o zaplacení částky ve výši 222 140 Kč s příslušenstvím,

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 222 140 Kč se smluvním úrokem z prodlení z částky 218 228 Kč ve výši 54,75 % od 9. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 78 546 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 2. 11. 2021 jako podnikatelé v rámci své podnikatelské činnosti smlouvu o finančním leasingu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 740 000 Kč výhradně pro účely pořízení předmětu financování – automobilu Škoda Karoq 1. Žalovaný splácel poskytnutý úvěr do srpna 2023, avšak téměř po celou dobu trvání nedodržoval stanovenou výši splátek, hradil po splatnosti, různými částkami a nedodržoval ani stanovené označení plateb, dne 3. 9. 2023 se dostal s úhradou splátek do prodlení. Dne 29. 11. 2023 byl proto žalovanému automobil odebrán, neboť jej dobrovolně nevydal. Dne 30. 11. 2023 žalobkyně smlouvu vypověděla a ke dni 3. 12. 2023 zbývající část úvěru žalovanému zesplatnila. Automobil byl následně vydražen v elektronické aukci za 355 371,90 Kč bez DPH. Tuto částku žalobkyně započetla na ostatní pohledávky vůči žalovanému vzniklé v důsledku předčasného ukončení smlouvy, kdy výsledný závazek žalovaného vůči žalobkyni činil 222 140,44 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení této částky nejpozději ke dni 8. 3. 2024, přičemž tato výzva byla žalovanému doručena dne 24. 2. 2024. Přes tuto výzvu ani následnou předžalobní upomínku žalovaný doposud z této částky nic neuhradil.

3. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), § 1970 o. z., § 420 a § 421 o. z., pokud jde o posouzení postavení účastníků v tomto smluvním vztahu, podle § 419 a § 1810 o. z. ve vztahu k tvrzenému charakteru smlouvy jako spotřebitelské a podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a uzavřel, že žaloba je důvodná. V odstavcích 12.-14. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně popsal, z jakých konkrétních částek sestává přiznaná výsledná částka, když odkázal jak na konkrétní zákonná ustanovení hmotného práva, tak i na ustanovení všeobecných smluvních podmínek a sazebníku tvořících součást uzavřené leasingové smlouvy, v bodě 16. pak vyložil, proč a z jakých důvodů je nutné přihlédnout k částkám získaným z dražby elektronické aukce za prodej automobilu bez DPH. Zabýval se tedy podrobně tím, z jaké částky měla žalobkyně odečíst hodnotu zbývajících splátek, a jak velkou zbývající sumu poté započíst na úhradu zbylých dlužných splátek, úroků z prodlení a poplatku za odebrání předmětu leasingu a za zpracování finančního vyrovnání. Zdůraznil, že stěžejním bylo porovnat prodejní cenu, za kterou byl předmět leasingu v uskutečněné aukci prodán a cenu obvyklou, kterou stanovil ve svém posudku znalec [jméno FO]. Připomněl, že prodejní cena činila 355 371,90 Kč bez DPH a cena obvyklá, kterou stanovil znalec, činila 332 590 Kč bez DPH, což znamená, že prodejní cena je vyšší než cena obvyklá stanovená znalcem. Zároveň soud prvního stupně označil rozdíl mezi obvyklou cenou zjištěnou znalcem Kacafírkem 421 000 Kč včetně DPH a cenou zjištěnou znalcem žalovaného [právnická osoba] ve výši 543 000 Kč včetně DPH, za přiměřený. Zohlednil přitom, proč nevycházel ze znaleckého posudku znalce [jméno FO], když tento sám svůj znalecký posudek označil za značně nestandardní, neboť prováděl ocenění bez prohlídky automobilu a až po jeho prodeji. Soud prvního stupně se zabýval způsobem provedení elektronické aukce na portálu [právnická osoba]. Poukázal na to, že žalobkyně postupovala zcela v souladu s podmínkami sjednanými v leasingové smlouvě, když nejprve nechala vozidlo po jeho zabavení ocenit znaleckým posudkem a potom na základě takto zjištěné ceny jej prostřednictvím své spolupracující organizace nabídla v aukci k prodeji, přičemž mezi odebráním vozidla a prodejem v aukci byl pouze krátký časový rozestup řádově jednoho měsíce, bylo zjištěno, že v aukci bylo zhruba 115 příhozů a vozidlo se nabízelo cca jeden týden, tedy dostatečné časové rozestupy, dostatečný počet účastníků aukce na to, aby mohlo býti zjištěno, že byl-li nakonec automobil vydražen za 355 371,90 Kč bez DPH, jedná se o prodejní cenu, která je adekvátní a spravedlivá. Výši úroku z prodlení 0,15 % denně označil soud za adekvátní, když se jedná o vztah dvou podnikatelů, kde žalovaný od počátku smluvního vztahu vystupoval jako podnikatel, toto vyplývá i z jeho obchodního rejstříku, zároveň neposkytl žádná tvrzení ani důkazy, a to ani po poučení soudu prvního stupně, aby prokázal, že byl „slabší stranou“ v tomto smluvním vztahu. Odkázal přitom na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (bod 26. napadeného rozsudku). Zároveň vysvětlil, že v daném vztahu nelze použít přiměřená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, případně občanského zákoníku o spotřebitelské smlouvě. A ve vztahu mezi podnikateli takového charakteru, který byl v tomto řízení zjištěn, se nepoužijí ani přiměřená zákonná ujednání o lichvě. Z uvedených důvodů žalobě jako zcela důvodné vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a jako stěžejní odvolací námitku zopakoval, že v řízení bylo prokázáno, že prodejní cena předmětu leasingu bez DPH neodpovídala obvyklé ceně předmětu leasingu ke dni jeho prodeje žalobkyní. Zdůrazňoval, a to s odkazem na i jím předložený znalecký posudek a dále s tím, že pokud by byl předmět leasingu prodán za cenu obvyklou, nevznikla by žalobkyni za žalovaným v podstatě žádná pohledávka. Zopakoval, že nestandardní byl i samotný aukční prodej, když měl snahu být nápomocen prodeji za co nejvyšší cenu, pravidelně proto kontroloval stránky prodejních serverů, na žádném tento prodej nezaregistroval, tudíž má za to, že aukce nebyla transparentní. Zopakoval, že nebyly připuštěny důkazy, které navrhoval k prokázání toho, že vozidlo bylo po jeho odebrání a zařazení do prodejní aukce v daleko horším technickém stavu, což zjistil, neboť měl vzdálený náhled k vozidlu, žalobkyně se o něj řádně nestarala a snížila tím, jeho faktickou hodnotu. Poukázal také na to, že vozidlo bylo cca tři týdny po prodeji v aukci prodáno třetí osobě za částku 548 000 Kč. Tedy i tato částka by měla být brána jako skutečná tržní, nikoli pak hodnota vozidla, kterou ocenil znalec žalobkyně. Zopakoval svou argumentaci k úrokům z prodlení ve výši 54,75 % ročně, které považuje za nehorázné, rozporné s dobrými mravy i rozporné se zákonem. Mnohonásobně překračují zákonnou výši, což představuje lichevní jednání žalobce. V tomto směru poukázal na to, že i když na druhé straně smlouvy vystupuje podnikatel a ne spotřebitel, dopadají na něj některá ustanovení spotřebitelských smluv, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že úroky, které byly ve smlouvě sjednány, musí být hodnoceny jako neplatné a nepřiměřené. Zopakoval, že soud prvního stupně se také nezabýval úvěruschopností žalovaného jako dlužníka a procesně pochybil, když neprovedl žádná skutková zjištění k doručování dokumentů žalovanému, jako jsou výzva a dokument o finančním vyrovnání, protože takovéto důkazy nevyplývají z napadeného rozsudku. Naopak je zřejmé, že důkazy žalovaného, které byly navrženy, soud pominul, resp. je neprovedl, přestože ve věci by byly relevantní. Zároveň namítá porušení práva žalovaného za situace, kdy neměl dostatek prostoru seznámit se s listinami a listinnými důkazy, které předkládala žalobkyně. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovala na to, že znalec dospěl k tržní hodnotě vozidla po jeho fyzickém přezkoumání a dospěl k částce 421 000 Kč včetně DPH, zatímco znalec žalovaného, aniž by vozidlo reálně prohlédl stanovil tržní hodnotu vozidla 543 000 Kč včetně DPH. Protože v aukci realizovaná prodejní cena činila 430 000 Kč s DPH, což je cena vyšší než zjištěná znaleckým posudkem, je nutné vycházet ze závěrů znalce Kacafírka jako správných. Zdůrazňovala, že při prodeji předmětu leasingu postupovala s náležitou péčí, když prodej realizovala prostřednictvím transparentní veřejné aukce a v souladu s tržními principy, čímž bylo realizovaným prodejem dosaženo maximální možné ceny v daném místě a čase. Akcentovala, že veřejná aukce reálný zájem potenciálních kupců reflektuje mnohem reálněji než inzerované nabídky, které uvádí částku, která je pouhou představou prodejce a od následné skutečné prodejní ceny se může zásadně lišit. Tvrdila, že zvolila transparentní způsob zpeněžení předmětu financování a že skutečnost, jaké prodejní ceny bylo takto dosaženo, je spolehlivým ukazatelem tržní hodnoty vozidla v daném místě a čase. Svou náležitou péči spatřovala v tom, že měla za cíl uskutečnit dražbu předmětného vozidla v co nejkratším čase, ve snaze předejít dalšímu navyšování nákladů a dalšímu poklesu ceny vozidla. Uvedla, že tvrzení žalovaného o horším technickém stavu vozidla při jeho prodeji a prodleva v zahájení prodeje vozidla jsou pouze spekulativní, když vozidlo bylo zabaveno v prosinci 2023 a již v lednu 2024 probíhala aukce vozidla. Za nedůvodné považovala námitky žalovaného, že by na něj mělo být ve smluvním vztahu se žalobkyní nahlíženo jako na spotřebitele, či slabší smluvní stranu a aplikovat tak ustanovení o spotřebitelských a adhezních smlouvách. Žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel za účelem výkonu své podnikatelské činnosti. Stran přiměřenosti úroků z prodlení odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je výše úroku z prodlení 0,15 % denně adekvátní, zejména když se jedná o vztah dvou podnikatelů. Náhradu nákladů řízení, kterou jí přiznal soud prvního stupně, označila za oprávněnou a správně vyčíslenou.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává následující.

9. Není důvodná námitka pochybení soudu prvního stupně, které žalovaný spatřuje v neposkytnutí dostatečné lhůty k prostudování listinných důkazů, zejména znaleckého posudku, předložených žalobkyní. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný nahlížel do spisu a seznámil se s jeho obsahem osobně dne 20. 2. 2025. Dne 7. 3. 2025 bylo do spisu doručeno podání obsahující repliku k vyjádření žalovaného a listinné důkazy, včetně znaleckého posudku znalce Kacafírka. Před tímto jednáním se žalovaný ani jeho právní zástupkyně s obsahem spisu neseznámili. Dne 11. 3. 2025 se konalo ústní jednání soudu prvního stupně, kdy z protokolu o jednání je zřejmé, že byly provedeny všechny již předložené listinné důkazy včetně zmíněného znaleckého posudku znalce Kacafírka. Jednání ve věci bylo následně odročeno na 13. 5. 2025, tudíž měl žalovaný dostatečný časový prostor (dva měsíce) na podrobné seznámení se s listinami, znaleckým posudkem a případnou konzultaci k jeho obsahu. Před jednáním dne 9. 4. 2025 doplnila žalobkyně své vyjádření a předložila přehled všech provedených plateb žalovaného a jejich započtení na dlužnou pohledávku. Toto vyjádření žalobkyně bylo žalovanému, k rukám jeho právní zástupkyně, zasláno soudem prvního stupně dne 11. 4. 2025.

10. Za nedůvodnou považuje odvolací soud i námitku žalovaného, že mu nebyly doručeny zesplatňující dopis a předžalobní upomínka žalobkyně, když obsahem spisu jsou doručenky prokazující převzetí zásilek žalovaným (č.l. 44, přílohy žalobkyně)

11. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovaným byla v souladu s ust. § 1746 odst. 2 o. z. uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky a sazebník, opět v souladu s ust. § 1751 odst. 1 o. z. Odvolací soud dále pro stručnost odkazuje na odst. 12. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterých soud prvního stupně naprosto správně vyčíslil, z jakých konkrétních částek sestává žalovaná částka, včetně právního závěru v bodě 24. napadeného rozsudku.

12. S ohledem na odvolací důvody se odvolací soud zaměřil na posouzení otázky, zda byl správný postup žalobkyně při zjištění tržní hodnoty vozidla a jeho následného prodeje, odečtení hodnoty zbývajících splátek, dále splatných dlužných splátek, poplatku za zpracování finančního vyrovnání a nákladů za odebrání předmětu leasingu, tedy jak velkou zbývající částku měla započíst na jejich úhradu.

13. Předně má za to, že soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že žalovaný uzavřel leasingovou smlouvu jako podnikatel. Konečně sám takto ve smluvním vztahu vystupoval a takto i splácel leasingové splátky. S ohledem na námitky žalovaného v průběhu řízení před soudem prvního stupně tento správně žalovaného poučil podle § 118a o. s. ř., a by svá tvrzení v řízení doplnil a případně prokázal, žalovaný však žádné relevantní důkazy nepředložil ani nenavrhl. Soud prvního stupně tak správně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkázal v odst. 21. odůvodnění napadeného rozsudku a její závěry promítl do svého rozhodnutí adekvátním způsobem.

14. Odvolací soud souhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně vyhodnotil způsob zpracování znaleckého posudku v odst. 23.-24. odůvodnění napadeného rozsudku, a to se zdůrazněním skutečnosti, že znalec žalobkyně na rozdíl od znalce žalovaného měl při vypracování znaleckého posudku k dispozici nejen samotné vozidlo k ohledání, ale k porovnání i skutečné realizované prodeje obdobných vozidel. V tomto směru není důvodná námitka žalovaného, že vozidlo při jeho aukčním prodeji bylo v mnohem horším stavu než při jeho odebrání žalovanému. Jednak tato tvrzení žalovaného zůstala ničím nepodložena, především však z obsahu spisu vyplývá, že vozidlo bylo odebráno 29. 11. 2023, znalec [jméno FO] provedl jeho fyzickou prohlídku dne 13. 12. 2023 a již dne 19. 1. 2024 započala prodejní aukce vozidla, tedy bez časové prodlevy, která by mohla mít vliv na technický stav vozidla.

15. Dále má odvolací soud za to, že žalobkyně zvolila naprosto transparentní způsob zpeněžení předmětného automobilu, když jeho prodej realizovala prostřednictvím řádné veřejné aukce na portálu [právnická osoba]. Veřejná aukce reflektuje reálný zájem potenciálních kupců mnohem reálněji, než např. inzerované nabídky, neboť ihned dochází k faktickému prodeji za konkrétní tržní cenu. Při inzerovaných nabídkách však inzerent uvede toliko částku, která je jeho představou, jakožto prodejce, a která se potom od výsledné faktické prodejní ceny může lišit, a to i podstatným způsobem. Postup žalobkyně, která zvolila uvedený způsob prodeje, je tedy možno označit za tzv. postup s náležitou péčí, neboť realizovaným prodejem dosáhla maximální možné ceny v daném místě a čase, když v aukci bylo vozidlo prodáváno po 4 dny a zaznamenáno bylo 115 příhozů zájemců, což prodejní cenu nakonec zvýšilo oproti ceně stanovené znalcem.

16. Pokud žalovaný ve svém odvolání poukazoval na to, že žalobkyně mohla dosáhnout vyšší prodejní ceny, než je cena obvyklá stanovená znalcem, jestliže by bylo žalovanému umožněno aktivně se podílet na prodejní aukci, ale sám považuje aukci za netransparentní, neboť na jemu známých aukčních portálech tuto aukci nenašel, nelze žalovanému přisvědčit, neboť bylo na něm samotném, aby byl aktivní a od žalobkyně si případně vyžádal relevantní informace, kdy a kde bude aukce probíhal, aby mohl poskytnout svoji součinnost. Konečně takovýto postup předpokládala i leasingová smlouva v bodě 4.3.2.

17. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalovaného, že byl předmět leasingu prodán za nepřiměřeně nízkou cenu a že se tedy jeho prodejní cena odchylovala od jeho obvyklé ceny podstatným způsobem, nemohou nikterak obstát.

18. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalovanému, uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 222 140 Kč, spolu se smluvním úrokem z prodlení z částky 218 228 Kč od 9. 3. 2019 do zaplacení. Úrok z prodlení byl správně přiznán podle § 1970 o. z., když domluvená výše je adekvátní za stavu, kdy leasingová smlouva byla uzavřena mezi dvěma podnikateli.

19. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného nákladového výroku II.) podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměně advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ty jsou tvořeny dvěma úkony po 9 220 Kč podle § 11 odst. 1, písm. d), g) (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 26. 11. 2025), a § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 8 odst. 1 advokátního tarifu a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále byla přiznána 21 % DPH z přiznané odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkové náklady žalobkyně tedy činí zaokrouhleně 23 401 Kč.

21. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., na zákonné platební místo, kterým je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalobkyně.