o zaplacení 44 528,01 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 3. 2025, č. j. 9 C 18/2025 – 35,

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobkyni 17 344 Kč, do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 27 184,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 967,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 055,79 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 513,37 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Předmětem řízení byl uplatněný nárok na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 4. 2022, kterou žalovaná jako spotřebitelka uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále i jen „Smlouva“), a na základě níž byla žalované poskytnuta na úvěr částka 20 000 Kč. Soud prvního stupně věc posuzoval za použití zejména ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) a za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. s. ú.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v důsledku toho, že žalobkyně se řádně nezabývala otázkou úvěruschopnosti žalované. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě Smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalované vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu s kapitalizovaným úrokem 1 014 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 770 Kč a inkasní poplatek 3 600 Kč, tedy celkem 37 184 Kč ve splátkách po 2 656 Kč. Podpisem Smlouvy žalovaná potvrdila, že předmětné peněžní prostředky převzala v hotovosti. Dne 4. 4. 2022 zaplatila žalovaná splátku 2 656 Kč, zbylou část poskytnutého úvěru nesplatila. Zbývající část dluhu, který s ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované, posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení žalované, které žalovaná nesplatila a v této části, tj. ohledně částky 17 344 Kč žalobě vyhověl, shledal uplatněný nárok důvodným. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl, a to včetně též požadovaného zákonného úroku, kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení. Nepřiznání úroku z prodlení odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. a s odkazem na přiměřenou lhůtu k plnění a okolnostem případu, kdy textace ustanovení § 2991 odst. 2 a § 2993 o. z. „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Uzavřel, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel úvěru má tedy nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli jako ochuzenému vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. O nákladech řízení, s ohledem na pouze částečný úspěch žalobkyně, rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s .ř.) tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

3. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výroku II. v jeho části, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 344 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a výroku III. o nákladech řízení, podala žalobkyně včasné odvolání. Nesporovala závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti Smlouvy a požadovala pro přehlednost pouze zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z (již přiznané) částky 17 344 Kč ode dne 7. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně měla za to, že v daném směru soud prvního stupně pochybil, když ani zákonný úrok z prodlení nepřiznal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Poukazovala na to, že nemožnost dlužníka (žalované) plnit nebyla ani tvrzena ani prokázána. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalované jako spotřebitele jistinu vrátit, nese žalovaná, která jediná zná své poměry a schopnosti, je na ní, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdila a případně doložila. Žalovaná v řízení nebyla nikterak aktivní a své poměry nedoložila. Dle žalobkyně tak bez vědomí o majetkové situaci žalované nemohl soud prvního stupně sám za žalovanou uplatnit tuto námitku a shledat, že žalovaná není v prodlení. Nelze tak než dospět k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Navrhovala proto změnu rozsudku soudu prvního stupně v části výroku II. tak, že žalobkyni bude přiznán zákonný úrok z prodlení ze soudem prvního stupně již přiznané částky od 7. 7. 2024 (tj. po doručení výzvy k zaplacení dlužné částky po postoupení pohledávky a marném uplynutím lhůty k jejímu zaplacení ve výzvě obsažené) a požadovala přiznání náhrady nákladů řízení.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila a i v odvolacím řízení zůstala zcela pasivní.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobu a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a shledal odvolání žalobkyně důvodným.

6. V nenapadené, zbývající zamítavé části zůstal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako výrok I. odvoláním nedotčeny, nabyly tak samostatně právní moci a nejsou předmětem přezkumu odvolacím soudem (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že žalovaná čerpala od právní předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené Smlouvy částku 20 000 Kč, z níž však (dle tvrzení žalobkyně ve prospěch žalované) zaplatila pouze 2 656 Kč. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce podle občanského zákoníku a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru a správně též dovodil absolutní neplatnost Smlouvy v důsledku nesplnění povinnosti žalobkyně, jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované. V daném směru žalobkyně ostatně svým odvoláním ani rozsudek soudu prvního stupně nezpochybňovala a nenapadala. K právnímu hodnocení věci tak odvolací soud pouze doplňuje, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení žalované, vzniklým z neplatného jednání, k jehož vydání je žalovaná obecně povinna ve smyslu ustanovení § 2991 a § 2993 o. z., a především pak v souladu se speciální úpravou obsaženou v § 87 odst. 1 z. s. ú.

