o zaplacení částky 726 975 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 10. 2025, č. j. 16 C 62/2025-353,

1. Shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (soud I. stupně) ve výroku I. zamítl žalobu žalobce, pokud se jí po žalovaném domáhal zaplacení částky 726 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 2. 12. 2024 do zaplacení. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 54 482,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením podle něhož žalovaný jako člen žalobce užíval bytovou jednotku č. [Anonymizováno] (dále případně jen „Bytová jednotka“) v katastrálním území [adresa] v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 1. 7. 2003 (dále případně jen „Nájemní smlouva“). Nájemní smlouva však byla shledána od samého počátku jako absolutně neplatná. Žalovaný tak užíval Bytovou jednotku v tomto období bez právního důvodu a je povinen vydat tímto vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nájemnému běžnému v místě a čase. V konkurzním řízení vedeném proti společnosti [Anonymizováno]. byl žalobce zavázán uhradit do konkurzní podstaty částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období, kdy bytové jednotky členů žalobce byly těmito členy užívány. Protože faktickým uživatelem Bytové jednotky byl žalovaný, domáhá se v tomto řízení žalobce zaplacení částky, která odpovídá podílu žalovaného na celkové částce, k jejíž úhradě byl žalobce zavázán ve zmíněném konkurzním řízení.

3. Po provedeném dokazování a po žalovaným vznesené námitce promlčení soud I. stupně uzavřel, že žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem Nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání Bytové jednotky. Ve věci žaloby správce konkurzní podstaty [Anonymizováno]. proti žalobci (v tomto řízení) o vyklizení bytových domů (bytových jednotek, včetně Bytové jednotky žalovaného) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, Nejvyšší soud rozhodl o povinnosti žalobce předmětné bytové domy vyklidit, přičemž rovněž v tomto rozhodnutí uzavřel, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavíral se svými členy, včetně žalovaného, jsou absolutně neplatné. Již od této doby tak žalobce věděl, že užíváním Bytové jednotky docházelo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 5. 6. 2016 do 27. 6. 2018 tak tříletá promlčecí lhůta uplynula ke dni 27. 6. 2021, u nároku na vydání bezdůvodného obohacení pro následující žalované období, tedy až do 27. 4. 2021, uplynula promlčecí lhůta nejpozději ke dni 27. 4. 2024. Žalobce však svou žalobu podal až dne 3. 1. 2025. Soud I. stupně proto shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným jako důvodnou a již z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž hmotně právní důvodnost žaloby dále posuzoval.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, které dále doplnil podáními ze dne 23. 3. 2026 a ze dne 28. 4. 2026. Namítl v nich nesprávné závěry soudu I. stupně ohledně posouzení žalovaným vznesené námitky promlčení. Soud I. stupně podle jeho názoru mylně odvíjel běh promlčecí lhůty od doby, kdy se žalobce měl z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, dovědět o tom, že Nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je neplatná, když nesprávně vycházel z právního hodnocení nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen, ,,o. z.“), tedy nároku na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu, resp. poskytnutého na základě neplatné smlouvy.

5. Žalobce v dalším průběhu řízení svůj nárok vyspecifikoval jako nárok, který měl vzniknout tak, že byl zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno] za užívání bytových domů ve vlastnictví úpadce členy žalobce (včetně žalovaného), a to rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, ve výši 18 261 187 Kč a dále rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, ve výši 18 318 500 Kč. Žalobce má za to, že tak plnil i za žalovaného (a další jeho členy, kteří měli se žalobcem ohledně zmíněných bytových jednotek uzavřeny nájemní /byť neplatné/ smlouvy), což dovozuje z obsahu § 2994 o. z., který dle něj zakládá pasivní solidaritu (ve smyslu § 1872 a násl. o. z.) ve vztahu mezi tzv. disponentem s bytovou jednotkou (žalobce) a žalovaným jako faktickým uživatelem Bytové jednotky vůči skutečnému vlastníku Bytové jednotky ([Anonymizováno]), kdy podle jeho tvrzení byla splněna i ta zákonná podmínka pro aplikaci § 2994 o. z., že žalovaný nebyl při užívání Bytové jednotky v dobré víře ohledně existence platného užívacího právního důvodu. Pokud tedy v rámci takto konstruované pasivní solidarity žalobce poskytl plnění z titulu vrácení bezdůvodného obohacení do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno]. má vůči žalovanému právě z titulu pasivní solidarity nárok na vyrovnání dle § 1876 o. z., který v tomto řízení uplatňuje, a to prakticky ve výši 100 % jím uhrazeného plnění připadajícího na Bytovou jednotku v užívání žalovaného vzhledem k tomu, že užitek faktickým užíváním Bytové jednotky konzumoval právě jen žalovaný. Existenci této pasivní solidarity dle žalobce dovodily i některé jiné soudy v obdobných věcech, např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 22. 11. 2022, čr. j. 13 Co 90/2022-394. Počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku by se tak dle žalobce měl posuzovat až od okamžiku, kdy i za žalovaného uhradil podle výše zmíněných soudních rozhodnutí do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno]. částku odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání zmíněných bytových domu (a v nich umístěných bytových jednotek ve vlastnictví [Anonymizováno]. V takovém případě by s ohledem na časové souvislosti nárok žalobce promlčen nebyl. Dle žalobce by mohl být jeho nárok v této věci posuzován i jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění za jiného dle § 2991 odst. 2 o. z., zřejmě se stejnými důsledky pro posouzení běhu promlčecí lhůty jako v případě nároku na regres z pasivní solidarity dle § 1876 o. z.

6. Dle žalobce je třeba považovat vznesenou námitku promlčení ze strany žalobce i za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, protože žalobce, veden snahou procesně se bránit nároku ve prospěch úpadce a tím i chránit své členy (včetně žalovaného) by uhradil do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno] bezdůvodné obohacení dle § 2994 o. z. i za žalovaného, přičemž to byl on, kdo po celé sledované období Bytovou jednotku fakticky užíval. Ze všech zmíněných důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce také navrhl, aby odvolací soud případně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a případně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poukázal na to, že v obdobné věci, v řízení vedeném u zdejšího Krajského soudu pod sp. zn. 25 Co 297/2025, soud tímto způsobem o náhradě nákladů řízení rozhodl, když zohlednil, že žalovaný jako faktický uživatel bytové jednotky věděl o tom, že ji užívat nemůže, a sám těžil z toho, že až do roku 2018 takto mohl Bytovou jednotku užívat, přičemž mu nic nebránilo Bytovou jednotku již dříve dobrovolně vyklidit a byl to on, komu vznikal hlavní prospěch na úkor úpadce. Navíc žalobce ani neměl prostředky k právnímu vymáhání vyklizení bytových jednotek všech jeho členů jako faktických uživatelů bytových jednotek.

8. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce (a jeho doplnění podáním ze dne 6. 5. 2026) projevil souhlas se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku, který žalovaný v tomto řízení uplatnil. Žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu vrácení plnění z absolutně neplatné nájemní smlouvy. O vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě, která by ho měla povinnost vydat, se tak dozvěděl na základě obsahu výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla žalobci uložena povinnost předmětné bytové domy vyklidit a v němž byla konstatována neplatnost nájemních smluv, které žalobce se svými členy ohledně bytových jednotek uzavíral, z důvodu porušení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání. Požadavek jakéhosi regresu s odkazem na § 2994 o. z. nemá dle žalovaného oporu v zákoně. V tomto zákonném ustanovení zákonodárce pouze rozšiřuje možnost skutečného vlastníka věci, která byla přenechána detentorem neoprávněně k užívání další osobě, domáhat se náhrady i po této další osobě, nebyla-li v dobré víře. Nejedná se ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného vzhledem k tomu, že výše označenými rozsudky byl k vydání bezdůvodného obohacení jako povinný subjekt zavázán pouze žalobce. Námitka promlčení, kterou žalovaný uplatnil, není v rozporu s dobrými mravy, a to již proto, že žalobce sám a o své vůli bez konzultace se svými členy řešil situaci tak, že to vedlo až k tomu, že mu byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno] Žalobce sám svým jednáním nijak žalobci nebránil, aby mohl uplatnit svůj tvrzený nárok včas. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Žalovaný rovněž nepovažuje argumenty žalobce ve prospěch případně aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení za způsobilé použití tohoto zákonného ustanovení pro daný případ obhájit.

9. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen ,,o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Podle § 609 o. z.: Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

11. Podle § 619 odst. 1 o. z.: Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

12. Podle § 621 o. z.: Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

13. Podle § 629 odst. 1 o. z.: Promlčecí lhůta trvá tři roky.

14. Podle § 2991 o. z.: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

15. Podle § 2993 o. z.: Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2994 o. z.: Dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

17. Podle § 1872 odst. 1 o. z.: Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

18. Podle § 1876 o. z.: Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odst. 1). Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odst. 2).

19. Jak se podává z obsahu žaloby (viz zejména čl. IV. odst. 15 a odst. 19 žaloby), žalovaný původně svá skutková tvrzení koncipoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo mezi účastníky tohoto řízení jako účastníky neplatné Nájemní smlouvy v režimu zákonného ustanovení § 2993 o. z. o povinnosti vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Žalobce požadoval po žalovaném vydat ekvivalent užitku, který žalovaný faktickým užíváním Bytové jednotky v žalobě uplatněném období získal oproti povinnosti žalobce vrátit žalovanému přijaté platby nájemného (o tyto platby sám v žalobě svůj nárok ponížil). Vzhledem k takto vymezenému skutku soud I. stupně správně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, právně hodnocen dle § 2991 o. z. jako plnění bez právního důvodu, resp. jako plnění z neplatného právního jednání v režimu § 2993 o. z. se promlčuje od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že k bezdůvodnému obohacení došlo a jaká osoba byla tímto bezdůvodně obohacena (§ 621 o. z.). Správně pak uzavřel, že tímto okamžikem bylo nabytí vědomosti žalobce o právním závěru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, o neplatnosti Nájemní smlouvy. Od této doby žalobce věděl, případně vědět mohl a měl, že vzájemně poskytnutá plnění z neplatné Nájemní smlouvy zakládají mezi jejími účastníky právo na jejich vrácení. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 5. 6. 2016 do 27. 6. 2018 tak žalobci tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 o. z.) uplynula ke dni 27. 6. 2021 a u nároku na vydání bezdůvodného obohacení pro následující žalované období, tedy až do 27. 4. 2021 mu uplynula promlčecí lhůta nejpozději ke dni 27. 4. 2024. Protože žalobce však svou žalobu podal až dne 3. 1. 2025, je jeho nárok zcela promlčen.

20. Ani odvolací soud neshledává námitku promlčení vznesenou žalovaným jako rozpornou s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) či jako zneužití práva. (§ 8 o. z.) za situace, kdy tato námitka je legitimním nástrojem procesní obrany, přičemž žalovaný se žádným způsobem na opožděnosti uplatnění nároku žalobce nepodílel. Obě strany sporu jsou účastníky komplikovaných právních vztahů, jejichž prvotní příčinu však ani jeden z nich nezpůsobil.

21. Námitku promlčení vznesenou žalovaným pak nebylo nutné posuzovat ve vztahu k nároku, který žalobce uplatnil až v průběhu řízení, na regres mezi solidárně zavázanými dlužníky, který žalobce dovozoval ze svého výkladu § 2994 o. z. Již v rovině skutkových tvrzení totiž tento nárok nemůže být důvodný, nemaje oporu v žádném zákonném ustanovení. Ustanovení § 2994 o. z. sice rozšiřuje právo vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání věci kromě disponenta i na faktického uživatele (není-li v dobré víře v oprávněnost užívání), přičemž podle zásady zákazu přijetí dvojího stejného plnění, není vlastník oprávněn žádat plnění v tom rozsahu, ve kterém již byl uspokojen druhým ze zmíněných pasivně legitimovaných subjektů. I při respektování zásady ,,ne bis in idem“ však existenci vzniku pasivní solidarity mezi těmito subjekty ve smyslu § 1872 a násl. o. z. dle názoru odvolacího soudu z ustanovení § 2994 o. z. dovodit nelze.

22. Stejně tak nebylo třeba posuzovat námitku promlčení, pokud se žalobce domáhal právního hodnocení svého nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění za jiného (§ 2991 odst. 2 o. z.), protože již v rovině skutkových tvrzení je i tento nárok nedůvodný. Pokud žalobce plnil z titulu vydání bezdůvodného obohacení jako plnění přijatého bez právního důvodu do konkurzní podstaty úpadce [Anonymizováno]. podle výše označených rozsudků Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze (viz bod 5 tohoto odůvodnění), plnil tak nikoli závazek žalovaného ale svůj závazek vyplývající ze vztahu bezdůvodného obohacení vzniklého mezí úpadcem a jeho osobou.

23. Ze všech podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to v nákladovém výroku II. s odkazem na jeho správné odůvodnění. Dle názoru odvolacího soudu žalobcem namítané okolnosti, mající původ především v historickém jednání žalobce a žalovaného, v daném případě zohlednitelné ve smyslu § 150 o. s. ř. nejsou za situace, kdy žalobce nebyl úspěšný primárně z důvodu vlastního opožděného uplatnění práva.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 28 241,40 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 13. 5. 2026) po 11 220 Kč podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, a náhrada DPH z odměny a náhrady hotových výdajů podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 4 901,40 Kč.

25. Přiznána nebyla náhrada za účtovaný úkon právní služby zástupce žalovaného v podobě repliky k doplnění odvolání žalobce ze dne 6. 5. 2026 vzhledem k tomu, že toto doplnění mohlo být předneseno ústně u jednání odvolacího soudu konaného dne 13. 5. 2026.