pro zaplacení 47 250 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 C 109/2024-91

1. Okresní soud [adresa] – [Anonymizováno] (dále jen ,,soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], (výrok II.) a uložila žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne [datum] uzavřela žalovaná jako nájemce s [jméno FO] jako pronajímatelem Smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, ve které se žalovaná zavázala hradit nájemné ve výši [částka] měsíčně splatné k dvacátému dni každého kalendářního měsíce předem na účet pronajímatele, dále se žalovaná zavázala hradit poplatky za poskytované služby formou měsíčních záloh ve výši [částka] (dále i jen ,,Smlouva o nájmu“). Předmětem Smlouvy o nájmu byl pronájem bytu v přízemí rodinného domu na adrese [adresa] (dále i jen ,,Byt“). Ve Smlouvě o nájmu [jméno FO] prohlásil, že je výlučným vlastníkem bytu, ačkoliv v době uzavření nájemní smlouvy byl předmět nájmu v podílovém spoluvlastnictví [jméno FO] a právní předchůdkyně žalobkyně [jméno FO] (matka žalobkyně, bývalá manželka [jméno FO]), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální jedné poloviny. Žalovaná fakticky bydlí v bytě od roku 2005. Dne [datum] [jméno FO] zemřel, téhož dne oznámila žalované matka žalobkyně [jméno FO], že je vlastníkem poloviny domu, ve kterém žalovaná bydlí a žádala k nahlédnutí Smlouvu o nájmu. Týden po smrti [jméno FO] sdělila jeho manželka [jméno FO] žalované nové číslo účtu pro placení nájemného a od té doby žalovaná platí nájemné na tento účet. Od konce roku 2020 požaduje žalobkyně po žalované placení poloviny nájemného z titulu spoluvlastnického podílu k Bytu.

3. Soud se zabýval žalovaným nárokem, kterým žalobkyně požadovala zaplacení částky představující polovinu sjednaného nájemného ([částka] měsíčně) za období od dubna do prosince roku 2021 (9 x [částka]). Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že podle Smlouvy o nájmu měla žalovaná platit nájemné na účet pronajímatele č. [č. účtu]. Dne [datum] uzavřel [jméno FO] manželství s [jméno FO], dne [datum] zemřel. Na základě Darovací smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi [jméno FO] a žalobkyní se žalobkyně stala podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, jejichž součástí je Byt. Žalobkyně kontaktovala žalovanou a žádala, aby nájemné hradila z té části, která náleží jejímu spoluvlastnickému podílu k jejím rukám. Žalovaná odmítla a posílá finanční prostředky z titulu nájmu nikoliv na účet uvedený v nájemní smlouvě, ale neoprávněně na účet [jméno FO], manželky zemřelého [jméno FO].

4. Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti Smlouvy o nájmu uzavřené mezi žalovanou a [jméno FO] a dospěl k závěru, že je absolutně neplatná; vycházel přitom z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který se zabýval shodně platností nájemní smlouvy za situace, kdy nájemní smlouvu uzavřel jeden ze spoluvlastníků nemovitosti, aniž by k tomu byl zmocněn druhým spoluvlastníkem. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 1122 odst. 1 a § 1132 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) o rozhodování podílových spoluvlastníků se společnou věcí a uzavřel, že [jméno FO] nebyl oprávněn svévolně disponovat se „svou polovinou podílu“, žádná dohoda spoluvlastníků o takovém nakládání se společnou věcí nebyla zjištěna a nikým tvrzena. Za takovou dohodu se nedá považovat jednání [jméno FO], která pouze mlčky strpěla, aby [jméno FO] za trvání jejich spoluvlastnictví pronajímal byty v nemovitosti a nedomáhala se nijak nároku ze spoluvlastnictví. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že není jako nájemce Bytu ve věci pasivně legitimována a s odkazem na shrnutí problematiky v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že v případě uzavření smlouvy o užívání předmětu spoluvlastnictví jedním ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka, byla odpovědnost faktického uživatele za bezdůvodné obohacení byla podle dlouhodobě aplikované judikatury vyloučena. Podle právní úpravy účinné po [datum] však tyto judikaturní závěry modifikovalo ust. § 2994 o. z., kterým byla rozšířena ochrana vlastníka věci, s níž bylo neoprávněně disponováno proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž odpovídá za vniklé bezdůvodné obohacení. V návaznosti na tyto závěry soud prvního stupně opět s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. [spisová značka], uvedl, že je třeba rozlišit období, kdy žalovaná užívala byt, aniž mohla vědět, že [jméno FO] nebyl oprávněn přenechat byt do užívání jinému, a období od [datum], kdy žalovaná ze zcela jasných okolností mohla seznat, že takové oprávnění [jméno FO] postrádal, neboť dne [datum] [jméno FO] žalované sdělila, že je druhým spoluvlastníkem nemovitosti a domáhala se nájemní smlouvy. Pokud žalovaná nejpozději dne [datum] pozbyla dobrou víru v oprávnění [jméno FO] s bytem nakládat, pak má žalobkyně jako spoluvlastník pronajaté věci vůči žalované jako uživateli právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání Bytu.

5. V posuzované věci podle soudu prvního stupně nelze aplikovat ust. § 2238 o. z., neboť nájemní smlouva byla uzavřena dne [datum], a ke dni [datum], kdy se žalovaná nejpozději dozvěděla o tom, že [jméno FO] překročil své dispoziční oprávnění nakládat s Bytem, neuběhla zákonem požadovaná doba tří let. K závěru, že žalovaná přes absenci užívacího titulu byt užívala a je tak povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení přistoupil i při vědomosti, že žalovaná po celou dobu za užívání bytu řádně hradila sjednané nájemné. Žalovaná však platby platila zcela vědomě na účet osoby, která byla pouze uživatelem nemovitostí, neměla k nemovitosti žádný právní významný vztah, dědické řízení po zemřelém [jméno FO] dosud nebyla pravomocně skončeno a [jméno FO] tak nebyla v rozhodné době nástupcem [jméno FO].

6. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalované o uplatňování nároku žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, neboť neexistuje žádná osoba, která by za zemřelého spoluvlastníka jednala a jedinou osobou, která je reálně schopná za vlastníky nemovitosti jednat, je pouze žalobkyně, která si je navíc vědoma povinnosti vydat polovinu nájemného právnímu nástupci zemřelého [jméno FO]. Žalobkyně se před podáním žaloby snažila s žalovanou situaci vyřešit a požadovala pouze podíl na nájemném odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu.

7. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně ze sjednaného nájemného, když považoval za nehospodárné zjišťovat cenu obvyklého nájemného znaleckým zkoumáním. Nájemné bytu bylo sjednáno ve výši [částka] měsíčně, tudíž nárok žalobkyně požadující polovinu této částky je oprávněný a v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl, zamítl žalobu v části týkající se požadovaných úroků z prodlení za období předcházející dni [datum] s ohledem na závěr o neplatnosti Smlouvy o nájmu a výzvu k zaplacení nájemného, která byla žalované doručena dne [datum]. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, protože neúspěch žalobkyně spočíval pouze v části týkající se úroků z prodlení za období do [datum]. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.) a ve věci úspěšné žalované přiznal plnou náhrau nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, ve kterém nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že Smlouva o nájmu je absolutně neplatná, že není rozhodné, že byla pronajata pouze část věci, nikoliv celá nemovitosti, že neexistuje žádná dohoda spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí a že nejpozději dne [datum] žalovaná pozbyla dobrou víru v oprávnění [jméno FO] s bytem nakládat. Žalovaná má za to, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nevyplývá, že nájemní smlouva uzavřená pouze jedním spoluvlastníkem způsobuje absolutní neplatnost, tzn., že opomenutý podílový spoluvlastník se musí neplatnosti dovolat, což se v daném případě nestalo. Pokud nedošlo k přenechání do užívání celé nemovité věci, nemohlo dojít k nadužívání vlastního spoluvlastnického podílu. S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nikdy nezpochybnil právní titul, o který žalobkyně opírá svojí žalobou uplatněný nárok, je možno třetím osobám objektivně naznat, že došlo minimálně konkludentním způsobem k souhlasu právního předchůdce žalobce, aby [jméno FO] Smlouvu o nájmu s žalovanou uzavřel. Z hlediska vědomosti uživatele věci (žalované) o překročení dispozičního oprávnění jednoho ze spoluvlastníků soud prvního stupně podle žalované nesprávně uzavřel, že je třeba rozlišit období, kdy žalovaná užívala Byt, aniž mohla vědět, že [jméno FO] nebyl oprávněn přenechat Byt do užívání jinému a období, kdy ze zcela jasných okolností případu mohla seznat, že takové oprávnění postrádal, když z citovaného rozsudku je zřejmé, že poctivost uživatele se vztahuje k momentu uzavření Smlouvy o nájmu a jednou udělený, byť konkludentní souhlas s uzavřením nájemní smlouvy, nelze odvolat a tím způsobit, že se z poctivého uživatele stane uživatel nepoctivý. Podle názoru žalované rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] na posuzovanou věci nedopadá, protože v tam projednávané věci byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, týkala se celé věci, žalovaná užívala předmět nájmu s vědomím obou spoluvlastníků, avšak za toto užívání nehradila adekvátní náhradu. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že na posuzovanou věc nelze aplikovat ust. § 2238, protože pokud byly podle názoru soudu prvního stupně veškeré nájemní smlouvy od roku 2005 uzavřené mezi [jméno FO] a žalovanou absolutně neplatné, tak nemohlo uzavřením Smlouvy o nájmu dojít k novaci neexistujícího závazku a zákonodárcem požadované tříleté období započalo běžet nejdéle od [datum]. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že u žalované došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně z důvodu užívání cizí věci, když žalovaná hradí nájemné způsobem určeným smlouvou, jen na pokyn právního nástupce pronajímatele změnila platební místo pro úhradu nájemného a služeb. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který především správně zhodnotil, že existovala dvě období, která odlišovala existenci dobré víry žalované. V době uzavření Smlouvy o nájmu až do [datum] mohla být žalovaná v dobré víře, že spoluvlastník [jméno FO] mohl předmětnou nájemní smlouvu uzavřít, nicméně nejméně ke dni [datum] ze všech okolností muselo být žalované zřejmé, že touto možností [jméno FO] disponovat nemohl. I Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] odlišil dvě časová období právě na základě existence dobré víry nájemce. Je tak patrné, že posouzení dobré víry není fixováno k okamžiku uzavření smlouvy, ale klíčový je právě okamžik její ztráty. Vlastnická struktura každé nemovitosti je zachycena v katastru nemovitostí, kam každý může bezplatně nahlédnout, žalovaná si tak bez větších potíží mohla zjistit situaci vlastnických práv k nemovitosti. Pokud tak neučinila, nutně jde absence takového jednání k její tíži a svědčí o zlé víře. Žalobkyně se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že za konkludentní souhlas s uzavřením nájemních smluv s [jméno FO] jako spoluvlastníkem nemovitosti nelze považovat jednání [jméno FO] spočívající ve strpění pronajímání bytu [jméno FO] za dobu trvání jejich spoluvlastnictví. Soud prvního uzavřel, že Smlouvu o nájmu je třeba považovat za absolutně neplatnou s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud v dovolacím řízení se výslovně nevyjádřil ke správnosti závěru odvolacího soudu, tento závěr však nijak nekoriguje ani jej nezpochybňuje a lze jej tak považovat za správný, když má oporu i v konstantní judikatuře dovolacího soudu. Žalobkyně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti aplikace ust. § 2238 o. z., protože zákonem předpokládané tříleté období dobré víry je třeba vztahovat k poslední uzavřené smlouvě, tedy k [datum]. Pro posouzení věci je bez významu, že nedošlo Smlouvou o nájmu k přenechání celé věci, protože [jméno FO] nenadužíval svůj spoluvlastnický podíl pouze tím, že pronajímal část nemovitosti žalované, nýbrž nadužíval svůj spoluvlastnický podíl k celé nemovité věci, když bez souhlasu spoluvlastnice pronajímal též další byt v nemovitosti. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

11. Odvolací soud částečně zopakoval dle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování provedené pro rozhodnutí v dostatečném rozsahu soudem prvního stupně. Soud prvního stupně správně zjistil, že mezi žalovanou a [jméno FO] byla uzavřena dne [datum] Smlouva o nájmu na dobu neurčitou se sjednaným nájemným [částka] měsíčně, na platební místo, kterým byl konkrétně označený účet u peněžního ústavu. V době uzavření Smlouvy o nájmu byli spoluvlastníky nemovitosti, ve které se nachází Byt, každý s podílem ideální jedné poloviny [jméno FO] a [jméno FO]. Dne [datum] uzavřel [jméno FO] manželství s [jméno FO], nyní [jméno FO]. Dne [datum] [jméno FO] zemřel. Dne [datum] [jméno FO] darovací smlouvou převedla svůj ideální podíl na domě na žalobkyni.

12. Soud prvního stupně uzavřel, že Smlouva o nájmu ze dne [datum] je absolutně neplatná, protože ji uzavřel jako pronajímatel jeden ze spoluvlastníků [jméno FO] bez souhlasu druhého spoluvlastníka (dřívější manželky) [jméno FO]. Žalovaná byla až do úmrtí [jméno FO] dne [datum] v dobré víře, že je oprávněn s celou nemovitostí disponovat. Po tomto datu a sdělení žalobkyně, že je spoluvlastnicí Bytu, bylo její povinností platit polovinu nájemného žalobkyni.

13. Odvolací soud se ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že obecně nepostačuje dobrá víra uživatele v dispoziční oprávnění pronajímatele ke dni uzavření nájemní smlouvy, ale že z hlediska vědomosti uživatele věci o překročení dispozičního oprávnění jednoho ze spoluvlastníků je třeba rozlišit období, kdy uživatel mohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění jednoho ze spoluvlastníků přenechat byt do užívání jinému; nesouhlasí však se závěrem, že v posuzované věci ke dni [datum] žalovaná dobrou víru v dispoziční oprávnění [jméno FO] nakládat s Bytem, pozbyla.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle ust. § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

17. Podle ust. § 2201 o. z. se nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

18. Podle ust. § 2251 odst. 1 o. z. nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o těchto zálohách a nákladech platí § 2253 obdobně.

19. Podle ust. § 2238 o. z. užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.

20. Na posuzovanou věc dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (na který odkazuje soud prvního stupně i v podáních obě účastnice), o použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu ohledně skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/64 Sb. občanský zákoník, účinný do [datum], i v poměrech občanského zákoníku účinného od [datum], v tom směru, že pro věcnou pasivní legitimaci spoluvlastníka, který třetí osobě umožnil společnou věc užívat nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, není rozhodné, zda se tak stalo na základě platného či neplatného právního jednání.

21. Pro posuzovanou věc tak jsou podstatné závěry citovaného rozhodnutí o aplikaci ust. § 2994 o. z., které modifikuje dříve judikaturou přijaté pravidlo vylučující odpovědnost faktického uživatele za bezdůvodné obohacení, pokud jeden ze spoluvlastníků nadužívá svůj spoluvlastnický podíl tím, že celou nemovitou věc přenechá do užívání třetí osobě. Nejvyšší soud vyložil, že ochrana uživatele nebo poživatele cizí věci má rozumný důvod, byl-li v dobré víře, že má k užívání nebo požívání řádný titul. V takovém případě dává jeho ochrana proti třetí osobě v úpravě bezdůvodného obohacení smysl, i když je touto třetí osobou vlastník nebo spoluvlastník. Nebyl-li však uživatel nebo poživatel v dobré víře, ztrácí jeho ochrana odůvodnění. [adresa] víra bezdůvodně obohaceného může mít omezený význam při určení rozsahu povinnosti k plnění; nemá však vliv na vznik nespravedlivého materiálního prospěchu. Bylo-li ovšem neoprávněně umožněno užívání nebo požívání věci jiné osobě, má dobrá nebo zlá víra skrze aplikaci ust. § 2994 o. z. vliv i na postup uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vlastník nebo spoluvlastník věci je oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení po osobě, která neoprávněně dala věc jinému k užívání nebo požívání. Neoprávněný „disponent“, odpovídá za vznik bezdůvodného obohacení vlastníků či spoluvlastníků věci, nebyl-li však uživatel v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala k užívání, měla takové oprávnění (např. byla k tomu vlastníkem či spoluvlastníkem věci zmocněna), má vlastník nebo spoluvlastník věci právo domáhat se peněžité náhrady i na uživateli majetku. Není při tom rozhodné, zda právní jednání, na jehož základě došlo k přenechání věci k užívání je platné či nikoliv. V tam posuzované věci Nejvyšší soud rovněž dovodil, že odvolací soud správně rozlišil období, kdy žalovaná užívala celou nemovitost, aniž mohla vědět, že spoluvlastník nebyl druhým spoluvlastníkem k přenechání celé nemovité věci do užívání jinému zmocněn, a období, kdy žalovaná ze zcela jasných okolností případu mohla seznat, že takové oprávnění spoluvlastník postrádá.

22. I v poměrech posuzované věci je tak bez právního významu, zda Smlouva o nájmu byla uzavřena platně či nikoliv včetně případného vzniku nájmu ve smyslu § 2238 o. z., rozhodující je pouze vědomost žalované o oprávnění [jméno FO] nakládat ve vztahu k ní s nemovitou věcí. Mezi účastnicemi bylo nesporné (žalobkyně toto tvrzení potvrdila i ve vyjádření k odvolání žalované), že žalovaná byla v době uzavření Smlouvy o nájmu v dobré víře, že [jméno FO] byl osobou oprávněnou jí k užívání Byt přenechat. Pro její dobrou víru svědčily všechny jí známé okolnosti, tedy, že právě na základě jednání s [jméno FO] Byt užívala už od roku 2005, [jméno FO] vůči ní vždy vystupoval jako pronajímatel, jemu platila sjednané nájemné, a to přesto, že věděla nebo nahlédnutím do katastru nemovitostí mohla zjistit, že [jméno FO] není výlučným vlastníkem nemovitosti, nemohla znát, zda existuje a jaký je případný obsah dohody mezi spoluvlastníky, když v nemovitoati je více bytů, právní předchůdkyně [jméno FO] v nemovitosti rovněž bydlela, Smlouvu o nájmu nikdy nezpochybnila, nepožadovala po žalované nájemné. Žalobkyně ani její právní předchůdkyně nikdy právní titul (Smlouvu o nájmu), na základě které žalovaná Byt užívá, nezpochybnily - v žádném ze soudem prvního stupně provedených listinných důkazů (úřední záznam ze dne [datum], návrh na uložení spisového materiálu ze dne [datum]) neoznačila žalobkyně Smlouvu o nájmu za neplatnou, ani v předžalobní výzvě ze dne [datum] nezpochybňuje platnost Smlouvy o nájmu, požaduje nájemné, v žalobě pak požaduje nájemné ve výši odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu ve výši poloviny smluvního nájemného. Za této situace na dobré víře žalované v oprávnění [jméno FO] disponovat s nemovitostí a přenechat jí k užívání Byt, nemohlo nic změnit jeho úmrtí dne [datum]. Žalovaná sjednané nájemné vždy platila, svoji povinnost platit za užívání Bytu tak plní, pouze na jiné platební místo, které jí sdělil právní nástupce pronajímatele.

23. Žalovaná je poctivým uživatelem Bytu, protože byla a je v dobré víře, že má k užívání řádný titul, kterým je Smlouva o nájmu. Žalobkyně jako spoluvlastník nemovitosti tak není oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení po žalované, ale po druhém spoluvlastníku (jeho právním nástupci) v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval.

24. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka], tj. odměna advokáta za pět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě dne [datum], účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum], [datum] ) po [částka] podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna ve výši ½ za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. f) (účast u jednání soudu, při kterém byl dne [datum] vyhlášen rozsudek), náhrada hotových výdajů za šest úkonů právní služby po [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, 21% náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši [částka].

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. l o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka], tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po [částka] podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum], 21% náhrada DPH z odměny, náhrady hotových výdajů podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši [částka] a 2 363 za zaplacený soudní poplatek.

27. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v zákonné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na zákonné platební místo, kterým je zástupce žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.