Rozhodnutí 26 Co 28/2024-123

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud zřídil právo stavby ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka stavby [adresa], který se nachází na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], která se nachází v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], spočívající v právu mít tuto stavbu nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa] a katastrální území [adresa], na dobu trvání 99 let, a to za náhradu, která bude určena znaleckým posudkem. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud zřídil právo stavby ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka stavby bez čp/če – venkovní bazén, který se nachází na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], jehož stavba byla povolena rozhodnutím úřadu [adresa], odboru Stavebního úřadu, č. j. [adresa] ze dne [datum], která se nachází v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], spočívající v právu mít tuto stavbu umístěnou na pozemku parc. č. [Anonymizováno], zapsaném na listu vlastnictví č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], obec [adresa] a katastrální území [adresa], na dobu trvání 99 let, a to za náhradu, která bude určena znaleckým posudkem. Ve výroku III. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem stavby č. p. [Anonymizováno], která se nachází na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa], který je ve vlastnictví žalované. Dále je žalobkyně vlastníkem bazénu – stavby bez čp/če – venkovní bazén na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je rovněž ve vlastnictví žalované.

3. Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že ustanovení § 1243 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) sice umožňuje, aby právo stavby bylo zřízeno i rozhodnutím orgánu veřejné moci, podle komentářové literatury však v současné době žádný právní předpis pravomoc žádného orgánu státní moci ke zřízení práva stavby nezakotvuje. Proto ani soud v tomto řízení nemůže postupem podle § 1243 o. z., takové právo stavby ve prospěch předmětných staveb žalobkyně zřídit. Jde-li žalobkyni o zajištění přístupu k těmto stavbám, je třeba využít jiných právních institutů, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně již v tomto směru vede jiné soudní řízení o zřízení nezbytné cesty. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítla v něm, že výklad práva soudu I. stupně by byl absurdní, protože v rozporu s právem každého vlastníka na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by z důvodu absence práva stavby zůstalo žalobkyni jen holé vlastnictví předmětných staveb bez množnosti se svým majetkem nakládat. Měla by být chráněna dobrá víra žalobkyně dle § 7 o. z., protože předmětné stavby nabyla v dobré víře, že bude moci své vlastnické právo vykonávat. Aktuální právní stav, který by neumožňoval žalobkyni vykonávat vlastnické právo k předmětným stavbám, by byl i v rozporu s § 2 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. e) a f) o. z. Ustanovení § 1243 odst. 1 o. z., o možnosti zřídit právo stavby rozhodnutím státního orgánu by tak nedávalo žádný smysl. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.

6. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /o. s. ř./), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Podle § 1240 o. z.: Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou (odst. 1). Právo stavby může být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek, kterého sice není pro stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu užívání (odst. 2).

8. Podle § 1243 odst. 1 o. z.: Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.

9. Podle § 1244 odst. 1 o. z.: Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné; nesmí být zřízeno na více než 99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí být patrný z veřejného seznamu.

10. Podle § 1145 o. z.: Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.

11. Soud I. stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění. Zjištění, která na podkladě provedeného dokazování soud I. stupně učinil, považuje odvolací soud za správná. Za správné pak považuje i závěry, které ho vedly k zamítnutí žaloby.

12. Soud I. stupně především správně uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem staveb na pozemcích ve vlastnictví žalované.

13. Dle názoru odvolacího soudu je sice v obecné rovině dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o zřízení práva stavby jako o věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, ale pouze ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci dle § 1145 o. z. V jiném případě zákon nárokovat zřízení práva stavby soudem neumožňuje. Žalobkyně tedy již z tohoto důvodu nemá věcnou legitimaci se tohoto nároku v soudním řízení domáhat.

14. Nedostatek její věcné legitimace je dán i tím, že obsahem práva stavby dle § 1240 a násl. o. z. je zajistit jiné osobě, zejména staviteli, možnost postavit stavbu na cizím pozemku a po určitou dobu (§ 1244 odst. 1 o. z.) ji užívat jako vlastník. Žalobkyně však již má zajištěn výkon vlastnického práva k předmětným stavbám, a to dokonce trvalý, tím, že sama je jejich vlastníkem. Správně pak soud I. stupně argumentoval, že jde-li žalobkyni o zajištění přístupu k předmětným stavbám, k tomu slouží jiné právní instituty občanského práva než právo stavby dle § 1240 a násl. o. z.

15. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na jeho správné odůvodnění.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, účast na jednání odvolacího soudu) dle § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradě advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dvou režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady jízdného ve výši 1 748 Kč osobním automobilem na trase [adresa] a zpět (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhrady za ztrátu času ve výši 400 Kč (§ 14 advokátního tarifu), to vše povýšeno o DPH ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6 776 Kč.