o zaplacení 68 791,80 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 224 C 150/2022 - 60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 700 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Co do zbytku pak žalobu zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků pak nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně posoudil dohodu ze dne 25. 2. 2019 označenou jako smlouva o zápůjčce uzavřenou právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jako absolutně neplatnou z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, a to s odkazem na ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) s tím, že s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci

C - 679/18 zdůraznil, že jde skutečně v tomto případě o neplatnost absolutní. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaná z částky 37 000 Kč poskytnuté jí právní předchůdkyní žalobkyně zaplatila žalobkyni částku 24 300 Kč. Uložil proto žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 700 Kč představující bezdůvodné obohacení, a to i se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 5. 2022 do zaplacení, přičemž počátek běhu prodlení stanovil od uplynutí lhůty k plnění ve výzvě žalobkyně ze dne 20. 5. 2022. Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 56 091,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 795,53 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 095,53 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 582,68 Kč a úroku ve výši 29 % ročně z částky 26 795,53 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, pak soud prvního stupně žalobu zamítl. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tím, že žalovaná byla sice ve sporu úspěšnější než žalobkyně, nicméně žádné náklady jí nevznikly.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to pouze proti výroku II. a výroku III. Uvedla, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně, přičemž soud prvního stupně v tomto případě nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. V daném případě se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohleden [obec] národní banky. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Právní předchůdkyně žalobkyně před podpisem předmětné smlouvy řádně a odborně ověřila příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím dvou výpisů z bankovního účtu žalované za měsíce prosinec roku 2018 a leden roku 2019, a dále pomocí dvou výplatních pásek. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaná zaměstnaná u [právnická osoba] s. r.o. V návaznosti na to je žalobkyně toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil předmětný spor, jelikož nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech. Ústavní soud ČR se totiž již dostatečně vyjádřil k právně a skutkově zcela totožnému případu, kdy jeho právní závěr je zcela opačný závěru soudu prvního stupně, a to konkrétně ve svém rozhodnutí ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, které žalobkyně v odvolání obsáhle cituje, přičemž jej shrnuje tak, že Ústavní soud ČR uvedl, že v dané věci nebylo vybočeno z právních názorů Nejvyššího soudu ČR a že úvěruschopnost byla zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. V této věci se přitom jednalo o právně a skutkově zcela obdobný nárok jako v případě žalovaného nároku, z čehož je zjevné, že soud prvního stupně postupoval v rámci napadeného rozhodnutí zcela v rozporu se závěry Ústavního soudu ČR. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 091,80 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 795,53 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022 a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 095,53 Kč od 28. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 582,68 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 26 795,53 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, jakož i plnou náhradu nákladů nalézacího řízení. Rovněž pak žalobkyně navrhla, aby jí odvolací soud přiznal i plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle

§ 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

5. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podaným odvoláním dotčen a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.).

6. Soud prvního stupně vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 25. 2. 2019 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta v hotovosti zápůjčka ve výši 37 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit věřiteli jistinu ve výši 37 000 Kč a poplatek ve výši 35 642 Kč (poplatek sestával z úroku ve výši 12 195 Kč, z poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 13 683 Kč a z částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 764 Kč), a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 027 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 3 021 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala zaplatit, činila 72 642 Kč. Úroková sazba činila 29 % ročně. Žalovaná byla k datu 25. 2. 2019 vdaná, neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela ve vlastním bydlení, měla učňovské vzdělání a pracovala na plný úvazek. Před uzavřením výše uvedené dohody předložila pracovní smlouvu, výpisy z bankovního účtu a výplatní pásky. Její čistý příjem činil 29 000 Kč a odhadované měsíční výdaje činily 3 000 Kč. Žadatelka měla bankovní účet, neměla kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti. Ohledně výdajů žalované právní předchůdkyně žalobkyně detailnější zjišťování neprováděla. Žalovaná uhradila celkem 8 splátek a to v celkové výši 24 300 Kč. Dne 28. 1. 2022 byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní smlouva o postoupení pohledávek, kterou byla postoupena na žalobkyni mimo jiné předmětná pohledávka za žalovanou. Oznámení o postoupení pohledávky, bylo odesláno dne 11. 2. 2022 žalované. Výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 byla žalovaná vyzvána k plnění a upozorněna na skutečnost, že pokud dlužná částka nebude zaplacena do 17. 3. 2022, stane se dluh tímto dnem splatným. Výzvou ze dne 20. 5. 2022 byla žalovaná naposledy vyzvána k zaplacení dlužné částky, a to do 7 dnů od datace výzvy. Tato výzva byla žalované odeslána dne 24. 5. 2022. Žalobkyně si dne 18. 7. 2022 vyžádala výpis z centrální evidence exekucí, podle kterého byly proti žalované dne 18. 5. 2020, 13. 7. 2021, 25. 8. 2021, 1. 12. 2021 a 26. 11. 2021 zahájeny exekuce.

7. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně ztotožňuje, přičemž zdůrazňuje, že ve shodě se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalované před poskytnutím úvěru nijak neověřovala a vyšla pouze ze žalovanou tvrzené částky 3 000 Kč měsíčně, což je zřejmé již jen ze samotné zákaznické karty, ve které je tato částka označena jako:„ odhadované výdaje“. Nad rámec shora uvedených zjištění pak odvolací soud konstatuje, že z potvrzení o podání výzvy k zaplacení ze dne 10. 2. 2022 (provedeného k důkazu soudem prvního stupně) se podává, že byla odeslána žalované dne 11. 2. 2022 (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017).

8. Soud prvního stupně správně posoudil věc podle ZSÚ a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“).

9. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím spotřebitelského úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu ZSÚ neplatná absolutně, přičemž i správně poukázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, C - 679/18.

16. Soud prvního stupně pak i správně posoudil sjednanou dohodu ze dne 25. 2. 2019 jako absolutně neplatné ujednání, neboť je odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně v projednávaném případě úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala, jelikož vůbec fakticky nezjišťovala výdaje žalované. K tomu je třeba uvést, že obecně by měl věřitel vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů.

17. Odvolací soud je přitom názoru, že u poskytovaných finančních částek v nižší výši se poskytovatel úvěru za určitých okolností může, co se týče výdajů žadatele o půjčku či úvěr, spokojit (na rozdíl od příjmů) pouze s tvrzeními žadatele. Jednou z těchto okolností však musí být, aby dané tvrzení bylo reálné a tudíž i uvěřitelné. V projednávané věci byla však tvrzená výše výdajů 3 000 Kč měsíčně, což je zcela evidentně částka nepřiměřeně nízká a tudíž nereálná. Za této situace odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že v tomto případě se již pouze s takovýmto naprosto nevěrohodným tvrzením právní předchůdkyně žalobkyně spokojit neměla, a měla proto i výdaje žalované fakticky zjišťovat, což však neučinila. Již pouze z tohoto důvodu je dohoda ze dne 25. 2. 2019 absolutně neplatná. Pro úplnost lze pak uvést, že odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně nijak neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím předmětné částky učinila žalobkyní tvrzené lustrace žalované v databázích a registrech, přičemž i soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že žalobkyní předložený výpis z centrální evidence exekucí byl proveden až po podání žaloby, tedy nikoliv v době, kdy měla být úvěruschopnost žalované zkoumána.

18. K argumentaci žalobkyně rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí nijak nekonstatuje, že by v dané věci (jejíž skutkový základ byl od skutkového základu projednávané věci samozřejmě minimálně zčásti odlišný) postupoval poskytovatel úvěru zcela řádně a že by bylo rozhodnutí nalézacího soudu zcela správné. Ústavní soud ČR pouze uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je prosté ústavně zapovězené libovůle, jelikož nalézací soud své úvahy zdůvodnil a vysvětlil. Jinak řečeno, toto rozhodnutí nijak neříká, že by snad neměl poskytovatel úvěru při zkoumání úvěruschopnosti zkoumat výdaje či alespoň minimálně vycházet z uvěřitelného tvrzení žadatele ohledně nich (jak mylně dovozuje žalobkyně), nýbrž pouze konstatuje, že daným rozhodnutím nalézacího soudu nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Rovněž je pak třeba zdůraznit, že v dané věci se navíc jednalo o tzv. bagatelní věc (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.), přičemž Ústavní soud ČR již v minulosti mnohokrát konstatoval naprostou výjimečnost přezkumu takovýchto věcí Ústavním soudem ČR, což ostatně tento soud zdůrazňuje i přímo v rozebíraném rozhodnutí. Argumentace žalobkyně tímto rozhodnutím tudíž na výše uvedených závěrech odvolacího soudu ničeho nezměnila.

19. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., které vzniklo žalované převzetím částky 37 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně a na jejíž vrácení má žalobkyně v souladu s ustanovením § 2993 o. z. právo. Soud prvního stupně proto správně žalobě vyhověl co do částky 12 700 Kč, přičemž správně žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení. Soud prvního stupně však pochybil při stanovení okamžiku, od kterého má na zákonný úrok z prodlení žalobkyně nárok, jelikož žalobkyně v řízení prokázala (viz odst. 7 rozsudku) již zaslání výzvy ze dne 10. 2. 2022, časově předcházející výzvě k plnění ze dne 20. 5. 2022, od které počátek prodlení odvodil soud prvního stupně. Žalobkyni je proto na místě i v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. přiznat rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 700 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022, jelikož ve výzvě ze dne 10. 2. 2022 byla poskytnuta lhůta k plnění do 17. 3. 2022.

20. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 700 Kč od 18. 3. 2022 do 27. 5. 2022, ve zbytku pak rozsudek v tomto napadeném výroku II. a v napadeném výroku III. jako vecně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jelikož v odvolacím řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.