomocně zastaveno), a to nikoli pro chování žalovaného (ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6 655 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2026) po 2 300 Kč podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, 21 % náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 1 155 Kč.