o zaplacení 48 179,78 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 41 823,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 823,41 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6 356,37 Kč, kapitalizovaného úroku 2 032,06 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 15. 5. 2024 do 13. 6. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 14 6. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 579,78 Kč od 25. 5. 2024 do 27. 5. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 756,37 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, zamítá (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 087,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 1. 2015 Rámcovou smlouvu č. [hodnota], podle které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému sjednané bankovní a platební služby, a to běžný účet a debetní kartu. Dne 20. 9. 2018 uzavřeli účastníci Dodatek č. 3 k rámcové smlouvě, kterým přidali k bankovním službám, které žalovaný využíval, novou službu, a to úvěr s možností přečerpání, tzv. kontokorent ve výši 50 000 Kč. Dne 9. 6. 2023 uzavřeli účastníci Dodatek č. 7 k rámcové smlouvě, na jehož základě poskytla žalobkyně žalovanému neúčelový úvěr, nezajištěný, na dobu určitou, ve výši 51 677 Kč převodem na běžný účet žalovaného. Žalovaný z poskytnuté částky žalobkyni uhradil 11 453,59 Kč, žalobkyně proto dluh žalovaného zesplatnila a výzvou ze dne 15. 5. 2024 ho vyzvala k zaplacení částky 50 211,84 Kč.

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouva o úvěru, který je třeba ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála řádně své povinnosti posoudit před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když vycházela pouze ze skutečností, které jí sdělil žalovaný a neprověřila, zda údaje uváděné žalovaným odpovídají realitě, zvlášť za situace, kdy žalovaný uváděl, že splácí jiné úvěry částkou 8 000 Kč měsíčně, přestože podle úvěrové zprávy, kterou měla žalobkyně k dispozici, se jednalo o částku 52 864 Kč. Podle soudu prvního stupně, přestože smlouva, na jejímž základy byl úvěr poskytnut, má formálně podobu dodatku k rámcové smlouvě o poskytování služeb, nelze ji vykládat tím způsobem, že by jí došlo pouze ke změně předchozích závazků žalovaného vůči žalobkyni jen proto, že poskytnutý úvěr sloužil k úhradě jiného dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. částku, o kterou se bez spravedlivého důvodu obohatil, tj. částku, kterou od žalobkyně obdržel, poníženou o částku, kterou žalobkyni vrátil. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zákonný úrok z prodlení, když splatnost určil podle § 1958 odst. 2 o. z. a výši úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) podle poměru úspěchu účastníků ve věci.

4. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti zamítavému věcnému výroku II. a proti výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že úvěrem [IBAN] (dále jen „Úvěr“) byl doplacen jiný úvěrový produkt žalovaného, a sice kontokorent k běžnému účtu, který žalovanému žalobkyně poskytla na základě Dodatku č. 3 k rámcové smlouvě. Žalobkyně odkazovala na ustanovení § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého neměla povinnost před poskytnutím úvěru posuzovat úvěruschopnost žalovaného, neboť převedením dluhu z kontokorentu na klasický úvěr došlo k odvrácení řízení o nárocích žalobce. Poskytnutím Úvěru došlo ke změně splácení dluhu, přičemž smluvní ujednání ze smlouvy o úvěru jsou pro žalovaného výhodnější, než byly podmínky úhrady kontokorentu. Ve prospěch žalovaného je rovněž skutečnost, že namísto okamžité úhrady celého dluhu po zesplatnění kontokorentu mu žalobkyně umožnila úhradu dluhu v přiměřených měsíčních splátkách, případně měl možnost uhradit dluh kdykoliv předčasně bez jakéhokoliv navýšení. Žalobkyně si před poskytnutím kontokorentu vyžádala aktuální úvěrovou zprávu dne 18. 9. 2018, ze které je zřejmé, že žalovaný neměl v té době sjednaný žádný úvěrový produkt. Přitom žalobkyně nespoléhala na údaje tvrzené žalovaným, ale vyžádala si úvěrovou zprávu, nahlédla do insolvenčního rejstříku, prověřila exekuční minulost žalovaného na účtech, které vedla a ověřila, že žalovaný nemá závazky vůči jiným společnostem v rámci skupiny PPF. V souladu s komentářovou literaturou k zákonu o spotřebitelském úvěru využila žalobkyně místo ověřování a dohledání všech výdajů dlužníka expertní analýzy. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 25 Co 128/2023, v totožné věci, kde odvolací soud konstatoval, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně stran toho, že žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o úvěru povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva o úvěru naplňuje definiční znaky dohody uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. změnil tak, že žalobě i v této části zcela vyhoví.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci, jeho skutkové závěry jsou správné, odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházel, neztotožnil se však s právním hodnocením věci.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 421 odst. 1 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon.

