o zaplacení 50 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 9. 2024, č. j. 19 C 16/2024-64

1. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 19 C 16/2024-64, rozhodl Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 50 000 Kč. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 207 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč v intencích § 2959, popř. § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), která mu měla vzniknout v důsledku napadení jeho syna [jméno FO] žalovaným dne [datum]. Žalobce tvrdil, že jeho syn se oproti předchozímu stavu (před útokem ze strany žalovaného) značně zdráhá k návštěvám žalobce, což má nepochybně souvislost právě s uvedenou událostí. Jednáním žalovaného mělo být dle žalobce zasaženo do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobní nárok žalobce není důvodný a oprávněný, neboť nebyla prokázána ani jedna ze dvou žalobcem označených skutkových podstat. Je zjevné, že nedošlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví na straně žalobcova syna, které by bylo možné odškodnit ve smyslu ustanovení § 2959 o. z. Rovněž nejde o újmu způsobenou žalobcovu synu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky ve smyslu ustanovení § 2971 o. z. Proto žalobu ve věci samé zcela zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti shora uvedenému rozsudku podal včasné odvolání žalobce. Uvedl, že není jasné, proč soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituluje dosud známé skutečnosti mezi žalobcem a žalovaným, které však žádným způsobem nesouvisí s oprávněností nároku žalobce, který je předmětem nyní projednávané věci. Konkrétně se jedná o argumentaci žalovaného týkající se předchozího soudního sporu mezi účastníky v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 169/2021, jehož předmětem bylo zřízení služebností. Žalobci není známo, jaký význam má uvedená rekapitulace pro nyní projednávanou věc, kde je předmětem řízení nárok na nemajetkovou újmu žalobce, který má základ v incidentu ze dne [datum] mezi žalovaným a synem žalobce [jméno FO]. Ani širší kontext vztahů mezi účastníky nemůže mít vliv na konkrétní zjištění o vzniku nemajetkové újmy v nyní projednávané věci. Obdobný závěr dle žalobce vyplývá i z rekapitulace průběhu trestního řízení spojeného s incidentem ze dne [datum]. Postup soudu prvního stupně vzbuzuje v žalobci důvodnou pochybnost o předpojatosti soudu prvního stupně v celé věci. Nadto žalobce zdůraznil, že pokud soud prvního stupně poukazuje na znalecký posudek, vyhotovený v rámci trestního řízení, žalobce i nadále nesouhlasí se závěry tohoto znaleckého posudku, které jsou v příkrém rozporu s videozáznamem incidentu ze dne [datum], který byl pořízen průmyslovou kamerou žalovaného. Poškozený [jméno FO] byl v dané trestní věci po intenzivním škrcení téměř uškrcen ze strany žalovaného (díky následnému rozvinutí otoku hlasivek), a bezmoc spojená s ohrožením života v něm rozvinula posttraumatickou stresovou poruchu vedoucí až k neúmyslnému založení požáru a k pokusu o sebevraždu. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku žalobce je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, zejména pak znaleckým posudkem [jméno FO], když na základě tohoto posudku bylo postaveno najisto, že se u syna žalobce rozvinula posttraumatická stresová porucha právě v návaznosti na incident s žalovaným dne [datum]. Vznik újmy na straně žalobce jako tzv. sekundární oběti, respektive dokazování jejího vzniku v nyní projednávané věci je pak rovněž v rozporu se závěry dosavadní judikatury. Žalobce v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 30 Cdo 