o odvolání žalobce a žalované ad 1) proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 5. 2022, č. j. 12 C 143/2019-224, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2022, č. j. 12 C 143/2019-268,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. určil, že pozemky parc. [číslo] parc. č. st. 86 zapsané na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] I u [stát. instituce], [stát. instituce], ve vlastnictví žalované ad 1) jsou zatíženy služebností inženýrské sítě – vedením kanalizačního řadu – v rozsahu dle geometrického plánu [jméno] [jméno] ze dne [datum], [číslo] 2006, který je nedílnou součástí rozsudku, v prospěch pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] I u Katastrálního úřadu pro středočeský kraj, [stát. instituce], jejichž vlastníkem je žalobce. Ve výroku II. určil, že pozemky parc. [číslo] zapsaný na listu vlastnictví [číslo] katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] I u [stát. instituce], [stát. instituce], ve vlastnictví žalovaných ad 1), ad 2) a ad 3) je zatížen služebností inženýrské sítě – vedením kanalizačního řadu – v rozsahu dle geometrického plánu [jméno] [jméno] ze dne [datum], [číslo] 2006, který je nedílnou součástí rozsudku, ve prospěch pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] I u [stát. instituce], [stát. instituce], jejichž vlastníkem je žalobce. Ve výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě za zřízení služebnosti inženýrské sítě-vedení kanalizačního řadu částku 203 100 Kč, a to každému ve výši 67 700 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku IV. uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice částku 9 503 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Kolíně. Ve výroku V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobci jako vlastníku pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] bylo rozhodnutím [stát. instituce], stavební úřad ze dne [datum] povoleno vybudování splaškové kanalizace, jako součásti kanalizačního řadu (dále případně jen„ kanalizační vedení“) pro rodinné domy, jejichž výstavbu zajišťoval žalobce. Kanalizační vedení mělo být umístěno na pozemcích ve vlastnictví žalobce a částečně mělo vést přes pozemky parc. [číslo] ve vlastnictví žalované ad 1) a parc. [číslo] ve spoluvlastnictví všech žalovaných. Žalobce začal kanalizační vedení užívat v souvislosti s vydáním kolaudačního rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 7. 7. 2008, č. j. SU 35922/08-25989/2008-ved, pro stavbu prvních šesti rodinných domů v dané lokalitě. Výstavba rodinných domů probíhala od roku 2006 do roku 2018. Při výstavbě kanalizačního vedení žalobce neznal skutečný rozsah výstavby, když původně se jednalo o schválený projekt na výstavbu šesti rodinných domů, v současné době je jich čtyřicet devět. Mezi žalobcem a žalovanými byla v lednu 2007 (se žalovanou ad 1) a v únoru 2007 (se všemi třemi žalovanými) uzavřena smlouva o bezúplatném zřízení věcného břemene na vedení kanalizace přes zmíněné pozemky ve vlastnictví žalovaných (dále případně jen„ Smlouva“ nebo„ Smlouvy“). Smlouvy v té době nebyly vloženy do katastru nemovitostí, protože mezi žalobcem a obcí [obec], byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, podle které se žalobce po dokončení výstavby rodinných domů zavázal převést inženýrské sítě včetně předmětné kanalizace do vlastnictví obce s tím, že podmínkou ze strany obce byla předchozí kolaudace inženýrských sítí a kanalizace a existence služebnosti. Žalobce přistoupil ke vkladovému řízení výše zmíněných smluv na zřízení věcného břemene až po dokončení výstavby všech rodinných domů. Návrhy na vklad však byly příslušným katastrálním úřadem zamítnuty jednak z důvodu chybného označení žalované ad 1) ve smlouvě, jednak z důvodu, že v těchto smlouvách nebyl odkaz na geometrický plán, který byl k návrhu na vklad přiložen, jednak byla ve smlouvě jako účastník osoba, která již vlastníkem břemenem zatěžovaného pozemku nebyla. Po požadovaném doplnění těchto smluv je však žalovaná ad 1) odmítla podepsat, protože již nesouhlasila s bezplatným zřízením věcného břemene a požadovala náhradu ve výši 500 000 Kč.

