o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 205/2019-233

1. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 205/2019-233, Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) určil výrokem I., že původní žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum] (dále jen„ původní žalobkyně“), je vlastnicí pozemku parc. [číslo] o výměře 30 m2, v katastrálním území a obci [obec], vymezeného v geometrickém plánu [číslo] vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], č. položky seznamu [číslo] (dále jen„ sporný pozemek“) s tím, že geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 46 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že původní žalobkyně vydržela vlastnické právo ke spornému pozemku, když jej od roku 1970 do roku 2003 užívala v dobré víře, že jí vlastnicky patří, neboť jej nabyla spolu s dalšími nemovitostmi na základě kupní smlouvy ze dne [datum]. Mj. na tomto sporném pozemku se nachází stavba garáže ve vlastnictví původní žalobkyně (dále jen„ předmětná garáž“). Své rozhodnutí soud prvního stupně opřel o ust. § 130, § 134 a dále pak ust. § 486 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to za použití ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“).

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nebylo ze strany původní žalobkyně v žádném případě prokázáno. K vydržení je zapotřebí oprávněné držby po zákonem stanovenou dobu. Současně zde musí existovat dobrá víra držitele, že mu vlastnické právo k věci náleží. Dobrá víra musí být posuzována zásadně objektivně, nestačí subjektivní přesvědčení držitele věci. Ten je v dobré víře pouze tehdy, je-li prokázáno, že se se zřetelem ke všem okolnostem mohl důvodně domnívat, že je vlastníkem předmětné věci. V kupní smlouvě ze dne [datum] byla zcela jednoznačně definována výměra převáděných pozemků par. [číslo] (185 m2) a parc. [číslo] (526 m2). Pozemek parc. [číslo] je zahradou, která přiléhá k domu na pozemku parc. [číslo]. Pokud původní žalobkyně tvrdí, že s manželem užívali zakoupené pozemky v rámci tehdy existujícího oplocení, které mělo zahrnovat i celý pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] (což ostatně vyplynulo i z místního šetření), nemohli být při obvyklé míře opatrnosti, kterou od nich lze požadovat, nikdy v dobré víře ohledně vlastnictví sousedního pozemku parc. [číslo] (výměra 159 m2) a pozemku parc. [číslo] (výměra 172 m2). Výměra těchto pozemků přesahuje 60 % výměry zahrady, kterou manželé [příjmení] v roce 1967 zakoupili. V tomto rozsahu tedy původní žalobkyně nemovitosti od počátku užívala, nikoliv tedy pouze pozemek o výměře 30 m2, představující 5 % zakoupeného pozemku, jak tvrdí soud prvního stupně. Žalovaná poukázala rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS ČR“) sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, dle kterého je jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Skutečnost, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] původní žalobkyni nepatří, byla snadno ověřitelná i v příslušné evidenci nemovitých věcí, kde byly tyto pozemky jednoznačně zapsány, kdy se navíc nejedná o pozemky malé (rovněž rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1999/2014). Odkázat lze také na katastrální mapy, zachycující v daném případě stav v roce 1955 a později. Oba předmětné pozemky měly stále stejnou výměru, která se neměnila. Oplocení, které nekorespondovalo se stavem vlastnických práv, vzniklo v 30. letech minulého století se souhlasem [územní celek] (viz dopis ze září 1933). V případě uzavření kupní smlouvy dne [datum] nešlo o převod nemovitostí mezi příbuznými, o to větší opatrnost lze očekávat, jak rovněž dovozuje judikatura NS ČR. Argument žalující strany, že [jméno] [příjmení] nebránila stavbě předmětné garáže na jejím pozemku, nelze přeceňovat, a to s ohledem na její věk a zdravotní stav. Původní žalobkyně svá stanoviska v průběhu času měnila. V roce 2015 se obracela na žalovanou jako vlastníka sporného pozemku s nabídkou placení nájemného. Svá tvrzení měnila i v rámci řízení před soudem prvního stupně sp. zn. 14 C 50/2016, kdy vedla se žalovanou spor o přikázání pozemku do vlastnictví vlastníka stavby za náhradu. Rozpornost tvrzení jí v tomto řízení vytkl i odvolací soud, když původní žalobkyně tvrdila, že stavěla na pozemku se souhlasem vlastníka pozemku. Svědecké výslechy [anonymizováno] [ulice] a [anonymizováno] [příjmení] nelze rovněž přeceňovat. Lze z nich pouze učinit závěr, že původní žalobkyně uvedené pozemky v rámci oplocení užívala, nelze z nich ale dovodit její dobrou víru. Pokud jde o aplikaci ust. § 486 obč. zák. a závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavci 22. odůvodnění jeho rozsudku, žalovaná s nimi nesouhlasí. Vlastnické právo jednotlivých vlastníků k pozemku parc. [číslo] ([obec] [anonymizováno] – [jméno] [příjmení] – [jméno] [příjmení] – [anonymizováno] [příjmení]) nebylo nikterak zpochybněno, vyplývalo z katastru nemovitostí. V dědickém řízení po zemřelé [jméno] [příjmení] zastupovala [jméno] [příjmení] jako obecný zmocněnec [příjmení] [jméno] [příjmení]. Ta jako svědkyně v tomto řízení jednoznačně potvrdila, že neměla vůbec žádné pochybnosti o vlastnickém právu k předmětnému pozemku jako celku. Původní žalobkyně se na [jméno] [příjmení] ani [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nikdy neobrátila s upozorněním, že by snad část pozemku vlastnicky patřila někomu jinému. Od padesátých let minulého století platila zásada, že vlastník stavby může být odlišný od vlastníka pozemku. Stavba garáže mohla být ve vlastnictví zcela jiné osoby. Vzhledem k tomu, že předmětná garáž nebyla zapsána v katastru nemovitostí, bylo otázkou, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou. Ani žalovaná pak neměla o vlastnickém právu k pozemku parc. [číslo] žádné pochybnosti, jak vyplývá z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], jakož i svědkyně [příjmení] [příjmení]. Ostatně i sama původní žalobkyně v prvé fázi nezaujímala stanovisko, že je vlastníkem sporného pozemku, respektovala vlastnické právo žalované k pozemku jako celku a navrhovala řešit situaci formou nájemní smlouvy či odkoupením sporného pozemku. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne [datum], zemřela dne [datum] původní žalobkyně. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2022, č. j. 15 C 205/2019-280, které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto, že v řízení bude namísto původní žalobkyně pokračováno s jejími právními nástupkyněmi (dědičkami), a to žalobkyněmi, uvedenými v záhlaví tohoto rozsudku.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že původní žalobkyně se svým zemřelým manželem a [jméno] [příjmení] získali podíl na domě [adresa] v [obec] včetně pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha (výměra 185 m2), a pozemku parc. [číslo] zahrada (výměra 526 m2), vše v k. ú. [obec], na základě kupní smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení] dne [datum], uzavřené ve formě notářského zápisu. [jméno] [příjmení] prodala druhou polovinu těchto nemovitých věcí rodině [příjmení] na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené rovněž formou notářského zápisu. Tyto nemovité věci získala dědictvím po svém bratrovi [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Nemovité věci byly v době koupě oploceny a byly užívány v plném rozsahu tak, jak byl vymezen tímto oplocením. Oplocení se v průběhu času nijak neměnilo. Před manželi [příjmení] užívali pozemky manželé [příjmení] spolu s rodinou [příjmení], která byla původně v domě v nájmu. Již v té době, za života [jméno] [příjmení], bylo domluveno, jak bude přilehlá zahrada jednotlivými rodinami užívána. Pozemek parc. [číslo] nebyl k účelu zřízení ulice od počátku určen. Vznikl oddělením z původního pozemku parc. [číslo] byl vždy veden jako zahrada, oproti sousednímu pozemku, který byl prodán jako ostatní plocha a ostatní komunikace, byť rovněž jako zahrada fakticky sloužil. Bezprostředně po koupi poloviny nemovitostí, a to domu [adresa], pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] rodinou žalobkyně od [jméno] [příjmení], začala rodina původní žalobkyně stavět garáž v oplocené části přilehající k domu [adresa], na základě příslušného povolení, a následně po kolaudaci stavby (rozhodnutí ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]) ji začala užívat. Po celou tuto dobu nevznikl žádný problém s povolením stavby, a to jak ze strany příslušného úřadu, který povolil stavbu na pozemku parc. [číslo] (který již byl zastavěn domem [adresa]), tak ani ze strany paní [příjmení], která v rozhodné době ještě téměř dva roky žila. S ohledem na tyto skutečnosti byli žalobkyně se zemřelým manželem přesvědčeni o tom, že jednají v souladu se svým vlastnickým právem, stejně, jako o tom byl přesvědčen [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ve vztahu ke garáži, která byla postavena již v roce 1960, resp. 1961. Samotný původní vlastník [příjmení] [příjmení] neupozornil [anonymizováno] [jméno] [příjmení], že staví garáž (v roce 1960) na cizím pozemku. Podobně tomu bylo v případě žalobkyně a jejího zemřelého manžela. Již v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] nebyl pozemek parc. [číslo] projednán, byť byl v rozhodné době v jeho vlastnictví. Později došlo k dodatečnému projednání dědictví, konkrétně tohoto pozemku, u kterého je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žalovaná ([obec] [anonymizováno] – [jméno] [příjmení] – [jméno] [příjmení] – [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – žalovaná). Pro potřeby dědického řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení] byl zpracován znalecký posudek [číslo] aktualizovaný dne [datum], z nějž vyplývá, že část pozemku parc. [číslo] byla zastavěna garáží. Oceňován byl pouze zastavěný pozemek a nezastavěná část pozemku (nikoliv uvedená stavba garáže). [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva k dodatečně najevo vyšlému majetku, a to pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] o výměře 171 m2, dědictvím, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 20 D 593/2010-40, které nabylo právní moci dne [datum]. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uzavřela ohledně tohoto pozemku s žalovanou dne [datum] kupní smlouvu. Smlouvou o prodeji privatizovaného pozemku [číslo] koupili původní žalobkyně spolu s manželi [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jako kupujícími, od [země] – [stát. instituce] pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] o výměře 141 m2, vedeném jako ostatní plocha a ostatní komunikace. Původní žalobkyně pak kupní smlouvou ze dne [datum] koupila od [územní celek] pozemek parc. [číslo] o výměře 9 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. [číslo] dle geometrického plánu [číslo]. Jedná se o část pozemku, která je zastavěna předmětnou garáží. Z geometrického plánu [číslo] (který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně) pak vyplývá, jaká část pozemku parc. [číslo] je zastavěna předmětnou garáží. Tímto geometrickým plánem vznikl oddělením pozemek parc. [číslo] (dále jen„ sporný pozemek“), který odpovídá ploše zastavěné předmětnou garáží (výměra celkem 30 m2).

