o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 9. 2021, č. j. 7 C 81/2021 – 245,

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 54 053 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 54 053 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně (výrok I.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 862 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 53 862 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 250 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě ze dne [datum], jíž se žalobkyně domáhala celkem tří nároků, a to zaplacení částky 54 053 Kč s příslušenstvím, kterou místo žalovaného uhradila z titulu nájemní smlouvy, zaplacení částky 53 862 Kč, která představuje jednu polovinu ceny zájezdu na [příjmení] [příjmení], který celý ze svých výlučných prostředků zaplatila žalobkyně, a dále zaplacení částky 2 250 Kč z titulu úhrady ceny opravy kotle nacházejícího se v domě ve spoluvlastnictví účastníků.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný jako nájemci uzavřeli dne [datum] nájemní smlouvu na nájem bytu a dohodli se, že nájemné a zálohy na služby budou hradit rovným dílem, každý 7 250 Kč měsíčně. Za účelem společného hospodaření a bydlení v nájemním bytě založili dne [datum] společný bankovní účet a domluvili se, že platby nájemného a záloh pronajímateli, stejně jako roční vyúčtování služeb, bude za oba zajišťovat žalobkyně. V průběhu roku 2016 i 2017 měl žalovaný z tohoto titulu poskytnout žalobkyni vždy částku 87 000 Kč (12x 7 250 Kč) a v roce 2018, kdy v červnu uzavřeli účastníci manželství, částku 43 500 Kč (6x 7 250 Kč), když platby spojené s nájmem bytu byly splatné vždy do 10. dne v měsíci. Fakticky žalovaný v roce 2016 zaplatil na společný účet částku 151 735 Kč, v roce 2017 103 262 Kč a do konce června roku 2018 částku 37 500 Kč, vůči pronajímateli účastníkům dluh nevznikl (nárok 1). V roce 2016 se žalobkyně s žalovaným dohodli, že pojedou společně na zájezd na [příjmení] [příjmení]. Žalovaný si byl vědom toho, že nemá na takovou dovolenou dost peněz, po naléhání žalobkyně však s cestou souhlasil s tím, že to bude poslední dovolená před tím, než začnou peníze investovat do společného vlastního bydlení. Žalobkyně uzavřela s [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] cestovní smlouvu a zaplatila za dovolenou pro 2 osoby – sebe a žalovaného - celkem 119 724 Kč. V době, kdy účastníci již řešili neshody v manželství, žalovaný uvedl, že žalobkyni dovolenou na [země] doplatí a z tohoto důvodů jí také zaslal platby v celkové výši 6 000 Kč (nárok 2). Žalobkyně zaplatila po rozvodu manželství účastníků, v listopadu 2020, za opravu kotle v domě ve [obec] v jejich podílovém spoluvlastnictví 4 500 Kč (nárok 3).

4. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), ve znění platném a účinném ke dni rozhodných právních skutečností a jeho § [číslo] odst. 1, § [číslo] a § [číslo] odst. 2, pokud jde o posouzení společného závazku vůči pronajímateli, § [číslo] odst. 1 při posouzení nároku na zaplacení jedné poloviny ceny za dovolenou, jako bezdůvodného obohacení a § 1958 odst. 2 při posouzení splatnosti dluhu.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení jedné poloviny výše jí uhrazeného nájemného a záloh, že tento nárok není důvodný. Mezi účastníky nebylo sporné uzavření dohody o placení nájemného a služeb s tím, že každý bude hradit jednu polovinu měsíčních plateb, tj. 7 250 Kč, přičemž žalobkyně bude fakticky platby zasílat na účet pronajímatele. Z tohoto důvodu účastníci založili společný účet, na který oba přispívali, a ze kterého platby (nejen za bydlení) byly hrazeny. Žalovaný v průběhu let, za které žalobkyně požaduje zaplacení jedné poloviny celkem uhrazeného nájemného a záloh (od srpna 2017 do května 2018), zaplatil více, než připadalo na jeho polovinu, konkrétně v roce 2017 částku 103 262 Kč a za leden až červen 2018 částku 37 500 Kč, na žalovaného přitom za rok 2017 připadala povinnost zaplatit na nájemném a zálohách spojených s užíváním bytu 87 000 Kč a za leden až červen 2018 částku 33 000 Kč. Nárok žalobkyně tak soud prvního stupně zamítl. Naopak vyhověl uplatněné žalobě, pokud jde o zaplacení jedné poloviny nákladů na dovolenou na Srí Lance, když uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uhradila sama zájezd pro dvě osoby v plné výši 119 724 Kč a naopak žalovaný neprokázal svoji obranu, že se jednalo o dar ze strany žalobkyně, a proto tak na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud prvního stupně žalovanému uložil zaplatit částku 53 862 Kč se zohledněním již zaplacené částky 6 000 Kč. Důvodnou shledal žalobu, i pokud jde o poslední žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení opravy kotle, když mezi účastníky tato částka ani nebyla sporná, žalovaný nárok uznal. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobkyně byla pouze nepatrně úspěšnější než žalovaný.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.