3. Vzhledem k tomu, že dosud nebyla uvedená služebnost (věcné břemeno) zřízena, obec Nová Ves I odmítla předmětnou kanalizaci převzít. S ohledem na tuto skutečnost shledal soud prvního stupně naléhavý právní zájem žalobce dle § 80 o. s. ř. na určení existence práva, protože bez jeho zápisu do katastru nemovitostí nemůže žalobce vlastnické právo k této kanalizace na obec převést, aby tak zároveň převzala i odpovědnost za její provozování a údržbu.

4. Dále soud I. stupně zjistil, že až do doby zmíněného vkladového řízení žalovaná ad 1) nijak smlouvy o věcném břemeni uzavřené se žalobcem nerozporovala, nikdy nepožadovala za zřízení věcného břemene náhradu. Navíc ji určitá náhrada byla poskytnuta žalobcem formou bezplatného provedení stavebních prací na jejím domě. Soud I. stupně zavřel, že žalobce zřídil kanalizační vedení oprávněně, v dobré víře, neboť v té době byly uzavřeny Smlouvy (leden, únor 2007). Stavba kanalizačního vedení byla zkolaudována v roce 2007 před kolaudací první etapy výstavby rodinných domů. Kanalizační vedení bylo žalobcem provozováno nepřetržitě několik let, a to až doby podání návrhu na vklad [anonymizováno] do katastru nemovitostí. Držbu žalobce z těchto důvodů shledal soud I. stupně jako dobrověrnou a rovněž shledal naplnění vydržecí doby, když žalobce kanalizační vedení vedoucí přes zmíněné pozemky žalovaných užíval nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, od roku 2007 do roku 2017. Dle soudu I. stupně tedy žalobce za použití § 151n a § 151o zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák“) právo odpovídající věcnému břemenu kanalizačního vedení přes pozemky žalovaných vydržel, a proto žalobě na určení existence tohoto práva vyhověl. O povinnosti žalobce poskytnout žalovaným náhradu rozhodl soud I. stupně na základě úvahy, že věcná břemena by neměla být zřizována bezúplatně, ale za úplatu, odkázal přitom na obdobné závěry vyjádřené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 25/04. Výši této náhrady určil podle znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení].

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobce a žalovaná ad 1) v zákonné lhůtě odvolání.

6. Žalobce ve svém odvolání směřujícím do výroků III., IV. a V. zejména namítl, že soud I. stupně nesprávně rozhodl o určení náhrady za zřízení služebnosti, protože předmětem řízení bylo určení existence služebnosti na základě vydržení nikoli zřízení služebnosti konstitutivním rozhodnutím soudu. S deklaratorním určením existence služebnosti se přitom rozhodování soudu o náhradě za služebnost nepojí. Rozhodnutí soudu o náhradě za služebnost (v částce 500 000) požadovala pouze žalovaná ad 1), a to až ve svém závěrečném návrhu a pouze pro svou osobu, in eventum, pokud by žalobě na určení existence služebnosti mělo být vyhověno. Žalobce dále poukázal na to, že v řízení bylo navíc prokázáno, že žalobce po dohodě se žalovanou ad 1) pro ni, jako určitou kompenzaci provedl stavební práce na úpravě jejího domu v hodnotě 50 000 Kč, přičemž hodnota těchto prací by v dnešních cenách byla minimálně trojnásobná.

7. Dle žalobce namítal, že soud I. stupně rovněž nesprávně rozhodl o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení státu za zpracovaný znalecký posudek. Tento posudek byl zadáván v počáteční fázi řízení, a to za účelem případného uzavření smíru. Pro rozhodování o žalobě na určení existence služebnosti vydržením takový posudek nebyl třeba. Na místě proto dle žalobce bylo rozdělit tyto náklady rovným dílem mezi něj a žalovanou ad 1), když žalovaní ad 2) a 3) se žalobě ani nebránili. Soud I. stupně při svém rozhodování o výši této náhrady nákladů řízení rovněž pochybil, pokud přehlédl, že žalobce zaplatil zálohu na provedení tohoto důkazu ve výši 5 000 Kč. Povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení státu mu tak měla být případně stanovena pouze ve výši 4 503 Kč. Dle žalobce soud I. stupně rovněž nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Žalovaní ad 2) a 3) se této náhrady výslovně vzdali, přičemž ve sporu o určení služebnosti byl žalobce zcela úspěšný. Měla mu proto být přiznána plná náhrada nákladů řízení, a to ve vztahu k žalované ad 1).

8. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, ve výroku IV. tak, že žalobce a žalovaná ad 1) budou povinni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každý částku ve výši 4 751,50 Kč, a ve výroku V. tak, že žalovaná ad 1) bude zavázána vůči žalobci k plné náhradě nákladů řízení.

9. Žalovaná ad 1) v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedla, a to s odkazem na odůvodnění svého odvolání, že žalobce právo ze služebnosti vedení kanalizace nevydržel. K otázce stanovení náhrady za služebnost uvedla, že svůj požadavek na zaplacení částky 500 000 Kč vznesla již v rámci odpovědi na předžalobní výzvu, přičemž na počátku tohoto soudního řízení účastníci souhlasili s vypracováním znaleckého posudku k určení výše této náhrady pro účely případného uzavření soudního smíru. Dle žalované ad 1) přitom mohl soud rozhodnout o náhradě i bez návrhu, postupem podle § 153 odst. 2 o. s. ř., protože právo na tuto náhradu vyplývá přímo z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

10. Žalovaná ad 1) ve svém odvolání, kterým napadala výroky I., II., III a V. rozsudku soudu I. stupně zejména namítla, že soud I. stupně nepřezkoumatelně hodnotil naplnění vydržecí doby pro vznik služebnosti vedení [anonymizováno], když se jednoznačně nevyjádřil k otázce, kdy se měl žalobce držby toho práva uchopit, kdy konkrétně měla vydržecí doba řádně uplynout. Žalovaná ad 1) rovněž nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce držel právo z této služebnosti v dobré víře. Smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřel žalobce se žalovanými v roce 2007, přičemž při běžné opatrnosti a znalosti práva si musel být vědom toho, že ke vzniku právních účinků těchto smluv byl nutný jejich vklad do katastru nemovitosti. Tato okolnost jeho dobrou víru v existenci právního důvodu, který by mohl mít za následek vznik jeho práva odpovídající věcnému břemeni (služebnosti) vylučuje. Navíc, z obsahu rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byly zamítnuty návrhy žalobce na vklad [anonymizováno], se podává, že tyto smlouvy vykazovaly takové vady, pro které je na ně třeba pohlížet jako na smlouvy neplatné, a to zejména z důvodu jejich neurčitosti. Podle ustálené soudní praxe (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2950/2011) přitom i tato okolnost existenci dobré víry v oprávněnost držby práva z věcného břemene vylučuje. Za nesprávné považuje žalovaná ad 1) i rozhodnutí o výši případné náhrady za služebnost. Soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení]. Ta však zjišťovala pouze obvyklou cenu věcného břemene, nikoli výši náhrady za věcné břemeno, která měly být stanovena nejenom podle rozlohy pozemků zatížených věcným břemenem, ale kalkulováno mělo být s hodnotou celých pozemků, které by nebylo možno řádné využívat, a byly by prakticky neprodejné. V náhradě by měl být zohledněn i dočasný zábor pozemků při výstavě kanalizace, jakož i poškození pozemku žalované ad 1), který po výstavbě [anonymizováno] neuvedl žalobce do původního stavu. Při [anonymizováno] všech uvedených nároků lze dojít k částce 500 000 Kč, kterou žalovaná ad 1) nyní po žalobci jako náhradu požaduje. Žalovanou ad 1) nově uplatněný požadavek na zřízení služebnosti vedení [anonymizováno] za náhradu je pak odůvodněn tím, že původní Smlouvy uzavírala v době, kdy žalobce počítal s tím, že na [anonymizováno] bude napojeno pouze deset domů, přičemž v současné době je jich napojeno již čtyřicet devět. Nesprávně soud I. stupně rovněž rozděloval celkovou výši náhrady mezi všechny tři žalované stejným dílem, bez ohledu na výměru zatěžovaných pozemků každého ze žalovaných. Žalovaná ad 1) navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a III. tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, případně, aby v napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalované ad 1) zejména uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně lze dovodit závěr o počátku běhu jeho vydržecí doby ve vztahu k předmětné služebnosti, když z něj vyplývá zjištění, že [anonymizováno] začala být užívána nejpozději od srpna 2008, kdy bylo vydáno kolaudační rozhodnutí ve vztahu k prvním vybudovaným domům v dané lokalitě. Správně soud I. stupně posoudil i dobrou víru žalobce. Žalobce jednal podle písemných [anonymizováno] uzavřených v roce 2007, které žalovaná ad 1) až do roku 2018 nikdy nerozporovala. Žalobce proto důvodně očekával, že Smlouvy platně zakládají věcné břemeno vedení [anonymizováno]. Naopak nemohl očekávat, že žalovaná ad 1) ze zištných důvodů náhle svůj názor změní a bude svůj souhlas s uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti vázat na další podmínky. Podle žalobce se přitom může dobrá víra opírat i o právní titul neplatný nebo jen zdánlivý, a to s poukazem na rozsudek NS ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. V daném případě se navíc dle žalobce nezakládala jeho dobrá víra na titulu neplatném, když obsah [anonymizováno] byl zcela určitý, jednalo se pouze o chyby v psaní, formální nepřipojení geometrického plánu a o následnou změnu jednoho z uváděných vlastníků. [jméno] víru lze dle žalobce dovodit i z ustanovení § 1023 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li proto důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. Žalobce má rovněž nadále za to, že v daném případě soud nemohl bez řádného návrhu rozhodnout o náhradě za služebnost, tuto možnost má jen v případě zřízení služebnosti rozhodnutím soudu, nikoli v případě pouhé deklarace existence služebnosti vzniklé vydržením.

12. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované ad 1) je důvodné, odvolání žalobce důvodné není

13. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že po procesní stránce žalobce prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž ten je dán zejména skutečností, že tímto určením může být dosaženo změny stavu zápisu věcného práva v katastru nemovitostí (byť komentářová literatura pro tento případ s ohledem na ustanovení § 985 občanského zákoníku dovozuje právní zájem na takovémto určení vyplývající přímo ze zákona, který tak není třeba prokazovat – viz komentář k § 985 o. z. v publikaci: Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck).

14. Soud I. stupně zjistil na podkladě provedeného dokazování skutečnosti právně významné pro posouzení věci správně a v dostatečném rozsahu, přičemž tato zjištění jsou shrnuta v odstavci 2. – 4. tohoto odůvodnění. Odvolací soud z nich proto při posuzování věci vycházel.

15. Po právní stránce se žalobce v daném případě domáhá určení existence služebnosti inženýrské sítě – vedení kanalizace (§ 1267 o. z.) přes pozemky (tzn. k jejich tíži) ve vlastnictví žalované ad 1) parc. [číslo] parc. č. st. 86 a ve spoluvlastnictví žalovaných ad 1-3) parc. [číslo] ve prospěch pozemků v jeho vlastnictví parc. [číslo] parc. [číslo]. Tvrzeným právním důvodem vzniku této služebnosti je její vydržení s odkazem na dobrou víru v existenci právních titulů k nabytí práv ze služebnosti v podobě uzavřených [anonymizováno] se žalovanými. Na tomto místě je třeba poznamenat, že podle právní úpravy platné v době uzavírání [anonymizováno] (a platné dosud) povinnost vlastníka strpět na svém pozemku kanalizační vedení nebyla dána ze zákona, tedy právní úpravou zákonného věcného břemene, a proto musela být ošetřena soukromoprávní smlouvou. Zákon [číslo] Sb. o vodovodech a kanalizacích, upravoval (a nadále upravuje) pouze některá jiná práva a povinnosti mezi vlastníky nebo správci vodovodu nebo kanalizace a vlastníky pozemků, nikoli však samotnou povinnost vlastníka strpět na svém pozemku vedení vodovodu nebo kanalizace.

16. Vzhledem k tomu, že vydržecí doba měla dle žaloby započít ještě za účinnosti obč. zák., její délka, včetně okamžiku jejího zahájení a okamžiku jejího naplnění se dle přechodného ustanovení § 3036 o. z. posuzuje podle 151o odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 134 odst. 1 obč. zák. Vydržecí doba je tak pro daný případ desetiletá a počíná běžet od chvíle uchopení zákonem kvalifikované držby práva. Vzhledem k tomu, že k završení vydržecí doby by podle žalobních tvrzení mělo dojít až za účinnosti o. z., je třeba posuzovat ostatní podmínky vydržení již podle příslušných ustanovení o. z.