8. Ve vztahu k otázce prodlení žalované s úhradou dluhu, která je předmětem odvolání žalobkyně, však soud prvního stupně nerozhodl správně.

9. Vzhledem ke shora uvedenému posouzení věci jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru, je pak pro určení doby plnění stěžejní výklad speciální úpravy obsažené v § 87 z. s. ú.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona z. s. ú., ve znění platném v době uzavření předmětné smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle odst. 3 citovaného ustanovení § 87 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Výzva žalobkyně k plnění se stanovenou lhůtou k zaplacení dluhu ze dne 14. 6. 2024 byla žalované doručena nejpozději 24. 6. 2024, a má se za doručenou. Žalovaná na tuto výzvu nikterak nereagovala. Jí věřitelem (žalobkyní) určenou lhůtu k plnění nezpochybnila. „Spor“ ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 z. s. ú. o takto určenou dobu plnění nevyvolala.

14. Problémy při výkladu citovaného ustanovení mohou nastat v případě určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 z. s. ú. – kdy tu je o tuto dobu „spor“, a kdy tu naopak „není spor.“ Jedná se nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

15. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o. z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ Nelze tak vycházet z následků případně sjednaného „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

16. Pojem „spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený spor stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt spor nezakládá, a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci. Do doby výzvy věřitele k plnění je tak třeba vycházet z toho, že věřitel do té doby akceptoval faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu „nebyl spor“, a proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také „není spor“, neboť mezi účastníky se uplatní takto konkludentně sjednaná doba plnění.

17. Dlužník jako žalovaný může uplatnit své argumenty týkající se doby plnění až v rámci soudního řízení. Tyto až v řízení vznesené námitky k době plnění by však již nemohly nastalou splatnost, prodlení a (již naběhlý, vzniklý) úrok z prodlení změnit. Zohlednit by je bylo možno již jen při určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř., nebo za předpokladu změny poměrů na straně žalovaného dlužníka v případě rozhodování soudu o návrhu některé ze smluvních stran na postup dle § 87 odst. 3 z. s. ú. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde není „spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení.

18. Odvolací soud se pak v souzeném případě ztotožnil s námitkou žalobkyně, že je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje již i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud soud sám nahradil procesní (ne)aktivitu žalované spotřebitelky, když bez jakýchkoli zjištění týkajících se jejích možností uzavřel, že ta se do prodlení dosud nedostala, a zákonný úrok z prodlení proto nepřiznal. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovanou není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalované. S ohledem na shora uvedené není dle odvolacího soudu možný ani kombinovaný postup soudu prvního stupně (vytvářející v podstatě jakési deklaratorně-konstitutivní rozhodnutí), tedy, aby soud přiznal věřiteli pouze jistinu poskytnutou žalovanému spotřebiteli dle neplatné smlouvy, současně sám stanovil přiměřenou dobu plnění přiznávané jistiny a zamítl nárok na zákonný úrok z prodlení.

19. Odvolací soud má za to, že v souzené věci se při shora uvedeném výkladu zákonem použitého pojmu přiměřené doby plnění, stal předmětný dluh žalované v důsledku výzvy žalobkyně splatným ke dni 6. 7. 2024. Následujícím dnem, tedy 7. 7. 2024, se žalovaná dostala do prodlení. Takto stanovená splatnost dluhu (a následné prodlení žalované) nebyla žalovanou zpochybněna, ani o určení jiné přiměřené doby plnění pro případnou změnu svých možností splácet žalovaná nikdy nepožádala. Jinou lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ani odst. 3 z. s. ú. nenavrhla, a to ani před zahájením tohoto řízení, ani v průběhu celého soudního řízení v této věci.

