o odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 6. 2021, č. j. 8 C 111/2020-257, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 8 C 111/2020-288,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 44 966,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše o tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 0 Kč. Ve výroku I. doplňujícího rozsudku soud I. stupně žalobu zamítl co do částky 204 853 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 161 833,80 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 43 019,20 Kč od [datum] do zaplacení. Ve výroku II. doplňujícího rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalovaný jako pronajímatel uzavřel se žalobcem ad b) dne [datum] nájemní smlouvu na byt v přízemí domu [adresa] v obci [obec] (dále případně jen„ Dům“). Nájemné bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč a záloha na služby spojené s užíváním bytu ve výši 3 000 Kč měsíčně. Dodatkem ze dne [datum] byla tato nájemní smlouva prodloužena na dobu neurčitou a smluvní stranou na straně nájemce se vedle žalobce ad b) stala i žalobkyně ad a). Dne [datum] byla dále mezi všemi účastníky uzavřena nájemní smlouva i na byt v prvním patře Domu (v tomto domě byly jen tyto dva byty) za měsíční nájemné ve výši 10 000 Kč s měsíčními zálohami na služby ve výši 3 000 Kč. Dne [datum] doručil žalovaný žalobcům výpověď z nájmu obou bytů. Byty žalobci vyklidili ke dni [datum]. Protože žalovaný po celou dobu nájemního vztahu neplnil vůči žalobcům povinnost dle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (dále případně jen „zákon o službách spojených s užíváním bytu“ nebo jen„ zákon o službách“), tedy řádně a včas předat vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu, vznikl žalobcům nárok na zaplacení pokuty dle 13 odst. 1 a 2 zákona o službách ve výši 50 Kč za každý den prodlení. Vzhledem k tomu, že žalobci sami užívali prakticky celý dům, ve kterém byl jen jeden vodoměr, plynoměr a elektroměr, soud I. stupně uzavřel, že z hlediska povinnosti žalovaného doručit žalobcům řádně včas vyúčtování záloh za služby je třeba pro tento konkrétní případ vycházet z toho, že žalovaný měl vůči žalobcům tuto povinnost jen jednu, byť se jednalo striktně právně o porušování této povinnosti ve vztahu ke každému z pronajatých bytů zvlášť. Soud I. stupně proto tento nárok a jeho výši posuzoval jen ve vztahu k bytu v přízemí, ohledně něhož byl nájem sjednán jako první. Vzhledem ke vzniku nájemního poměru bytu v přízemí ke dni [datum] a ke skutečnosti, že zúčtovací období a jeho počátek nebyl mezi účastníky výslovně sjednány, bylo třeba vycházet z toho, že zúčtovací období ohledně bytu v přízemí Domu počíná od uzavření nájemní smlouvy a je dvanáctiměsíční (§ 2 písm. c) zákona o službách). Žalovaný se tak dostával do prodlení s povinností předat řádné vyúčtování vždy od 21. 7. každého kalendářního roku (§ 7 odst. 1 zákona o službách). Žalobci se domáhali pokuty za prodlení s předáním řádného vyúčtování za zúčtovací období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. V případě zúčtovacího období od [datum] do [datum] žádali (s ohledem na možné promlčení) smluvní pokutu až od [datum] (tzn. tři roky nazpět od podání žaloby). Požadavek na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním řádného vyúčtování za všechna tato období omezili ke dni [datum] (datum podání žaloby). Pokud žalovaný tvrdil, že žalobcům předmětná vyúčtování každý rok neformálně, osobně předal, toto tvrzení se mu prokázat nepodařilo. Jestliže v této souvislosti předložil soudu vyúčtování v listinné podobě, datované dny [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], jejich doručení žalobcům nijak neprokázal. Po součtu všech dní prodlení ohledně vyúčtování všech uplatněných zúčtovacích období a s ohledem na časové vymezení nároku na pokutu za prodlení s předáním řádného vyúčtování soud I. stupně určil výši tohoto nároku žalobců částkou 116 900 Kč.

3. Pokud žalovaný v rámci procesní obrany uplatnil k započtení vůči žalobcům nárok na zaplacení dlužného nájemného za měsíce leden a únor 2020 a nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného (§ 2295 o. z.) za měsíce březen a duben 2020, kdy podle něj žalobci předmětné byty vyklidili až v dubnu 2020, tento nárok neshledal soud I. stupně jako důvodný. Žalovaný měl dle něj právo na nájemné jen za prosinec 2019, leden 2020 a část měsíce února 2020, konkrétně do [datum], kdy podle soudu žalobci ukončili nájem vhozením klíčů od bytu do poštovní schránky. Nárok na dlužné nájemné za měsíc prosinec, leden 2020 a část měsíce února, do [datum], dle soudu I. stupně zanikl tak, že z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] soud I. stupně zjistil, že žalobci uhradili na nájemném o 30 000 Kč více než je k tomu zavazovaly nájemní smlouvy, přičemž neplatnost pouze ústního zvýšení nájemného uznal i sám žalovaný prostřednictvím e-mailové zprávy jeho zástupce ze dne [datum]. Tento nárok žalovaného zanikl i v důsledku žalobci uplatněného započtení jejich nároků na vrácení kauce v celkové výši 15 000 Kč a na vrácení přeplatků z poskytnutých záloh na služby.

