o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. 10. 2021, č. j. 8 C 72/2020-122

1. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 8 C 72/2020-122, rozhodl Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 236 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 236 350 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 95 928,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobní nárok žalobce není důvodný a oprávněný, neboť žalovaná odstoupila platně dle § 2001 ve spojení s § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) od smlouvy o ubytování, kterou jako ubytovaná uzavřela se žalobcem jako ubytovatelem dle § 2326 a násl. o. z. Žalobce tedy nemůže po žalované požadovat náhradu škody ve smyslu ust. § 2330 o. z. za to, že žalovaná předčasně vypověděla tuto smlouvu. Žalovaná neporušila ani žádnou povinnost dle obecných ustanovení o škodě. Proto byla žaloba zamítnuta.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V něm uvedl, že proti sobě stojí dvě skutkové verze účastníků. Soud prvního stupně se zcela přiklonil ke skutkové verzi žalované, kdy tato vychází ve své podstatě pouze ze svědecké výpovědi svědka [příjmení], [příjmení] a [anonymizováno]. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy ve smyslu ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Skutková verze žalované nebyla provedeným dokazováním prokázána. Žalobkyně poukázala na podstatné rozpory a nepřesnosti ve svědeckých výpovědích svědka [příjmení] a [příjmení]. Z výpovědi svědka [příjmení] vyplývá, že svědek o podmínkách ubytování nikdy se žalobcem osobně nejednal. Tvrdil, že všechny podmínky byly údajně sjednávány se svědkem [příjmení]. Ten však současně svědka upozorňoval na to, že není možné, aby jejich zaměstnanci byli ubytováni v pokojích hotelového typu, když tyto jsou již v dané době částečně obsazené. Výpověď tohoto svědka je však zcela v rozporu s tím, co od počátku tvrdí žalobce a prokazuje listinnými důkazy. Rovněž je v rozporu s výpovědí svědka [příjmení]. Jestliže pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď svědka [příjmení] je nevěrohodná, důvody, které takto uvádí, považuje žalobce za nedostačující. Naopak tohoto svědka lze považovat jako jediného za zcela nestranného, když nemá, na rozdíl od svědků [příjmení], [příjmení] a [anonymizováno], žádný zájem na výsledku sporu. Z jeho výpovědi vyplývá, že vystupoval jako zcela samostatný podnikatel, který v předmětném penzionu provozoval kuchyni a restauraci. Ze žalovaného plnění tento svědek ničeho neobdrží a jeho podnikatelská činnost byla provozována zcela odděleně od podnikatelské činnosti žalobce. Naproti tomu ostatní svědci jsou i v současné době zaměstnanci žalované (svědek [anonymizováno] navíc i v příbuzenském vztahu ke členům představenstva a dozorčí rady společnosti). Svědci [příjmení] a [příjmení] se mohli dopustit zásadního pochybení, které by vedlo k jejich povinnosti nahradit žalované škodu. Svědek [příjmení] se těžko mohl vyjadřovat k obsazenosti jednotlivých pokojů v jednotlivých termínech. Toto bylo plně v gesci žalobce. Nelze uplatnit ani § 430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), když se svědek [příjmení] vyjádřil tak, že zástupcům žalované jen ukazuje penzion a pokoje, ale nemá s ním jinak nic společného. Zástupci žalované tak nemohli být v dobré víře, že svědek jedná v daném případě za žalobce. Svědek [příjmení] navíc popřel, že by otázku stavu pokojů a záležitost vlastního sociálního zařízení dne [datum] vůbec řešil. Tvrzení svědka [příjmení], že dne [datum] nebyly pokoje ještě hotové, jsou vyvrácena tím, že všechny pokoje penzionu byly