20. V posuzovaném případě se jedná o určení hmotněprávní doby splatnosti dluhu, jejíž naplnění je z povahy věci nutným předpokladem úspěšnosti žaloby požadující přiznání peněžité dlužné částky. Soud uložením povinnosti plnit dluh toliko deklaruje již vzniklou existující a splatnou povinnost žalované strany z dotčeného právního vztahu.

21. V daném případě tedy soud prvního stupně nesprávně vyložil shora citovanou speciální právní normu § 87 odst. 2 z. s. ú. a nesprávně ji na souzený případ aplikoval. Nepřiléhavý byl pak též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a to s ohledem na jiné skutkové okolnosti věci. V uvedené judikované věci Nejvyšší soud připomněl, že zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 z. s. ú. je projevem ochrany spotřebitele, která mu umožňuje vrátit celou poskytnutou jistinu jen v takových splátkách, v jakých je schopen plnit („v době přiměřené jeho možnostem“). To však logicky a zákonitě předpokládá, že tyto možnosti musí být zjištěny. V souladu s dotčenou shora citovanou právní úpravou musí být navíc o době odpovídající těmto možnostem mezi účastníky spor.

22. V nyní souzeném případě žalovaná na výzvu žalobkyně ze dne 14. 6. 2024 nereagovala. Spor o přiměřenost doby k plnění určené v dané výzvě věřitelem žalovaná nevyvolala, a to ani dodatečně za případného použití § 87 odst. 3 z. s. ú., pro případnou změnu ve svých poměrech, a nelze tedy učinit jiný závěr, než že věřitelem stanovenou dobu plnění akceptovala. Současně s ohledem na to, že pro pasivitu žalované v řízení nejsou soudu nikterak známy její aktuální poměry, a tedy nejsou známy ani reálné, ani potenciální možnosti splácení daného dluhu žalovanou, nelze pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů za použití shora citované speciální úpravy určit nově jinou přiměřenou dobu plnění, resp. dovozovat, že žalovaná není dosud v prodlení, a přesto uložit povinnost k zaplacení jistiny dluhu, při současném určení (konstitutivně soudem) nové, jiné doby plnění, přiměřené možnostem žalované a spravedlivému uspořádání vztahu, když tyto možnosti ani nebylo dle čeho posuzovat. Ode dne 7. 7. 2024, následujícího po uplynutí určené doby plnění, byla žalovaná v prodlení, a žalobkyni proto náleží v souladu s § 1970 o. z., z poskytnuté dlužné jistiny též zákonný úrok z prodlení.

23. Odvolací soud, s ohledem na shora uvedené, změnil za použití § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v napadené části výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobkyni přiznal odvoláním požadovaný zákonný úrok z prodlení od 7. 7. 2024 do zaplacení z částky jistiny přiznané soudem prvního stupně.

24. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy poměr úspěchu a neúspěchu v řízení mezi žalobkyní a žalovanou byl v podstatě stejný, a tudíž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

25. O nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Náklady, v této fázi řízení, jehož předmětem bylo pouze odvolání do části nepřiznaného příslušenství, sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 000 Kč, z odměny po 1 660 Kč (počítáno z pětinásobku ročního plnění – uplatněného příslušenství podle § 8 odst. 1 i), f), odst. 2 advokátního tarifu) za dva úkony právní služby v odvolacím řízení (sepis odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 25. 6. 2025), náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 886,20 Kč podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada za jeden úkon právní služby, který požadovala, a sice ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za vyjádření ze dne 27. 5. 2025 a tomu příslušející náhrada hotových výdajů advokáta, když se nejednalo o vyjádření ve věci samé, ale toliko o stručné vyjádření, že žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Celkem tak náleží žalobkyni za odvolací řízení na náhradě nákladů řízení částka 6 106,20 Kč.

26. Tuto částku uložil odvolací soud žalované zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně v obvyklé pariční lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 o. s. ř.).