4. Naopak jako důvodný shledal soud I. stupně žalovaným v rámci procesní obrany vůči žalobcům uplatněný nárok na náhradu škody dle § [číslo] odst. 1 případně dle § 1729 o. z., když vzal za prokázáno, že žalobkyně ad a) porušila, bez naplnění některého z liberačních důvodů dle § 2913 odst. 2 o. z., svou povinnost zaplatit žalovanému kupní cenu za dům [adresa] v [obec]. V důsledku toho žalovaný od kupní smlouvy musel odstoupit a došlo tak k jejímu zrušení. Žalovanému přitom v souvislosti s tímto porušením smluvní povinnosti ze strany žalobkyně ad a) vznikla majetková újma v podobě zmařených výdajů na právní zastoupení pro účely uzavření této kupní smlouvy v celkové výši 108 900 Kč.

5. Jako důvodný však neshledal soud I. stupně žalovaným rovněž v rámci procesní obrany vůči žalobcům uplatněný nárok na náhradu škody za odcizení věcí z předmětných bytů v celkové hodnotě 19 000 Kč a za poškození vnitřního i venkovního zařízení v celkové výši 39 000 Kč. Dle soudu I. stupně se žalovanému v tomto směru nepodařilo prokázat, že by k tvrzenému odcizení a poškození ze strany žalobců vůbec došlo.

6. Soud I. stupně se dále zabýval i důvodností nároku žalobců na vrácení přeplatků z vyúčtování služeb za období od [datum] do [datum]. Soud I. stupně v tomto směru uzavřel, že důvodný je nárok žalobců v celkové výši 61 00,20 Kč Částku 24 034 Kč z tohoto přeplatku však již soud započítal na nárok žalovaného na dlužné nájemné. Z nárokovaných přeplatků tak žalobcům vůči žalovanému náleží částka ve výši 39 966,20 Kč.

7. Celkově soud I. stupně uzavřel, že žalobci, pokud se domáhali po žalovaném zaplacení částky celkem ve výši 249 819,20 Kč, tak důvodný je jejich nárok ve výši 153 866,20 Kč (116 900 Kč + 39 966,20 Kč), žalovaný však úspěšně v rámci procesní obrany uplatnil k započtení částku 108 900 Kč Celkem tak mají žalobci v tomto řízení vůči žalovanému právo na zaplacení částky 44 966,20 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

8. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci v zákonné lhůtě odvolání.

9. Žalobci svým odvoláním napadli zamítavý výrok I. doplňujícího rozsudku soudu I. stupně, a to do částky 108 900 Kč se zákonnými úroky z prodlení, pokud v tomto rozsahu soud I. stupně uznal jako důvodnou procesní obranu žalovaného z titulu nároku na náhradu škody způsobené mu žalobkyní ad a) porušením smluvní povinnosti vyplývající z kupní smlouvy. Namítli v něm především, že k započtení této pohledávky žalovaného na pohledávky žalobců nemohlo platně dojít již proto, že se nejednalo o pohledávku kompenzabilní, protože nelze platně provést zápočet pohledávky, kterou měl žalovaný jen vůči žalobkyni a) na solidární pohledávky obou žalobců. Nárok na tuto náhradu škody pak nemůže žalovaný účinně započíst i proto, že vyhláškou Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2021, č. j. MSPH 92 INS 5107/2020-A-2, bylo vůči žalobkyni ad a) zahájeno insolvenční řízení. Usnesením téhož soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. MSPH 92 INS 5107/2020-A-16, pak byl zjištěn úpadek žalobkyně ad a) a bylo jí povoleno řešení úpadku oddlužením. [příjmení] pohledávka z nároku žalovaného na náhradu škody zůstala kompenzabilní (ve smyslu § 140 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon), měl žalovaný ve dvouměsíční lhůtě od rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku ([datum]) tuto svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit. To však neučinil. Jednalo se přitom o pohledávku, která vznikla ještě před rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku žalobkyně ad a), protože škoda žalovanému výdaji na právní zastoupení vznikla již dnem poskytnutí zdanitelného plnění, tzn. poskytnutím jednotlivých úkonů právní služby ve dnech [datum], [datum] a [datum]. V tomto směru je dle žalobců bez právního významu, že tehdejší právní zástupce vystavil žalovanému fakturu až dne [datum].

10. Při nařízeném ústním jednání pak žalobci své odvolání doplnili tak, že nárok žalovaného na náhradu škody za marně vynaložené výdaje na právní zastoupení není důvodný v plném rozsahu i proto, že za účelně vynaložený výdaj na toto právní zastoupení nelze dle nich považovat úkon právní služby v podobě sepisu nové smlouvy o úschově peněžních prostředků (kupní ceny), protože tato smlouva nebyla žalobkyni ad a) řádně doručena (pouze e-mailovou zprávou), a proto nebyla nikdy řádně uzavřena.

11. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil (doplňující) rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že žalobě bude vyhověno i co do částky 108 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 63 933,80 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 44 966,20 kč od [datum] do zaplacení.

12. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobců zejména uvedl, že dle jeho názoru zákonné podmínky kompenzabilty jeho nároku na náhradu škody za zmařené výdaje právního zastoupení byly splněny. Má za to, že za situace, že od doby rozhodnutí soudu o řešení úpadku žalobkyně ad a) jejím oddlužením, nebyla žalobkyně ad a) oprávněna podat za svou osobu předmětnou žalobu, a to s odkazem na ustanovení § 408 odst. 1 ve spojení s § 249 odst. 1 insolvenčního zákona.

13. Žalovaný svým odvoláním napadl vyhovující výrok I. rozsudku soudu I. stupně v celém rozsahu. Co se týká závěru soudu I. stupně o důvodnosti nároku žalobců na zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného dle § 7 odst. 1 zákona o službách, s tímto žalovaný z podstaty nesouhlasí. Nadále setrvává na svém stanovisku, že předmětná vyúčtování žalobcům, byť neformálně, řádně a včas předával. Nárok na zaplacení pokuty jim proto v žádném rozsahu nevznikl. Pokud žalovaný odeslal žalobcům vyúčtování za posuzovaná období souhrnně v říjnu 2020, činil tak pouze z procesní opatrnosti. Dle názoru žalobce nemá oporu v zákoně závěr soudu I. stupně, že za situace, kdy pronajímatel nestanoví počátek zúčtovacího období, je třeba za tento počátek považovat den účinnosti nájemní smlouvy a že zúčtovací období je dvanáctiměsíční. Soud I. stupně se rovněž v této souvislosti nevypořádal s tvrzením žalovaného, že žalobci za celý kalendářní rok 2017 nezaplatili na zálohách na služby žádnou částku. Žalovaný tak neměl co vyúčtovávat, a proto mu za toto období povinnost předložit vyúčtování nevznikla. Za nesprávný považuje žalovaný rovněž závěr soudu I. stupně, že ke skončení nájmu obou bytů došlo ke dni [datum] tím, že tohoto dne měli žalobci vhodit klíče od bytů do domovní schránky domu, v němž se byty nacházejí. Fikce ukončení nájmu dle § 2292 občanského zákoníku (dále případně jen „o. z.“) může nastat až okamžikem, kdy pronajímateli od nájemce dojde zpráva o tom, že nájemce byt opustil a již jej neužívá. Povinností žalobců jako nájemců proto bylo prokázat, kdy žalovanému doručili zprávu o tom, že byty opustili. Toto důkazní břemeno žalobci dle žalovaného neunesli, resp. žalobkyně neprokázala své tvrzení, že po vhození klíčů do schránky žalovaného po deseti dnech telefonicky o vyklizení bytů informovala. Dle žalovaného je tak třeba uzavřít, že nájem žalobců trval do konce měsíce února 2020, přičemž nájemné, respektive jeho náhradu ve stejné výši dle § 2295 o. z. byli žalobci povinni platit až do této doby, dokud dle něj žalobci byty prokazatelně nevyklidili. I v případě, kdy by měl být nárok na pokutu za prodlení s vyúčtováním služeb důvodný, správně dle žalovaného soud I. stupně usoudil, že toto porušení povinnosti představovalo pouze jeden skutek, a pokuta proto může žalobcům náležet pouze jednou, tzn. nikoli ve vztahu ke každému z bytů zvlášť. Dle žalovaného soud I. stupně rovněž pochybil, pokud jako důvodný uznal nárok žalobců (vyplývající z rozšíření žaloby) na zaplacení částky celkem 43 019,20 Kč z titulu přeplatků z žalovaným poskytnutých vyúčtování služeb za předmětná období. Dle výpočtů žalovaného a po započtení jeho nároku na dlužné nájemné z titulu tvrzených přeplatků ze zmíněných vyúčtování nenáleží žalobcům po právu žádná částka. Za nesprávný považuje žalovaný i závěr soudu I. stupně o neprokázání jeho – v rámci procesní obrany – započítávaných nároků na náhradu škody ve výších 19 000 Kč a 39 000 Kč. Pokud měl soud I. stupně za to, že žalovaný tyto nároky neprokázal dostatečně, měl mu poskytnout v tomto směru řádné procesní poučení, což neučinil. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta.

14. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalovaného zejména uvedli, že považují za správný závěr soudu I. stupně o tom, že k ukončení nájmu ve smyslu § 2292 o. z. došlo ke dni [datum], čemuž odpovídají i skutková zjištění učiněná z provedeného dokazování. Není správná úvaha žalovaného, že pokud by žalobci nezaplatili za kalendářní rok 2017 na zálohách na služby ničeho, neměl povinnost předložit jim za toto období řádné vyúčtování. Tato povinnost pronajímatele totiž dle ustálené soudní praxe není na skutečné placení záloh ze strany nájemce vázána. Z hlediska plnění povinnosti předložit řádně a včas vyúčtování záloh na služby za předmětná období není dle žalobců právně významná snaha žalovaného v podobě ex post doručení vyúčtování (dne [datum]), když je zřejmé, že se jedná o antedatované listiny. Žalobcům byla v rozhodném období ze strany žalovaného doručena pouze jedna listina, ta však po obsahové stránce nesplňovala řádné vyúčtování tak, jak požadavky na obsahovou stránku formulovala ustálená soudní praxe. Vzhledem k tomu, že žalovaný žádným prokazatelným způsobem nestanovil počátek a délku zúčtovacích období, soud I. stupně správně vyšel za použití příslušných právních norem z toho, že zúčtovací období byla ve sledovaném časovém úseku dvanáctiměsíční, přičemž počínala běžet od účinnosti posuzovaných nájemních smluv. Svůj nárok na vrácení přeplatků z vyúčtování záloh na služby žalobci opřeli o výpočty z vyúčtování, které jim žalovaný zaslal v průběhu tohoto řízení ([datum]), přičemž již ve výsledně požadované částce uplatněné v rozšíření žaloby zohlednili nároky žalovaného na dlužné nájemné ve výši, která byla podle nich důvodná. Žalobci se ztotožňují i se závěrem soudu I. stupně o neprokázání nároku žalovaného na náhradu škody k započtení ve výších 19 000 Kč a 39 000 Kč. Žalovaný přes náležité procesní poučení soudu důkazní břemeno ke vzniku této škody a k tomu, kdo za ni odpovídá, neunesl. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. jako správný potvrdil.

15. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláními, včetně závislých nákladových výroků, jakož i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že na místě je jej v určitém rozsahu změnit.

16. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro rozhodnutí věci podstatných skutečností. Tímto dokazováním opatřený skutkový stav shledává odvolací soud jako správný, a proto při svém rozhodování z něj vycházel, přičemž pro stručnost v tomto směru odkazuje na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Co se týče nároku žalobců na pokutu za porušení povinnosti předat včas vyúčtování záloh na služby dle § 13 zákona o službách, odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že žalovanému se v řízení nepodařilo unést břemeno důkazní, že by vyúčtování (za oba předmětné byty) za zúčtovací období, která byla v tomto řízení uplatněna, žalobcům do doby podání žaloby dne [datum], (tzn. do doby, kterou ohraničili časově svůj nárok na pokutu) vůbec předal. Do doby podání žaloby se tedy nepochybně ocitl v prodlení se splněním této povinnosti. Odvolací soud se přitom v této souvislosti ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, podle něhož, zejména s ohledem na zjištěné užívací poměry v Domě (jak jsou popsány již výše), bylo na místě výši této pokuty moderovat (§ 2051 o. z.) tím způsobem, že výše pokuty bude určena, jako by se jednalo o porušení této povinnosti jen ve vztahu k bytu v přízemí Domu (o tuto moderaci se jedná, byť soud I. stupně takto svůj postup výslovně nenazval). Možnost takové úpravy pokuty dle § 13 zákona o službách je soudní praxí přijímána (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Co 1105/2020). Při určení výše této pokuty pak soud I. stupně správně uzavřel, že za situace, kdy žalovaný jako pronajímatel a poskytovatel služeb neunesl břemeno důkazní, že by určil podle § 2 písm. c) zákona o službách, počátek zúčtovacího období pro byt v přízemí domu, přičemž na tomtéž místě zákon stanoví, že zúčtovací období je nejdéle dvanáctiměsíční, je na místě vyjít z toho, že zúčtovací období pro tento byt počíná dnem vzniku nájemního vztahu, tzn. dnem uzavření nájemní ([datum]) smlouvy a je vždy dvanáctiměsíční. Jiný výklad ustanovení § 2 písm. c) zákona o službách pro případy, kdy pronajímatel (poskytovatel služeb) počátek a délku zúčtovacího období výslovně neurčí, by nebyl logický a ani účelný, přičemž nelze pro tyto případy ponechat otázku počátku a délky zúčtovacího období nevyřešenu. Vycházeje z těchto premis pak soud I. stupně správně provedl součet všech dní prodlení žalovaného za uplatněné období a ve vztahu ke všem uplatněným zúčtovacím obdobím. Při zákonné výši této pokuty (50 Kč za každý den prolení dle § 13 odst. 2 zákona o službách) činí tak celkový nárok žalobců částku 116 900 Kč.

18. Na tomto místě je pak třeba poznamenat, že soud I. stupně nepochybil, pokud věc o tomto nároku projednal i ve vztahu k žalobkyni ad a), ač ke dni [datum] bylo vůči ní jako s dlužníkem zahájeno insolvenční řízení (vyhláška Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. MSPH 92 INS 5107/2020-A-2) a usnesením téhož soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. MSPH 92 INS 5107/2020-A-16, pak byl zjištěn její úpadek a bylo jí povoleno řešení úpadku oddlužením. S ohledem na ustanovení § 407 odst. 2 insolvenčního zákona byla žalobkyně ad a) oprávněna uplatnit žalobou (podanou dne [datum]) svůj peněžní nárok v tomto řízení, protože právní mocí rozhodnutí o schválení oddlužení jí bylo navráceno oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, a to i ve vztahu k majetku, který nabude po schválení oddlužení (§ 408 odst. 2 insolvenčního zákona).

19. Na rozdíl od soudu I. stupně neshledal odvolací soud jako důvodný nárok žalobců na zaplacení částky 43 019,20 Kč, který jim měl dle jejich žalobních tvrzení (v rámci rozšíření žaloby) vzniknout z titulu přeplatků na zálohách za služby, ke kterým mělo dojít souvislosti s tím, že žalovaný předal žalobcům dne [datum] vyúčtování záloh za období od [datum] do [datum]. Konkrétně se jednalo o vyúčtování datované [datum] za období od 1. 10. do [datum] (stejné pro všechna média), vyúčtování datované [datum] pro období: plyn od [datum] do [datum], vodné stočné od [datum] do [datum], elektřina od [datum] do [datum], odpady bez uvedení období, vyúčtování datované [datum] pro období: plyn od [datum] do [datum], vodné, stočné od [datum] do [datum], elektřina od [datum] do [datum], odpady bez uvedení období, vyúčtování datované [datum] pro období: plyn od [datum] do [datum], vodné, stočné od [datum] do [datum], elektřina od [datum] do [datum], odpady bez uvedení období a vyúčtování s datem [datum] pro období: plyn od [datum] do [datum], vodné, stočné od [datum] do [datum], elektřina od [datum] do [datum], odpady bez uvedení období (obsah těchto jednotlivých vyúčtování byl již soudem I. stupně sdělen k důkazu).

20. Za situace, kdy tato vyúčtování dle názoru odvolacího soudu nesplňují zákonné předpoklady z hlediska jejich řádnosti a žalovaný tak jejich předložením svou povinnost ve smyslu § 7 zákona o službách dosud nesplnil, nárok žalobců na vrácení přeplatků z vyúčtování za toto celkové období dosud nevznikl, a jejich žaloba je proto v tomto směru pro svou předčasnost nedůvodná.

21. Především je třeba uvést, že žalovanému se v řízení nepodařilo prokázat, že by ve smyslu § 2 písm. c) zákona o službách, došlo z jeho strany v žalobou vymezeném období od [datum] (počátek prvního uplatněného zúčtovacího období pro byt v přízemí Domu) do [datum] (kdy podle žaloby nájem obou bytů v Domě skončil) k určení počátku a délky zúčtovacích období pro každý z předmětných bytů. Logickým a účelovým výkladem § 2 písm. c) zákona o službách tak bylo na místě vycházet z toho, že ve sledovaném období od [datum] do [datum] bylo pro byt v přízemí Domu zúčtovacím obdobím období dvanáctiměsíční začínající vždy od 20. 3. příslušného kalendářního roku počínaje rokem 2013; pro byt na patře Domu bylo zúčtovacím obdobím dvanáctiměsíční období začínající dne 1. 10. příslušného kalendářního roku počínaje rokem 2016. Takto právní úpravou a skutkovými okolnostmi založená zúčtovací období nemohl žalovaný jako poskytovatel služeb se zpětnou platností změnit tím, že dne [datum] zaslal žalobcům vyúčtování za totéž celkové časové období, ale s uvedením zúčtovacích období svým počátkem i délkou jiných. Jiný závěr by byl v rozporu s principem právní jistoty, a to již proto, že by nájemníkům jako příjemcům služeb bylo pro obdobné situace prakticky znemožněno se pokuty za porušení povinnosti dle § 7 odst. 1 zákona o službách domáhat. Dle názoru odvolacího soudu mohl žalovaný platně určit ve smyslu § 2 písm. c) zákona o službách zúčtovací období jiným než uvedeným, výkladem zákona založeným způsobem jen do budoucna. Za situace, kdy tak posuzovaná vyúčtování neodpovídala v daném případě výkladem zákona založeným zúčtovacím obdobím, nemohlo se jednat o zúčtování řádné, ze kterého by mohl vyplynout nárok žalobců na vrácení případných přeplatků záloh.

22. Z hlediska posouzení řádnosti předložených vyúčtování pak rovněž nelze přehlédnout že, byť soud v daném případě přistoupil k moderaci pokuty za prodlení se splněním povinnosti předat vyúčtování záloh na služby tím způsobem, že výši pokuty určil jen za porušení této povinnosti ve vztahu k bytu v přízemí Domu, z hlediska existence povinnosti žalobce jako pronajímatele, resp. poskytovatele služeb předat žalovaným řádně a včas vyúčtování poskytnutých záloh, měl tuto povinnost ve vztahu k oběma bytům, které žalobcům v Domě pronajal. Tomu pak po obsahové stránce měla odpovídat i posuzovaná vyúčtování, ve kterých, z hlediska určitosti mělo být provedeno vyúčtování ve vztahu ke každému z bytů zvlášť, a to i s ohledem na různost zúčtovacích období, jak je zmíněno již výše. I tento nedostatek určitosti vyúčtování musí vést nezbytně k závěru, že žalovaný dosud svou povinnost předat žalovaným řádná vyúčtování za zmíněná období nesplnil, přičemž bez existence řádného vyúčtování nelze se důvodně domáhat vrácení případných přeplatků na poskytnutých zálohách.

23. Na tomto místě je pak třeba uvést, že vzhledem k závěru o dosavadní neexistenci nároku žalobců na vrácení přeplatků záloh na služby, neshledal odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, rovněž jako důvodné započtení části tohoto tvrzeného nároku žalobců (učiněné podáním ze dne [datum]) na – v rámci procesní obrany - uplatněný nárok žalovaného na zaplacení dlužného nájemného za leden a únor 2020.

