o vyklizení nemovitostí, o zřízení věcného břemene, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 9.2024, č. j. 3 C 139/2023-442,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně (Okresní soud v Berouně) ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku žalobkyni předat bytovou jednotku č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], stojící na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], v obci a katastrálním území [adresa]. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vyklidit a ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku žalobkyni předat jednotku – garáž č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], stojící na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], v obci a katastrálním území [adresa]. Ve výroku III. zamítl vzájemnou žalobu na zřízení věcného břemene bydlení k výše popsaným jednotkám do doby, než se budou dcery účastníků [jméno FO], narozená [datum], a [jméno FO], narozená [datum], schopny samy živit. Ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 75 603,28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem zmíněných jednotek (dále případně jen „Jednotky“). Vlastnictví k nim nabyla ještě před uzavřením manželství se žalovaným, a to na základě Smlouvy o převodu družstevního bytu a nebytového prostoru – garáže s OSBD [adresa] do vlastnictví člena družstva z 23. 11. 2011, přičemž výlučnou členkou bytového družstva byla pouze žalobkyně. Uzavřením manželství se žalovaným dne 22. 3. 2014 spolu s vedením rodinné domácnosti vzniklo žalovanému k Jednotkám právo bydlení dle § 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“). V květnu 2021 se však žalobkyně z Jednotek odstěhovala z důvodu agresivního chování žalovaného do domu svých rodičů, kteří na svém pozemku vystavěli další rodinný dům č. p. [Anonymizováno], který byl dokončen dne 30. 6. 2023. Od té doby užívá Jednotky výlučně žalovaný. Po rozvodu manželství účastníků (s právní mocí rozsudku ke dni 12. 1. 2023) žalovaný nedisponuje žádným právním titulem, na jehož základě by mohl Jednotky užívat, naopak žalobkyně má právo z titulu ochrany svého vlastnického práva dle § 1040 odst. 1 o. z. právo domáhat se vyklizení žalovaného z Jednotek. Pokud žalovaný namítal, že jeho vyklizení z Jednotek by bylo v rozporu s dobrými mravy, protože do nákupu Jednotek a jejich rekonstrukce značně investoval, přičemž mezi účastníky byla dohoda, že i on se stane jejich spoluvlastníkem, tuto námitku neshledal soud I. stupně jako důvodnou. Konkrétní závazná dohoda ve směru nastolení spoluvlastnictví žalovaného k Jednotkám nebyla v řízení prokázána. Pokud žalovaný do Jednotek investoval ze svých prostředků, má možnost případně se soudně domáhat vypořádání tvrzeného zhodnocení.

3. Jako důvodnou neshledal soud I. stupně vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení práva odpovídacího věcnému břemeni bydlení k Jednotkám dle § 769 ve spojení s § § 767 odst. 2 o. z., když neshledal žádné závažné důvody k využití tohoto výjimečného institutu. Vyšel přitom především ze zjištění, že materiální možnosti žalovaného jsou na vysoké úrovni, která mu umožňuje zajistit si alespoň dotčeně komfortní nájemní bydlení, a to i v místě jeho nynějšího bydliště (v obci [adresa]), kde může realizovat soudně upravenou střídavou péči o nezletilé dcery účastníků.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítl v něm nesprávné závěry soudu I. stupně, zejména pokud jde o okolnosti případu, které mohou založit rozpor práva žalobkyně na vyklizení žalovaného z Jednotek s dobrými mravy. Z provedeného dokazování dle žalovaného vyplývá, že žalobkyně se stala v roce 2011 výlučnou členkou OSBD [adresa] z důvodu, že předpisy vylučovaly společné členství v družstvu více osob, vyjma společného členství manželů. Mezi účastníky byla dohoda, že nedojde-li mezi nimi k uzavřené manželství do doby převodu členských práv a povinností v OSBD [adresa] a členkou bytového družstva se tak stane pouze žalobkyně, budou do budoucna na toto členství pohlížet jako na členství společné. Takovýto skutkový stav vyplývá dle žalovaného zejména z výpovědi žalobkyně na Policii ČR v roce 2021, kde vypověděla, že byt (Jednotky) jsou v katastru nemovitostí napsány na ní, ale kupovali je společně se žalovaným. V důvěře v tuto dohodu žalovaný investoval značné finanční prostředky do pořízení Jednotek, do jejich užívání a do jejich rekonstrukce. Na těchto nákladech se žalobkyně nepodílela žádným způsobem. Za trvání manželství účastníků žalovaný finančně zabezpečoval ze svého příjmu i chod domácnosti. Pokud žalobkyně z Jednotek v roce 2021 odešla z jí tvrzeného důvodu – agresivního chování žalovaného, v rovině trestně právní nebyl žalovaný v této souvislosti nijak postižen. Trestní i přestupkové řízení bylo vůči němu zastaveno. Po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti účastníci jednali o odkupu Jednotek žalovaným, ale k dohodě v tomto směru nedošlo. Žalovaný měl a má zájem na spravedlivém vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Pokud jde o jeho vzájemnou žalobu na zřízení věcného břemene bydlení k Jednotkám, dle jeho názoru soud I. stupně nesprávně poměřoval tento požadavek pouze s případnou bytovou potřebou žalovaného, aniž zohlednil zájem nezletilých dcer účastníků, jak to vyplývá i z dikce § 767 odst. 2 o. z., které v rámci režimu střídavé péče Jednotky obývají spolu se žalovaným, přičemž zde bydlí od narození, tzn. je v jejich zájmu zachovat toto stabilní výchovné prostředí. Pokud žalovaný navrhoval zřízení věcného břemene bydlení za úplatu odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému, nesprávně soud I. stupně přičetl žalovanému k tíži, že je schopen takové nájemné platit. Na straně žalobkyně přitom v případě zřízení věcného břemene bydlení k Jednotkám pro žalovaného k žádné významné újmě nedochází. Pokud v tomto směru žalobkyně před soudem uváděla, že žalovaný může bydlet ve dvougeneračním domě svých rodičů v [adresa], skutečnost je taková, že druhou bytovou jednotku obývá jeho babička, která s ohledem na svůj zdravotní stav potřebuje každodenní péči a klid. Jeho rodiče proto s jeho nastěhováním do jejich domu nesouhlasí. Z hlediska důkazního pak dle žalovaného soud I. stupně pochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem jeho rodičů a důkaz znaleckým posudkem na určení výše obvyklého nájemného za užívání Jednotek. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba žalobkyně na jeho vyklizení z Jednotek bude zamítnuta a že naopak jeho vzájemné žalobě na zřízení věcného břemene bydlení v Jednotkách bude vyhověno.

5. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhla napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit. Poukázala na to, že žalovaný již inicioval vedení soudního řízení vůči ní o uhrazení svých tvrzených investic do Jednotek.

6. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno žalovaným jako osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen ,,o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. prvního stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění a závěrů. Podstatné skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, považuje odvolací soud za správné. Jejich shrnutí je uvedeno v odstavci 2. a 3. tohoto rozsudku, přičemž v podrobnostech se pro stručnost v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Za správné pak považuje i závěry, které ho vedly jednak k tomu, že žalobě žalobkyně na vyklizení žalovaného z Jednotek vyhověl, a naopak vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení věcného břemene bydlení zamítl.

8. Podle § 769 o. z.: Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

9. Podle § 767 odst. 2 o. z.: Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.

10. Podle § 743 odst. 1 o. z.: Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.

11. Podle § 744 o. z.: Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.

12. Podle § 1040 odst. 1 o. z.: Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Podle § 2 odst. 3 o. z.: Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se ještě před uzavřením manželství se žalovaným stala výlučným vlastníkem Jednotek. Po uzavření manželství, za situace, kdy se Jednotky staly obydlím, v němž účastníci vedli rodinnou domácnost (§ 743 o. z.), vzniklo žalovanému k Jednotkám odvozené právo bydlení dle § 744 o. z. Ustanovení § 769 o. z. se však na daný případ přímo neuplatní. Podmínkou jeho aplikace byla existence rodinné domácnosti v době rozvodu manželství účastníků. V řízení však bylo prokázáno, že účastníci přestali vést rodinnou domácnost ještě za trvání manželství, kdy v roce 2021 po vzájemných neshodách žalobkyně z rodinné domácnosti, kterou účastnici vedli v Jednotkách, odešla bydlet ke svým rodičům. Zánikem rodinné domácnosti účastníků ještě před rozvodem jejich manželství právo bydlení založené dle § 744 zaniklo. Právo žalobkyně na vyklizení žalovaného z Jednotek tak vyplývá nikoli z ustanovení § 769 o. z., nýbrž z ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. na ochranu vlastnického práva před neoprávněným zadržováním věci. Správně přitom soud dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně jako vlastník Jednotek s jejich dalším užíváním ze strany žalovaného, kterému k tomuto užívání nesvědčí žádný právní důvod, nesouhlasí, je její žaloba na vyklizení žalovaného z Jednotek důvodná. Správně rovněž uzavřel, že zjištěné okolnosti nedávají prostor pro závěr, že by požadavek žalobkyně na vyklizení žalovaného z Jednotek byl v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. Ochrana vlastnického práva žalobkyně má přednost před případným nárokem žalovaného na finanční vypořádání jeho investic do nákupu a provozu Jednotek. Rovněž tak případná nezávazná ujednání účastníků o dalším vlastnickém osudu Jednotek rozpor výkonu práva žalobkyně na ochranu svého vlastnictví k Jednotkám s dobrými mravy ani dle názoru odvolacího soudu nezakládají. Pokud žalovaný v tomto směru namítal zohlednit skutečnost, že v Jednotkách fakticky realizuje svou část střídavé péče s nezletilými dcerami účastníků, pokud ji bude případně realizovat v jiném obydlí, žádný zásadní rozpor se zájmy nezletilých to nezpůsobuje. Z hlediska případné aplikace korektivu dobrých mravů v naznačeném směru neshledává odvolací soud právně významné ani to, jakým způsobem probíhala jednání účastníků o jejich majetkovém vypořádání po jejich rozvodu, včetně otázky dalšího vlastnictví Jednotek. Soud I. stupně proto správně žalobě žalobkyně na vyklizení žalovaného z Jednotek vyhověl.

15. Vzhledem k uvedenému závěru o přímé neaplikovatelnosti § 769 o. z. na daný případ, ve své podstatě již z tohoto důvodu nelze pak považovat za důvodnou vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení věcného břemene bydlení v Jednotkách dle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z.

16. I pro případ možného analogického použití (§ 10 o. z.) zmíněných zákonných ustanovení vzhledem k prokázané situaci, kdy žalovaný i po zániku rodinné domácnosti v Jednotkách nadále bydlel, je třeba ve shodě se soudem I. stupně uzavřít, že daný případ nevykazuje takové okolnosti, které by odůvodňovaly výjimečně žalovanému založit právní důvod k užívání Jednotek v podobě zřízení věcného břemene bydlení. Žalovaný sám bezprostředně uspokojovat svou bytovou potřebu přímo v Jednotkách nepotřebuje. Bylo prokázáno, že jeho finanční poměry mu umožňují bez obtíží realizovat tuto potřebu i na jiném místě, a to i případně i formou nájemního bydlení. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že jeho rodiče disponují v obci [adresa] dvougeneračním domem, který obývají sami, pouze s babičkou žalovaného, byť bylo v řízení tvrzeno, že si bydlet se žalovaným nepřejí. Bezprostředně uspokojovat svou bytovou potřebu v rámci střídavé péče u žalovaného v Jednotce objektivně nepotřebují ani nezletilé dcery účastníků. I v současné době v rámci této střídavé péče u žalovaného užívají Jednotky pouze v omezeném rozsahu. Soud I. stupně proto správně vzájemnou žalobu žalovaného zamítl.

17. Ze všech podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na jeho správné odůvodnění

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má proto vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem v rozsahu odměny za dva úkony právní služby po 6 000 Kč (za sepis písemného vyjádření k odvolání a za účast u jednání odvolacího soudu) podle § 12 odst. 3 ve spojení s § 9 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif /dále jen ,,AT“/ ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále v rozsahu náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT v uvedeném znění), v rozsahu náhrady za ztrátu času v částce 600 Kč (§ 14 AT v uvedeném znění) a v rozsahu náhrady cestovních výdajů za použití osobního automobilu na trase [adresa] a zpět (celkem [hodnota] km) ve výši 870 Kč, to vše podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. povýšeno o DPH ve výši 21 %. Celkem se tak jedná o částku 17 387,70 Kč.