o zaplacení částky 3 608 000 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 3 608 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 608 000 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 607 133,77 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně se zabýval nárokem žalobce na zaplacení částky 3 608 000 Kč, odpovídající ve výši 1 508 000 Kč jím hrazeným splátkám hypotéčního úvěru a mimořádné splátce ve výši 2 100 000 Kč, které poskytl na základě dohody s žalovaným a jeho matkou [jméno FO], podle které měl financovat hypotéku na nemovitost ve vlastnictví žalovaného recipročně za možnost v nemovitostech dožít. Po smrti [jméno FO] měl žalovaný tuto dohodu porušit tím, že žalobce vyzval k vyklizení nemovitosti. Žalovaný nárok popřel, když uvedl, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, které financoval převodem svého družstevního podílu a hypotéčním úvěrem. Nemovitosti byly pořízeny za účelem plánovaného společného podnikání účastníků, splátky hypotéky byly hrazeny formou nájemného, které platila matka žalovaného na základě platné nájemní smlouvy z roku 2009. Dohoda o doživotním bydlení žalobce podle žalovaného nikdy uzavřena nebyla. Zároveň žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného nároku.

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný je vlastníkem pozemků zapsaných na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] a na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa]. Jedná se o rozsáhlé nemovitosti, kde se nachází objekt k bydlení a hospodářské budovy; spolu s loukami, lesem a rybníkem se jedná o plochu cca 15 hektarů. Nemovitosti nabyl žalovaný v roce 2006 kupní smlouvou, která byla jednak financována z hypotéčního úvěru sjednaného ve výši 2 800 000 Kč a převodem družstevního podílu v bytovém družstvu na prodávajícího [jméno FO]. Družstevní podíl, s nímž bylo spojeno právo užívání převáděného bytu na adrese [adresa], byl ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobce a [jméno FO] spolu žili v družeckém poměru od poloviny 90. let do smrti [jméno FO] dne 28. 3. 2018. Nemovitosti v k. ú. [adresa] (dále jen „Nemovitosti“) měly být použity pro podnikání žalobce, žalovaného a [jméno FO], mělo se jednat o zážitkový park s vyřazenou vojenskou technikou. Žalovaný uzavřel se svojí matkou, [jméno FO], nejprve ústně a následně písemně dne 30. 9. 2009 nájemní smlouvu, v níž se [jméno FO] jako nájemce zavázala platit žalovanému, jako pronajímateli, nájemné ve výši splátek hypotéky, tj. 14 500 Kč měsíčně. [jméno FO] byla vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], kterou získala v privatizaci bytového fondu v roce 2008 za částku 517 575 Kč a tato bytová jednotka byla v roce 2018 prodána za částku 3 652 588 Kč. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 8. 2019, č. j. 27 D 583/2018 - 177 byla ve věci pozůstalosti po [jméno FO] určena obvyklá cena majetku a jiných aktiv ve výši 3 183 693 Kč, výše dluhu 281 239 Kč. Jako aktiva byla mimo jiné stanovena práva a povinnosti k účtu vedenému u společnosti [právnická osoba]. se zůstatkem ke smrti zůstavitelky ve výši 3 003 206 Kč. Po smrti matky žalovaný požádal žalobce o zaslání částky 2 100 000 Kč a žalobce žalovanému tuto částku dne 29. 3. 2018 zaslal. Dcera žalobce poskytla jemu a [jméno FO] v období roku 2011 – 2018 celkově částku 710 000 Kč v různých platbách v rozmezí od 50 – 10 000 Kč, tyto částky žalobce dceři splatil zasláním prostředků na její účet, a to jak těsně před smrtí [jméno FO], tak i po její smrti. Vzhledem ke skutečnosti, že na účtech [jméno FO] byla následně menší částka, než jaká vyplývá z usnesení o dědictví, žalovaný podal na žalobce trestní oznámení a ve věci trestního řízení Okresní soud v Písku pod sp. zn. 2 T 31/2021, žalobce (v postavení obžalovaného) zprostil obžaloby, když bylo prokázáno, že na bankovním účtu, ze kterého žalobce vyplácel finanční prostředky své dceři, byly společné prostředky jeho a [jméno FO], se kterými společně hospodařili. Po smrti [jméno FO] žalobce žalovanému za užívání Nemovitostí ničeho neplatil a po dvou letech Nemovitosti opustil.

4. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval na skutková zjištění ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a primárně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda tvrzeného obsahu, že žalobce bude splácet hypotéční úvěr žalovaného a žalovaný jej nechá v Nemovitostech dožít. Provedeným dokazováním naopak bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že mezi žalobcem, žalovaným a [jméno FO] byla ústně uzavřena pouze smlouva o budoucím společném podnikání, kdy za účelem tohoto podnikání společně zajistili Nemovitosti, které byly zároveň financovány z majetku žalovaného, tedy jednak z družstevního bytu, resp. z převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na prodávajícího Nemovitostí a dále z hypotéčního úvěru poskytnutého žalovanému. Žalobce slíbil žalovanému z plánovaného podnikání vysoký výdělek a nebyla tak obava o splácení hypotéky. Poté, kdy společné podnikání nebylo realizováno v předpokládaném rozsahu, byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalovaným a jeho matkou s úhradou nájemného ve výši 14 500 Kč, tedy ve výši hypotéčních splátek. Pokud Okresní soud v Písku ve svém rozsahu posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou, pak postupoval správně, protože se jednalo o předcházející nájemní smlouvu, kde nebyla uvedena výše nájemného. Nájemní smlouva z 30. 9. 2009 však platná je, protože obsahuje všechny náležitosti nájemní smlouvy; nikdo ze stran smlouvy nenamítal její neplatnost a podle této smlouvy bylo po celou dobu života [jméno FO] plněno. Dohoda o tom, že [jméno FO] bude platit žalovanému nájemné, existovala i poté, kdy společná dohoda o podnikání zanikla z důvodu výpovědi žalobce poměrně neformálním způsobem. Nemovitosti byly pronajaty [jméno FO], tak situaci vnímal i žalovaný, a pokud po smrti matky svolil, aby žalobce Nemovitosti užíval, pak došlo k výprose, protože nebyla dohodnuta doba užívání, a tedy ani nebylo řečeno, že se jedná o užívání na dobu dožití. [adresa] 100 000 Kč, kterou žalobce zaslal žalovanému, pocházela (a to bylo mezi účastníky nesporné) z prodeje bytu ve výlučném vlastnictví [jméno FO] ([adresa]) a žalovaný v tomto směru neuplatnil žádnou pohledávku vůči [jméno FO] v dědickém řízení. Pokud žalobce uváděl, že investoval do bytu [jméno FO] v roce 2009 cca 500 000 Kč na jeho zakoupení a zároveň investoval do jeho přestavby, tuto argumentaci soud prvního stupně označil za irelevantní, když vnos do majetku [jméno FO] není předmětem tohoto řízení, stejně tak ani investice do Nemovitostí žalovaného v [adresa]. Sjednané nájemné označil soud prvního stupně za běžnou spotřebu, která umožnila žalobci a [jméno FO] žít v Nemovitostech. Účty vedené na jméno [jméno FO] sloužily ke společnému hospodaření s žalobcem, oba z těchto účtů vynakládali prostředky na běžný chod domácnosti, včetně plateb za byt v Malešicích, plateb za dopravu, ošacení, stravu a provoz Nemovitostí. [jméno FO] vedla účetnictví a je zřejmé, že příjmy žalobce a příjmy [jméno FO] na těchto účtech splynuly. Soud prvního stupně především uzavřel, že žalobce ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neuvedl a neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o doživotním užívání Nemovitostí žalobcem. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, když žalobce neprokázal vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodné neobohatil a případný nárok by byl promlčen, protože lhůta k promlčení bezdůvodného obohacení by běžela od každé jednotlivé platby a pro každou platbu samostatně, za situace, kdy poslední platba proběhla počátkem roku 2018 a žaloba byla podána 25. 11. 2022. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítal primárně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů, protože soud nevysvětluje, z jakých konkrétních skutkových zjištění vychází, když dovozuje, že na straně žalovaného nevzniklo bezdůvodné obohacení přesto, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce dlouhodobě splácel hypotéční úvěr a uhradil i mimořádnou splátku ve vztahu k Nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně přikládal zásadní význam tvrzenému podnikatelskému záměru při pořízení nemovitostí, aniž by vysvětlil, jak tento motiv ovlivňuje vnik či nevznik bezdůvodného obohacení, nevypořádal se s klíčovými listinnými důkazy a jejich vztahem k tvrzením účastníků, neodůvodnil, z jakého důvodu dává přednost