24. Pokud žalovaný (jak je uváděno již výše) v rámci své procesní obrany uplatnil vůči nároku žalobců na zaplacení pokuty dle § 13 odst. 1 zákona o službách nárok na zaplacení dlužného nájemného za oba byty v Domě za měsíce leden a únor 2020 ve výši celkem 40 000 Kč (nikoli i za prosinec 2019, jak nesprávně uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně) a náhrady nájemného (§ 2295 o. z.) v celkové výši rovněž 40 000 Kč, tuto obranu jako důvodnou shledává odvolací soud pouze v rozsahu nároku na dlužné nájemné za měsíce leden a únor 2020.

25. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobci platby odpovídající nájemnému za měsíce leden, únor, březen a duben skutečně žalovanému nezaplatili, bylo třeba zabývat s otázkou, po jakou konkrétní dobu tohoto období byli k těmto platbám povinni. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný dal žalobcům výpověď z nájmu předmětných bytů s tříměsíční výpovědní lhůtou dne [datum], nájemní poměr podle této výpovědi měl skončit dne [datum] (§ 2286 odst. 1 o. z.). Pokud žalobci tvrdili, že předmětné byty vyklidili před tímto datem, samotná tato skutečnost, byť by byla prokázána a byť by představovala akt opuštění bytu ve smyslu § 2292 věta třetí o. z., však skončení nájemního poměru nezakládá. Nájemní poměr před uplynutím sjednané doby nájmu může skončit jen dohodou zúčastněných stran, jejímž projevem může nepochybně být i vzájemně odsouhlasené předání klíčů. K takovému jednání účastníků však nedošlo. Žalobci sice prokázali, že předmětné byty fakticky ke dni [datum] vyklidili (v tomto směru odkazuje odvolací soud na řádně odůvodněné závěry soudu I. stupně), klíče však žalovanému osobně nepředali a ani jinak nedoručili do sféry jeho dispozice, když v řízení bylo prokázáno, že je pouze vhodili do domovní schránky Domu, v němž se byty nacházejí. Nájemní poměr proto skončil až uplynutím stanovené tříměsíční výpovědní doby, tedy ke dni [datum] a do té doby byli žalobci povinni platit sjednané nájemné. Ke stejnému datu by posuzovaný nájemní poměr skončil i při úvaze, že mezi účastníky došlo k dohodě o ukončení nájmu tím, že žalobkyně ad a), jak uvedla před soudem I. stupně, žalovaného s vyklizením bytů a vhozením klíčů do domovní schránky, bez jeho negativní reakce, seznámila telefonicky přibližně deset dní po faktickém vyklizení. Vzhledem k tomu, že uvedenými skutečnostmi bylo zároveň prokázáno, že žalobci ke dni skončení výpovědní doby předmětné byty fakticky vyklidili, žalovanému vznikl nárok pouze na zaplacení nájemného za měsíce leden a únor 2020, celkem ve výši 40 000 Kč, nikoli již nárok na náhradu nájemného dle § 2295 o. z. za měsíce březen a duben 2020.

26. Pokud žalobci v průběhu řízení před soudem I. stupně vůči tomuto nároku žalovaného uplatnili k započtení nárok na zaplacení částky 30 000 Kč (viz jejich podání ze dne [datum] na č. l. 91 a násl. spisu), tento zápočet neshledal odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, jako důvodný. Především je třeba uvést, že na nárok žalovaného na zaplacení dlužného nájemného za měsíce leden a únor 2020 žalobci v podání ze dne [datum] (adresovanému právnímu zástupci žalovaného) uplatnili k zápočtu z částky 30 000 Kč jen částku 4 000 Kč (zbylou část ve výši 26 000 Kč uplatnili k zápočtu na nárok žalovaného na nájemné a zálohy na služby za prosinec 2019). Celkově je však třeba uzavřít se jedná o pohledávku nejistou, kterou k zápočtu v tomto řízení nelze užít (§ 1987 odst. 2 o. z.).

27. Jak totiž vyplývá z obsahu zmíněného podání žalobců adresovanému právnímu zástupci žalovaného, žalobci uplatnili k započtení částku 30 000 Kč jako nárok na vrácení jimi vypočítaného přeplatku na nájemném a zálohách na služby za rok 2019. V e-mailové zprávě ze dne [datum] adresované první zástupkyni žalobců však právní zástupce žalovaného existenci tohoto přeplatku popírá, když naopak uvádí, že za rok 2019 žalovaný eviduje nedoplatek na zálohách za služby. Za této situace je třeba nakládat s k zápočtu uplatněnou pohledávkou žalobců jako s pohledávkou nejistou, jejíž verifikace by si vyžádala další dokazování nad rámec účelu tohoto soudního řízení, tedy řízení o nároku na zaplacení pokuty dle § 13 odst. 1 zákona o službách. Proto k tomuto zápočtu nebylo možné v tomto řízení přihlédnout. Na nárok žalovaného na zaplacení částky 40 000 Kč z titulu dlužného nájemného za měsíce leden a únor 2020 tak bylo možné zohlednit jen další zápočet žalobců, a to částky 15 000 Kč z titulu práva na vrácení složení kauce po skončení nájmu, když ani žalovaný existenci tohoto nároku nijak nezpochybnil.

28. Jako správný shledal odvolací soud závěr soudu I. stupně, že žalovaný neprokázal naplnění škodně odpovědnostních předpokladů ve vztahu k započtení v rámci procesní obrany uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 19 000 Kč za odcizené věci z předmětu nájmu a ve výši 39 000 Kč za poškození vybavení předmětu nájmu. Soud I. stupně provedl v tomto směru všechny důkazy, které žalovaný navrhl, přičemž bylo mu poskytnuto i poučení dle § 119a o. s. ř. Z provedených důkazů však vyplynul jenom stav vybavení předmětu nájmu k určitému datu, případně hodnota tvrzených odcizených či poškozených věcí. Skutečnost, že by žalobci konkrétní věci z předmětu nájmu odcizili, případně poškodili, těmito důkazy prokázána nebyla. V podrobnostech tohoto závěru odkazuje odvolací soud na odvodnění napadeného rozsudku.

29. Ve své podstatě za správný (s korekcí dále uvedenou) považuje odvolací soud závěr soudu I. stupně závěr soudu I. stupně, že důvodným je, v rámci procesní obrany, provedený zápočet žalovaného částky 108 900 Kč z titulu nároku na náhradu škody. Soud I. stupně v tomto směru správně vyšel z toho, že žalovaný jako prodávající a žalobkyně ad a) jako kupující uzavřeli dne [datum] kupní smlouvu na prodej Domu (resp. Domu jako součásti pozemku, na němž se nachází, spolu s přilehlými pozemky a stavbou garáže) za sjednanou kupní cenu 8 000 000 Kč. V dodatku [číslo] k této smlouvě se žalobkyně ad a) zavázala, že kupní cenu uhradí složením do advokátní úschovy JUDr. [jméno] [příjmení] nejpozději do třiceti pracovních dnů ode dne podpisu tohoto dodatku ([datum]). Tuto svou smluvní povinnost však ve sjednané lhůtě nesplnila. Žalovaný v důsledku toho využil svého práva od smlouvy odstoupit postupem dle § 2002 o. z., přípisem žalobkyni ze dne [datum], čímž došlo ke zrušení kupní smlouvy od samého počátku (§ 2004 odst. 1 o. z.). Na tomto místě je pak třeba poznamenat, že i když úkon odstoupení učinil žalovaný s určitým časovým prodlením od doby, kdy k podstatnému porušení smlouvy ze strany žalobkyně ad a) došlo, jeho právní účinky zůstaly zachovány, protože prodlení žalobkyně ad a) se zaplacením kupní ceny mělo povahu kontinuálního podstatného porušení smlouvy a žalovaný v souladu s § 2003 odst. 2 o. z., využil svého práva později. V příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti ze strany žalobkyně ad a) tak vznikla žalovanému majetková újma v podobně marně vynaložených nákladů na právní zastoupení při úkonech spojených s uzavřením a realizací kupní smlouvy, což po právní stránce založilo jeho nárok na náhradu škody dle § 2913 o. z. Majetková újma se na straně žalovaného projevila ve vzniku jeho platební povinnosti založené výzvou k plnění – fakturou JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] se splatností do [datum] Touto fakturou byly vyúčtovány prokazatelně provedené úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí právního zastoupení, sepsání dodatku [číslo] ke kupní smlouvě ze dne [datum], sepsání smlouvy o advokátní úschově peněžních prostředků (kupní ceny) z téhož dne a v písemném odstoupení od kupní smlouvy ze dne [datum] JUDr. [příjmení] za každý z těchto úkonů právní účtoval smluvní odměnu ve výši 22 500 Kč (která svou výší nedosahuje ani výše mimosmluvní odměny pro účely občanského soudního řízení dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a k tomu částku odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy částku ve výši 108 900 Kč. Všechny tyto úkony právní služby, včetně výše smluvní odměny lze tak dle názoru odvolacího soudu považovat za účelně vynaložené výdaje spojené s uzavřením zmíněné kupní smlouvy a s její realizací.

30. Pokud žalobci namítali nezapočitatelnost tohoto nároku žalovaného na jejich nárok na pokutu dle § 13 odst. 1 zákona o službách z důvodu, že se jednalo o jeho nárok, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení s žalobkyní ad a), případně před rozhodnutím insolvenčního soudu o jejím úpadku, a podléhá proto vypořádaní v tomto insolvenčním řízení, respektive, po dobu insolvenčního řízení žalovaný není oprávněn s tímto nárokem mimo insolvenční řízení disponovat, tuto námitku neshledal odvolací soud jako důvodnou. Nárok žalovaného na náhradu škody v podobě zmařených výdajů za právní zastoupení vznikl teprve okamžikem, kdy na jeho straně došlo k majetkové újmě. Jak bylo podáno výše, má přitom odvolací soud za to, že majetková újma žalovanému v daném případě vznikla teprve okamžikem vzniku jeho platební povinnosti, kterým byla výzva k plnění s určením lhůty splatnosti faktury vystavené JUDr. [příjmení] dne [datum] se splatností ke dni [datum]. Vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení se žalobkyní ad a) ([datum]) a k datu vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o jejím úpadku a jeho řešení ([datum]) je zřejmé, že nárok žalovaného na náhradu škody v daném případě vznikl až po rozhodnutí o úpadku žalobkyně ad a), nejedná se tedy o pohledávku, kterou bylo možno v zákonných lhůtách přihlásit v insolvenčním řízení (§ 140b insolvenčního zákona), a proto jejímu uplatnění zápočtem v tomto nalézacím řízení omezení daná insolvenčním zákonem nebrání.