7. Žalobkyně napadla odvoláním výslovně výrok I. a IV. citovaného rozsudku. Soudu prvního stupně vytýká, že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalovaný, pokud jde o první uplatněný nárok, platby na nájemné a zálohy zasílal na společný bankovní účet. Nepopírá, že by takovýto účet nevedli, za účelem společného hospodaření jej skutečně založili, avšak žalovaný opakovaně na účet nepřispíval, resp. nepřispíval v plné výši či včas, na účtu tak nebyl dostatek finančních prostředků k úhradě nájemného a nezbývalo žalobkyni než tyto zaplatit ze svých výlučných prostředků. Za situace, kdy žalovaný finanční prostředky na účet složil, opakovaně je vyčerpal pro svou výlučnou potřebu. Žalovaný pak skutečně na osobní účet žalobkyně úhrady dorovnával, ale některé pouze částečně či po upomínkách ze strany žalobkyně, a o žalovaným zaplacené částky také žalobkyně svůj nárok ponížila. Soud prvního stupně zcela zjednodušujícím způsobem učinil součet plateb žalovaného odeslaných na společný účet za jednotlivá rozhodná období, aniž by se blíže zabýval výdaji či čerpáním ze strany žalovaného, které po zaplacení částky na účet činil. Soudem provedený výpočet pak, pokud jde o rok 2018, neodpovídá ani skutečnosti, protože pokud žalovaný zaslal na společný účet 37 500 Kč, hrazení nájmu a záloh měla odpovídat platba celkem 43 500 Kč, takže tato částka ani nedosahuje kýžené poloviny plateb za užívání bytu, které účastníci byli povinni hradit. Soud prvního stupně se nezabýval ani daty, ke kterým měly být jednotlivé platby na nájemné a zálohy hrazeny. V řízení pak nebylo ani prokázáno, jaká dohoda mezi žalobkyní a žalovaným stran fungování společného účtu existovala. Soud prvního stupně tedy sice vypořádával vzájemné vztahy žalobkyně a žalovaného vyplývající z hospodaření na jimi založeném účtu, avšak nesměřoval dokazování k žalobkyní uplatněnému nároku zcela. Pokud pak žalobkyně v řízení celou řadou důkazů prokázala, že platby žalovaného na společný účet byly jím také spotřebovány, soud prvního stupně se s těmito rozpory nevypořádal. Navrhla proto, aby pokud jde o výrok I., byl změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Zároveň má za to, že nesprávné bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a žalobkyni by mělo být přiznáno právo na jejich náhradu v plném rozsahu.

8. Žalovaný napadl svým odvoláním výrok II., nesouhlasí s uložením povinnosti zaplatit žalobkyni jednu polovinu náhrady, kterou platila za zájezd na [příjmení] [příjmení]. Mezi žalobkyní neexistovala žádná dohoda o tom, že by žalovaný žalobkyni měl hradit jednu polovinu předmětného zájezdu, žalovaný neměl na tyto zájezd peníze a takto drahý zájezd odmítal. Dohoda mezi žalobkyní a žalovaným o tom, že se bude žalovaný podílet jednou polovinou na nákladech zájezdu, uzavřena nebyla a v řízení taková dohoda nebyla ani prokázána. Žalovaný stále tvrdí, že se jednalo o dar ze strany žalobkyně. Jestliže tedy nebyla prokázána dohoda mezi účastníky, nemůže být žalobkyně se svým nárokem úspěšná, navrhl proto, aby pokud jde o výrok II., byl nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy o zájezdu jako nedůvodný zamítnut.

9. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že jej nepovažuje za důvodné. Mezi žalobkyní a žalovaným existovala vzájemná dohoda, že žalovaný žalobkyni polovinu ceny předmětného zájezdu uhradí, stejně tak jako existovala v minulosti takováto dohoda ohledně zájezdu na [anonymizováno] v roce 2016. Tato dohoda vyplývá i z textové komunikace, kterou žalobkyně před soudem prvního stupně doložila, a svědčí o ní i fakt, že žalovaný na tento svůj závazek zaplatil tři platby. Naopak žalovaný nikterak neprokázal jeho tvrzení, že se mělo jednat ze strany žalobkyně o dar vůči němu. Navrhla tedy napadený rozsudek ve výroku II. potvrdit.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, odvolání žalobkyně důvodné není.

11. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

12. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedených v bodech 4. – 8. napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud doplnil podle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. dokazování dále uvedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil všechna potřebná skutková zjištění nebo je neprovedl, ač byly navrhovány, či byly navrženy před soudem odvolacím na základě poučení podle § 118a o. s. ř. Z provedených důkazů zjistil následující.

14. Z obsahu výpisu z účtu č. [bankovní účet] (dále i jen„ společný účet“) za roky 2015 – 2018, že tento účet byl veden na jméno žalovaného, založen byl v říjnu 2015. Na tento účet v listopadu 2015 zaslala žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 11 000 Kč, v prosinci 2015 žalobkyně celkem 20 000 Kč, žalovaný celkem 26 200 Kč. Z tohoto účtu byl zaplacen v listopadu nájem a zálohy ve výši 7 250 Kč a v prosinci nájem a zálohy ve výši 14 500 Kč. V roce 2016 na tento účet zaslali účastníci, v lednu žalobkyně 7 400 Kč, žalovaný 15 100 Kč, v únoru žalobkyně 15 000 Kč, žalovaný 12 000 Kč, v březnu žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 14 000 Kč, v dubnu žalobkyně 15 000 Kč, žalovaný 15 000 Kč, v květnu žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 10 335 Kč, v červnu žalobkyně 24 500 Kč, žalovaný 25 000 Kč, v červenci žádný z účastníků nezaslal žádnou částku, v srpnu žalobkyně 25 200 Kč, žalovaný 13 000 Kč, v září žalobkyně ničeho, žalovaný 11 300 Kč, v říjnu žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 11 000 Kč, v listopadu žalobkyně 13 000 Kč, žalovaný 13 000 Kč, v prosinci žalobkyně 12 000 Kč, žalovaný 12 000 Kč. Z tohoto účtu bylo pravidelně každý měsíc zasláno na účet pronajímatele s poznámkou nájem 14 500 Kč. V roce 2017 zaslali účastníci v lednu žalobkyně 12 000 Kč, žalovaný 11 000 Kč, v únoru žalobkyně 13 500 Kč, žalovaný 11 900 Kč, v březnu žalobkyně 22 000 Kč, žalovaný 9 500 Kč, v dubnu žalobkyně ničeho, žalovaný 11 000 Kč, v květnu žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 12 512 Kč, v červnu žalobkyně 12 000 Kč, žalovaný 11 650 Kč, v červenci žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný 11 000 Kč, v srpnu žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný ničeho, žalobkyně z tohoto účtu na svůj výlučný ale převádí částku 6 230 Kč, v září žalobkyně 11 000 Kč, žalovaný ničeho, žalobkyně na svůj účet z tohoto převádí 7 844 Kč a 378 Kč, v říjnu žalobkyně ničeho, žalovaný 11 000 Kč, žalobkyně z tohoto účtu převádí na svůj 4 500 Kč, v listopadu žalobkyně 10 400 Kč, žalovaný 13 500 Kč, v prosinci žalobkyně 2 775 Kč, žalovaný 2 000 Kč. Z tohoto účtu bylo nájemné a zálohy hrazeny ve výši 14 500 Kč od ledna do července, nebyly hrazeny v srpnu, v září, v říjnu a v prosinci. V roce 2018 v rozhodném období požadované žalobkyní od ledna do července žalobkyně na tento účet nezaslala ničeho, žalovaný zaslal v lednu 7 500 Kč, v únoru 1 000 Kč, v březnu 7 500 Kč, v dubnu 8 000 Kč, v květnu ničeho, v červnu 13 500 Kč. Žalobkyně na svůj účet z tohoto účtu poslala v lednu 3 400 Kč, v březnu 5 170 Kč, v dubnu 6 900 Kč a v červnu 18 000 Kč. Nájem a zálohy z tohoto účtu v roce 2018 placeny nebyly. I po uzavření manželství účastníků v červnu 2018 žalovaný dále na tento účet zasílal částky v září 12 000 Kč, v říjnu 11 000 Kč a v listopadu 17 000 Kč. Žalobkyně ze společného účtu v průběhu let 2016 2020 převáděla na svůj účet č [bankovní účet] nepravidelně různě vysoké částky s poznámkami nákup, [příjmení], A převod, např. i [datum] 14 500 Kč, [datum] 6 230 Kč s poznámkou doplatek na nájem + nákup, [datum] 3 500 Kč nájem.

15. Z výpisů z účtu žalovaného u [anonymizováno] č. [bankovní účet], že zaslal žalobkyni [datum] na její účet 11 000 Kč a 630 Kč, [datum] 6 606 Kč, 15. 1, 2018 3 500 Kč s poznámkou 3 500 tobě, 7 500 na společný, v únoru 2018 zaslal žalobkyni 3 500 Kč.

16. Ze vzájemné korespondence účastníků v prosinci 2016 (č. l. 65, 66), že účastníci si psali ohledně dovolené, žalovaný opakovaně uváděl, že je to pro něj hodně peněz, zpočátku hovořil o dovolené žalobkyně. Nakonec souhlasil se [země] s tím, že to pro něj bude asi poslední drahá dovolená, pak by chtěl dávat finance na úspory.

17. Z korespondence účastníků (č. l. 368), že žalobkyně píše žalovanému„ co se týče těch peněz, víš, že prachy neřeším! Nemám problém za tebe platit stejně tak jako ty za mě!…“, (čl. 393, 394) ze sms zpráv ze dne [datum], že žalovaný píše …“ za další jedeme od teď půl na půl…doplatím [anonymizována tři slova]“, žalovaná odpovídá…„ jedinej, kdo řeší a mluví pořád o penězích jsi jedině ty….Nikdy sem neměla problém za tebe cokoli platit, netlačila jsem na tebe, abys mi všechno platil hned…“

18. Z výpisu účtu žalobkyně č. l. [bankovní účet], že na tento účet zaslat žalovaný ze svého účtu č. [bankovní účet] dne [datum] 500 Kč s poznámkou [země], dne [datum] 900 Kč s poznámkou 500 [země] 400 hypo, dne [datum] 5 000 Kč s poznámkou [země].

19. Z potvrzení podepsaného žalobkyní datovaného [datum], že se jedná o potvrzení bankovních transakcí z výlučných prostředků žalobkyně, s tím, že k tomuto prohlášení má být přihlédnuto v případě, že dojde mezi účastníky ke sporu o majetkové vyrovnání. Jsou zde uvedeny platby za pozemek 600 000 Kč, za projekt 45 000 Kč a za dovolenou na [země] 45 000 Kč.

20. Z výpovědi žalobkyně zjistil, že pokud jde o sporný zájezd na [příjmení] [příjmení], již v létě 2016 byli účastníci na dovolené na [anonymizováno], tu hradila v plné výši žalobkyně a polovinu jí následně žalovaný zaslal. Neměla tedy důvod pochybovat, že by tomu tak nebylo i v případě dovolené na [země]. Dovolenou na [země] vyhledali společně, nevyžadovala po žalovaném žádné potvrzení ani příslib, že danou částku zaplatí. Dohoda byla taková, že žalobkyně dovolenou zaplatí a žalovaný následně bude svou polovinu splácet měsíčními splátkami, až se z dovolené vrátí, to se však nestalo. Na dovolené došlo k zásnubám, předpokládá tedy, že žalovaný měl za to, že platba dovolené byla jakási„ odměna za zásnuby“. Žalovaný nikdy neplatil nic včas, bylo to i v případě nájmu. Je pravdou, že žalobkyně sepsala potvrzení, ve kterém uvedla, že jí žalovaný za dovolenou dluží 45 000 Kč, ale to bylo jen pro případ vzájemné dohody, resp. následného vyrovnání za situace, kdy obdržela peníze od svého dědečka, které byly částečně určeny i žalovanému a tuto částku od celkové sumy odečítala. Žalobkyně uvedla, že skutečně měli se žalovaným dohodu o společném účtu, který zřídili a o částkách, které budou na tento účet posílat. Stávalo se však, že na účtu nebyla dostatečná hotovost v době, kdy se měl hradit nájem a náklady za bydlení, proto je hradila ze svého účtu. Domnívá se, že žalovaný již při sjednávání zájezdu na [příjmení] [příjmení] neměl dostatek finančních prostředků na jeho zaplacení, ovšem o jeho materiálním zajištění a příjmech neměla informace. Nedokázala vysvětlit, z jakého důvodu v roce 2018 na účet již ona sama ničeho neplatila.

21. Odvolací soud nedoplnil dokazování dalšími navrhovanými důkazy, zejména ze strany žalovaného, jako je deník ze [země], neboť v posuzovaném případě leželo důkazní břemeno týkající se dovolené na [země] na žalobkyni a s ohledem na níže uvedené právní závěry odvolacího soudu, byl tento důkaz nadbytečný. Odvolací soud nedoplnil dokazování ani žalovaným předloženými listinami o podaných trestních oznámeních, o projednání přestupku a znaleckým posudkem MUDr. [jméno] [příjmení], PhD., neboť tyto listiny měli sice osvědčit zejména věrohodnost žalobkyně, avšak s ohledem na důkazní břemeno v řízení, které tíží žalobkyni, a na níže přijaté závěry odvolacího soudu, považoval odvolací soud tyto důkazy rovněž za nadbytečné.

22. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud souhlasí se závěry přijatými soudem prvního stupně v bodě 17. napadeného rozsudku, pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení jedné poloviny vynaložených nákladů na nájemné a záloh na bydlení, a na jeho přiléhavé odůvodnění v napadeném rozsudku odkazuje.

23. Podle § 1872 odst. 1 o. z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

24. Podle § 1875 o. z. se má za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

25. Podle § 1876 odst. 2 věta prvá o. z. vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada.

26. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně a doplněného soudem odvolacím vyplývá (a mezi účastníky je nesporné), že ze vzájemného partnerského soužití účastníků vzešla dohoda o založení společného účtu, ze kterého měly být především hrazeny platby nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu na adrese [adresa], ke kterému účastníci, jako nájemci uzavřeli nájemní smlouvu dne [datum]. Účet byl veden na jméno žalovaného, a byl otevřen u [právnická osoba] v říjnu 2015. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení za období roku 2017, 2018, soudy obou stupňů přitom vyšly ze zjištění, že již od roku 2015 fungoval tento společný účet účastníků, jehož existenci nepopíral žádný z účastníků, žalobkyně výslovně potvrdila dohodu o založení společného účtu ve své účastnické výpovědi. Na tento účet měli účastníci vkládat prostředky na nájem a zálohy, kdy na každého z nich připadala měsíčně částka 7 250 Kč. Od roku 2015, od založení účtu, až do prosince 2017, oba účastníci na tento účet pravidelně měsíčně přispívali částkami, které převyšovaly na ně připadající měsíční částky odpovídající dohodnutému nájemnému a zálohám na služby, tedy 7 250 Kč (konkrétně viz. bod 13 tohoto rozsudku). Namítá-li žalobkyně, že žalovaný neplatil na tento účet řádně a včas, a tudíž v některých okamžicích zde nebyl dostatek finančních prostředků, pak tato námitka s ohledem na provedené dokazování je lichá, neboť mezi účastníky, vyjma dohody o tom, že bude fungovat společný účet, na který každý z účastníků bude zasílat finanční prostředky, nebyla blíže specifikována lhůta, do které mají být částky vkládány (a ani jeden z účastníků toto netvrdil). Účastníci používali společný účet, a každý z účastníků měl zároveň vlastní účet. Na účtech je přehledně vidět, kolik každý z nich přinášel do vztahu financí, a jaké byly jejich společné

výdaje - jednoduše lze prokázat, kolik prostředků a v jakém poměru žalobkyně a žalovaný na účet vložili a jak je využívali. Z výpisů z účtů je zřejmé, že příjem žalobkyně byl mnohonásobně vyšší než příjem žalovaného, žalovaný stejně jako žalobkyně měsíčně posílal na společný účet vyšší částky, než odpovídaly jemu stanovenému podílu na nájemném a zálohách na bydlení. Pokud mezi účastníky byla dohoda, že o platby pronajímateli se bude starat žalobkyně, toto shodné tvrzení bylo prokázáno i výpisy z účtů, kdy je zřejmé, že příkazy k úhradě ze společného účtu na účet pronajímatele (případně ze svého výlučného účtu) zadávala výhradně žalobkyně. Jestliže určitý měsíc na účtu nebyly finanční prostředky od žalovaného ke dni odesílání platby za nájem a zálohy spojené s užíváním bytu, tak žalovaný částky vkládal či přicházely z jeho výplaty následně daný měsíc, a s těmito částkami pak účastníci hospodařili, oba měli platební kartu ke společnému účtu a je patrné, že oba měsíčně činili výběry, či prováděli platby za nákupy z tohoto společného účtu. Je tedy zřejmé, že po celou dobu společného soužití se jednalo o společné hospodaření v rámci partnerského soužití, kdy na nákladech na bydlení i nákladech na další hospodaření, se podíleli oba účastníci současně, podle svých možností a příjmů, a lze ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že žalovaný měsíčně zasílal na účet, ze kterého byl hrazen nájem a služby, více než částku, která těmto náhradám odpovídala. Pokud pak v době, kdy od žalovaného částka na účet přišla, již byl nájem a zálohy zaplaceny, je logické, že účastníci tyto částky využívali a s tímto účtem hospodařili i ve prospěch jiných prováděných plateb v rámci společného hospodaření. Také je zřejmé, že pokud žalovaný některý měsíc nepřispěl na společný účet, jako tomu bylo v druhé polovině roku 2017, tak tyto měsíce poslal částky přímo na účet žalobkyně, která naopak bez bližšího odůvodnění, jak sama v účastnické výpovědi uvedla, přestala na tento účet zcela přispívat v roce 2018, a následně veškeré platby odcházely z jejího výlučného účtu, o jehož pohybech nebyl žalovaný obeznámen, a to přesto, že žalovaný i v roce 2018 na společný účet prostředky posílal, a žalobkyně si je z tohoto účtu opakovaně převáděla na vlastní účet. Odvolací námitky žalobkyně v tomto směru tedy odvolací soud neshledal důvodnými a ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že předmětem řízení není finanční vyúčtování partnerského vztahu účastníků; a v rámci společného hospodaření a společného závazku vůči pronajímateli, nevznikl žalovanému vůči žalobkyni žádný dluh.

27. Odvolací soud se naopak neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o žalobkyní uplatněný druhý nárok, a to na zaplacení jedné poloviny nákladů vynaložených na zakoupení dovolené na Srí Lance. Žalobkyně svůj žalobní nárok od počátku opírá o tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda (vnitřní ujednání) o tom, že žalovaný zaplatí polovinu ceny zájezdu na [příjmení] [příjmení]. Na tomto svém tvrzení setrvala po celé řízení, včetně závěrečného odvolacího návrhu.

28. Podle § 1746 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

29. V řízení bylo, jak soud prvního stupně správně uvádí, prokázáno, že žalobkyně zájezd uhradila v plné výši 119 724 Kč ze svých výlučných prostředků. Ze vzájemné korespondence účastníků, výpisů z účtů i z výpovědi žalobkyně vyplývá, že žalobkyně vybrala dovolenou na [země], žalovaný zpočátku nesouhlasil, resp. uváděl, že nemá na takovouto dovolenou peníze. Nakonec s dovolenou souhlasil s tvrzením, že to bude poslední drahá dovolená, než budou účastníci investovat do vlastního bydlení. Spornou otázkou bylo, zda a případně jaká byla mezi účastníky dohoda o finanční účasti žalovaného na zaplacení dovolené. K této sporné skutečnosti tížilo důkazní břemeno žalobkyni, pokud tvrdila, že se žalovaným uzavřela dohodu o tom, že uhradí ½ ceny zájezdu.

30. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010).

Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011).

Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení.

31. Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011).

