o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 11 C 184/2022-182

1. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 11 C 184/2022-182, Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno] a pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno], obě v katastrálním území [adresa] (dále jen „sporné pozemky“). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 64 834,50 Kč k rukám advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno] do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce a jeho otec [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší se ujali držby sporných pozemků společné s držbou pozemku p. č. [Anonymizováno] po koupi nemovitosti v roce 1994. Držba se opírala o domnělý titul, a to kupní smlouvu ze dne 7. 7. 1994, kdy se domnívali, že sporné pozemky jsou součástí koupě, neboť zakoupený pozemek byl oplocen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydržení podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Sporné pozemky jsou způsobilým předmětem vydržení a držba těchto pozemků žalobcem a jeho otcem byla oprávněná a trvala stanovenou zákonnou dobu, konkrétně od 19. 8. 1994; rovněž nebyla nikým objektivně zpochybněna. K vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům tak došlo ke dni 19. 8. 2004. Z uvedených důvodů bylo žalobě plně vyhověno. Ohledně náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Uvedl, že tvrzení žalobce o existenci vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům nebylo prokázáno žádným listinným důkazem na bázi geometrického plánu či fotodokumentace. Je třeba zmínit i skutečnost, že žalobce dne 10. 6. 2015 požádal žalovaného o možnost odkoupení pozemků, čímž nepřímo uznal existenci vlastnického práva žalovaného ke sporným pozemkům. Je třeba, aby se soud zabýval řešením předběžné otázky, když existence vlastnického práva žalobce či žalovaného byla posuzována i v rámci exekučních řízení. Žalovaný odkázal na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., kdy soudy vycházely z rozhodnutí [právnická osoba], odboru výstavby-stavebního úřadu, o odstranění plotu. Z důvodu právní jistoty účastníků by jakákoliv další rozhodnutí soudu v dané věci, včetně rozhodnutí v této věci, neměla být v rozporu se shora uvedenými rozhodnutími soudů ve věci exekuční. V exekučních věcech došlo v průběhu řízení k odstranění plotu a vybudování nového oplocení zcela v souladu se soudními rozhodnutími. Dle žalovaného nebylo v daném řízení prokázáno, že by na straně právního předchůdce žalobce, tj. [Jméno zainteresované osoby 0/0] [Anonymizováno], a žalobce existovala pravá a nepřetržitá držba po dobu 10 let. V údajné době držby žalobce došlo ze strany žalovaného k několika úkonům, které jednoznačně deklarují jeho vlastnický vztah k předmětným pozemkům. Jedná se především o žádost o zápis do evidence nemovitostí (dále jen „EN“) ze dne 2. 8. 1985, provedení změny zápisu v EN ze dne 24. 10. 1977, žádosti o zápis do katastru nemovitostí (dále jen „KN“) ze dne 15. 3. 1995, souhlas s provedením udržovacích prací ze dne 4. 11. 1999, snímek pozemkové mapy ze dne 20. 10. 1999, stavební povolení ze dne 17. 1.2000, půdorys plynové přípojky ze dne 17. 1. 2000 a geometrický plán č. [hodnota]. Z těchto listin bez pochybnosti vyplývá postoj žalovaného k předmětným nemovitostem. Při absenci listinných důkazů se žalobce snažil prokázat svá tvrzení výpověďmi svědků, které navrhl. Jednalo se ve většině případů o jeho kamarády a známé, tyto výpovědi vyznívají účelově, jsou nejednoznačné, a tvrzení žalobce v žádném případě neprokazují. Z reálného hlediska totiž není možné popsat stav a umístění plotu před 25 lety, když někteří svědci konstatovali, že tento stav byli schopni zhodnotit na vzdálenost 20 až 30 m, někdy též přes betonovou zeď. Svědci [Anonymizováno] nebyli schopni definovat umístění plotu, svědek [tituly před jménem] [adresa] nebyl schopen specifikovat hranice pozemku, u svědka [Anonymizováno] působila výpověď dojmem zmatenosti, svědek [Anonymizováno] nebyl schopen specifikovat stavbu plotu. Jediný svědek [Anonymizováno] svědčil smysluplně, nicméně jeho výpověď působila dojmem zaujatosti a účelovosti. Vzhledem k tomu, že jeho rodina byla v minulosti nucena odprodat předmětné pozemky žalovanému. Zvláštní skutečností je to, že žalobce nabyl od své sestry [jméno FO] spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům, když, jak tvrdí, věděl o vydržení předmětných pozemků. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), a to usnesení ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, dále na rozsudek NS ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, jakož i další v odvolání citovaná rozhodnutí NS. Zdůraznil, že přesvědčení držitele o tom, že mu věc patří, musí být po celou dobu důvodné s tím, že oplocení pozemku samo o sobě není okolností zakládající dobrou víru. V předmětné věci je třeba zdůraznit, že dokazování bylo soudem vedeno víceméně právě k otázce vybudování oplocení. Rovněž zdůraznil, že je třeba zabývat otázkou, zda mohlo dojít k vydržení ze strany právního předchůdce žalobce či nikoliv (usnesení NS ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005). V řízení nebylo prokázáno, že by došlo k nepřerušené držby trvající 10 let v souladu s ustanovením § 1091 nového občanského zákoníku. Žalobce tedy dle názoru žalovaného neunesl v předmětné věci důkazní břemeno, kdy o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům panují značné pochybnosti. Nebyl předložen jakýkoliv důkaz o tom, že by po rozhodnou dobu, tedy údajně od roku 1994 do roku 2005 držel v dobré víře předmětné pozemky předchůdce žalobce, tedy [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší. V souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, byl stavebník povinen předem písemně ohlásit stavebnímu úřadu provádění drobných staveb, stavebních úprav a udržovacích prací s tím, že ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravy, udržovací práce mohl provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek (§ 57). V archívu Stavebního úřadu [právnická osoba] [adresa] se však žádná taková listina nenachází. V předmětné době držel dané nemovitosti bezpochyby žalovaný. K úpravám v dané lokalitě došlo zřejmě období let 1999 až 2000, kdy byl dne 4. 11. 1999 [právnická osoba] [Anonymizováno], odbor výstavby územního plánování, vysloven souhlas s provedením udržovacích prací a dne 17. 1. 2000 bylo vydáno stavební povolení týkající se přípojky vody, kanalizace, plynu a elektřiny na hranici pozemku. Tyto listiny se však netýkají nemovitostí, které jsou předmětem žaloby, nýbrž sousedního pozemku. Ze stavebního povolení vyplývá skutečnost, že se nejedná o povolení úpravy předmětných nemovitostí, žalobce či jeho předchůdce nebyli považováni za vlastníky nemovitostí, jejichž určení vlastnictví je předmětem tohoto řízení. Žalobce na jedné straně konstatuje, že předmětné pozemky byly „vždy zaploceny“ současně s pozemkem p. č. [Anonymizováno], na straně druhé však tvrdí, že zbudování oplocení bylo povoleno Stavebním úřadem [právnická osoba] [adresa]. Toto stavební povolení bylo vydáno v roce 2002, navíc však za účelem oplocení jiných pozemků, než které jsou předmětem žaloby. Žalovaný navrhl provedení důkazu listinami, mimo jiné z let 1995 až 2000, když z těchto vyplynulo, že předmětné nemovitosti držel jako svůj majetek. Zároveň konstatoval, že se po celou dobu chová k předmětným nemovitostem jako ke svým, o čemž svědčí též vyhotovení geometrického plánu č. [hodnota] geodeta [tituly před jménem] [jméno FO], kterým byly z pozemku p. č. [Anonymizováno] odděleny další pozemky, následně byl dohodnut převod těchto pozemků s vlastníky bytových jednotek, nacházejících se v domě č. p. [adresa][Anonymizováno]této souvislosti byly v prosinci roku 2015 sepsány kupní smlouvy. Návrhy na vklad těchto kupních smluv na katastrální úřad nebyly podány, neboť nebyl vydán souhlas s oddělením předmětných pozemků příslušným stavebním úřadem. Ten byl podmíněn odstraněním oplocení zřízeným žalobcem. Spor ohledně odstranění oplocení byl v nedávné době rozhodnut usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 17 Co 229/2022-131. V této souvislosti byla v minulosti vydána řada soudních rozhodnutí ze strany Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR. V předmětném řízení dle žalovaného naprosto absentuje naléhavost právního zájmu žalobce na určení vlastnictví ke sporným pozemkům. Skutečnost, že se žalovaný choval ke sporným nemovitostem vždy jako vlastník, je prokázána kromě jiného znaleckým posudkem č. [Anonymizováno], vyhotoveným [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 31. 1. 2008, ohledně stanovení ceny nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, žádostí [Anonymizováno] [adresa] na dělení a scelování pozemků ze dne 14. 12. 2007, sdělením [právnická osoba], odboru výstavby – stavebního úřadu [adresa] ze dne 21. 12. 2007 a přípisem právního zástupce žalobce ze dne 10. 6. 2015, kterým žádá žalovaného o odkoupení předmětných pozemků, když na tuto žádost navazují předkládané kupní smlouvy uzavírané s vlastníky sousedních nemovitostí. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

3. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že v řízení byly provedeny jako důkaz snímky pozemkové mapy a geometrický plán č. [hodnota], kterým došlo k rozdělení pozemku pro stavbu bytového domu na sousedních pozemcích (původně zahradách). O tomto vyměření žalobce nevěděl, nebyl ho účasten a dozvěděl se o jeho existenci až v roce 2016 (tedy po uplynutí vydržecí lhůty, která skončila nejpozději v roce 2004). Při zpracování tohoto geometrického plánu mělo být zjištěno, že mělo dojít k připlocení části pozemku žalovaného k pozemku p. č. [Anonymizováno] – zahrada a tyto pozemky byly tímto geometrickým plánem označeny jako p. č. [Anonymizováno] - zahrada a p. č. [Anonymizováno] – zahrada, oba k. ú. [adresa] a zapsány jako majetek žalovaného. Pro posouzení věci je však rozhodující, že žalovaný do doby, kdy oznámil žalobci existenci tohoto geometrického plánu, tj. v roce 2016, ve vztahu k žalobci jako vlastník sporných pozemků ničeho nečinil, povolil stavbu zdi do ulice, výměnu oplocení na sporné hranici, zbudování přípojek sítí, kontroloval v průběhu stavby i po jejím dokončení stav na místě samém. S jistotou lze učinit závěr, že žalovaný věděl, v jakém místě je zbudováno oplocení a v jakém rozsahu žalobce pozemek užívá. Ač o tomto věděl již od roku 2007, ničeho nečinil nejméně do roku 2015, kdy si nechal zpracovat geometrický plán na rozdělení pozemku. Pro úplnost je nutno ještě konstatovat, že dědické řízení po otci žalobce skončilo až v roce 2016 a poté ještě bylo vydáno dědické rozhodnutí ohledně dědictví po matce žalobce. Žalobce se až v rámci tohoto řízení dozvěděl o tom, že žalovaný uzavřel v roce 2015 smlouvy, kterými chtěl prodat pozemky rozdělené ze sporného pozemku jako předzahrádky vlastníkům jednotek v novém bytovém domě. Skutečnost, že žalobce v roce 2015 požádal o koupi sporných pozemků, nemůže ničeho změnit na tom, že do té doby byl v dobré víře, že je (spolu)vlastníkem sporných pozemků, a že tyto držel a užíval od roku 1994. Sám žalovaný konstatováním ohledně prodeje „předzahrádek“ potvrzuje skutečnost držby sporných pozemků žalobcem. Dále žalobce uvedl, že pro rozhodnutí ve věci jsou rozhodnutí ve správním řízení a jejich výkon zcela bez významu. Pokud žalovaný zdůrazňuje svůj vlastnický vztah k předmětným pozemkům, když vychází ze správnosti geometrického plánu č. [hodnota], konstatuje žalobce, že sporné pozemky v rozhodné době neexistovaly v KN pod nynějším číselným označením, ale byly součástí původních pozemků p. č. [Anonymizováno] (zahrádek), což žalovaný účelově pomíjí, a byly užívány žalobcem a jeho otcem v rozsahu, v jakém je užíval již jejich právní předchůdce tak, že tvořily funkční celek s pozemkem žalobce p. č. [Anonymizováno]. Pokud jde o svědecké výpovědi, stav místa oplocení pozemku žalobce mohl být znám především osobám, které na pozemek žalobce chodily, proto není důvodu podivovat se nad tím, že takové osoby logicky musí být v nějakém i přátelském vztahu k žalobci a jeho otci. Z výslechu svědků lze učinit závěr, že sporná „severní hranice“ - drátěný plot (mezi pozemkem p. č. [Anonymizováno] a původními pozemky p. č. [Anonymizováno] byla ve stejném místě od okamžiku, kdy žalobce a jeho otec nabyli vlastnických práv, ve stejném místě bylo zbudováno otcem žalobce oplocení, a tento stav trval až do roku 2022. Díky tomu, že žalovaný sám navrhl výslech bývalého pracovníka stavebního úřadu [jméno FO], se podařilo získat svědectví od osoby osobní i odbornou znalostí nejpovolanější. Tento svědek potvrdil, že oplocení bylo na základě ohlášení žalobce (jeho otce) v období let 1999 až 2002, kdy svědek pracoval na stavebním úřadu a na věci se pracovně přímo podílel, zbudováno ve stejném místě, kde bylo oplocení původní, a že v tomto stavu oplocení zůstalo i nadále do jeho odstranění, což mu bylo známo i z dalších poznatků získaných z pracovní činnosti. Žalovaný v odvolání zjevně plete držbu a evidenci vlastnických vztahů, protože ač jinde uznává, že od nabytí v roce 1994 držel fakticky sporné pozemky žalobce se svým otcem, náhle tvrdí, že tyto držel žalovaný. Zcela nesmyslné je pak tvrzení, že žalovaný sporné pozemky držel, protože nechat zpracovat geometrický plán č. [hodnota], a sám obratem toto tvrzení o držby popírá, když důvodem, pro který nebyl dán souhlas s rozdělením dle tohoto geometrického plánu, byla existence oplocení žalobce, tedy potvrzuje držbu žalobce. V případě exekuce, kdy bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím, se nejednalo o rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva. Žalovaný tvrdí, že se o existenci oplocení dozvěděl až v průběhu řízení před stavebním úřadem v roce 2015. To však není pravda, protože o existenci oplocení měl a musel vědět jednak v souvislosti se stavebními řízeními v letech 1999 a 2000, a dále pak z geometrického plánu č. [hodnota], který sám zaslal žalobci v roce 2016. Odvolání žalovaného je nedůvodné, a proto žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek jako správný potvrzen a žalovanému byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a zjistil, že odvolání je částečně důvodné.

5. Předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobce má dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť tvrdí, že je vlastníkem sporných pozemků, v katastru nemovitostí je však stále zapsán jako vlastník žalovaný. Svého vlastnického práva, resp. zápisu jako vlastníka, se žalobce může domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaný odmítá učinit případným souhlasným prohlášením a vlastnické právo žalobce neuznává).

6. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1994 (sepsanou formou notářského zápisu) získali žalobce jeho otec [Jméno zainteresované osoby 0/0] st. do spoluvlastnictví pozemek p. č. [Anonymizováno] (zahradu) v k. ú. [adresa] o výměře 652 m2 (dále jen také jako „pozemek p. č. [Anonymizováno], jehož součástí (příslušenstvím) bylo oplocení. V čl. VI. uvedené kupní smlouvy se uvádí, že vzhledem k tomu, že oba nabyvatelé jsou ženati, je tato smlouva doplněna souhlasem jejich manželek podle § 143 obč. zákoníku, který se předkládá vkladovému orgánu. Dle čl. VII. účastníci smlouvy žádají, aby byl proveden vklad vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno] katastru nemovitostí, a to pro každého z nabyvatelů v rozsahu ideální ½. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dle této kupní smlouvy nastaly k datu 19. 8. 1994. Po nabytí vlastnického práva se chopili držby pozemku ve faktických hranicích daných jeho zaplocením. V letech 1999-2000 byla na pozemku provedena stavba oplocení na základě souhlasu vydaného Městským úřadem [adresa] – stavební úřad (věc vyřizoval svědek [Anonymizováno]) a s vědomím žalovaného, kdy stavba zděného plotu s osazením dvojích vrat z čelní strany z ulice, pokračujícího částečně i z levé boční strany ve směru k bývalým zahrádkám a na něj navazujícího drátěného plotu, byla provedena v hranicích původního oplocení pozemku. Rovněž byla zhotovena plynová přípojka v nově postavené zdi vlevo od levých vrat na hranici pozemku. Žalobce a jeho otec užívali pozemek v uvedených hranicích v dobré víře, že jim patří, až do smrti [Jméno zainteresované osoby 0/0] st. dne 21. 8. 2005, žalobce i nadále. V souvislosti se stavbou bytového domu byl v listopadu 2007 vyhotoven geometrický plán, jímž došlo k rozdělení pozemků a změně hranice pozemků ve vlastnictví žalovaného, kdy z uvedeného geometrického plánu a ověřeného situačního výkresu na podkladu katastrální mapy bylo zřejmé připlocení nově označených pozemků p. č. [Anonymizováno]), oba v k. ú. [adresa] (dále také jen jako „sporné pozemky“), vedených jako vlastnictví žalovaného, k pozemku p. č. [Anonymizováno]. Žalobce tuto skutečnost zjistil v roce 2015, kdy se poté snažil prostřednictvím právního zástupce o odkup těchto pozemků, i když měl za to, že již dříve došlo k vydržení vlastnického práva žalobce a jeho otce ke sporným pozemkům. V té době žalovaný vyvolal řízení o odstranění stavby oplocení na sporných pozemcích, kdy na základě nařízení místního stavebního úřadu o odstranění stavby oplocení byla stavba oplocení, včetně zde zabudované plynové přípojky, na předmětných sporných pozemcích odstraněna v exekučním řízení v roce 2022.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje, neboť má oporu v dokazování, provedeném soudem prvního stupně.

8. Žalobce při jednání odvolacího soudu dne 12. 6. 2024 k dotazu odvolacího soudu doplnil tvrzení tak, že manželství žalobce a jeho bývalé manželky [jméno FO] trvalo od roku 1989 do roku 2003. Pokud jde o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) těchto manželů, jeho součástí nebyl pozemek p. č. [Anonymizováno]. Situace byla taková, že na koupi svého podílu pozemku p. č. [Anonymizováno] dostal žalobce peníze od svých rodičů, takže [jméno FO] si po zániku manželství, resp. SJM, na tento pozemek nečinila žádný nárok a toto respektovala. Dále doplnil tvrzení tak, že po rozvodu s [jméno FO] se znovu neoženil a je stále rozvedený.

9. Vzhledem k shora uvedenému byl žalobce odvolacím soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván, aby ke svému tvrzení, že nabyl ideální ½ pozemku parc. č. [Anonymizováno] ze svých výlučných prostředků navrhl příslušné důkazy. Rovněž byl vyzván, aby doložil kupní smlouvu ze dne 3. 12. 2021, která měla být uzavřena mezi ním a jeho sestrou [jméno FO] ohledně ideálních 3/16 uvedeného pozemku, dále smlouvou o vypořádání SJM, uzavřenou mezi ním a [jméno FO] po zániku manželství, rovněž rozvodový rozsudek těchto manželů s doložkou právní moci, a dále listinu, o které hovoří čl. VI. notářského zápisu – kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1994, uzavřené mezi [jméno FO] a [jméno FO] starším a mladším. Žalobce byl poučen o nebezpečí procesního neúspěchu ve věci v případě nevyhovění uvedené výzvě.

10. Po uvedené výzvě navrhl žalobce k důkazu níže uvedené listiny a odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř.

11. Takto zjistil z kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2021, že ji uzavřeli [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], jako prodávající, a žalobce, jako kupující. Touto kupní smlouvou převedla prodávající na kupujícího ideální 3/16 pozemku parc. č. [Anonymizováno] – zahrada v k. ú. [adresa] a ideální 3/8 pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova bez čísla popisného nebo evidenčního – garáž, vše k. ú. [adresa], a to za kupní cenu 250 000 Kč. Právní účinky vkladu této kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 12. 2021.

12. Z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2003, č. j. 8 C 489/2003-18, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2003, odvolací soud dále zjistil, že bylo rozvedeno manželství žalobce a [jméno FO], rozené [Anonymizováno], uzavřené dne 25. 3. 1989 před Místním národním výborem [adresa].

13. Z čestného prohlášení ze dne 16. 7. 2024 bylo dále zjištěno, že [jméno FO], narozená [datum], bytem [adresa], prohlásila, že nikdy nebyla spoluvlastníkem zahrady p. č. [adresa], když tato byla zakoupena jejím bývalým manželem [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], a jeho otcem [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozeným 5. 1. 1929, do jejich vlastnictví, s čímž jmenovaná souhlasila, a proto tento souhlas učinila přímo v rámci kupní smlouvy u notářky v Praze. Tato zahrada proto nikdy nebyla evidována jako majetek patřící do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“), resp. jejich SJM. Po rozvodu manželství jmenované se [Jméno zainteresované osoby 0/0] bývalí manželé neuzavřeli smlouvu o vypořádání zaniklého SJM, ani nebyla podána žaloba o jeho vypořádání. Nastala proto fikce vypořádání jejich zaniklého SJM po 3 letech od právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství. Prohlášení je opatřeno podpisem jmenované s prohlášením o pravosti podpisu advokátem [tituly před jménem] [Anonymizováno].

14. Při jednání odvolacího soudu dne 17. 7. 2024 ještě žalobce doplnil tvrzení tak, že pokud jde o čl. VI. notářského zápisu, resp. kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1994, žádná speciální listina, která by byla ve smyslu ust. § 143 obč. zákoníku vyhotovována, neexistuje. Manželky [Jméno zainteresované osoby 0/0] mladšího a staršího v tomto směru opatřily svým podpisem přímo notářský zápis.

15. Z černobílé fotografie (č. l. 227 spisu), předložené žalovaným, bylo odvolacím soudem dále zjištěno, že se na něm nachází pozemek, zarostlý trávou a kopřivami do výšky přilehlého plotu. Dle nesporného tvrzení účastníků (č. l. 232 p. v.) se jedná o pozemek parc. č. [Anonymizováno] již s novým plotem po zboření původního plotu, který byl zbourán v rámci exekuce. Vpravo na fotografii jsou zachyceny „předzahrádky“ bytových jednotek v sousedství tohoto pozemku.

16. Odvolací soud má, stejně jako soud prvního stupně, za prokázané, že pokud jde o sporné pozemky (celková výměra 102 m2), tyto byly nepřetržitě po dobu (nejméně) 10 let v oprávněné držbě žalobce a jeho otce [Jméno zainteresované osoby 0/0] st., a to od 19. 8. 1994, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva jmenovaných k pozemku parc. č. [Anonymizováno] (výměra 649 m2 dle výpisu z katastru nemovitostí k datu 19. 7. 2022, resp. 652 m2 dle kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1994 a výpisu z katastru nemovitostí k datu 20. 10. 1999) a jmenovaní se zároveň držby tohoto pozemku, včetně sporných pozemků, ujali, až do 19. 8. 2004. K vydržení tedy došlo ještě za života [Jméno zainteresované osoby 0/0] st., zemřelého 21. 8. 2005. Odvolací soud v tomto směru poukazuje na správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavcích 40. až 48. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně hodnotil provedené důkazy, včetně svědeckých výpovědí, a správně posoudil i otázku „omluvitelného omylu“ (odstavec 46. a 47. odůvodnění napadeného rozsudku).

17. Odvolací soud si je vědom čl. VI. ve spojení s čl. VII. kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1994 (č. l. 72 spisu), včetně výpisu z katastru nemovitostí ke dni 20. 10. 1999 (č. l. 14) s tím, že otec a syn [jméno FO] měli nabýt pozemek parc. č. [Anonymizováno] do podílového spoluvlastnictví, každý z id. ½ s tím, že jsou ženati a kupní smlouva je doplněna souhlasem jejich manželek podle § 143 obč. zák., který se předkládá vkladovému orgánu. Skutečnost však byla taková (dokazováním bylo prokázáno), že pozemek parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví zůstavitele [Jméno zainteresované osoby 0/0] st., zemřelého [datum], tj. v rozsahu id. ½, byl v rámci projednání dědictví po tomto zůstaviteli (usnesení ze dne 2. 3. 2016 na č. l. 152 spisu), vypořádán jako SJM zůstavitele a jeho pozůstalé manželky [jméno FO], kdy id. ¼ připadla pozůstalé manželce (v době rozhodování již zemřelé) a další id. ¼ byla pak z majetku SJM zařazena do aktiv dědictví; z ní pak žalobce a pozůstalá manželka [jméno FO] nabyli každý id. 1/8 vzhledem k celku. Dcera [jméno FO] dědictví odmítla a místo ní se stala dědičkou její dcera a zůstavitelova pozůstalá vnučka [tituly před jménem] [jméno FO]; ta nenabyla z dědictví vzhledem k započtení daru ničeho. Výsledkem pak bylo, že žalobce vlastnil z pozemku p. č. [Anonymizováno] vzhledem k celku 8/16 svých + 2/16 z dědictví po otci, celkem tedy 10/16. Manželka zůstavitele [jméno FO] (matka žalobce) pak vlastnila z tohoto pozemku vzhledem k celku 4/16 ze SJM + 2/16 z dědictví po manželovi, celkem tedy 6/16.

18. V rámci rozhodování o dědictví po zůstavitelce [jméno FO], zemřelé [datum] (usnesení ze dne 24. 3. 2016 na č. l. 142 spisu) nabyli žalobce a jeho sestra [jméno FO] veškerý majetek patřící do dědictví rovným dílem, mj. každý z nich id. 3/16 pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Výsledek tedy bylo, že žalobce vlastnil vzhledem k celku 10/16 - viz shora + 3/16 z dědictví po matce, celkem tedy 13/16, a sestra žalobce [jméno FO] vzhledem k celku 3/16 z dědictví po matce. Tyto ideální 3/16 pozemku parc. č. [Anonymizováno] převedla [jméno FO] na žalobce kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2021 (viz shora).

19. Nadto je třeba konstatovat, že k vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům (19. 8. 2004) došlo ještě za trvání manželství [Jméno zainteresované osoby 0/0] st. a jeho manželky [jméno FO], kdy trvalo SJM jmenovaných.

20. V řízení bylo dále prokázáno, že manželství žalobce a jeho bývalé manželky (svědkyně) [jméno FO] trvalo od roku 1989 do roku 2003 (viz rozsudek o rozvodu manželství s doložkou právní moci). Po zániku manželství, resp. SJM těchto manželů, nebyla uzavřena dohoda o vypořádání SJM. Situace byla taková, že na koupi svého podílu pozemku p. č. [Anonymizováno] dostal žalobce peníze od svých rodičů, takže [jméno FO] si po zániku manželství, resp. SJM, na tento pozemek nečinila žádný nárok a toto respektovala (viz čestné prohlášení [jméno FO] ze dne 16. 7. 2024). Pozemek p. č. [Anonymizováno] se nestal součástí BSM (SJM) těchto manželů (viz rovněž čl. VI. ve spojení s čl. VII. notářského zápisu – kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1994). Žalobce se po rozvodu s [jméno FO] znovu neoženil a je stále rozvedený.

21. Podle § 3028 odst. 2 o. z. je věc zapotřebí posoudit dle obč. zák., neboť k vydržení, resp. nabytí vlastnického práva žalobce a jeho otce (viz níže) došlo za účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe.

23. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

24. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

25. Pokud jde o držbu a vydržení spoluvlastnického podílu, odvolací soud odkazuje zejména na rozsudek NS ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021, dle kterého „Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.“.

26. Dále odvolací soud v tomto směru odkazuje na rozsudek NS ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, dle kterého „Je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Tyto zásady se uplatní i při nabývání držby podle § 990 o. z. a posuzování držby spoluvlastnického podílu v novém občanském zákoníku.“.

27. Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci lze právně uzavřít, že žalobce splnil podmínky pro řádné vydržení sporných pozemků (k datu 19. 8. 2004; již rozvedený) v rozsahu ideální ½. V tomto rozsahu má aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení vlastnického práva. Pokud jde o druhou ideální ½ sporných pozemků, zde došlo k vydržení vlastnického práva (k datu 19. 8. 2004) [Jméno zainteresované osoby 0/0] starším, případně [Jméno zainteresované osoby 0/0] starším a jeho manželkou (do SJM těchto manželů), a aktivní věcná legitimace k podání žaloby o určení vlastnického práva není na straně žalobce dána. Odvolací soud znovu rekapituluje, že poté probíhala dědická řízení po otci žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] st. (zemřelém v roce 2005) a matce žalobce [jméno FO] (zemřelé v roce 2008), kdy není jisté, jak by tato řízení z hlediska „nových“ sporných, resp. vydržených, pozemků dopadla (odmítnutí dědictví, započtení daru apod.).

28. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud žalobě o určení vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům vyhověl v plném rozsahu.

29. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném výroku I. změnil podle ust. 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že pokud se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideální ½ pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno] a ideální ½ pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno], obě v k. ú. [adresa], žaloba se zamítá (výrok I. tohoto rozsudku).

30. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesní úspěch žalobce i žalovaného byl totožný. Stejná situace je pak i v rámci odvolacího řízení, kdy bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto opět dle § 142 odst. 2, zde ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (výrok II. tohoto rozsudku).