výpovědi svědka [jméno FO], před výpovědí žalobce a dalšími důkazy, ačkoliv svědek sám přiznal, že se se svou sestrou (družkou žalobce) osobně nestýkal. Z odůvodnění tedy není patrné, jak soud dokazování hodnotil a rozsudek proto neumožňuje jeho věcný přezkum. Soud prvního stupně zároveň neúplně zjistil skutkový stav, když zcela pominul zásadní listinné důkazy prokazující rozsah finančního plnění žalobce, nevzal v úvahu, že družka žalobce byla příjemkyní plného invalidního důchodu s omezenými finančními možnostmi, spekulativně zpochybnil příjmy žalobce bez opory v provedeném dokazování a přisoudil rozhodující význam podnikatelskému záměru, ač nemovitosti fakticky sloužily jako bydlení žalobce. Hodnocení výpovědi svědka [jméno FO] soudem prvního stupně je nepřiměřené, protože se soud nevypořádal s jeho osobní zainteresovaností ve věci ani s rozpory mezi jeho výpovědí a ostatními důkazy. Pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného je rozhodné, že ten získal majetkový prospěch spočívající ve snížení hypotéční zátěže svých Nemovitostí, žalobci vznikla odpovídající majetková újma, po smrti družky žalobce (matky žalovaného) odpadl důvod plnění, jelikož žalobce byl z užívání Nemovitosti vyloučen bez jakéhokoliv vypořádání. Rozsudek soudu prvního stupně označil žalobce za vnitřně rozporný, pokud na jedné straně připustil významné finanční plnění žalobce a na straně druhé bez vysvětlení uzavřel, že žalovaný žádný majetkový prospěch nezískal. Žalobce dále vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval při rozhodování o nákladech řízení možností aplikace § 150 o. s. ř., ačkoliv jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, zejména věk a omezené majetkové poměry žalobce, povaha sporu a postup žalovaného po smrti matky, dobrá víra žalobce a složitost skutkových a právních otázek. Přiznání nákladů řízení v částce přesahující 600 000 Kč představuje pro žalobce likvidační zásah. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, změnil výrok o nákladech řízení, případně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, subsidiárně, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek účastníkům řízení umožňuje seznatelnost úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení a tím i přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku vzniklo po velmi rozsáhlém a podrobném dokazování, rozsudek obsahuje z provedeného dokazování zjištěný skutkový stav i jeho právní hodnocení. Žalobce svoje odvolání ve skutečnosti podává pouze proto, že nalézací soud neuvěřil jeho tvrzením a po právní stránce věc posoudil jinak, než si žalobce představoval, byť žalobcova tvrzení ani očekávání právního hodnocení nemají vůbec oporu v provedeném dokazování. Žalobcem uváděné splacení hypotéky mimořádnou splátkou nemůže obstát, žalobce provedl převod finančních prostředků z bankovního účtu matky žalovaného obdržených z prodeje bytu v Malešicích, ve vlastnictví matky žalovaného, které byly předmětem dědického řízení, na účet žalovaného, neboť žalovaný neměl k účtu matky dispoziční právo. Že se nejednalo o finanční prostředky žalobce, ale finanční prostředky žalovaného prokazuje dědické řízení po matce žalovaného, kde byly tyto finanční prostředky vypořádány v jeho prospěch. V řízení bylo prokázáno, že pokud bylo ze strany [jméno FO] placeno nájemné za pronájem nemovitostí dle nájemní smlouvy, jednalo se skutečně o nájemné za užívání nemovitostí, nikoliv splátky hypotéky ze strany žalobce. K žalobcem navrhované aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. žalovaný uvedl, že žalobce si musel být vědom své finanční situace již před podáním žaloby, žalobce pobírá starobní důchod, ale zároveň je třeba zohlednit, že jeho návrh byl výslovně šikanózní. Nepřiznáním náhrady by byla naopak způsobena újma žalovanému, jako procesně úspěšnému účastníku. Po celou dobu řízení sám žalobce tvrdí nepříznivou finanční situaci žalovaného s tím, že pouze sám žalobce vydělával finanční prostředky. K žalobcově argumentu stran povahy sporu a jednání žalovaného žalovaný zdůraznil, že on se musel domáhat ochrany svých majetkových práv a odmítal-li žalobce za užívání majetku hradit přiměřenou náhradu, je přirozeným důsledkem takového jednání vyklizení. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí ve smyslu § 219a o. s. ř. pro jeho nepřezkoumatelnost. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1805/2018).

9. Soud prvního stupně vyložil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti měl za prokázané a jaké skutkové i právní závěry učinil. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tak bylo dostatečným podkladem pro odvolání, které vůči němu bylo podáno.

10. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některými ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami před soudem prvního stupně, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava by nemohla být zjednána za odvolacího řízení.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu podstatném a zcela dostatečném pro rozhodnutí ve věci, správně pak neprovedl některé navrhované důkazy z důvodů uvedených v bodech 13. – 17. napadeného rozsudku.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a vzhledem k odvolacím námitkám uvádí následující.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal existenci dohody mezi ním a žalovaným, podle níž by žalovaný byl povinen umožnit žalobci doživotní užívání Nemovitostí, oproti hrazení hypotéčního úvěru. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že Nemovitosti byly pořízeny žalovaným, jejich financování bylo založeno na hypotéčním úvěru poskytnutém žalovanému a na jeho vlastním majetkovém vkladu. Žalobce užíval Nemovitosti z titulu faktického soužití se [jméno FO] a hrazené částky odpovídaly částkám nájemného placeného [jméno FO] žalovanému na základě nájemního vztahu založeného platnou nájemní smlouvou. Soud prvního stupně považoval důvody, pro které byly Nemovitosti pořizovány, za podstatné pro závěr, že jedinou dohodou uzavřenou mezi účastníky byla dohoda o společném podnikání, nikoliv dohoda o doživotním užívání Nemovitostí žalobcem. Vztahy účastníků tak byly založeny na zamýšleném společném podnikání a na nájemním vztahu mezi žalovaným a jeho matkou.

14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Dle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Bezdůvodné obohacení označuje objektivně nastalý přesun majetkových hodnot, jenž proběhl bez náležité opory v právním řádu, tedy způsobem, který právní řád neuznává (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3526/2016, sp. zn. 28 Cdo 2555/2018).

17. Ustanovení § 2991 vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Základními kvalifikačními předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení jsou: a) získání majetkového prospěchu obohaceným, dále b) skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby (vznik obohacení se tedy negativně projevil v majetkové sféře ochuzeného; (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1904/2018, sp. zn. 28 Cdo 509/2019), a současně c) to, že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod.

18. Zároveň Nejvyšší soud zdůrazňuje, že spravedlivým důvodem nabytí může být i jiná relevantní skutečnost, zejména vztah účastníků a okolnosti jejich soužití. V poměrech nesezdaných partnerů je ustálené, že mezi nimi nevzniká majetkové společenství obdobné společnému jmění manželů a jejich majetkové vztahy se posuzují individuálně, zpravidla právě podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Samotná okolnost, že jeden z partnerů hradil větší část běžných výdajů domácnosti, nezakládá jeho právo na jejich náhradu. Takové plnění je totiž poskytováno v rámci společného soužití, sleduje uspokojování potřeb obou partnerů a je „spotřebováno“ již v průběhu trvání společné domácnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3053/2013).

19. Odvolací soud shledal správný závěr soudu prvního stupně, že částky 14 500 Kč hrazené v období březen 2007 až březen 2018 představovaly nájemné hrazené [jméno FO], jako nájemkyní, žalovanému jako nájemci, na základě platně uzavřené nájemní smlouvy, a to z účtu [jméno FO] s dispozičním právem žalobce. Protože žalobce a [jméno FO] společně hospodařili, finanční prostředky nelze individualizovat jako výlučné prostředky žalobce, právním důvodem plnění tak byla platně uzavřená nájemní smlouva mezi matkou žalovaného a žalovaným, nikoliv žalobcem. Právní důvod plnění vycházel ze společného soužití a společného hospodaření, jednalo se o běžné provozní platby za poskytované užívání bytu. Za takové situace ani po dobu společného soužití ani po jeho zániku nevzniká mezi druhem a družkou bezdůvodné obohacení, protože zpětně se nevyrovnávají běžné provozní náklady, spotřebované v rámci společné domácnosti. Samotná skutečnost, že žalobce hradil větší část nákladů společné domácnosti, nezakládá bez dalšího jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě nelze shledat absenci spravedlivého důvodu ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a obohacením druhého; plnění bylo poskytováno v rámci soužití účastníků a sloužilo i žalobci (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2028, sp. zn. 28 Cdo 354/2020).

20. Důvodná není ani odvolací argumentace žalobce, která se obsahově shoduje s jeho žalobním tvrzením, že poskytl žalovanému částku 2 100 000 Kč na doplacení hypotéčního úvěru, protože tato částka vycházela z výtěžku prodeje bytu v Malešicích, do jehož koupě investoval finanční prostředky. [právnická osoba] v [Anonymizováno] a z tohoto prodeje získaná částka však představovala dispozici s majetkem [jméno FO], nikoliv žalobce. Skutečnost, že žalobce s finančními prostředky fakticky nakládal, nezakládá sama o sobě jeho vlastnické právo k nim ani jeho nárok na jejich vrácení žalovaným. Žalovaný se tak na úkor žalobce nemohl bezdůvodné obohatit přijetím plnění, které nepocházelo z majetku žalobce.