32. Promítnuto do poměrů projednávané věci, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, která zaplatila zájezd za oba účastníky ze svých výlučných prostředků, aniž by se zabýval zásadním a po celé řízení neměnným tvrzením žalobkyně, že se zaplacení uvedené částky domáhá nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu jí od počátku tvrzené ústní dohody (nepojmenované smlouvy) uzavřené mezi účastníky o tom, že žalovaný poté, co žalobkyně zájezd zaplatila, jí jednu polovinu vynaložených prostředků vrátí. Odvolací soud proto žalobkyni poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., když z důkazů provedených soudem prvního stupně neměl tvrzení žalobkyně o uzavřené dohodě a o závazku žalovaného k úhradě poloviny ceny zájezdu za prokázané. Žalobkyně setrvala na již navržených a soudem prvního stupně provedených důkazech a navrhla doplnit dokazování svou výpovědí. Ani těmito důkazy, které odvolací soud provedl, však nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv konkrétní dohoda o tom, v jaké výši se měl žalovaný podílet na úhradě daného zájezdu, případně jakým způsobem a kdy jej měl splácet, jak tvrdila žalobkyně. Je patrné, že od počátku měl žalovaný (a vyplývá ze vzájemné korespondence účastníků, viz shora) pochybnosti v tom směru, že finančně je tento zájezd mimo možnosti účastníků. Z jeho příjmů je také zřejmé, že cena zájezdu přesahovala měsíční příjem žalovaného i částky běžně účastníky vynakládané v rámci společné domácnosti. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi rovněž výslovně uvedla, že konkrétní dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla, ale nepochybovala o tom, že žalovaný se bude podílet na úhradě zájezdu, protože se tak stalo již v minulosti. Je-li pak odvolací námitkou žalobkyně skutečnost, že v případě dovolené na [anonymizováno] v roce 2016 takováto dohoda existovala a neměla důvod pochybovat, že tomu tak bude o v případě posuzované dovolené, pak s touto námitkou nelze souhlasit, neboť dovolená na [anonymizováno] byla finančně daleko méně náročná, žalovaný sám uznal, že zde mezi účastníky od počátku byla dohoda, že každý bude hradit svůj náklad na dovolenou. V nyní posuzovaném případě naopak je zřejmé, že pokud žalovaný sděloval ve vzájemné komunikaci, na kterou se žalobkyně opakovaně odvolává, že jí přispěje na dovolenou, resp. doplatí [příjmení] [příjmení], stalo se tak až v době rozchodu účastníků, v prosinci 2018, kdy řešili vzájemné spory a rozpad manželského soužití, tedy se nejednalo o dohodu před zakoupením zájezdu, která by v tomto směru byla relevantní, ale o řešení majetkových sporů. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že se žalovaný bude podílet úhradou jedné poloviny na nákladech za zakoupený zájezd. Za procesní situace, kdy žalobkyně tvrdí, že mezi účastníky taková dohoda existovala, nebylo na místě posuzování nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, ani nebylo na místě poučit žalovaného k prokázání jeho tvrzení, že se ze strany žalobkyně zaplacená dovolená představovala dar. Takové poučení by přicházelo v úvahu pro případ obrany žalovaného proti prokázanému tvrzení žalobkyně o existenci dohody.

33. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. podle § 220 o. s. ř.

34. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému, který byl ve věci úspěšný (když pouze nepatrný neúspěch spočíval v žalovaném uznaném závazku k úhradě částky 2 250 Kč), vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které odvolací soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

35. Podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 5 540 Kč, vycházeje z tarifní hodnoty 110 165 Kč a náleží za 8 úkonů právní služby za řízení před soudem prvního stupně (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu dne [datum] a [datum] – delší 2 hodin, studium spisu před písemným vyjádřením dne [datum], porada s klientem [datum] a [datum]) podle § 11 odst. 1 písm. a), b), c), f), g) advokátního tarifu, tedy 38 780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 2 100 Kč. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 44 320 Kč.

36. Za řízení před odvolacím soudem vznikly žalovanému, který byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Dle § 7 odst. 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 5 500 Kč, vycházeje z tarifní hodnoty odvolacího řízení 107 915 Kč a náleží za 3 úkony právní služby (účast u odvolacího soudu [datum] a [datum], vyjádření s důkazními návrhy ze dne [datum]) podle § 11 odst. 1 písm. d), g), k ) po 5 500 Kč a za odvolací návrh pouze co do částky 53 862 Kč náleží odměna ve výši 3 500 Kč, tj. celkem 20 000 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 1 200 Kč. Zároveň náleží žalovanému náhrada za promeškaný čas v souvislosti s odvolacím jednáním, podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu dne [datum] a dne [datum] vždy za 4 půlhodiny po 100 Kč, tj. 800 Kč a zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2 694 Kč; tj. celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení 24 694 Kč.

37. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku, místo plnění podle § 149 o. s. ř.