2555/2010. Pokud soud prvního stupně shledal nedůvodnost žalovaného nároku mimo jiné na základě obsahu výpovědi primárního poškozeného, to je [jméno FO], opomněl k důkazu předloženou zprávu rodinného centra [právnická osoba]., kdy se syn žalobce o původu svých psychických problémů v klidném a ničím nenarušeném prostředí vyjádřil zcela jinak. Žalobci není rovněž jasné, na základě čeho soud prvního stupně dovozuje, že na dosavadních sousedských neshodách má žalobce sám zásadní podíl. Z dosud provedeného dokazování se jednoznačně podává, že je to právě žalovaný, kdo je iniciátorem veškerých incidentů mezi nimi, popřípadě mezi jejich rodinami (černé stavby realizované žalovaným, fyzické útoky ze strany žalovaného). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však dle žalobce vyplývá, že je naopak žalobci dáváno za vinu, že se svých nároků domáhá soudní, tedy právní cestou. Soud prvního stupně selektivně vyhodnotil pouze ty skutečnosti, které svědčí zamítnutí návrhu žalobce. Soud prvního stupně v projednávané věci vzhledem k meritu věci rovněž nepostupoval v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení v situaci, kdy žalobce odkázal na, v té době již zahájené, řízení jeho synem [jméno FO] proti žalovanému. Předmětem tohoto řízení, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 196/2024, je právě primární nárok [jméno FO] na odčinění způsobené nemajetkové újmy ze strany žalovaného. Vznik a výše nemajetkové újmy primární oběti je tak dle žalobce zcela zásadní otázkou, pro kterou se v daném řízení provádí poměrně rozsáhlé dokazování, na rozdíl od nyní projednávané věci. Soud prvního stupně tedy dle žalobce pochybil a rozhodl v nyní projednávané věci přinejmenším předčasně. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že soud prvního stupně správně zjišťoval a zjistil poměry v sousedských vztazích obou účastníků řízení. Tyto poměry jsou dlouhodobě konfliktní s výrazným přispěním žalobce (od roku 2021 žalobce a jeho syn [jméno FO] podali na žalovaného celkem šest žalob, z nichž jedna byla vyřešena smírem před odvolacím soudem, až poté přišlo na žalovaného dalších pět žalob). Žalovaný má za to, že odůvodnění soudu prvního stupně spojené s rekapitulací trestního příkazu obstojí. Soud totiž uvedl, z jakého důkazu vycházel. V civilním řízení má soud dokonce povinnost vycházet z pravomocných rozhodnutí trestních soudů, v tomto případě z trestního příkazu, který nabyl právní moci. V trestním příkazu bylo detailně popsáno jednání žalobce. Bylo zde mimo jiné uvedeno, že násilí proti tělu poškozeného muselo být nanejvýš velmi malé intenzity a trvalo v čase [Anonymizováno], to je necelých 10 minut. Důkaz trestním příkazem žalovaný považuje proto za stěžejní důkaz o tom, jak se žalovaný k synovi žalobce zachoval. Žalovaný uvádí, že se již synovi žalobce omluvil za tento incident, ale syn žalobce omluvu nepřijal. Dle žalovaného soud správně vyhodnotil zejména svědeckou výpověď syna žalobce, ve které sám [jméno FO] uvedl mimo jiné že „to dělal kvůli otci, ale i kvůli sobě. Chtěl si to natočit s tím, že není podstatné, co si chtěl koupit, šlo o ten záznam“. Ze svědecké výpovědi [jméno FO] proto mimo jiné vyplynulo, že žalobce se synem chodili provokovat do prodejny žalovaného, kdy jim nešlo vůbec o nakupování, ale o natáčení rozmíšek a činění sousedských rozbrojů, kterými jen rozdmýchávali sousedské spory, které se táhnou minimálně 5 let. Žalobce měl věc řešit zcela jinak, a ne do věci zatahovat nezletilého. Činil však naprostý opak, spory mezi žalobcem a žalovaným soustavně přiživoval a ty vygradovaly do šesti žalob. Syn žalobce a jeho příbuzní se chovali velmi nepřátelsky i k manželce žalovaného a k rodině žalovaného, když chodili do prodejny „nakupovat“ (spíše natáčet na mobil a provokovat). Žalovaný ještě uvádí, že kromě písemné omluvy nabízel synu žalobce i smír ve všech věcech, avšak marně. Žalovaný dále souhlasí se zjištěními soudu prvního stupně, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi žalobou tvrzeným jednáním žalovaného, které mělo být příčinou žalobou tvrzené nemajetkové újmy. Žalovaný nezapříčinil, že syn žalobce za žalobcem nejezdil. Menší frekvence kontaktů žalobce se synem žalobce byla dlouhodobá (jednalo se o nahodilá setkání v [Anonymizováno], nepravidelná, dle nálady syna žalobce). Syn žalobce nakonec k žalobci jezdil ještě méně z důvodu „sousedských vztahů, které tam jsou“. Žalobce neprokázal naplnění ani jedné ze skutkových podstat § 2971 a § 2959 o. z. Újma syna žalobce spočívala v omezení osobní svobody, trvajícím 10 minut, čin nebyl trestním soudem kvalifikován jako ublížení na zdraví (natož těžké ublížení na zdraví a podobně), nejednalo se proto o zásadní újmu – zvlášť závažné ublížení na zdraví, kterou občanský zákoník vyžaduje. Nedošlo dle názoru žalovaného ani k naplnění znaku zvlášť závažných okolností případu dle § 2971 o. z. Žalobce svá skutková tvrzení soustavně zveličuje a tato jsou plná nepravd a fabulací. Pokud žalobce původně odkazoval na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, v tomto případě se jednalo o zvlášť závažný zločin vraždy (pokus o vraždu) a soudy v něm řešily zcela jiný případ těžkého zločinu a z něj plynoucí újmu a její odškodnění v civilním řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Žalovaný je státní občan [Anonymizováno], jedná se tedy o věc s tzv. mezinárodním prvkem. Soud prvního stupně správně dovodil (zejména s ohledem na bydliště žalovaného v České republice), že je dána pravomoc soudů České republiky. Rovněž správně uzavřel, že tzv. rozhodným právem v projednávané věci je právní řád České republiky. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavci 11. odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Na základě dokazování, provedeného v řízení před soudem prvního stupně, bylo prokázáno, že účastníci řízení jsou vlastníky nemovitostí v [Anonymizováno] a vedou několik soudních řízení, která byla vyvolána žalobami podanými žalobcem. Prvním z těchto řízení bylo řízení týkající se výkonu služebností, které skončilo v odvolacím řízení uzavřením smíru, který upravil řadu sousedských práv a povinnosti účastníků řízení, kteří jsou současně i účastníky tohoto řízení. Po tomto prvním řízení došlo dne [datum] k incidentu žalovaného a syna žalobce [jméno FO] (v té době žáka 9. třídy základní školy), který skončil odsouzením žalovaného pro přečin omezování osobní svobody dle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a to trestním příkazem soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 2 T 170/2022-344, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2022. Uvedených přečinů se měl žalovaný dopustit tím, že dne [datum] hodin v [adresa] před prodejnou potravin [Anonymizováno], přistoupil k poškozenému [jméno FO], který před prodejnou postával s mobilním telefonem v ruce, a se záměrem zabránit mu ve vstupu do prodejny s ohledem na předchozí negativní zkušenosti chytil poškozeného za mikinu pod krkem a snažil se ho odtáhnout od prodejny, poškozený se vzpouzel, přičemž mezi nimi došlo k přetahování, při kterém žalovaný požádal svou manželku o přivolání policie. Poškozený v důsledku ztráty rovnováhy zavrávoral a spadl na zem. Žalovaný jej popotáhl kus po zemi, držel ho na zemi pod krkem za oblečení a seděl vedle něj v podřepu. Poté, co se poškozený začal více vzpouzet, se ho obviněný stále snažil udržet při zemi, poté si k němu klekl na zem a svou pravou nohou jej na pravém boku zajišťoval a držel jej oběma rukama za pravou ruku, následně při dalších pokusech poškozeného vyprostit se, jej držel tak, že poškozený měl svou pravou ruku jako límec u svého krku a takto jej držel až do příjezdu policejní hlídky. Následně poškozený vyhledal lékařské ošetření s následnou hospitalizací ve [anonymizováno] od [datum] s tím, že na základě znaleckého posouzení zdravotního stavu poškozeného bylo zjištěno, že násilí proti tělu poškozeného muselo být nanejvýše velmi malé intenzity, jelikož nevedlo ke vzniku žádných jednoznačně verifikovatelných a objektivně hodnotitelných úrazových změn. Za tento čin byl žalovaný odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč, který tvoří 75 denních sazeb po 400 Kč. K incidentu došlo dle výpovědi syna žalobce, svědka [jméno FO] v situaci, kdy svědek chtěl vstoupit do prodejny žalovaného a natočit si na mobilní telefon, že jej nechtějí obsloužit. Dělal to kvůli otci, ale i kvůli sobě, protože i jemu se stalo, že jej v prodejně žalovaného odmítli obsloužit. Nápad podat oznámení [právnická osoba] byl otce; nápad zdokumentovat videozáznamem na mobilní telefon, že v obchodě žalovaného odmítají svědka obsloužit, byl nápadem svědka. Nebylo podstatné, co si chtěl koupit, protože šlo o ten záznam pro [právnická osoba]. Důvodem, proč žalovaný nechtěl ve svém obchodě svědka obsloužit, byly spory, které měl s otcem svědka (žalobcem). Následně se vedla řízení o nárocích uplatněných žalobcem a také syna žalobce proti žalovanému (kromě této věci jde o dvě žaloby žalobce na náhradu škody za poškozené brýle a další věci a o žalobu syna žalobce na odškodnění jeho újmy). Syn žalobce po rozvodu manželství své matky a žalobce byl se svým otcem (žalobcem) v nepravidelném kontaktu, který se uskutečňoval několikrát do roka návštěvami svědka u žalobce v [Anonymizováno] a společnými výlety. Po napadení svědka sousedem žalobce (žalovaným) došlo k omezení vzájemných setkávání a společných aktivit (výletů), přičemž se tak stalo z důvodu, že svědek nechtěl přijíždět do [Anonymizováno], kde jsou špatné sousedské vztahy, a stávalo se, že neměl náladu na výlety, a to s ohledem na stres ve škole. Po incidentu byl syn žalobce dva dny v [podezřelý výraz], když byl propuštěn, vrátil se k matce do [Anonymizováno]. Následně již za otcem (žalobcem) do [Anonymizováno] nejel. Po napadení začal docházet na psychoterapie. Do té doby chodil do poraden pouze kvůli dyslexii. Jeho psychický stav se pak dále zhoršil po požáru, k němuž došlo. K požáru došlo tak, že se svědek pálil doma svíčkou. Byl doma sám. Pálil se i v předchozím období. V tomto případě došlo k tomu, že plamen ze svíčky způsobil požár domu, v němž svědek bydlí. Od incidentu s žalovaným má svědek větší nedůvěru k novým lidem, má problém komunikovat, navazovat kontakt a menší motivaci. Také u něj začalo docházet k sebepoškozování. Na základě zadání právního zástupce žalobce vyhotovil soudní znalec [tituly před jménem] [jméno FO] znalecký posudek č. [Anonymizováno], v rámci nějž znalec uzavřel, že u syna žalobce [jméno FO] je akcentovaná osobnost s rysy emoční nestability. Před inkriminovaným napadením dne [datum] byl psychický stav posuzovaného stabilizován, jako reakce na napadení dne [datum] se u něj rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se prohloubila po zavinění požáru rodinného domu dne [datum]. Jeho porucha se nezhoršuje ani nezlepšuje.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení.

8. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

9. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné sobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

10. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný porušil právní povinnost, za což byl pravomocně odsouzen shora citovaným trestním příkazem. Žalobce i jeho syn [jméno FO] pak tvrdí, že v důsledku tohoto protiprávního jednání (v příčinné souvislosti s ním) došlo ke vzniku újmy na straně syna žalobce, když o tomto nároku probíhá další řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud nicméně zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je nárok na nemajetkovou, tzv. reflexní (odvozenou) újmu žalobce jako sekundární oběti dle ust. § 2959, případně § 2971 o. z. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že skutkové okolnosti projednávané věci neodůvodňují přiznání jakékoliv nemajetkové újmy v intencích uvedených ustanovení o. z., a to i s přihlédnutím ke komentářové literatuře a judikatuře k těmto ustanovením.

12. V případě ust. § 2971 o. z. zákon vyžaduje ke vzniku nároku na nemajetkovou újmu sekundární oběti naplnění zvláštních okolností, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, když demonstrativně uvádí např. porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti či způsobení újmy úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. V prvním případě musí být podmínky splněny kumulativně, tj. musí být porušena důležitá právní povinnost a zároveň shledána hrubá nedbalost škůdce. Odvolací soud je přesvědčen, že taková situace v případě žalovaného, odsouzeného uvedeným trestním příkazem, nenastala. Další případ, tzv. „vystupňovaný (kvalifikovaný) úmysl představuje druhou výslovně vyjmenovanou okolnost, která odůvodňuje náhradu nemajetkové újmy podle komentovaného ustanovení, a to bez ohledu na to, zda zároveň byla porušena důležitá právní povinnost. Jde o úmyslné jednání škůdce (2895 3), které je charakterizované zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou, jako je touha ničit nebo ublížit. Touha ničit obsahově odpovídá pojmu svévole použitému v § 2969 odst. 2 a touha ublížit, která může spočívat např. v křivém obvinění zaměstnance ze zpronevěry s úmyslem poškodit jej v zaměstnání a omezit jej v dalším profesním uplatnění (NS 7 Tdo 822/2018), pojmu škodolibosti použitému tamtéž. V podrobnostech viz 2969 14. Za jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze v souladu s pojetím tohoto pojmu v trestněprávní nauce považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s dobrými mravy a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života, pomstychtivost, není též vyloučeno spatřovat takovou pohnutku v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti (Šámal a kol. 2012 54 6). Jedná-li škůdce v takovém vystupňovaném úmyslu, nevyžaduje se (na rozdíl od jednání v hrubé nedbalosti), aby zároveň porušil důležitou právní povinnost.“ (srovnej PAŠEK, Martin. § 2971 [Náhrada nemajetkové újmy]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6.). Aniž by chtěl odvolací soud jakkoli bagatelizovat protiprávní jednání žalovaného, za které byl pravomocně odsouzen, rekapituluje, že žalovaný po vzájemné potyčce omezil osobní svobodu syna žalovaného po dobu cca 10 minut do příjezdu Policie ČR v situaci, kdy jsou mezi ním a žalobcem dlouhodobé spory a sám syn žalobce potvrdil, že do obchodu žalovaného nešel fakticky nakupovat, ale natáčet reakci žalovaného. I v rámci trestního řízení bylo pak navíc uzavřeno, že násilí proti tělu poškozeného bylo nanejvýše velmi malé intenzity, jelikož nevedlo ke vzniku žádných jednoznačně verifikovatelných a objektivně hodnotitelných úrazových změn. Takové skutkové okolnosti případu nemohou být podřaditelné pod shora uvedený „vystupňovaný (kvalifikovaný) úmysl“.

13. V případě ustanovení § 2959 o. z. vzniká tzv. sekundární oběti právo na peněžitou náhradu buď při usmrcení nebo při zvlášť závažném ublížení na zdraví u primární oběti. U zvlášť závažného ublížení na zdraví komentářová literatura uvádí: „Ohledně primární újmy nelze bez dalšího klást rovnítko mezi zvlášť závažným ublížením na zdraví dle § 2959 ObčZ a těžkou újmou na zdraví dle § 122 odst. 2 TrZ, zejména ve vztahu k písm. i). Nikoliv každé omezení primární oběti v obvyklém způsobu života delší šesti týdnů bude kvalifikovanou reflexní újmou sekundární oběti (srov. oproti tomu mechanickou citaci § 122 odst. 2 TrZ v Leges IX 2959 47). Daný typ ochrany sekundární oběti je institutem mimořádným, vyhrazeným jen pro kvalifikované případy z hlediska doby i intenzity trvání reflexní újmy. Nemělo by být normou, aby při každém ublížení na zdraví s trvalými následky byly kromě poškozeného odškodňovány též všechny osoby blízké. Musí jít o skutečně zvlášť závažné ublížení na zdraví, které bude mít citelný dopad do osobnostní sféry osob blízkých (Žďárek, Těšinová, Škárová, Waltr, Púry a kol. 2015 s. 52). V praxi půjde o nejtěžší zdravotní poškození, např. kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu (WK VI 2959 7)… Jakkoliv je totiž újma vzniklá usmrcením osoby blízké újmou trvalou, nevratnou a mimořádně závažnou, může postupem času slábnout (byť nikdy zcela nevymizí). Naopak u zvlášť závažného ublížení na zdraví osobě blízké, které ji zcela vyřadí z běžného života a odkáže na pomoc blízkých, dochází ke každodenní traumatizující konfrontaci sekundárních obětí s realitou. Vzniklá situace může pro sekundární oběť vedle citelné újmy na rodinném životě důvodně vyžadovat také rezignaci na rozvoj své vlastní osobnosti (vlastní profesní a společenskou realizaci) ve prospěch permanentní a fyzicky i psychicky vyčerpávající péče o těžce poškozeného blízkého (VS Olomouc 1 Co 68/2015, KS Brno 70 Co 166/2015). Posuzováno optikou běžného člověka je taková reflexní újma mimořádně traumatizující, zvláště je-li spojena i s obavami o budoucnost zajištění péče o blízkého, nebudou-li jí již sekundární oběti schopny či po jejich smrti.“ (srovnej RYŠKA, Michal. § 2959 [Sekundární oběti]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 32., 34.). Z obsahu komentářové literatury s uvedením příkladů zvlášť závažného ublížení na zdraví je zjevné, že jedná o případy nejtěžších zdravotních poškození jako jsou např. kómatické stavy, poškození mozku, ochrnutí výrazného rozsahu, které se výrazně a citelně projeví právě v životě sekundárních obětí jako osob blízkých. Takový následek incidentu ze dne 10. 11. 2020 však v žádném případě nenastal a nárok na nemajetkovou újmu žalobce v intencích tohoto ustanovení o. z. tak nevznikl.

14. Ze všech shora uvedených důvodů tedy žaloba není důvodná a po právu a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud ji v plném rozsahu zamítl, aniž by se zabýval výší nároku žalobce.

15. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. ve věcném (zamítavém) výroku I. potvrdil.

16. Pokud jde o nákladový výrok II. napadeného rozsudku, soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je to žalobce, kdo je povinen nahradit náklady řízení žalovanému, a správně rovněž stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Nesprávně však stanovil výši těchto nákladů, resp. počet úkonů právní služby. Náklady řízení žalovaného tvoří odměna právního zástupce za celkem 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 31. 5. 2024, účast při jednání soudu prvního stupně dne 4. 6. 2024, účast při jednání soudu prvního stupně dne 17. 9. 2024 trvajícím po dobu delší než 2 hodiny-zde 2 úkony právní služby) z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), ve výši 3 100 Kč za úkon právní služby, tj. 18 600 Kč, 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 800 Kč, a 21 % DPH z částky 20 400 Kč ve výši 4 284 Kč, celkem tedy 24 684 Kč.

17. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn ve výroku II. pouze pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení (správně 24 684 Kč); jinak byl v tomto výroku dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byl opět procesně plně úspěšný žalovaný. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobci. Náklady žalovaného tvoří odměna za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobce, účast při jednání odvolacího soudu dne 21. 5. 2025) při hodnotě 3 100 Kč za úkon právní služby dle § 9a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. AT, účinného od 1. 1. 2025 (dále jen opět jako „AT“) (vycházeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč), tj. 6 200 Kč, 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 900 Kč, cestovné ve výši 594 Kč na trase [adresa] a zpět dne 21. 5. 2025, náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT na cestě z [adresa] a zpět dne 21. 5. 2025, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 8 294 Kč ve výši 1 741,74 Kč, celkem tedy 10 036 Kč po zaokrouhlení. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a z vyhlášky č. 475/2024 Sb.

19. Odvolací soud stanovil k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů bylo určeno k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).