o vyklizení nemovitosti a o vydání bezdůvodného obohacení, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2024, č. j. 22 C 423/2022-153,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně (Okresní soud Praha-východ) ve výroku I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit rodinný dům č. p. [Anonymizováno] jako součást pozemku parc. č. [hodnota], dále pozemek parc. č. [hodnota] a pozemek parc. č [Anonymizováno] zahrada, vše v katastrálním území a obci [adresa] (dále případně jen „Nemovitost“). Ve výroku II. zastavil řízení, pokud se žalobci domáhali po žalovaném uložení povinnosti platit jim částku 13 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2022 do 30. 11. 2022. Ve výroku III. zamítl žalobu, pokud se jí žalobci domáhali po žalovaném uložení povinnosti zaplatit jim částku 13 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2022 do 31. 3. 2024 a částku 10 400 Kč od 1. 4. 2024 do 24. 4. 2024. Ve výroku IV. uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 115 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně zjistil a uzavřel, že vlastníky Nemovitosti jsou žalobci, kteří své vlastnictví nabyli od své matky [jméno FO] darovací smlouvou ze dne 15. 10. 2018, kterou bylo zároveň pro jmenovanou zřízeno věcné břemeno doživotního a bezúplatného užívání Nemovitosti. Nemovitost spolu s ní užíval žalovaný jako její manžel, z titulu vedení rodinné domácnosti. Toto věcné břemeno bylo zrušeno dohodou účastníků zmíněné darovací smlouvy, a to dne 11. 4. 2022. [jméno FO] trpí [jméno FO] chorobou a její stav se postupem času zhoršoval. Dne 17. 12. 2021 bylo vyhověno její žádosti o přijetí do zařízení [jméno FO], sociální služby pro seniory, avšak pro nedostatek míst byla zařazena pouze do pořadníku. Dne 23. 12. 2021 [jméno FO] požádala za přispění žalobkyně ad a) o umístění do [právnická osoba] a dne 28. 3. 2022 podepsala příslušnou smlouvu o přijetí do tohoto zařízení. Dne 20. 5. 2022 však výslovně projevila přání z tohoto zařízení odejít zpět do Nemovitosti jako do svého domova, k žalovanému jako manželovi, byť lékař doporučil její setrvání v tomto zařízení. Od té doby [jméno FO] v Nemovitosti bydlí. Žalobci jako vlastníci Nemovitosti neprojevili žádnou vůli, aby Nemovitost opustila, jmenovaná tak Nemovitost užívá z právního důvodu, kterým je výprosa dle § 2189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“). Žalovaný v Nemovitosti vede s [jméno FO] jako její manžel rodinnou domácnost, vykonává plně péči o žalobkyni, která již není soběstačná a komunikuje již jen velmi omezeně, tzn. zajišťuje jí veškerou obslužnost (stravu, hygienu, oblékání), částečně vypomáhá zdravotní sestra [jméno FO] Kaményová a sociální pracovnice [jméno FO]. Uvedené zakládá právní důvod bydlení žalovaného v Nemovitosti. Žalobu na jeho vyklizení z Nemovitosti proto neshledal soud I. stupně jako důvodnou. Z uvedených zjištění pak nelze ani uzavřít, že by žalovaný užíval Nemovitost bez právního důvodu, a proto se jejím užíváním na úkor žalobců nijak neobohacuje. Ze všech uvedených důvodů proto žalobu na vyklizení žalovaného z Nemovitosti a na uložení povinnosti zaplatit žalobcům žalovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání Nemovitosti zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání. Namítli v něm zejména, že soud I. stupně nesprávně nevyhověl jejich návrhům na doplnění dokazování, a to výslechy svědků - advokátky [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Výslech jmenovaných žalobci navrhli k prokázání toho, že skutečnou vůlí [jméno FO] bylo nadále se v Nemovitosti nezdržovat. Soud I. stupně odůvodnil tento postup tím, že skutkový děj v této otázce je najisto postaven na základě již provedených důkazů. Žalobci v tom spatřují porušení rovnosti účastníků řízení, když soud vyslechl takřka všechny svědky, které navrhl žalovaný. [jméno FO] s rodinou žalobců nikdy nevycházela, a tak svědecké výpovědi potomků žalovaného, [jméno FO] a [jméno FO], jsou podle žalobců nevěrohodné. Z výpovědi svědků, které žalobci navrhovali by bylo možno prokázat, že žalovaný se začal o [jméno FO] zajímat účelově až v době, kdy se žalobci začali domáhat toho, aby jim Nemovitost zpřístupnil a aby ji sám vyklidil. Žalobci navrženými důkazy by mohlo být prokázáno, že dohodu o zrušení věcného břemene užívání nemovitosti iniciovala sama [jméno FO], přičemž tentýž den nastoupila dobrovolně do [právnická osoba], na základě smlouvy o poskytování péče z 28. 3. 2022. Před tím byla hospitalizována na interním oddělení [právnická osoba] nad Labem od 9. 12. 2021 do 17. 12. 2021, následně od 17. 12. 2021 do 28. 3. 2022 byla hospitalizována v LDN [právnická osoba], a to až do nástupu do [právnická osoba]. Po celou tuto dobu žalovaný neprojevil zájem vzít jmenovanou zpět do Nemovitosti, jeho zájem se zintenzivnil až po obdržení předžalobní výzvy. Dříve žalobci [jméno FO] často navštěvovali, kontakt však není v současné době možný, protože [jméno FO] již není schopna sama užívat mobilní telefon. Dle žalobců není správné zjištění soudu I. stupně, že by [jméno FO] považovala za svůj domov Nemovitost, neboť tak se vyjadřuje až nyní v důsledku svého špatného zdravotního stavbu a nad to poté, co je pod neustálou kontrolou a vlivem žalovaného a jeho rodiny. Pokud jde o soudem I. stupně zmiňované přání jmenované „odejít domů k manželovi“ ze dne 20. 5. 2022, nebylo dostatečně prokázáno, zda se jednalo o skutečnou vůli jmenované, zejména, když vyjádření bylo učiněno v rámci vyšetření neurologického nikoli psychiatrického. Pokud soud I. stupně v otázce projevené vůle [jméno FO] vyšel z výpovědí svědkyň [jméno FO] a [Anonymizováno], tyto popisují její stav v době, kdy již není v zásadě schopna objektivně učinit vlastní rozhodnutí. Žalovaný a jeho rodina v současné době [jméno FO] od žalobců ve své podstatě izoluje. Žalobci nemají s ohledem na zdravotní stav [jméno FO] jinou možnost jejího přesunu do odpovídajícího zařízení než domáhat se opuštění Nemovitosti žalovaným. Žalobci však v žádném případě svou matku [jméno FO] z Nemovitosti „nevyhazují“, jen jí chtějí zajistit odpovídající péči. Co se pak týká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, žalobci namítli, že soud I. stupně nesprávně posoudil míru úspěchu a neúspěchu ve věci, když přehlédl, že žalobci vzali část svého původního nároku zpět již při prvním jednání, a žalovanému proto v souvislosti s touto částí nároku již žádné další náklady nevznikaly. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že jejich žalobě na vyklizení a na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům žalovanou částku z titulku vydání bezdůvodného obohacení bude zcela vyhověno.

4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobců zejména uvedl, že skutkový stav ohledně vůle [jméno FO] žít v Nemovitosti, jakož i o ohledně stavu soužití se žalovaným byl dostatečně prokázán především výpověďmi svědků, kteří nebyli na věci nijak zainteresováváni. V řízení bylo prokázáno, že [jméno FO] bydlí v Nemovitosti na základě své vlastní vůle, se žalovaným jako se svým manželem vede rodinnou domácnost, žalovaný o ni pečuje. Není pravdou, že by jeho zájem byl účelový, naopak sami žalobci o jmenovanou neprojevovali v minulosti dostatečný zájem a snažili se jí pouze umístit do sociálního zařízení. Žalobci by měli respektovat přirozený [rodné přijmení] své matky dožít v Nemovitosti, na kterou je jako na svůj domov zvyklá. Vedení rodinné domácnosti a v jejím rámci péče o [jméno FO] zakládá právní důvod žalovaného k bydlení v Nemovitosti. V žádném případě tak nemůže docházet jeho užíváním Nemovitosti k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců jako jejích vlastníků. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil.

5. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

6. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění a závěrů. Podstatné skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, považuje odvolací soud za správné. Za správné pak považuje i právní závěry, které ho vedly k zamítnutí žaloby.

7. Podle § 2189 o. z.: Přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.

8. Podle § 743 odst. 1 o. z.: Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.

9. Podle § 745 odst. 1 o. z.: Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k domu nebo bytu oběma manželům společné nájemní právo; při pozdějším uzavření nájemní smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo účinností smlouvy. To platí obdobně i v případě jiného obdobného závazkového práva.

10. Podle § 1040 odst. 1 o. z.: Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Podle § 2991 o. z.: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1).

12. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

13. Soud I. stupně především správně uzavřel, že žalobci jsou vlastníky Nemovitosti a že Nemovitost v současné době užívá jejich matka [jméno FO] a žalovaný jako její manžel. Žalovaná užívá Nemovitost bezplatně, bez časového omezení na základě souhlasu žalobců, takovou situaci lze právně hodnotit jako závazkový vztah z výprosy dle § 2189 a násl. o. z. [jméno FO] projevila svou vůli Nemovitost užívat k bydlení prokazatelně svým vyjádřením zachyceným ve zprávě Neurologického a psychiatrického centra s. r. o. ze dne 20. 56. 2022. Vůle žalované bydlet v Nemovitosti byla prokázána i svědeckými výpověďmi na věci nijak nezainteresovaných ošetřujících pracovnic [jméno FO] Kaményové a [jméno FO], které do domácnosti jmenované dlouhodobě docházejí.

14. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný jako manžel [jméno FO] vede se jmenovanou rodinnou domácnost ve smyslu společného trvalého bydlení a hospodaření, včetně toho, že s ohledem na nepříznivý zdravotní stav [jméno FO] poskytuje jí žalovaný v rámci svých množností i potřebnou péči. Oba zde mají jako manželé své obydlí. Právo bydlení žalovaného v Nemovitosti tak vyplývá z ustanovení § 745 odst. 1 o. z., protože závazkový vztah z výprosy, který vznikl mezi žalobci a [jméno FO], je obdobný závazkovému vztahu z nájmu, a práva a povinnosti z výprosy se tak vztahují i na žalovaného jako na manžela jmenované.

15. Skutečnost, že [jméno FO] a žalovaný v současné době vedou rodinou domácnost a mají své obydlí v Nemovitosti žalobců byla provedeným dokazováním prokázána zcela dostatečně a dokazování v tomto směru proto již nebylo třeba nijak doplňovat.

16. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že žalobcům v rámci případné ochrany jejich vlastnického práva k Nemovitosti dle § 1040 odst. 1 o. z. v současné době nesvědčí nárok domáhat se vyklizení žalovaného z Nemovitosti. Vzhledem k závěru, že žalovaný v žalovaném období od 1. 12. 2022 do 24. 4. 2024 užíval Nemovitost po právu, nesvědčí žalobcům vůči němu ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání Nemovitosti dle § 2991 o. z. za toto období.

17. Soud I. stupně nepochybil ani pokud při určení výše tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 3 a § vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátní tarif, měl v úmyslu (viz odst. 51 odůvodnění napadeného rozsudku) vycházet v průběhu celého řízení i z části předmětu řízení, o který žalobci svou žalobu omezili (plnění za období od 1. 4. 2022 do 30. 11. 202 v celkové výši 104 000 Kč) vzhledem k tomu, že o částečném zastavení řízení v tomto rozsahu bylo soudem I. stupně rozhodnuto až při posledním jednání, kdy byl vyhlášen rozsudek. Do té doby, tedy i tato část původně žalovaného nároku byla předmětem řízení. Jak se však podává z obsahu výroku III. a z odst. 52 odůvodnění napadeného rozsudku, soud I. stupně nakonec vycházel pouze z tarifní hodnoty odpovídající zbylé části peněžního nároku žalobců (celkem 218 400 Kč). Protože však žalovaný nákladový výrok III. svým odvoláním nenapadl, odvolací soud respektoval určení výše náhrady nákladů řízení soudem I. stupně s ohledem na zásadu reformatio in peius.

18. Z podaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na jeho správné odůvodnění.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má proto vůči žalobcům právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem. Tarifní hodnota dle § 12 odst. 3 ve spojení s § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 (ve znění vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinné od 1. 1. 2025) činí částku 248 400 Kč (součet částky 218 400 Kč a 30 000 Kč). Zástupce žalovaného vykonal v řízení dva úkony právní služby v podobě písemného vyjádření k odvolání žalobců a účasti na jednání odvolacího soudu, náleží mu odměna po 9 300 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu za prokázanou cestu osobním automobilem z místa sídla pobočky advokátní kanceláře v [Anonymizováno] do sídla odvolacího soudu a zpět (celkem 68 km) ve výši 535,80 Kč, náhrada za ztrátu času ve výši 400 Kč (§ 14 advokátního tarifu), to vše povýšeno o DPH ve výši 21 %, celkem tedy se jedná o částku 24 545,80 Kč.

20. Závěrem je třeba doplnit, že pokud žalobci v odvolání rovněž zmínili, že zaplatili soudní poplatek za podání žaloby na základě výzvy soudu I. stupně v nesprávné výši, je třeba s touto částí jejich podání nakládat jako s podnětem k vrácení části soudního poplatku dle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.