17. Ve smyslu § [číslo] odst. 1 ve spojení s § [číslo] ost. 1 a § 1090 odst. 1 o. z. je třeba, aby se jednalo o držbu poctivou, pravou a řádnou. Poctivým držitelem věcného práva je ten, kdo vykonává právo v dobré víře, že mu náleží. Podle ustálené soudní praxe se dobrá víra musí vztahovat i k právnímu titulu, na jehož základě mohlo držiteli věcné právo vzniknout. Postačí přitom, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni (služebnosti) náleží (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96).

18. V daném případě žalobce odvíjel svou dobrověrnou držbu práva odpovídajícímu služebnosti vedení inženýrské sítě v podobě kanalizačního vedení mimo jiné od skutečnosti, že se žalovanou ad 1) uzavřel dne [datum] Smlouvu o zřízení věcného břemene kanalizačního vedení ve prospěch pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce k tíži pozemků parc. [číslo] parc. č. st. 86 ve vlastnictví žalované ad 1), a že se všemi žalovanými uzavřel dne [datum] smlouvu o zřízení věcného břemene kanalizačního vedení ve prospěch pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce k tíži pozemku parc. [číslo] ve spoluvlastnictví žalovaných s tím, že k vložení těchto smluv do katastru nemovitostí nedošlo z důvodu, že v průběhu vkladového řízení příslušný katastrální úřad shledal tyto smlouvy z několika různých důvodů jako nevkladuschopné. S ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR je však třeba již na základě tohoto tvrzení, následně v tomto řízení i prokázaného, uzavřít že žalobcova dobrověrná držba práva ze služebnosti kanalizačního vedení přes zmíněné pozemky je vyloučena, protože žalobce si musel být při běžné opatrnosti, rozumně očekávané od každého průměrného občana, vědom toho, že nezbytnou zákonnou podmínkou pro skutečné nabytí práv ze smlouvy o zřízení věcného břemene (služebnosti), tzn. pro nabytí jejích věcněprávních účinků, je vklad těchto smluv do katastru nemovitostí. Jeho případný právní omyl v této otázce nelze považovat za omluvitelný, protože neznalost zákona nikoho omluvit nemůže. Navíc lze důvodně předpokládat, že žalobce vzhledem ke své profesi realizátora bytové výstavby tyto znalosti zákona měl. Žalobce tedy již od počátku věděl, že mu žádný, a to ani domnělý právní důvod (právní titul) k držbě práva z věcného břemene (služebnosti) kanalizačního vedení nesvědčí. Z hlediska existence dobré víry shledává pak odvolací soud jako nepřípadný poukaz žalobce na ustanovení § 1023 odst. 1 o. z. Užívání prostoru pod pozemkem dle § 1023 odst. 1 o. z. je (za splnění tam uvedených podmínek) užívacím právem sui generis, které není služebností, jež by se dala vydržet.

19. Žalobce tedy nikdy nebyl v dobré víře, že mu právo z věcného břemene (služebnosti) kanalizačního vedení přes pozemky žalovaných náleží. Vzhledem k tomu, že tato zákonná podmínka pro nabytí práva služebnosti vydržením nebyla v daném případě splněna, již z tohoto důvodu není možné žalobě na určení existence služebnosti tohoto kanalizačního vedení vyhovět, aniž by bylo třeba zabývat se naplněním dalších zákonných podmínek vydržení tohoto tvrzeného práva, především naplněním vydržecí doby.

20. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) tak, že se žaloba zamítá.