21. V posuzované věci tak nebylo prokázáno, že by plnění finančních částek ze strany žalobce žalovanému bylo plněním bez právního důvodu nebo z právního důvodu, který následně odpadl. Plnění žalobce se odehrávalo v rámci faktického soužití, jeho vztahů s třetí osobou ([jméno FO]), žalovaný nebyl jejich adresátem ani příjemcem ve smyslu institutu bezdůvodného obohacení.

22. Soud prvního stupně však především po rozsáhlém dokazování správně uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence dohody, na jejímž základě by mu vzniklo právo na doživotního užívání Nemovitostí žalovaného. Ani případné slovní nebo konkludentním způsobem vyjádřené ujištění o možnosti dalšího užívání Nemovitostí žalobcem by nepředstavovalo ujednání způsobilé založit závazek ve smyslu § 1724 o. z., nešlo totiž o dohodu určitou, vzájemnou a vymahatelnou, nýbrž nanejvýš o morální příslib vycházející z rodinných a partnerských vztahů mezi žalobcem a [jméno FO]. Takové ujednání by nemohlo založit právní důvod plnění žalobce vůči žalovanému. Soud prvního stupně postupoval správně, když k návrhu žalobce po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů ohledně existence tvrzené dohody mezi účastníky neprovedl opakovaný výslech svědkyně [jméno FO]. [jméno FO] a žalobce, a následně ani důkazy navržené v rámci reakce na výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (výslech svědka [jméno FO]. [jméno FO] a protokol z jednání u Okresního soudu v Písku ze dne 11. 2. 2022) neshledal způsobilými k prokázání tvrzené skutečnosti o existenci dohody. Soudem prvního stupně provedené hodnocení svědeckých výpovědí, zejména zpochybňovaná výpověď [jméno FO], je logické, přesvědčivé a není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

23. Za situace, kdy nebyla prokázána tvrzená dohoda o doživotním bydlení a současně nebylo zjištěno plnění žalobce vůči žalovanému bez právního důvodu ani z právního důvodu, který by následně odpadl, nebyly splněny zákonné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení a soud postupoval správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Soud prvního stupně postupoval zcela správně i při rozhodnutí o nákladech řízení, kdy v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému. Odvolací soud však zohlednil skutečnost, že spor vznikl z dlouhodobého, osobního (rodinného) vztahu, skutkové okolnosti byly mimořádně složité a nepřehledné, žalobce jednal dlouhodobě v subjektivním přesvědčení o oprávněnosti svého nároku, výše přiznaných nákladů je výrazně vysoká a má zásadní dopad do poměrů žalobce, který je starobním důchodcem bez možnosti opatřit si další finanční prostředky. Tyto okolnosti podle názoru odvolacího soudu v souhrnu odůvodňují moderaci nákladů ve smyslu § 150 o. s. ř. a odvolací soud považuje za spravedlivé, aby žalovanému byla přiznána pouze část nákladů řízení, a to v rozsahu jedné poloviny.

25. Soud prvního stupně určil výši účelně vynaložených nákladů řízení na straně žalovaného částkou 607 133,77 Kč, na jejichž správný výpočet v bodě 50. napadeného rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud však nepovažuje za účelně vynaložený náklad vyjádření k žalobě ze dne 15. 3. 2023, které navazovalo na odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 9. 2. 2023, mimosoudní jednání s protistranou dne 10. 7. 2023, která nebyla soudu doložena a z obsahu spisu nevyplývá, sdělení o výsledku mimosoudního jednání ze dne 4. 9. 2023, které navazovalo na podání ze dne 17. 4. 2023 se stručným sdělením, že mezi stranami ke smírnému vyřešení sporu nedošlo a bezprostředně před jednáním konaným 11. 9. 2023, při kterém mohly být skutečnosti, pro které k mimosoudnímu vyřešení věci nedošlo, sděleny a nedoložená porada s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 19. 2. 2024. Za uvedené úkony tak žalovanému náhrada nákladů řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů advokáta nenáleží a účelně vynaložené náklady řízení žalovaného tak činí 549 383 Kč.; z toho činí jedna polovina cca 280 000 Kč.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 46 380 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 5. 2026, po 22 740 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu.

27. Náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, s ohledem na výši částky, je žalobce povinen zaplatit žalovanému v delší lhůtě splatnosti; náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., obě náhrady pak na zákonné platební místo, kterým je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalovaného.