o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 4. 2022, č. j. 36 C 287/2021-63,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 464,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % z částky 61 464,21 Kč za dobu od [datum] do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. rozhodl tak že se žaloba ve zbylé části zamítá. Ve výroku III. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhrad nákladů řízení částku 2 477,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 3.2020, č. j. 36 C 221/2019-78, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 26 Co 147/2020-118, byli žalobkyně a žalovaný pravomocně zavázáni zaplatit společně a nerozdílně obchodní společnosti [právnická osoba] částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky ročně od [datum] do zaplacení. Dále jim byla těmito rozsudky uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 72 600 Kč a řízení odvolacího ve výši 22 000 Kč. Soudy v zmíněných rozhodnutích dospěly k závěru, že [právnická osoba] jako nájemce má vůči žalobkyni a žalovanému jako pronajímatelům právo na zaplacení částky 150 000 Kč z důvodu nároku na vrácení kauce po skončení nájemního poměru. Z obsahu zmíněných rozhodnutí se podává, že v řízení bylo prokázáno, že částku 150 000 Kč přijala v hotovosti od [právnická osoba] žalobkyně a tuto hotovost si odnesla v kabelce. Z titulu těchto soudních rozhodnutí žalobkyně uhradila [právnická osoba] dne [datum] částku 136 464,21 Kč jako polovinu zmíněnými rozsudky přiznaného nároku. Dne [datum] zaplatila [právnická osoba] druhou polovinu tohoto nároku, když již předtím žalovaného vyzvala, aby se jednou polovinou na splnění této povinnosti podílel. Žalovaný v reakci na tuto výzvu vyzval žalobkyni, aby úhradu na něj připadající poloviny dluhu doložila. Žalobkyně po úhradě celé dlužné částky žalovaného s odkazem na § 1876 občanského zákoníku (o. z.) vyzvala, aby jí uhradil částku, kterou za něj uvedeným způsobem zaplatila, avšak bez odezvy.

3. Na základě takto zjištěných skutečností soud I. stupně uzavřel, že za situace, kdy se žalobkyni přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že by žalovanému předala polovinu z přijaté částky 150 000 Kč, je třeba vycházet z toho, že s touto částkou fakticky disponovala pouze ona. Žalovaný proto není povinen nahrazovat žalobkyni postupem dle § 1876 odst. 2 o. z. to, co sám ani nezískal a co nemůže představovat vyšší podíl, než kolik činí odpovědnost žalobkyně vůči věřiteli. V rozsahu částky 75. 000 Kč proto není nárok žalobkyně důvodný. Ve zbylé části soud I. stupně žalobě vyhověl, když uzavřel, že žalobkyně se důvodně domáhá podle § 1876 odst. 2 o. z. náhrady za uhrazené náklady řízení ve věci Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 36 C 221/2019 (tj. jak řízení před soudem I. stupně, tak řízení odvolacího).

4. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci v zákonné lhůtě odvolání.

5. Žalobkyně ve svém odvolání směřujícímu do výroků II. a III. rozsudku soudu I. stupně zejména namítla, že pokud existuje vykonatelné soudní rozhodnutí o tom, že jsou dlužníci povinni plnit dluh společně nerozdílně, zakládá to bez dalšího právo na regres dle § 1876 o. z. Žalobkyně má navíc za to, že se jí podařilo prokázat, že částku 150 000 přijal žalovaný, který k přijetí kauce sám vystavil potvrzení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že i v zbylém rozsahu bude žalobě vyhověno s tím, že žalobkyni bude přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně.

6. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že považuje její odvolací námitky za právně irelevantní a s odkazem na svá stanoviska vyjádřená již v průběhu řízení před soudem I. stupně navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. jako věcně správný potvrdil.

7. Žalovaný ve svém odvolání do výroků I. a III. rozsudku soudu I. stupně zejména uvedl, že do sporu ve věci Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 36 C 221/2019, byl nucen se zapojit, protože formálně ve své podstatě kauci spolu se žalobkyní od [právnická osoba] přijal, byť s částkou disponovala jen žalobkyně, a v případě, kdyby se žalobě ve zmíněné věci nebránil, byl by povinen kauci zaplatit. [příjmení] ve věci Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 36 C 221/2019, zapříčinila zcela žalobkyně, protože kdyby kauci vrátila, ke sporu by nedošlo. Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby se nyní domáhala vůči žalovanému náhrady dle § 1876 o. z. v souvislosti s tím že obchodní společnosti [právnická osoba] uhradila náklady zmíněného soudního řízení. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že i v tomto rozsahu bude žaloba zamítnuta a že mu bude dále přiznána plná náhrada nákladů prvostupňového řízení.

8. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že za situace, kdy zde existují pravomocná soudní rozhodnutí, která zavázala oba účastníky k solidární úhradě dluhu, není již možné jakkoliv tato rozhodnutí jakkoliv modifikovat v předmětném nalézacím řízení.

9. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků jsou částečně důvodná.

10. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro posouzení věci podstatných skutečností. Skutečnosti, které soud I. stupně zjistil, považuje odvolací sodu za správné, přičemž jejich shrnutí je uvedeno v odstavci 2. tohoto odůvodnění.

11. Odvolací soud má však za to, že zjištěný skutek je třeba po právní stránce posoudit jinak.

12. Podle § 1127 o. z.: Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

13. Podle § 1872 odst. 1 o. z.: Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

14. Podle § 1875 o. z.: Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

15. Podle § 1876 odst. 1 o. z.: Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.

16. Podle § 1876 odst. 2 o. z.: Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odst. 2).

17. Podle § 261a odst. 3 o. s. ř.: Má-li podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem.

18. Podle § 2297 odst. 1 o. z.: Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

19. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný byli že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 3.2020, č. j. 36 C 221/2019-78, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 26 Co 147/2020-118, solidárně zavázáni k zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Z obsahů těchto rozsudků se podává, že právním důvodem tohoto plnění byla povinnost žalobkyně a žalovaného (jako rovnopodílových spoluvlastníků a zároveň pronajímatelů souboru nemovitostí v k. ú. [ulice] [obec]) vrátit kauci v této výši společnosti [právnická osoba] jako nájemci v souvislosti se skončením nájmu, jak bylo dohodnuto v nájemní smlouvě ze dne [datum]. Solidární povinnost žalobkyně a žalovaného vrátit společnosti [právnická osoba] tak vyplývá ze zákona (§ 1127 o. z.) a byla deklarována zmíněnými rozsudky jako exekučním titulem k jejímu vymožení.

20. Existence této solidarity zakládá mezi žalobkyní a žalovaným práva a povinnosti vyplývající z § 1876 o. z. [ulice] podíl na solidárním dluhu je mezi účastníky stejný (§ 1875 o. z.). Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně uhradila solidární dluh (vyplývající ze zmíněné nájemní smlouvy a stanovený zmíněnými rozsudky) v plné výši (včetně dosud naběhlých, soudem přiznaných úroků z prodlení), má vůči žalovanému s odkazem na § 1876 odst. 2 o. z. právo na náhradu v rozsahu jedné poloviny z takto uhrazené částky.

21. Solidárně zavázaný dlužník, pokud uhradí dluh věřiteli v celém rozsahu, zbavuje tím povinnosti k zaplacení tohoto dluhu ostatní solidární dlužníky, a má proto vůči nim právo na regres podle velikosti jejich vnitřních podílů na dluhu (§ [číslo], § 1876 odst. 2 o. z.). Z hlediska práva na tento regres a určení jeho konkrétní výše je přitom zcela bez právního významu, kdo ze solidárních dlužníků a v jakém rozsahu s finančními prostředky, jejichž poskytnutí založilo solidární dluh, fakticky disponoval (kdo si jich a jak„ užil“), právně významná je pouze ta okolnost, že plnivší solidární dlužník zbavuje povinnosti k plnění ostatní solidární dlužníky. Ustanovení § 1876 odst. 2 o. z. vznik práva na regres a určení jeho výše na podmínku v podobě toho, kdo ze solidárních dlužníků a v jakém rozsahu předtím peněžní prostředky, které mají být věřiteli vráceny, pro sebe užil, neváže.

22. Tyto závěry dle názoru odvolacího soudu pak platí nejen pro nárok žalobkyně na poskytnutí náhrady za úhradu solidárního dluhu z titulu práva zmíněné obchodní společnosti na vrácení kauce, ale uplatní se i ve vztahu k částce, kterou žalobkyně uhradila z titulu nároku obchodní společnosti [právnická osoba] na náhradu nákladů prvostupňového řízení v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 36 C 221/2019, když pro tento procesní nárok ve výši 72 600 Kč byla pasivní solidarita žalobkyně a žalovaného založena výrokem II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 3.2020, č. j. 36 C 221/2019-78, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 26 Co 147/2020-118. Pokud tedy bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila obchodní společnosti [právnická osoba] náklady zmíněného prvostupňového řízení v plné výši 72 600 Kč, má vůči žalovanému právo na náhradu ve výši 36 300 Kč.

23. Naopak se zmíněné závěry odvolacího soudu neuplatní pro procesní nárok obchodní společnosti [právnická osoba] na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 000 Kč, založený výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 26 Co 147/2020-118. Jak se podává z výroku II. tohoto rozsudku, byla tato povinnost žalobkyni a žalovanému uložena bez vyslovení jejich pasívní solidarity. Podle 261a odst. 3 o. s. ř. tak platí, že oba byli zavázáni každý k úhradě jedné poloviny této částky, tedy částky 11 000 Kč. Zaplacením částky 11 000 Kč za žalovaného tak v tomto případě právo regres dle § 1876 odst. 2 o. z. nezakládá. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uhradila tuto částku za žalobce, ač si musela být při běžné opatrnosti (běžné právní znalosti) vědoma toho, že k tomu není povinna, nelze jí vůči žalovanému přiznat právo na zaplacení této částky z titulu vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2297 odst. 1 věta druhá o. z.).

24. Odvolací soud přitom neshledal jako důvodnou námitku žalovaného, že, pokud se jedná o úhradu ze strany žalobkyně nákladů nalézacího řízení ve věci Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 36 C 221/2019, nemůže mít právo na regres dle § 1876 odst. 2 o. z. s odkazem na porušení dobrých mravů spočívající v tom, že pokud by kauci ve výši 150 000 Kč, kterou sama přijala, i sama vrátila, zmíněné soudní řízení by neproběhlo a jeho náklad by nevznikly. Rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) v popisovaném skutku odvolací soud neshledává. Nelze totiž přehlédnout, že mezi žalobkyní a žalobcem byla ve vztahu vyplývajícího z výše zmíněné nájemní smlouvy ze zákona (§ 1127 o. z.) založena v pozici pronajímatelů solidarita. Povinnost vrátit přijatou kauci ve výši 150 000 Kč tak měli vůči nájemci solidárně oba dva. Tudíž i sám žalovaný mohl zmiňovanému soudnímu řízení předejít tím, že sám kauci uhradí, protože i jeho smluvní povinnost k vrácení těchto peněžních prostředků tížila.

25. Výše uvedené závěry tak ve vztahu k přezkumu napadených věcných výroků I. a II. rozsudku soudu I. stupně vyúsťují v závěr, že pokud soud I. stupně ve výroku I. žalobě vyhověl co do částky 61 464,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této z částky od [datum] do zaplacení, měla být žaloba zamítnuta co do částky 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této z částky od [datum] do zaplacení. Naopak, pokud soud I. stupně ve výroku II. žalobu zamítl co do částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této z částky od [datum] do zaplacení, mělo být žalobě v tomto zamítaném rozsahu zcela vyhověno. Celkem tak měla být žalobkyni přiznána další částka ve výši 64 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této z částky od [datum] do zaplacení.

26. Odvolací soud proto změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku ve výši 64 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této z částky od [datum] do zaplacení. Ve zbylé zamítavé části výroku II. a ve výroku I. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 220 o. s. ř.), byť v případě výroku I. se jedná pouze o správnost danou výší přiznávané částky, která však je odůvodněna jinými (výše uvedenými) závěry.

27. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. V konečném výsledku byla žalobkyně úspěšná v částce 125 464 Kč (136 464 – 11 000), tedy v rozsahu 92 %; žalovaný byl tedy úspěšný v rozsahu 8 %. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení v rozsahu 84 % (92 % - 8 %). Odůvodněné náklady žalobkyně spočívaly v nákladech právního zastoupení v rozsahu šesti úkonů právní služby po 6 580 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif /AT/) za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis písemného vyjádření z [datum] a účast na jednání dne [datum] a [datum]; dále v rozsahu šesti režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), to vše povýšeno o DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 49 948,80 Kč. S připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 284 Kč se jedná dohromady o částku 56 232,80 Kč 84 % z této sumy pak představuje částku 47 236 Kč.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Předmětem odvolacího řízení, a tedy i tarifní hodnotou ve smyslu § 8 odst. 1 AT byla rovněž částka 136 464,21 Kč. I v odvolacím řízení v konečném výsledku činí rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného 84 %, a proto i v odvolacím řízení má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu. Náklady žalobkyně přitom spočívaly v nákladech právního zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 6 580 Kč (sepis odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalovaného a účast na jednání dne 16. 11. 2022dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a tří režijních paušálů po 300 Kč, to vše povýšeno o DPH ve výši 21 %, celkem 24 974 Kč. S připočtením poplatku z odvolání ve výši 3 750 Kč se jedná o sumu 28 724,40 Kč, z čehož 84 % představuje částku 24 128 Kč.