o zaplacení částky 76 950,24 Kč s příslušenstvím,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 950,24 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené revolvingové smlouvy č. [hodnota], dne 17. 12. 2005 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhá zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi ní a žalovaným byla dne 17. 12. 2005 uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byly úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“), se kterými se žalovaný dle prohlášení ve smlouvě seznámil a souhlasil s nimi. Žalovanému byla poskytnuta kreditní karta, prostřednictvím které mohl čerpat revolvingový úvěr vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné v souladu s úvěrovými podmínkami a úvěrovou smlouvou zvýšit sjednaný úvěrový rámec. Žalobkyně uvedla, že sjednaný úvěrový rámec činil 75 000 Kč a žalovaný se jej zavázal řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, část čerpaného revolvingového úvěru a pravidelné poplatky. Žalovaný prostřednictvím kreditní karty průběžně čerpal peněžní prostředky, přičemž byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec. V úvěrové smlouvě ze dne 17. 12. 2005 byla sjednána výše úvěrového rámce 15 000 Kč, který měl být uhrazen ve splátkách po 600 Kč. Ze smlouvy o úvěru není zřejmé, od kdy měly být splátky hrazeny. Termín splatnosti splátek byl stanoven k 20. dni v kalendářním měsíci. V hlavě 3, § 5 ÚP bylo sjednáno, že maximální částka, kterou je žalovaný oprávněn z úvěru čerpat, je dána nevyčerpaným zůstatkem úvěrového rámce. V § 6 ÚP byla sjednána možná změna výše stávajícího úvěrového rámce, přičemž k navýšení úvěrového rámce mohlo dojít pouze na základě dohody stran. Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 258 730,10 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni částku 290 979,56 Kč. Žalobkyně zesplatnila poskytnutý úvěr ke dni 12. 6. 2024 s tím, že žalovaný porušil závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 12. 6. 2024 ve výši 76 950,24 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 74 910,24 Kč, poplatku ve výši 440 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázaná tvrzení žalobkyně, že tvrzený úvěr byl žalovanému poskytnut na základě předložené smlouvy o revolvingovém úvěru.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že poskytnuté finanční prostředky nebyly žalovanému poskytnuty na základě tvrzené smlouvy o úvěru, a jelikož, jak vyšlo najevo z nesporných tvrzení účastníků o celkové úhradě ze strany žalovaného, tato překročila výši poskytnutých finančních prostředků žalobkyní, nemohlo proto dojít na straně žalovaného ani k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy ve věci byl sice úspěšným žalovaný, avšak jemu žádné náklady v průběhu řízení před soudem prvního stupně nevznikly.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu, přičemž navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své odvolání odůvodnila tím, že soud prvního stupně i přes podrobné tvrzení žalobkyně nesprávně zohlednil princip fungování revolvingového úvěru. Na základě této skutečnosti dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaný čerpal na předmětný úvěr mimo sjednanou výši úvěrového rámce. Tato tvrzení však nevyplývají z obsahu spisu a nemají ani oporu v provedeném dokazování a předložených listinných důkazech. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které je možné čerpat maximálně do výše úvěrového rámce. Pokud dlužník celý rámec vyčerpá, musí následně nejdříve na smlouvu něčeho uhradit, aby následně mohl čerpat další finanční prostředky. Jedná se tedy o možnost opakovaného čerpání za výše uvedených podmínek. Není možné, aby, jak uvedl soud prvního stupně, žalovaný načerpal více, než bylo sjednáno v úvěrové smlouvě. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě úvěrové smlouvy finanční prostředky v celkové výši 258 730,10 Kč a na takto zapůjčené finanční prostředky žalovaný uhradil celkem 290 979,56 Kč. Tato skutečnost byla žalobkyní nejen tvrzena, ale i listinnými důkazy v řízení prokázána. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně postiženo nepřezkoumatelností, zároveň pak na základě provedených skutkových důkazů dospěl soud k nesprávným skutkovým zjištěním, a proto jeho rozhodnutí není správné, zároveň má žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně za nedostatečně odůvodněné.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jako věcně správný a ve výroku II. změnil tak, že žalovanému jako plně úspěšnému účastníkovi přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že dne 17. 12. 2005 uzavřel se žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které mu byl poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč, což je jediný, v řízení prokázaný závazek mezi ním a žalobkyní. Dle tvrzení žalobkyně byl úvěrový rámec navýšen na částku 75 000 Kč, avšak v řízení nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, kdy se tak stalo, za jakých podmínek a jakou formou, ani zda byla ověřena bonita klienta. Žalobkyně adekvátně nereagovala ani na poučení soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací argumentace žalobkyně není správná. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nebyly prokázány podmínky pro čerpání dle smlouvy o úvěru na částku 75 000 Kč, žalobkyně v tomto směru účelově dezinterpretuje závěry soudu prvního stupně. Pokud by se prokázala tvrzení žalobkyně, že úvěrový rámec byl navýšen na částku 75 000 Kč, pak žalovaný i v průběhu řízení argumentoval tím, že by bylo nutné danou smlouvu posuzovat podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a především zkoumat bonitu klienta, resp. úvěruschopnost žalovaného, což se v posuzovaném případě rovněž nestalo. Má za to, že žalobkyně tak učinila úmyslně, aby se nevystavila riziku neúspěchu v řízení, pokud by navýšení úvěrového rámce bylo posuzováno právě podle ZoSÚ.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Předně odvolací soud uvádí, že není důvodnou námitka žalobkyně o nepřezkoumatelnosti, či nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku. V souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. je z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, které důkazy v řízení provedl, a jak tyto důkazy právně hodnotil. Především je zřejmé, že se primárně zabýval tvrzeními žalobkyně a při zjištění nesouladu mezi tvrzením žalobkyně a předkládanými důkazy, žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k poskytnutému úvěru a k navýšení úvěrového rámce. Z obsahu napadeného rozsudku pak vyplývá, že pro neunesení břemene důkazního byla žaloba zamítnuta.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se nejprve správně zabýval tvrzením žalobkyně a jí navrhovanými důkazy k tvrzení, že výše úvěrového rámce z předložené smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, činila 75 000 Kč. Jelikož tato skutečnost ze žádného z důkazů předložených žalobkyní nevyplývala, správně soud prvního stupně žalobkyni poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o její povinnost doplnit svá tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání tvrzení, že došlo k navýšení úvěrového rámce, kdy k tomuto navýšení došlo a jakým způsobem. Správně pak soud prvního stupně uzavřel, že na toto poučení žalobkyně nereagovala, žádné důkazy k těmto svým tvrzením nepředložila. Doložila toliko výpis z úvěrového účtu žalovaného.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 3 o. s. ř., zopakoval a doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 17. 12. 2005, č. [hodnota], ze které nad rámec zjištění soudu prvního stupně zjistil, že v § 6 obchodních podmínek vztahujících se k citované smlouvě o úvěru je uvedeno, že „Společnost je povinna novou výši úvěrového rámce klientovi oznámit dopisem. Následky dohody smluvních stran o změně úvěrového rámce pak nastanou až po splnění odkládací podmínky, kterou je telefonický hovor klienta se společností, v němž bude klientem potvrzena písemná dohoda o změně úvěrového rámce na konkrétní výši, stanovenou v dopise. Telefonní číslo [tel. číslo] bude klientovi sděleno v dopise. Pouze klient je oprávněn rozhodnout o tom, zda ke změně úvěrového rámce dojde či nikoli“. Podle § 7 obchodních podmínek „Smluvní strany se dohodly, že od okamžiku zvýšení úvěrového rámce dle hlavy 3, § 6 ÚP se současně mění výše splátky, a to ze stávající výše na částku ve výši 4 % z nové výše úvěrového rámce“.

10. Ze žalobkyní předložené úvěrové smlouvy (jejíž obsah žalovaný nikterak nerozporoval) vyplývá toliko, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva v roce 2005 s úvěrovým rámcem 15 000 Kč a se splátkovým kalendářem pro žalovaného částkou 600 Kč měsíčně. Pokud žalobkyně již v žalobě tvrdila, že úvěrový rámec z uzavřené úvěrové smlouvy činil 75 000 Kč, taková skutečnost z předložených důkazů nevyplynula. Správně tak byla žalobkyně poučena o povinnosti toto tvrzení prokázat, neboť citovaná smlouva o úvěru obsahovala jednoznačná ujednání o tom, jakou formou má dojít ke schválení navýšení úvěrového rámce, a teprve po odsouhlasení navýšení úvěrového rámce způsobem předpokládaným úvěrovou smlouvou mohlo dojít k zde předpokládanému navýšení splátek poskytnutého úvěru, na žalobkyní tvrzenou výši 4% z nového úvěrového rámce.

11. Primární smlouvou o úvěru je nutno po právní stránce posoudit podle právních předpisů účinných v době uzavření úvěrové smlouvy, tedy v roce 2005.

12. Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ,,ObchZ“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se v pochybnostech má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

15. Podle § 506 ObchZ je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

16. Podle § 273 odst. 1 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

17. Podle § 369 odst. 1 ObchZ je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

18. Povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pak byla do českého právního řádu výslovně zavedena až s účinností od 1. 1. 2011, a to zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010“). Tato povinnost byla stanovena v § 9 tohoto zákona, nicméně nikoliv pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Důsledkem porušení této povinnosti byla pouze odpovědnost věřitele za správní delikt, za který mu mohla být uložena pokuta ve smyslu § 20 odst. 2 písm. a) a odst. 5 písm. b) tohoto zákona. V přechodných ustanoveních pak bylo stanoveno, že právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy pak byla tímto zákonem stanovena až s účinností od 25. 2. 2013. Aktuálně je tato povinnost upravena zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016, a to v jeho § 86 a 87 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2016“).

19. K datu uzavření úvěrové smlouvy, v roce 2005, právní předpisy nestanovovaly povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru, a už vůbec ne pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Z uvedeného plyne, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla v každém případě platná. Nadto okolnost, že žalovaný úvěr řádně splácel, naznačuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl. K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ve kterým Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016 nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut).

20. Jelikož však žalobkyně postavila svou žalobu na tvrzení, že došlo k navýšení úvěrového rámce na částku 75 000 Kč, byla povinna toto tvrzení prokázat, neboť i datum případně platně sjednaného navýšení úvěrového rámce, mohl hrát roli při následném právním posouzení platnosti navýšení úvěrového rámce i co do nutnosti žalobkyně zkoumat případnou úvěryschopnost žalovaného k takto navýšené možnosti čerpání úvěru, pokud by k němu došlo za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

21. Podle ust. § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).

22. Samotná žaloba ani její doplnění neobsahovala řádná tvrzení k žalobkyní uváděnému úvěrovému rámci 75 000 Kč, proto byla žalobkyně řádně soudem prvního stupně poučena ve smyslu shora citovaného § 118a o. s. ř. Na toto poučení však před soudem prvního stupně adekvátně nereagovala, tvrzení o datu či formě ujednání o navýšení úvěrového rámce nedoplnila.

23. Ve svém vyjádření při odvolacím jednání dne 27. 8. 2025 pak zástupce žalobkyně uvedl, že „k navýšení úvěrového rámce došlo novou smlouvou na 75 000 Kč dne 16. 6. 2023, kdy byl sjednán dodatek ke smlouvě, který nebyl předložen, sám nevím proč, musel bych se zeptat svého klienta“.

24. Odvolací soud k tomuto vyjádření konstatuje, že za situace, pokud by i byl následně navržen k důkazu tento dodatek smlouvy o navýšení úvěrového rámce, jednalo by se o důkaz nepřípustný ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť důkaz byl označen a tvrzení bylo doplněno až v odvolacím řízení.

25. S ohledem na uvedené pak odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k navýšení úvěrového rámce částkou 75 000 Kč, ke které se váže i žalobcem tvrzená výše splátky, kterou měl žalovaný hradit, a to 4 %. Není pak v možnostech soudu (a není ani povinností soudu), aby toliko z předložených výpisů z účtu či saldo konta plateb přijatých a provedených úhrad přepočítával, jaké částky si žalovaný půjčil a nač, v jaké výši splácel, či jaká byla aktuální výše smluvených splátek. Z předložených výpisů z úvěrového účtu žalovaného je zřejmé, že zpočátku žalovaný platil splátky 600 Kč tak, jak bylo sjednáno původní úvěrovou smlouvou. Ani z těchto výpisů není však zřejmé, kdy by mělo dojít k navýšení úvěrového rámce, žádné čerpání ze strany žalovaného nepřesáhlo částku 15 000 Kč, která byla primárně sjednána a není ani zřejmé, že by došlo k navýšení plateb či se zvýšily splátky na 4 % z nesplacené částky, jak uvádí žalobkyně.

26. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že úvěrový rámec činil 75 000 Kč, a že žalovaný porušil smluvní povinnost, protože nesplácel řádně (zřejmě splátky ve výši 4% z úvěrového rámce), tyto skutečnosti měla primárně řádně tvrdit, a to tak, že by uvedla, od jakého konkrétního data a jakým způsobem došlo k navýšení úvěrového rámce, když žalovaný tuto skutečnost popíral, aby soud mohl přezkoumat, zda k tomuto navýšení došlo způsobem předvídaným úvěrovou smlouvou, či nikoli. Na řádná tvrzení však žalobkyně rezignovala, a pouhé doložení výpisu z úvěrového účtu, strohé tvrzení žalobkyně o výši úvěrového rámce neprokazuje.

27. Odvolací soud proto uzavírá, že za situace, kdy žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní ke svému tvrzení, že došlo k navýšení úvěrového rámce na částku 75 000 Kč, a tím i k případnému navýšení splátek úvěru, nebylo možné v řízení, z jí předložených důkazů zjistit, zda skutečně žalovaný nesplácel své závazky (když je zřejmé, že poskytnutou jistinu včetně určitého navýšení žalovaný zaplatil), nebylo možné uzavřít, že úvěr byl žalobkyní řádně zesplatněn či nikoli. Závěr soudu prvního stupně, pokud žalobu neshledal důvodnou pro žalobkyní neunesení břemene tvrzení a důkazního, je tak správný.

28. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

29. Přestože žalovaný ve vyjádření k podanému odvolání namítal nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolání proti výroku II. o nákladech řízení nepodal, proto odvolací soud s ohledem na potvrzující rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně, nemohl žalovanému náhradu nákladů před soudem prvního stupně přiznat, byť žalovaný byl úspěšný i před soudem prvního stupně a náležela by mu náhrada jemu vzniklých nákladů řízení paušální částkou 300 Kč za jeden úkon v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Odvolací soud je vázán zásadou zákazu reformatio in peius, která znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší právní postavení než v přezkoumávaném rozhodnutí. To platí i co do rozhodování o nákladech řízení.

30. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 201 odst. 1, kdy náklady řízení byly přiznány úspěšnému žalovanému, a to paušálně ve výši 300 Kč za jeden úkon v odvolacím řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání 27. 8. 2025).

31. Lhůta k plnění byla odvolacím soudem určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.