před tímto datem užívány. Pokud pak svědek [příjmení] dne [datum] penzion navštívil, a dokonce si prohlédl i třílůžkový pokoj turistického typu, muselo mu být zřejmé, že tento pokoj má sdílenou koupelnu. Přesto nechal v penzionu dne [datum] ubytovat pracovníky žalované. Žalobce poukázal na objednávku žalované ze dne [datum], doručenou mu dne [datum] s tím, že tato neobsahovala žádné další požadavky na kvalitu ubytování ani žádná další vedlejší ujednání. To je naprosto nepochopitelné za situace, kdy se dle zaměstnanců žalované jednalo o zásadní požadavek. Žalobce rovněž poukázal na webové stránky [anonymizována dvě slova], s nimiž byla žalovaná seznámena a z nichž vyplývá, jaké pokoje (hotelového a turistického typu), a v jakém počtu, penzion poskytuje. Svědek [příjmení] uvedl, že již na prvním setkání dne [datum] věděl o tom, že některé z pokojů hotelového typu jsou obsazené. Vědět to tak musel logicky i svědek [příjmení]. Oběma muselo být tedy zřejmé, že pracovníci žalované nemohou mít k dispozici jen pokoje s vlastním sociálním zařízením. Z dokladů o rezervaci ubytování v [anonymizována dvě slova], konkrétně z rezervací učiněných před [datum] na červenec a srpen 2019, je zřejmé, že již před [datum] bylo žalobci známo, že některé pokoje hotelového typu jsou na termíny požadované žalovanou obsazené. Je nelogické, proč by tedy svědkovi žalobce telefonicky sliboval, že tyto pokoje budou k dispozici. Uvedené doklady však soud prvního stupně k důkazu neprovedl. Z dokladů o rezervaci v době před [datum] je pak zřejmé, že pokoje turistického typu byly žalobcem minimálně době od [datum] poskytovány k ubytování, tudíž se muselo jednat o pokoje provozuschopné. Uvedené doklady byly provedeny k důkazu, soud z nich však nečinil žádných skutkových závěrů. V rámci koncentrace řízení navrhl žalobce řadu důkazů, které soud prvního stupně neprovedl a ani o nich nijak procesně nerozhodl. Důkazy měly přitom vyvrátit výpověď svědka [příjmení] a [anonymizováno] o tom, že pokoje nebyly v dobrém stavu ještě dne [datum] a nebyly schopné řádného užívání. Čestná prohlášení, předložená žalovanou, pak nemohou být řádným důkazem, neboť nesplňují požadavky přímosti a ústnosti. Není jasné, kdo je vyhotovil, a zda se skutečně jedná o podpisy uvedených osob. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě plně vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalovaná má při sjednávání ubytování své standardní požadavky (pokoje pro maximálně 2 osoby a sociální zařízení na pokojích), které byly při objednávce komunikovány jak žalobci, tak jeho„ zástupci“ panu [příjmení], který jako osoba provozující v penzionu restauraci, byl pověřen žalobcem k jednání za něj, když toto bylo komunikováno i vůči svědku [příjmení]. Lze pouze obtížně uvěřit svědkovi [příjmení], že se nezajímal o důvody opuštění penzionu žalovanou. Současně lze také obtížně uvěřit tvrzení žalobce a svědka [příjmení], že by nebyli obeznámeni s požadavky žalované na kvalitu ubytování, zejména s ohledem na to, že předmětné pokoje nebyly při sjednaném termínu předání připraveny. Požadavky ohledně kvality pokojů byly komunikovány jak se žalobcem, tak se svědkem [příjmení]. Tvrzení žalobce a svědka [příjmení] ohledně sjednání průběhu pobytu zaměstnanců žalované nejsou důvěryhodná. Verze žalované je podporována jak písemnými důkazy, tak výpověďmi svědků. Provedené dokazování neprokazuje vznik jakékoliv škody nebo újmy na straně žalobce. Odkaz na storno podmínky na internetu není sto mít žádné právní účinky. Byl to žalobce, kdo nedodržel podmínky dohody, a to jak datem zajištění ubytování, tak kvalitou dohodnutou v rámci objednávky ubytování. Svědek [příjmení], se kterým jednal svědek [příjmení], vystupoval v danou chvíli jako osoba pověřená majitelem. Věděl o zaměstnancích žalované, že přijdou, a jednal s nimi jako osoba, která je k jednání zmocněna. Termín„ pokoje hotelového typu“ během osobního jednání mezi účastníky nikdy nezazněl, použil jej až žalobce u soudu. Vždy se mluvilo o pokojích původních a rekonstruovaných (nových). Žalovaná tedy vždy předpokládala, že svědek [příjmení] je a byl zplnomocněn jednat za žalobce, a požadavky na pokoje byly komunikovány i žalobci přímo. Pokud pak jde o tvrzení svědka [příjmení], úvodní prohlídka v době rekonstrukce penzionu byla jak v původních pokojích, tak v prostorách, v kterých vznikaly pokoje nové. Svědek [příjmení] sdělil žalované, že část původních pokojů je již obsazena a že bude možno využít i rekonstruované, byl vznesen dotaz ohledně vybavení. Svědek [příjmení] uvedl, že součástí obou pokojů bude sociální zařízení a že sice asi budou mít více postelí, ale bude schopen se domluvit na využití jen dvou až tří z nich. Není pak pravdou, že svědek [příjmení] je nezávislým svědkem. V penzionu vedl restauraci, ve které měl poskytovat snídaně a večeře 12 lidem. Po zrušení ubytování přišel o velkou zakázku a zbyly mu zásoby, jak sám uvedl. Navíc jsou se žalobcem kamarádi od dětství, jak rovněž uvedl. Není pravdivé tvrzení žalobce, že [titul]. [jméno] [příjmení] je v příbuzenském vztahu ke členům představenstva a dozorčí rady žalobce (konkrétně [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]), jedná se pouze o shodu příjmení. Skutečnost, že dne [datum] nebylo ubytování připraveno a pokoje hotovy, byla prokázána výslechem svědka [příjmení], který penzion navštívil dne [datum]. Důkazy, na které žalobce poukazuje, konkrétně výslechy svědků, nenavrhl v rámci koncentrace řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že mezi žalobcem jako ubytovatelem a žalovanou jako ubytovaným byla v roce 2019 uzavřena ústní smlouva o ubytování v [anonymizována dvě slova] v [obec] pro celkem 12 osob (zaměstnanci žalované) v minimálně 4 pokojích s cenou 500 Kč na osobu a noc v termínu od 10. 7. do [datum]. Obsah a parametry smlouvy byly účastníky sjednány jednak telefonicky, a dále pak při osobním jednáním mezi žalovanou a svědkem [příjmení], který byl namísto žalobce přítomen v provozovně žalobce v době, na kterou byla sjednána schůzka účastníků v únoru 2019. V té době byly některé z pokojů v tomto penzionu před rekonstrukcí, resp. jejich rekonstrukce probíhala. Podstatným požadavkem žalované na ubytování, poskytované žalobcem, bylo samostatné hygienické příslušenství na každém z pokojů. Zájem žalované uzavřít smlouvu byl následně potvrzen její písemnou objednávkou ze dne [datum], doručenou žalobci dne [datum]. [anonymizována dvě slova] nabízel ubytování ve dvou, tří, a čtyřlůžkových pokojích s vlastním i společným hygienickým zázemím, konkrétně 4 pokoje hotelového typu, a dva pokoje turistické se sdílenou koupelnou. Při zrušení pobytu méně než 30 dnů před příjezdem je účtováno 100 % z ceny rezervace ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno], náhled dne [datum]). Při nástupu do ubytování (došlo k němu až dne [datum], neboť pokoje nebyly ve smluvený termín [datum], resp. později změněném termínu [datum], připraveny) bylo ze strany žalované zjištěno, že ubytování splňuje požadované parametry pouze částečně, ne ve všech pokojích. Účastníci se snažili ještě situaci řešit, ale bezúspěšně. Z uvedeného důvodu žalovaná v červenci 2019 od smlouvy o ubytování ústně odstoupila.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení.