21. Pokud soud ve výroku III. svého rozsudku rozhodl o náhradě za služebnost, pro toto rozhodnutí neměl v tomto řízení dle názoru odvolacího soudu žádnou procesní ani hmotně právní zákonnou oporu. Předmětem řízení byla žaloba o určení existence služebností, které měly vzniknout vydržením. S ohledem na žalobní tvrzení žalobce mohly tyto služebnosti vzniknout jen v takovém rozsahu a obsahu, jaký vyplýval ze [anonymizováno], o které žalobce svou držbu práv ze služebností opíral. Pokud by žalobce tvrzené služebnosti vydržel, jednalo by se o služebnosti bez náhrady za jejich zřízení. Úplata či náhrada za služebnost pro subjekt či objekt služebností zatížený je obligatorní jen v zákonem vymezených případech, zřizuje-li se služebnost rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. § 1030 odst. 1 o. z.). Z tohoto důvodu se v daném případě nejednalo o případ ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., kdy by soud mohl překročit návrhy účastníků. V daném případě žalobce ve své žalobě předmětem řízení rozhodnutí soudu o náhradě za služebnost neučinil, přičemž ani ze stany žalovaných nebyla vznesena formálně řádná vzájemná žaloba na uložení povinnosti žalobci zaplatit náhradu za posuzovanou služebnost. Za takový řádný vzájemný návrh nelze dle názoru odvolacího soudu považovat v závěrečném vyjádření in eventum vyslovený požadavek žalované ad 1), aby v případě, že by soud I. stupně žalobě na určení existence služebnosti vyhověl, bylo rozhodnuto i o náhradě pro žalovanou ad 1) ve výši 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že tedy soud I. stupně ve výroku III. svého rozsudku rozhodl o náhradě za služebnost, aniž by rozhodování o tomto nároku bylo učiněno procesně (žalobou) či hmotně právně (zákonnou úpravou daný určitý způsob vypořádání) předmětem tohoto řízení, odvolací soud tento výrok odklidil formou měnícího rozsudku (§ 220 o. s. ř.) tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu I. stupně nevydává.

22. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ad 1) rozhodl odvolací soud dle § 221 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení o žalobě žalobce zcela úspěšná, má proto vůči němu právo na plnou náhradu odůvodněných nákladů řízení. Náklady žalované ad 1) spočívaly v nákladech právního zastoupení v rozsahu osmi úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátní tarif (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, písemné vyjádření ke znaleckému posudku, písemný závěrečný návrh a účast na soudním jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum]), dále v rozsahu osmi režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), v rozsahu cestovních výdajů celkem ve výši 3 797 Kč za cestu osobním automobilem na trase [obec] – [obec] a zpět (4 x [číslo] km) a v rozsahu náhrady za ztrátu času celkem ve výši 1 600 Kč (§ 14 AT) to vše povýšeno o DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 39 529 Kč.

23. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými ad 2) a 3) rozhodl odvolací soud podle § 221 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalovaným ad 2) a 3) žádné náklady nevznikly, ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ad 1) rozhodnuto podle dle § 221 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve svém požadavku na změnu rozsudku I. stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta, ve své podstatě zcela úspěšná. Má proto vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Nálady žalované ad 1) spočívaly jednak v uhrazeném soudním poplatku z odvolání ve výši 12 155 Kč a dále v nákladech právního zastoupení advokátem. Předmětem odvolacího přezkumu byl jednak výroky rozsudku soudu I. stupně o určení existence služebnosti (s tarifní hodnotou ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) AT), jednak výrok o povinnosti k náhradě za služebnost v celkové částce 203 100 Kč, která je zároveň dle § 8 odst. 1 AT další tarifní hodnotou. Za použití § 12 odst. 3 AT tak tarifní hodnota činí celkem částku 253 100 Kč. Žalované ad 1) bylo v odvolacím řízení poskytnuto právní zastoupení v rozsahu tří úkonů po 9 340 Kč dle § 7 bod 6 AT (odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) a v rozsahu tří režijních paušálů po 300 Kč, to vše povýšeno o DPH ve výši 21 %, celkem se tak jedná o částku 34 993 Kč Celkem tak odůvodněné náklady žalované ad 1) jsou ve výši 47 148 Kč.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými ad 2) a 3) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce sice nebyl v odvolacím řízení úspěšný, žalovaným ad 2) a 3) však žádné odvolací náklady nevznikly.

26. O náhradě nákladů řízení státu, které vznikly za řízení před soudem I. stupně, odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 150 o. s. ř. Tyto náklady vznikly v souvislosti se zadáním znaleckého posudku stanovit náhradu za zřízení věcného břemene. Vzhledem k tomu, že tento posudek byl zadáván z hlediska věcného posuzování důvodnosti žaloby nadbytečně (jak je zdůvodněno výše), prakticky jen za účelem vytvoření podkladů pro případné uzavření soudního smíru, má odvolací soud za to, že uložení povinnosti v řízení neúspěšnému žalobci k této náhradě postupem podle § 148 odst. 1 o. s. ř. by bylo vůči němu nepřiměřenou tvrdostí zákona. Proto za použití § 150 o. s. ř. rozhodl tak, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává.