o vyklizení nemovitostí,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku vyklidit pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba s č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, pozemek parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, pozemek parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, všechny zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] vedeném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami soudní poplatek ve výši 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žaloba je podávána žalobkyní jako insolvenční správkyní dlužníka, společnosti [právnická osoba], IČO [IČO žalobkyně] (dále jen „společnost“), žalovaná je jedinou jednatelkou a jediným společníkem společnosti, společnost je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, a pozemku parc. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, pozemku parc. č. [Anonymizováno], trvalý travný porost, vše v k. ú. [adresa], zapsané na LV č. [hodnota], vedené u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“), které žalovaná fakticky užívá. Žalovaná se v řízení bránila tím, že k užívání nemovitostí má platný právní titul, za který označila nájemní smlouvu, kterou uzavřela společnost dne 1. 12. 2023 s [jméno FO] (synem žalované). Soud prvního stupně zjistil, že společnost 1. 12. 2023 prostřednictvím žalované, jako jednatelky, uzavřela s [jméno FO] smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí, ze které mimo jiné vyplynulo, že nájemce není oprávněn bez předchozího písemného souhlasu přenechat nemovitost nebo její část do podnájmu či jiného užívacího vztahu třetí osobě a není oprávněn je užívat k podnikatelské činnosti (článek IV. odst. 1 bod d) smlouvy o nájmu). Předmětné nemovitosti byly zapsány v soupisu majetkové podstaty společnosti jako dlužníka v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením ze dne 1. 7. 2024, č. j. [spisová značka], Krajský soud v Brně zjistil úpadek žalované a prohlásil konkurs na její majetek. [jméno FO] obdržel od společnosti výpověď z nájmu, přičemž výpovědní doba měla uplynout 30. 9. 2024, jak vyplynulo z prohlášení [jméno FO] ze dne 3. 9. 2024. Žalovaná nemovité věci užívá ke svému bydlení.

3. Na základě uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že žalovaná užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, ze smlouvy o nájmu nemovitých věcí ze dne 1. 12. 2023 žádný právní důvod k užívání předmětných nemovitostí pro žalovanou nevyplývá a jiný právní titul žalovaná k užívání nemovitostí neoznačila. Věc právně posoudil podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), jímž měl za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby ve vztahu k nájemci užívaných předmětných nemovitostí.

4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu.

5. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Namítá procesní pochybení soudu prvního stupně, pokud jednal v její nepřítomnosti, kdy se řádně a včas před jednáním omluvila ze zdravotních důvodů, přesto soud prvního stupně jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a rovnost stran v řízení. Své odvolání dále doplnila tak, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku právního titulu žalované k užívání nemovitostí, kdy nájemní smlouvu 1. 12. 2023 uzavřela společnost, jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalovaná, a to se synem žalované, [jméno FO], přičemž tato nájemní smlouva je stále platná a účinná. Skutečným nájemcem je žalovaná sama, její syn byl uveden pouze jako formální nájemce z administrativních důvodů. Žalovaná užívá nemovitosti na základě souhlasu nájemce s podnájmem. Pokud byla tvrzena výpověď nájemní smlouvy, tak zpochybnila její platnost, protože nebyla doručena přímo žalované, jako osobě fakticky užívající nemovitost a není ani zřejmé, zda splňovala veškeré zákonné náležitosti. Má za to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl všechny potřebné důkazy. Namítá zároveň, že lhůta k vyklizení 15 dní je nepřiměřeně krátká, s ohledem na skutečnost, že žalovaná je v insolvenčním řízení, nezohledňuje její zdravotní problémy, potřebuje přiměřenou dobu k zajištění náhradního ubytování. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci doplněného odvolání ze dne 25. 10. 2025 pak označila k prokázání svých tvrzení důkazy, a to výslech žalované, výslech syna [jméno FO], lékařskou zprávu a další listinné důkazy.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, soud prvního stupně nepochybil, pokud jednal v nepřítomnosti žalované, když tato svou neúčast u jednání omluvila, avšak nepožádala o odročení jednání. Důkazní návrhy, které označila žalovaná v podaném odvolání, jsou v odvolacím řízení již nepřípustné podle § 205a o. s. ř., neboť nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a jsou tak v rozporu se zásadou neúplné apelace. I tvrzení žalované o tom, že skutečným nájemcem je ona sama, není v odvolacím řízení přípustné, nadto však žalobkyně uvedla, že je to tvrzení zcela absurdní, když žalovaná svá tvrzení různě mění a upravuje. Navrhla proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Odvolací soud se primárně zabýval námitkou žalované, že soud prvního stupně jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přestože zaslala včasnou omluvu ze zdravotních důvodů, a soud ji hodnotil jako nedůvodnou.

9. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996 sp. zn. 2 Cdon 369/96, které bylo uveřejněno pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Účastník, který chce zabránit tomu, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho účasti, musí nejen svou nepřítomnost při jednání spočívající v důležitém důvodu omluvit, ale také požádat o odročení jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 496/2005, ze dne 15. prosince 2005).

10. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně nařídil jednání na den 1. 7. 2025 v 8:45 hodin. Předvolání k jednání bylo žalované doručeno do datové schránky fyzické osoby dne 28. 5. 2025. Dne 30. 6. 2025 doručila žalovaná soudu prvního stupně omluvu z jednání na den 1. 7. 2025, ve které uvedla, že se omlouvá z účasti na jednání soudu dne 1. 7. 2025 z vážných zdravotních důvodů, dokládá lékařskou zprávu a žádá, aby soud tuto skutečnost zohlednil.

11. Z protokolu o jednání ze dne 1. 7. 2025 odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně zohlednil sdělení žalované tak, že její nepřítomnost při jednání byla omluvena.

12. Žalovaná řádně omluvila svou neúčast u jednání, nepožádala však o odročení nařízeného jednání. Pokud za této situace soud prvního stupně neúčast žalované u ústního jednání omluvil a věc projednal v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř., pak postupoval správně.

13. K nařízenému odvolacímu jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila, předvolání jí bylo řádně a včas doručeno (29. 12. 2025). Odvolací soud proto jednal v souladu s ustanovením § 211 ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované.

14. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedených v bodě 5. napadeného rozsudku a na úplně a správně zjištěný skutkový stav soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje.

15. Odvolací soud nedoplnil dokazování dalšími navrhovanými důkazy žalované, které byly předestřeny až v písemném odvolání, neboť se jedná o nová tvrzení a důkazní návrhy uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., nejedná se o tvrzení a důkazy, které byly uplatněny před soudem prvního stupně, ani tvrzení a důkazy, které by vyšly v průběhu tohoto řízení najevo. Účastníci zároveň byli řádně soudem prvního stupně poučeni podle § 119a o. s. ř. před skončením řízení před soudem prvního stupně, o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř.

16. Za dané situace pak odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení, neboť zařazením předmětných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty přešla oprávnění s věcí nakládat na insolvenční správkyni (§ 246 insolvenčního zákona). Insolvenční správkyně tak měla v důsledku soupisu předmětných nemovitostí právo mimo jiné nájemní smlouvy vážící se k nemovitostem vypovědět, neboť takovéto právo by svědčilo i vlastníkovi těchto nemovitostí. Předmětné nemovitosti žalovaná užívá ke svému bydlení, jak sama potvrdila i v podaném odvolání. Nájemní smlouva, která byla uzavřena mezi společností a [jméno FO], neopravňovala žalovanou k užívání předmětných nemovitostí. [jméno FO] svým výslovným písemným prohlášením osvědčil doručení výpovědi z nájmu předmětných nemovitostí ze dne 3. 9. 2024.

17. Odvolací soud souhlasí i s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, uvedeným v bodech 10. a 11. napadeného rozsudku, na které pro stručnost odkazuje.

18. Podle § 1040 odst. 1 o. z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

19. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných nemovitostí. Takovým titulem není nájemní smlouva, která byla společností uzavřena toliko s [jméno FO], a opravňovala k užívání pouze jeho. Ze smlouvy není patrné, že by jakýmkoli způsobem [jméno FO] sjednal možnost užívání předmětných nemovitostí pro žalovanou.

20. Samotný výkon funkce statutárního orgánu ani účast ve společnosti nezakládají oprávnění užívat majetek společnosti bez zvláštního právního důvodu. Tedy i pro jednatele či společníka společnosti platí, že užívání předmětných nemovitostí, nemovitostí ve vlastnictví společnosti, je možné výhradně na základě konkrétního právního titulu, tedy např. nájemní smlouvy, smlouvy o výpůjčce či obdobné dohody. Pouhá faktická tolerance užívání majetku ze strany společnosti (případně řádného nájemce) takový právní titul nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1484/2011, 26 Cdo 1653/2012).

21. Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalovaná, jako fyzická osoba, předmětné nemovitosti ve vlastnictví právnické osoby, společnosti, užívá bez nájemní smlouvy i bez jiného právního důvodu, a jde tak o užívání bez právního titulu, bez ohledu na její postavení ve společnosti. Rozsudek soudu prvního stupně, pokud žalobě na vyklizení žalované vyhověl, je tak správný.

22. Odvolací soud považuje i zákonnou 15denní lhůtu určenou soudem prvního stupně žalované k vyklizení nemovitostí za přiměřenou okolnostem daného případu. Nelze přehlédnout, že předmětné nemovitosti, které žalovaná užívá bez právního důvodu, byly sepsány do majetkové podstaty úpadce – společnosti již dne 21. 12. 2023, žaloba na vyklizení byla podána dne 3. 3. 2025. Žalovaná tak měla dostatek času na zajištění náhradního bydlení.

23. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná a náleží jí tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady představuje náhrada nákladů nezastoupeného účastníka určená podle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady, za dva úkony, a to vyjádření k odvolání ze dne 6. 10. 2025 a vyjádření k doplnění odvolání ze dne 20. 11. 2025 po 300 Kč; a odměna advokáta podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve výši 2 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, účast u odvolacího jednání dne 4. 2. 206), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu; cestovné k odvolacímu jednání dne 4. 2. 2026 [adresa] a zpět, 416 km, osobním vozidlem [jméno FO], RZ [SPZ] při průměrné spotřebě 7,0 l/100 km, vyhláškové ceně paliva Natural 95 34,70 Kč/l a náhradním koeficientu 5,90 Kč/km, tj. 3 464,86 Kč; náhrada za promeškaný čas jízdou k odvolacímu jednání v rozsahu 10 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, tj. 1 500 Kč tj. celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení 11 064,86 Kč.

25. Lhůta k plnění byla stanoveno podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci rozsudku, místo plnění podle § 149 o. s. ř.