7. I odvolací soud považuje za prokázané, že žalovaná společnost trvala na svém požadavku vlastního sociálního zařízení na každém z pokojů a že tento požadavek byl součástí úmluvy účastníků při uzavírání smlouvy o ubytování. Uvedený závěr dovodil zejména z výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a [anonymizováno], podpořených i dalšími důkazy, jako jsou čestná prohlášení provozovatelů jiných ubytovacích kapacit ([příjmení], [příjmení]), kteří potvrdili, že žalovaná trvala při objednávkách ubytování pro své zaměstnance (únor 2019 - [příjmení], červenec 2019 - [příjmení]) vždy na pokojích s vlastním sociálním zařízením. Podpůrně je pak skutkový stav věci prokázán i vzájemnou korespondencí účastníků, resp. jejich právních zástupců ze srpna 2019 Odvolací soud považuje za logické a uvěřitelné, že žalovaná chtěla objednat srovnatelné ubytování pro všechny své ubytovávané zaměstnance. Byť se uvedený požadavek výslovně neobjevuje v písemné objednávce žalované ze dne [datum], považuje odvolací soud za nelogické, aby si účastníci sjednali (prokázáno právě touto objednávkou) jednotnou cenu (500 Kč za osobu a noc) jednak za ubytování na pokoji s vlastním příslušenstvím a rovněž na pokoji bez tohoto příslušenství. Proti uvedeným důkazům pak stojí jako osamocená výpověď svědka [příjmení], který rovněž není dle provedeného dokazování osobou zcela nezávislou, když v předmětném penzionu provozoval restauraci a zrušením smluvního vztahu účastníků byl rovněž finančně poškozen. Pokud pak jde o tvrzení, že zástupci žalované mohli již v únoru 2019 při prohlídce penzionu seznat, že žalobce nebude mít pro žalovanou dostatek pokojů tzv. hotelového typu, zdůrazňuje odvolací soud, že v té době probíhala rekonstrukce penzionu, resp. některé z pokojů byly ještě před touto rekonstrukcí. Nebylo tedy zřejmé, jak budou pokoje v budoucnu situovány. Z webových stránek žalované (byť z data pozdějšího, než mělo proběhnout ubytování) nicméně vyplývá, že požadavek žalované na ubytování v celkem 4 pokojích tzv. hotelového typu (s vlastním hygienickým zázemím) byl ze strany žalobce splnitelný, neboť penzion jimi disponoval. Odvolací soud pak nemá pochybnosti o tom, že zástupci žalované [příjmení] a [příjmení] byli v dobré víře, že s nimi svědek [příjmení] jedná z pověření žalobce, když se v únoru 2019 dostavili na schůzku, která byla dohodnuta právě se žalobcem, a to přímo v [anonymizována dvě slova], tedy v provozovně žalobce. Jednání svědka [příjmení] tak žalobce jako podnikatele zavazuje dle § 430 odst. 2 o. z. (viz citace dále).

8. Pokud jde o právní hodnocení skutku, vztah účastníků je třeba podřadit pod režim o. z. – viz ust. § 3028 odst. 3, resp. § 3079 odst. 1 o. z. Předmětem žaloby je nárok na náhradu škody, která měla dle žalobce vzniknout porušením povinnosti ze smlouvy o ubytování, uzavřené mezi účastníky v roce 2019, případně porušením právní povinnosti v roce 2019, tedy za účinnosti citovaného zákona.

9. Podle § 2326 o. z. smlouvou o ubytování se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve lhůtě obvyklé.

10. Podle § 2330 o. z. ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby (odst. 1). Prokáže-li ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu ubytovaný škodu nahradil (odst. 2).

11. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Podle § 2001 o. z. lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

13. Podle § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

14. Podle § 430 odst. 2 o. z. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna.

15. Dle komentářové literatury k ustanovení § 2330 odst. 2 o. z. (srovnej Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, § 2330. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 550-551 s.)„ …vzniká ubytovanému povinnost nahradit škodu ubytovateli, jestliže:

16. a); ubytovaný předčasné zrušil ubytování,

17. b); ubytovateli vznikla škoda,

18. c); ubytovatel nemohl škodě zabránit.

Předčasným zrušením ubytování bude nejčastěji výpověď podle komentovaného ustanovení. Může jít i o odstoupení od smlouvy ubytovaným. O předčasné ukončení nemůže jít v případě ubytování na dobu neurčitou. Vyžaduje se zrušení ubytování ubytovaným. Povinnost nahradit škodu nevznikne v případě dohody smluvních stran. Škodou, která vznikne ubytovateli, bude ušlý zisk z nájmu ubytovacích prostor. Ušlý zisk zde bude pouze v případě a v rozsahu, v jakém se ubytovateli nepodaří přenechat dané prostory jinému ubytovanému. Zákon navíc vyžaduje, aby za tím účelem ubytovatel prokázal, že škodě nemohl zabránit. Komentované ustanovení se neuplatní v případě, kdy ubytovaný ukončuje závazek podle obecné úpravy nájmu z důvodu porušení povinností ubytovatelem (§ 2208 nebo 2212), pro nepoužitelnost pronajaté věci (§ 2227) či provádění nezbytných oprav (§ 2210). I zde platí § 6 odst. 2, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. V těchto případech nemá ubytovatel právo na náhradu škody. Historicky byl dovozován stejný závěr, když záleželo na důvodech odstoupení od smlouvy (Češka, 1987, s. 184; Eliáš a kol., 2008, s. 2210) …“.

19. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu (újmu) je pak dle § 2910 o. z. protiprávní úkon, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem, existence škody (újmy), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody (újmy), a zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právních skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody (újmy) a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou (újmou) a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

20. Odvolací soud uzavírá, že v daném případě není dáno protiprávní jednání žalované, které by navíc bylo v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené újmy. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná dle § 2001 a ve spojení s § 2002 odst. 1 o. z. platně a důvodně odstoupila od smlouvy o ubytování, neboť ze strany žalobce došlo k porušení smlouvy podstatným způsobem. V důsledku toho tak tato smlouva zanikla od počátku a nemohlo tedy dojít k jejímu porušení ze strany žalované. Chybí zde tedy základní předpoklad odpovědnosti žalované za vzniklou škodu (újmu), a je proto nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti žalované za škodu (újmu).

21. Žaloba tak není důvodná a po právu, a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud jí v plném rozsahu zamítl, aniž by se zabýval výší nároku žalobce.

22. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. ve věcném výroku I. potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

23. Pokud jde o nákladový výrok II. napadeného rozsudku, soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je to žalobce, kdo je povinen nahradit náklady řízení žalované, a správně rovněž stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Nesprávně však stanovil výši těchto nákladů, resp. počet úkonů právní služby. Náklady řízení žalované tvoří náklady právního zastoupení za celkem 7 úkonů právní služby (sepis vyjádření k žalobě, sepis vyjádření ze dne [datum], účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]), vše dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění - dále jen„ AT“ - při hodnotě 9 260 Kč za úkon dle § 7 bod 6. AT (vycházeno z tarifní hodnoty 236 350 Kč dle § 8 odst. 1 AT), tj. 64 820 Kč, 7 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 2 100 Kč, a 21 % DPH z částky 66 920 Kč ve výši 14 053,20 Kč, celkem tedy 80 973 Kč po zaokrouhlení.

24. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn ve výroku II. pouze pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení (správně 80 973 Kč); jinak byl v tomto výroku dle § 219 o. s. ř. potvrzen (výrok I. tohoto rozsudku).

25. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět procesně plně úspěšná žalovaná. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobci. Tyto náklady pak tvoří 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) při hodnotě 9 260 Kč za úkon dle § 7 bod 6. AT (vycházeno z tarifní hodnoty 236 350 Kč dle § 8 odst. 1 AT), tj. 18 520 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 19 120 Kč ve výši 4 015,20 Kč, celkem tedy 23 135 Kč po zaokrouhlení.

26. Odvolací soud stanovil k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů je pak k rukám právního zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).