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „Nařízení“) odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Smlouva o Úvěru naplňuje beze zbytku typové znaky smlouvy o úvěru uvedené v § 2395 o. z., soud prvního stupně tedy nepochybil, uzavřel-li, že je smlouva o Úvěru smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný uzavíral smlouvu o Úvěru mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Žalobkyně se pak dle § 421 odst. 1 o. z. za podnikatele považuje již na základě toho, že je osobou zapsanou v obchodním rejstříku. Žalovaný tedy beze zbytku ve vztahu k uzavírání smlouvy o Úvěru naplnil zákonnou definici spotřebitele, a tedy též smlouva o Úvěru beze zbytku naplnila definici smlouvy o spotřebitelském úvěru.

18. Odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvního stupně stran toho, že žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o Úvěru povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného v dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva o Úvěru naplňuje definiční znaky dohody uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Je zjevné, že smluvní ujednání smlouvy o Úvěru byly pro žalovaného v době jejího podpisu výhodnější nežli ujednání obsažená v Dodatku číslo 3 k Rámcové smlouvě číslo [hodnota] (dále jen „Kontokorent“). Sjednané RPSN smlouvy o Úvěru (18,30 % ročně, resp. 16,90 % ročně v případě bonusové úrokové sazby), je nižší, nežli bylo RPSN sjednané v rámci Kontokorentu (20,63 % ročně). Především však namísto povinnosti okamžitě splatit svůj závazek vyplývající z Kontokorentu získal žalovaný podpisem smlouvy o Úvěru značnou výhodu v podobě rozložení jeho platební povinnosti na 56 či 54 (s bonusovou úrokovou sazbou) měsíčních splátek po 1 380 Kč.

20. Žalobkyně tedy neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného z důvodů výše uvedených a jelikož v řízení nebyla zjištěna žádná jiná okolnost, z níž by bylo možné učinit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o Úvěru, lze uzavřít, že smlouva o Úvěru byla uzavřena platně. Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že žalobkyně prokázala, že v době uzavření Dodatku č. 3 se žalovaným o poskytnutí Kontokorentu zjišťovala jeho úvěruschopnost adekvátně výši poskytnutého Kontokorentu.

21. V souladu se smlouvou o Úvěru žalovaný dle přehledu plateb k úvěru načerpal jistinu v celkové výši 51 677 Kč, ke dni zesplatnění úvěru zbývalo zaplatit 50 211,84 Kč, tj. nesplacená jistina ve výši 46 579,78 Kč a nesplacený smluvní úrok z úvěru ve výši 2 032,06 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádně zaplacené splátky, tj. ode dne 15. 2. 2024 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 14. 5. 2024. Žalobou žalobkyně požadovala částku 46 579,78 Kč jako nesplacenou jistinu úvěru a částku 1 600 Kč, která představuje nepovolený debet vzniklý porušením povinnosti žalovaného udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a minusovou částku zaplatit nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co bude žalobkyní vyzván. Příslušenství pohledávky uplatněné žalobou odpovídá smluvním podmínkám sjednaným ve smlouvě o Úvěru, zákonným kritériím a ve spojení s konkrétním průběhem splácení Úvěru tak, jak byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán, žalobkyně tak má nárok na úhradu nezaplacené části jistiny, smluvní úrok ve výši 17,9 % ročně z dlužné částky od 15. 5. 2024 (výzva k úhradě ze dne 15. 5. 2024) a úrok z prodlení podle § 517 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když reposazba určená Českou národní bankou ke dni 1. 1. 2024 činila 6,75 % a žalobkyně tak má nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z dlužné částky.

22. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobě zcela vyhověl.

23. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 928 Kč za zaplacený soudní poplatek.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč za zaplacený soudní poplatek z odvolání.

25. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve třídenní lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř.