o vyklizení

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vyklizení ubytovacího prostoru v domě č. p. [Anonymizováno] v [adresa], v části obce [adresa], to vše v obci [adresa] a v katastrálním území [adresa], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví číslo [hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa] a předání vyklizeného ubytovacího prostoru, se zamítá (výrok I.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám České republiky na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi na náhradu nákladů řízení částku 15 488 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný není plně svéprávný pro poruchu osobnosti a poruchu chování vzniklou v návaznosti na dlouhodobé a nepřetržité užívání návykových látek, přičemž žalovaný je závislý na užívání kanabinoidů a na metamfetaminu. Opatrovníkem žalovaného byl na základě rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 26 P 377/2012-366, jmenován žalobce. Žalobce umožnil žalovanému bydlet ve své ubytovně v domě č. p. [Anonymizováno] v [adresa] od 1. 4. 2023 do 1. 10. 2023, a to na základě Smlouvy o ubytování uzavřené dne 27. 3. 2025. Žalovanému následně nebyl dán souhlas s dalším ubytováním, usnesením Rady města č. [hodnota] ze dne 4. 9. 2023 nedošlo k prodloužení smlouvy. Žalovaný přesto na ubytovně dosud fakticky bydlí, ačkoli byl k jejímu opuštění vyzván výzvou ze dne 14. 5. 2024. Na ubytovně žalovaný opakovaně ruší noční klid, zejména pouštěním hlasitě televize a ťukáním ostatním obyvatelům na dveře, a dopouští se občasného porušení provozního řádu ubytovny, např. kouřením na pokoji.

3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně. Mezi žalobcem jako vlastníkem nemovitosti, ubytovny a žalovaným zastoupeným hmotněprávním opatrovníkem - žalobcem, byla uzavřena smlouva o ubytování na dobu určitou (§ 2201 a násl. o. z.), na základě které žalobce přenechal žalovanému do užívání lůžko v místnosti ubytovny se společným příslušenstvím. Nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby k 1. 10. 2023, přičemž žalobce neměl zájem na prodloužení nájmu. Žalovaný se po tomto datu z ubytovny neodstěhoval. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalobce je sice vlastníkem předmětné nemovitosti a současně dochází ze strany žalovaného k zásahu do jeho práva (žalovaný předmět nájmu žalobci neodevzdal a nadále jej bez právního důvodu užívá), nicméně v dané věci je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný je osobou omezenou ve svéprávnosti pro duševní poruchu ovlivňující jeho chování a žalobce byl jmenován jeho opatrovníkem. Povinností žalobce jako opatrovníka žalovaného je dle soudu prvního stupně podle § 457 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) sledovat zájmy žalovaného a naplňovat jeho práva, dle § 466 o. z. udržovat s žalovaným vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy. Z toho důvodu soud prvního stupně zkoumal, zda právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva vyklizením žalovaného z ubytovny není v rozporu s jeho povinností veřejného opatrovníka náležitě chránit zájmy žalovaného, resp. zda jednání žalobce není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. Přestože měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalovaný se na ubytovně dopouští porušování provozního řádu a že jeho chování odůvodňuje neprodloužení ubytovací smlouvy, zdůraznil, že mezi povinnosti žalobce jakožto opatrovníka žalovaného patří i zajištění bytové potřeby žalovaného. Za situace, kdy žalobce k poučení soudu prvního stupně neprokázal, kde by žalovaný v případě vyhovění návrhu žalobce bydlel, a že by reálně žalovanému hrozil život na ulici, ačkoliv trpí duševními poruchami, pro které byl omezen ve svéprávnosti a které jej limitují v běžných činnosti, je třeba uzavřít, že v možnostech a schopnostech žalovaného není si bez pomoci svého opatrovníka sehnat sám jiné ubytování, a proto je třeba poskytnout žalovanému ochranu v podobě zajištěného bydlení. Pokud pak žalobce k podpoření svého návrhu upozorňoval na § 63 o. z., který vyjmenovává osoby, které se nemohou stát opatrovníkem a mezi které patří i provozovatel zařízení, v němž opatrovanec pobývá, soud prvního stupně uzavřel, že to byl právě žalobce, který žalovaného ubytoval ve své ubytovně, ačkoli byl jeho opatrovníkem, a proto není na místě se nyní tohoto ustanovení dovolávat. Ze všech uvedených důvodů s ohledem na princip dobrých mravů podle § 2 odst. 3 o. z. odepřel soud prvního stupně žalobci ochranu jeho práva vyplývajícího z ustanovení § 1040 o. z. na vyklizení žalovaného z nemovitosti žalobce a žalobu zamítl, přičemž uvedl, že rozsudek má povahu rozhodnutí pouze tzv. ,,pro tentokrát“ s tím, že pokud by došlo k podstatné změně okolností, které byly podkladem pro odůvodnění tohoto zamítavého rozsudku, není vyloučeno, aby se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického k předmětné nemovitosti dle § 1040 o. z. v novém soudním řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který jako hlavní důvod zamítnutí žaloby uvedl povinnost žalobce, jako opatrovníka žalovaného, zajistit mu bydlení, případně bytovou náhradu. Tato povinnost není uvedena v žádném zákonném ustanovení, skutečnost že byl žalovaný dočasně ubytován na ubytovně žalobce, byla pouze dobrá vůle žalobce. Žalovaný je povinen dodržovat ubytovací řád, stejně jako ostatní ubytovaní, což však opakovaně a dlouhodobě nečinil, a proto také nebyla nájemní smlouva, která byla se žalovaným uzavřena na dobu určitou, prodloužena. Žalovaný tak užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, za jejich užívání ničeho nehradí. Postupem soudu byla upřednostňována práva žalovaného na úkor práv jiných fyzických osob, které totožné ubytovací zařízení užívají, případně užívat mohou, vhodnějším a využitelnějším způsobem, než žalovaný. Předmětné ubytovací zařízení není zdravotnickým ani sociálním zařízením, ve kterém by mohly být ubytovány osoby s duševními chorobami. Žalovaný vzhledem ke své diagnóze potřebuje pravidelný dohled a péči, kterou mu však žalobce z pozice opatrovníka nemůže v daném typu zařízení zajistit. Podle žalobce se měl soud prvního stupně zabývat pouze návrhem na vyklizení ubytovacího prostoru, kdy v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný užívá tento prostor bez právního důvodu. Předmětem zkoumání tak nemělo být zjišťování možností žalovaného získat jiné ubytování nebo povinnost žalobce zajistit žalovanému bydlení či jiné sociální služby. Žalobce v pozici veřejného opatrovníka vykonává pouze přenesenou působnost obce. Obec pouze supluje povinnost státu, a proto dle žalobce není možné v daném řízení slučovat rozhodování o jeho právu na vyklizení žalovaného s posuzováním povinnosti obce jako veřejného opatrovníka. Žalobce nad rámec uvedeného však dlouhodobě usiluje o zajištění umístění žalovaného do zařízení, které by odpovídalo jeho diagnóze, zatím však bezúspěšně. Žalobce tedy považuje svoji žalobu za důvodnou a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení žalovaného vyhoví. Při odvolacím jednání dle 17. 12. 2025 žalobce uvedl, že žalovaný je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, v ubytovacím prostoru má však nadále své věci, proto trvá na podaném odvolání s tím, že je stále znemožněno prostory opravit a případně dále pronajmout.

5. Kolizní opatrovník žalovaného ve vyjádření během odvolacího jednání dne 17. 12. 2025 uvedl, že se žalovaným není v podstatě v žádném kontaktu, informace o tom, že žalovaný je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, je i pro něj nová. Má však za to, že by mělo být důsledně posouzeno, zda jednání žalobce je v souladu s dobrými mravy, když je z obsahu spisu zřejmé, že i jednotlivé složky žalobce mají odlišná stanoviska k vyklizení žalovaného.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

7. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění a závěrů. Podstatné skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, považuje odvolací soud za správné. V tomto směru proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně byla shrnuta v odstavci 2. tohoto rozsudku.

8. Odvolací soud doplnil dokazování podle § 213a o. s. ř. výpisem z Centrální evidence vězňů ke dni 17. 12. 2025, ze které bylo zjištěno, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 17 T 88/2025, odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody dne 7. 10. 2025, plánovaný konec výkonu trestu je 7. 6. 2026.

9. Z vyjádření žalobce u odvolacího jednání bylo zjištěno, že žalovaný doposud nevyklidil ubytovací prostory, které užíval, má v nich nadále všechny své osobní věci.

10. Podle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Podle § 466 odst. 1 o. z., k povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.

12. Podle § 2 odst. 3 o. z., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

14. Po právní stránce soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný v nemovitosti žalobce bydlel bez právního důvodu, když uplynula doba, na kterou bylo užívací právo žalovaného sjednáno Smlouvou o ubytování uzavřenou mezi účastníky dne 27. 3. 2023, a že tyto prostory nebyly dosud vyklizeny, a tedy žalobci svědčí právo domáhat se postupem podle § 1040 odst. 1 o. z. ochrany svého vlastnického práva vyklizením žalovaného.

15. Soud prvního stupně se poté správně zabýval otázkou, zda v daném případě nedochází ke kolizi práva žalobce na ochranu jeho vlastnického práva ve vztahu k předmětné nemovitosti s nějakým právem na straně žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavírá, že žalovanému žádné konkrétní kolidující pozitivní právo, tzn. právo, které by jej k užívání předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce opravňovalo, nesvědčí.

16. Takové konkrétní pozitivní právo žalovaného nelze odvodit z výkonu funkce žalobce jako veřejného opatrovníka žalovaného ustanoveného mu dle § 471 odst. 2 o. z. Ustanovení § 465 a násl. o. z. o opatrovnictví člověka sice upravují jednotlivé povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci (zejména v § 466 o. z.), z žádného z nich však žádnou výkladovou metodou nelze dovodit úředně vymahatelnou povinnost opatrovníka, a to ani opatrovníka veřejného, zajistit uspokojení bytové potřeby opatrovance v nemovitosti v jeho vlastnictví. Úředně vymahatelnou povinnost žalobce k zajištění bydlení žalovanému v nemovitosti ve svém vlastnictví nelze dovodit ani z postavení žalobce jako obce s rozšířenou působností. Ta má sice v rámci své samostatné působnosti dle § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, pečovat v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro uspokojování (mimo jiné) i bytových potřeb svých občanů, avšak ke konkrétní povinnosti ve smyslu výše uvedeném toto zákonné ustanovení však žalobce vůči žalovanému nezavazuje.

17. Z pozice obce s rozšířenou působností lze u žalobce, co se týká zajištění ubytovací potřeby, jako určitou vymahatelnou povinnost dovodit pouze povinnost upravenou v § 92 písm. a) zákona o sociálních službách, tedy povinnost zajistit dotčené osobě v nezbytném rozsahu sociální službu (i ubytovací) k zajištění okamžité pomoci v případě akutní potřeby řešit situaci ohrožující její život nebo zdraví. Ani z takto zakotvené povinnosti však nelze dle odvolacího soudu dovodit vymahatelnou povinnost žalobce ve své nemovitosti zajistit žalovanému dlouhodobé uspokojování jeho bytové potřeby.

18. Konkrétním pozitivním vymahatelným právem, které by žalovaného opravňovalo k užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce, není ani obecně deklarované právo žalovaného na důstojný život.

19. Závěr o tom, že právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva vyklizením žalovaného z předmětné nemovitosti v daném případě nekoliduje se žádným konkrétním právem žalovaného, které by ho opravňovalo tuto nemovitost užívat, však nebrání tomu, aby důvodnost žaloby byla podrobena testu korektivu možného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., případně korektivu možného rozporu výkonu práva s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z., jak také správně soud prvního stupně učinil.

20. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný svým chováním v rozporu s ubytovacím řádem dlouhodobě znemožňoval žalobci poskytnout ubytovací prostory v jeho nemovitosti dalším zájmovým osobám, opakovaně narušoval soužití v užívaných ubytovacích prostorech. Takovéto jednání žalovaného je tak důvodem pro vyhovění žalobcovu požadavku na vyklizení žalovaného z nemovitosti žalobce. V současné době (minimálně pak do června roku 2026) je žalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody, a i proto za dané situace není třeba zohlednit další bytové možnosti žalovaného např. uložením delší lhůty k vyklizení nemovitosti žalobce, ale naopak je namístě umožnit žalobci, aby ubytovací prostory mohl převzít, upravit je k dalšímu možnému využití a věci žalovaného řádně v souladu s § 341 o. s. ř. uložit do úschovy, a jako veřejný opatrovník žalovaného pomoci mu při zajištění ubytování pro dobu po výkonu trestu odnětí svobody.

21. Odvolací soud má proto za to, že všechny výše popsané okolnosti neodůvodňují, aby v daném případě mohlo být jednání žalobce, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva, považováno za rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. toliko z důvodu odlišného právního posouzení změnil, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

23. Odvolací soud stanovil žalovanému k vyklizení nemovitosti žalobce zákonnou 15ti denní lhůtu, když s ohledem na současný pobyt žalovaného ve výkonu trestu není dán důvod pro stanovení lhůty delší (§ 160 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151, za použití § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu před soudy obou stupňů, když odvolací soud přihlédl k povaze projednávané věci a především sociální situaci žalovaného a jeho zdravotnímu stavu.