31. Svým způsobem (jak bude podrobně rozepsáno dále) však dává odvolací soud za pravdu odvolací námitce žalobců, že bylo na místě v souvislosti s tímto uplatněným zápočtem ve výši 108 900 Kč zohlednit skutečnost, že započítávaný nárok na náhradu škody je nárokem žalovaného pouze vůči žalobkyni ad a) nikoli vůči žalobci ad b), přičemž pasivně započítávaný nárok na pokutu dle § 13 odst. 1 zákona o službách, je solidárním nárokem žalobců, vyplývajícím z jejich společného nájmu bytu.

32. Komentářová literatura započitatelnost proti společné (solidární) pohledávce nevylučuje (viz např. komentář k 1984 o. z. v publikaci: [anonymizováno], M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). Dlužník v tomto případě může započíst pouze v rozsahu, který odpovídá podílu spoluvěřitele, respektive v rozsahu, který odpovídá vnitřním podílům spoluvěřitelů, které jsou zásadně určeny jako stejné (s odkazem na § 1122 odst. 3 o. z.).

33. V konkrétních poměrech tohoto případu je proto na místě postupovat takto. Žalobci v daném řízení prokázali existenci solidární pohledávky na zaplacení pokuty (§ 13 odst. 1 zákona u službách) ve výši 116 900 Kč. Na tuto pohledávku, v rámci procesní obrany, došlo k započtení pohledávky žalovaného vůči oběma žalobcům ve výši celkem 25 000 Kč (z titulu nároku na dlužné nájemné v celkové výši 40 000 Kč poníženého o společný nárok žalobců na vrácení kauce ve výši celkem 15 000 Kč). Solidární pohledávka žalobců z titulu nároku na pokutu tak byla ponížena na částku 91 900 Kč. Vzhledem k rovnodílným vnitřním podílům žalobců na této pohledávce činí podíl každého z nich částku 45 950 Kč. Kompenzačním projevem žalovaného z titulu nároku na náhradu škody ve výši 108 900 Kč, který mu však přísluší jen vůči žalobkyni ad a), došlo k zániku její pohledávky z nároku na zaplacení pokuty (odpovídající jejímu vnitřnímu podílu na této pohledávce ve výši 45 950 Kč) v celém rozsahu; pohledávka žalobce ad b) z nároku na pokutu v na něj připadající výši 45 950 Kč však zůstala tímto zápočtem nedotčena.

34. Ve výsledku tak odvolací soud shledává v tomto řízení jako důvodný nárok žalobce ad b) na zaplacení částky 45 950 Kč, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) od data podání žaloby, kdy splatnost tohoto nároku (§ 1958 odst. 2 o. z.) nastala nepochybně již dříve v souvislosti s doručením předžalobní výzvy k plnění. Ve vztahu mezi žalobkyni ad a) a žalovaným pak žaloba není důvodná v žádném rozsahu.

35. Uvedené závěry o rozsahu důvodnosti žaloby se pak promítly do rozsudku soudu I. stupně změnou částí výroků I. a II. tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ve zbývajícím věcném rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci se vůči žalovanému domáhali zaplacení částky celkem ve výši 249 819,20 Kč. V konečném výsledku byl žalovaný ve vztahu k žalobkyni ad a) úspěšný v celém rozsahu, vůči žalobci ad b) byl úspěšný ve významně převažujícím rozsahu (cca 82 %). Má proto dle názoru odvolacího soudu vůči oběma žalobcům právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odůvodněné náklady řízení žalovaného spočívaly v nákladech právního zastoupení v rozsahu sedmi úkonů právní služby po 9 140 Kč (z tarifní hodnoty 206 800 Kč dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/10996 Sb., advokátní tarif) – příprava a převzetí právního zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu, písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], písemné vyjádření ve věci ze dne [datum], účast na ústním jednání dne [datum] a dne [datum] (v délce více než dvě hodiny); a dále v rozsahu pěti úkonů právní služby po 9 300 Kč (po rozšíření žaloby z tarifní hodnoty 249 819,20 Kč dle § 7 bod 6 advokátního tarifu) – písemné vyjádření ze dne [datum], účast na ústním jednání dne [datum] (delší než dvě hodiny), dne [datum] a dne [datum]. K tomu náleží 13 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše povýšeno o DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 138 036,80 Kč.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. Při porovnání výrokových částí rozsudku soudu I. stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) ve věci samé s výrokovou částí ve věci samé tohoto rozsudku odvolacího soudu, jakož i porovnáním odvolacích žádání obou stran sporu, je třeba uzavřít, že ve své podstatě ani jedna z nich na základě svého odvolání nedosáhla lepšího právního postavení. Odvolací soud proto rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na jeho náhradu nemá právo.