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Zjištěný skutkový stav věci pak nedoznal zásadních změn ani v rámci odvolacího řízení.

7. Odvolací soud předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že původní žalobkyně měla naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle § 80 o. s. ř., neboť tvrdila, že je vlastníkem sporné části pozemku; v katastru nemovitostí je však zapsána jako vlastník žalovaná. Svého vlastnického práva, resp. zápisu jako vlastníka, se původní žalobkyně mohla domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaná odmítá učinit případným souhlasným prohlášením a vlastnické právo původní žalobkyně neuznává).

8. Podle ust. § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

9. Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva původní žalobkyně ke spornému pozemku mělo dojít v době před 1. 1. 2014, je namístě použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), jak soud prvního stupně správně dovodil, a to konkrétně ve znění od 1. 4. 1983 (novela obč. zák., provedená zákonem č. 131/1982 Sb.), resp. ve znění od 1. 1. 1992 (novela obč. zák., provedená zákonem č. 509/1991 Sb.).

10. Podle § 135a odst. 1,4 obč. zák., účinného od 1. 4. 1983, vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.

11. Podle § 129 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992, držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe.

12. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

13. Podle § 134 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992, se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

14. Podle § 486 obč. zák. kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.

15. Odvolací soud předně konstatuje, že se plně shoduje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odstavci 18. až 22. odůvodnění jeho rozsudku, a odkazuje na ně, a to až na výjimku odst. 21., uvedenou níže. V nich se soud prvního stupně vypořádává s provedenými důkazy a právně hodnotí shora zjištěný skutkový stav věci.

16. Také odvolací soud je přesvědčen, že dobrá víra původní žalobkyně o tom, že jí sporný pozemek (spolu) vlastnicky patří, nebyla po celou dobu od roku 1967 (nabytí nemovitostí), resp. roku 1970 (kolaudace garáže vystavěné mj. na sporném pozemku), až do roku 2003 narušena. V uvedeném období nebyl rozsah užívání nemovitostí původní žalobkyní nikým a nijak zpochybněn. Původní žalobkyně přestala být v dobré víře až poté, co v roce 2003 v rámci dědického řízení po zemřelém manželovi zjistila, že pozemek parc. [číslo] který je předmětnou garáží částečně zastaven, není veden ve vlastnictví původní žalobkyně a jejího manžela, ale je stále veden ve vlastnictví rodiny [příjmení], tedy původních majitelů, se kterými byla v roce 1967 uzavřena kupní smlouva. K námitce žalované odvolací soud uvádí, že případná snaha původní žalobkyně o mimosoudní vyřešení věci (nabídka odkupu sporného pozemku, případně uzavření nájemní smlouvy) po zjištění skutečných vlastnických vztahů v roce 2003, nemá žádný vliv na prokázanou dobrou víru původní žalobkyně až do této doby. Původní žalobkyně chtěla logicky předejít vzniku zbytečných soudních a jiných nákladů.

17. Odvolací soud dále konstatuje, že výměra pozemků, jejichž ½ původní žalobkyně se svým manželem a další osobou nabyli na základě kupní smlouvy z [datum], činila 711m2 (526 + 185), výměra dalších oplocením zahrnutých pozemků (p. [číslo] parc. [číslo]) pak činila dalších 312 m2 (141+171). Není tedy pravdou, jak uvádí soud prvního stupně v odstavci 21. odůvodnění svého rozsudku, že je z hlediska posouzení omluvitelného omylu na straně původní žalobkyně, případně dalších osob, zapotřebí přihlížet pouze k výměře sporného pozemku (30 m2) a že se tak jedná o cca 5 % z výměry vlastněných pozemků. Ve skutečnosti jde o cca 44 %, k nimž je otázku omluvitelného omylu zapotřebí směřovat. Odvolací soud si je plně vědom platné judikatury k uvedené otázce. Přesto je přesvědčen, že s přihlédnutím k okolnostem tohoto konkrétního případu i k poměrům v době, kdy původní žalobkyně a další osoby nemovitosti nabyly a poté je užívaly, lze konstatovat, že omyl na jejich straně byl omluvitelný. Předně poukazuje na skutečnost, že sporný pozemek byl spolu s dalšími pozemky pevně oplocen a fakticky tak tvořil součást nabývaných nemovitostí tak, jak byly doposud užívány právními předchůdci původní žalobkyně a jejího manžela, jakož i dalšími spoluvlastníky. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že původní žalobkyně nabývala nemovitosti v roce 1967, kdy neexistovaly technické možnosti jako v dnešní době, zejména pak evidence nemovitostí v digitální podobě včetně digitálních map, dostupných dnes na internetu apod. Všechny tyto prokázané skutečnosti jí tak mohly logicky vést k omylu, že k nabývaným nemovitostem náleží i sporný pozemek. K užívání všech oplocením zahrnutých pozemků navíc docházelo vícero osobami a jejich užívání (domnělé vlastnické právo) nebylo nikým (ani faktickými vlastníky) zpochybňováno. Oplocené pozemky byly předány původní žalobkyni a dalším nabyvatelům dle kupní smlouvy z [datum] s tím, že k nabývaným nemovitostem (jejich id. ½) náleží, o čemž nikdo (včetně převodkyně) nepochyboval. Oplocení se pak v průběhu času nijak neměnilo. Bez významu není ani to, že zakoupený rodinný dům [adresa] stál zhruba uprostřed celého tohoto oploceného areálu. Nadto je třeba zdůraznit, že ohledně předmětné garáže, postavené na sporném pozemku, probíhalo stavební řízení, stavba předmětné garáže byla řádně povolena a kolaudována (rozhodnutí ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]), když před rozhodnutím o kolaudaci proběhlo rovněž místní šetření stavebním odborem [anonymizována tři slova] [obec]. V rámci uvedeného řízení byla povolena a zkolaudována stavba předmětné garáže na pozemku parc. [číslo] původní žalobkyně s manželem tak žili v přesvědčení, že staví na pozemku, který řádně nabyli do vlastnictví, stejně jako o tom byl přesvědčen [anonymizována dvě slova], který vystavěl svou garáž již v roce 1960, resp. 1961. Pozemek parc. [číslo] na kterém stojí zčásti předmětná garáž, nebyl navíc předmětem projednání dědictví již po zůstaviteli [jméno] [příjmení], byť byl v jeho vlastnictví, a muselo pak následně (až po roce 2003) dojít k dodatečnému projednání dědictví ohledně této nemovitosti. O existenci tohoto pozemku tak neměli povědomí ani jeho vlastníci a považovali jej za pozemek parc. [číslo] případně parc. [číslo]. Všechny tyto uvedené skutečnosti, hodnocené volně dle § 132 o. s. ř., pak vedou odvolací soud k závěru, že původní žalobkyně byla ohledně užívání sporného pozemku v dobré víře a tato dobrá víra nebyla od roku 1967 do roku 2003 ničím narušena. Pokud pak jde o nesoulad mezi výměrami skutečně nabývaných nemovitostí na základě kupní smlouvy z [datum] a nemovitostí fakticky užívaných (v rámci uvedeného oplocení), lze v případě původní žalobkyně hovořit o omylu omluvitelném s přihlédnutím ke všem shora uvedeným specifickým okolnostem případu.

18. Užívání sporného pozemku původní žalobkyní v dobré víře trvalo po dobu cca 35 let. Za použití ust. § 135a odst. 1,4 obč. zák., účinného od 1. 4. 1983, resp. ust. § 134 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992, která pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti stanoví podmínku nepřetržité držby po dobu 10 let, lze tak konstatovat, že se původní žalobkyně stala vlastníkem sporného pozemku. Pro úplnost pak odvolací soud konstatuje, že k vydržení došlo již v režimu obč. zák., účinného od 1. 4. 1983.

19. Pokud pak jde o aplikaci ust. § 486 obč. zák., na straně žalované společnosti nelze dobrou víru shledat, když v době uzavření kupní smlouvy na pozemek parc. [číslo] dne [datum] měla k dispozici znalecký posudek [číslo] aktualizovaný dne [datum], který byl zpracován pro potřeby dědického řízení, a z nějž vyplývá, že část pozemku je zastavěna garáží s tím, že se však oceňoval pouze zastavěný pozemek a nezastavěná část pozemku, nikoliv předmětná garáž. Bylo tedy zřejmé, že garáž je ve vlastnictví jiné osoby a žalovaná mohla mít důvodné pochybnosti o vlastnictví pozemku a stavby, resp. o vzájemných právních vztazích obou vlastníků. Proto se nemůže uvedeného ustanovení obč. zák. dovolávat.

20. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě o určení vlastnického práva původní žalobkyně k spornému pozemku vyhověl. Správně rovněž učinil nedílnou součástí rozsudku také geometrický plán [číslo] vypracovaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], č. položky seznamu [číslo], kterým je sporný pozemek oddělen z původního pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] (výměra 171 m2) jako nově vzniklý pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] o výměře 30 m2.

21. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako celek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Původní žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleželo jí tak vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení (jakož i právní odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení) pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje. V rámci svého rozhodnutí pouze výrok II. rozsudku soudu prvního stupně doplnil o platební místo přiznaných nákladů řízení dle § 149 odst. 1 o. s. ř., tj. tak, že žalovaná je povinna zaplatit přiznané náklady řízení„ k rukám právní zástupkyně žalobkyň“, která je advokátkou.

22. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byly procesně plně úspěšné žalobkyně. Mají tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalované. Tyto náklady pak tvoří odměna za 1 úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen„ AT“, snížená dle § 12 odst. 4 AT za zastupování dvou osob o 20 %, tj. o částku 960 Kč, tj. 2 480 Kč x 2, celkem tedy 4 960 Kč, 1x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, a 21 % DPH z částky 5 260 Kč ve výši 1 104,60 Kč, celkem tedy 6 365 Kč po zaokrouhlení. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění této náhrady nákladů řízení dle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyň, která je advokátkou. V rámci vyhlášení rozsudku došlo k početní chybě, kdy byla nesprávně stanovena výše náhrady nákladů odvolacího řízení na částku 4 114 Kč (namísto správné částky 6 365 Kč). Tuto početní chybu odstranil odvolací soud postupem podle § 164 o. s. ř.