o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2021, č. j. 12 C 112/2020-218

1. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 12 C 112/2020-218, rozhodl Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 2 800 000 Kč jako odškodnění újmy na zdraví. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále bylo rozhodnuto, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III.). Žalobce požadoval v žalobě částku 2 800 000 Kč z titulu újmy (škody) na zdraví, která mu měla vzniknout tím, že [stát. instituce] zanedbala lékařskou péči a u žalobce bylo zjištěno onemocnění diabetes mellitus II. stupně. To mělo propuknout i v souvislosti s tím, že žalobce předtím z důvodu rekonstrukce budov ve věznici pracoval v prašném prostředí. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce není důvodný a oprávněný, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by [stát. instituce] v době, kdy zde byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, jakkoliv zanedbala lékařskou péči. Žalobci se dále nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jeho prací ve [stát. instituce] a propuknutím uvedené nemoci. Konečně pak soud prvního stupně uzavřel, že diabetes mellitus nepatří ani mezi nemoci z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Pokud jde o další právní kvalifikaci, vycházel soud prvního stupně ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, konkrétně z jeho ust. § 81 odst. 2, § 2951 odst. 2, a § 2900.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm uvedl, že bylo nemožné, aby disponoval některými důkazy, když je měla a má v držení žalovaná. To znamená absolutně nerovné postavení účastníků řízení, když žalovaná byla zvýhodněna. V důsledku nedůsledné péče v nápravných zařízeních došlo ke značnému zhoršení zdravotního stavu žalobce, jehož zanedbaná péče a zhoršený, neléčený zdravotní stav, nakonec vedly k invaliditě. Péče byla zanedbána jak při nástupu, tak při výkonu trestu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobce nedošlo v příčinné souvislosti se zanedbanou zdravotní péčí a výkonem jeho pracovní činnosti v prašném, jemu nevhodném prostředí. Soud by mohl spravedlivě posoudit nárok žalobce pouze na základě znaleckého posudku, který by stanovil míru zhoršení zdravotního stavu žalobce v příčinné souvislosti se zanedbanou léčbou. I osoba ve výkonu trestu má právo na spravedlivý proces, a to i ve vztahu k vězeňské službě. Žalobce byl celou dobu v ohrožení života. Svůj stav si jako laik dával do souvislosti s poslední prací, kde mu bylo v době výkonu tak špatně, že ji musel přestat dělat. Neznal příznaky cukrovky a ani o ní nevěděl. Jinak by to při nástupu do nápravného zařízení sdělil, stejně tak jako informaci, že má vysoký tlak. Skutečnost, že dvakrát ukončil hospitalizaci z vlastní vůle, byla následkem jeho pout na nohou, a dále toho, že nedostal jíst. Rovněž žalovaná se z této události poučila a od roku 2017 začala dělat při nástupu vězňů z vlastní iniciativy nad rámec směrnic jí daných zkoušku na cukrovku. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání žalobce není důvodné.

4. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce vykonával trest odnětí svobody ve [stát. instituce] v období od [datum] do [datum]. V období od [datum] do [datum] byl pracovně zařazen jako pomocný uklízeč na oddělení výkonu kázeňských trestů. V pracovním popisu jeho činnosti byly úklidové a provozní práce pomocného charakteru, dále pak výdej stravy a následné odebírání jídelního nádobí a jeho mytí. Od září 2014 do května 2015 byla externí firmou prováděna rekonstrukce budov věznice, která se týkala výměny oken, mříží a zateplení celého objektu. Převážná část prací probíhala vně objektu. Z bezpečnostních důvodů při výměně mříží [anonymizováno] odsouzení, kteří byli ubytovaní v tomto objektu, včetně uklízečů, přemístěni do budovy krizového oddělení, a to od konce října 2014 do počátku prosince 2014. Žalobce v rámci svých pracovních povinností prováděl pouze běžné úklidové práce plynoucí z jeho pracovního zařazení a popisu práce. Dne [datum] byl žalobce převezen eskortou do [anonymizováno] nemocnice [obec] s tím, že má asi 14 dní potíže se stolicí, bolesti břicha nemá. Z propouštěcí zprávy [anonymizováno] nemocnice [obec] ze dne [datum] se podává, že v průběhu hospitalizace byl diagnostikován diabetes mellitus s hyperglykémií 44 mmol/l. Po kontinuální inzulínoterapii s rehydratací a remineralizací se stav postupně upravil. Pobyt byl komplikovaný nikotinovou závislostí a z ní plynoucím negativismem. Závěr z lékařské zprávy: diabetes mellitus – čerstvý záchyt, dále hypertenzní choroba I. stádia, a nikotinismus se závislostí. Žalobce byl následně od [datum] do [datum] hospitalizován na interním oddělení [anonymizována dvě slova] [obec] - [příjmení] s příznaky diabetes mellitus II. stupně – záchyt diabetu, kde mu byly hodnoty diabetu inzulínem normalizovány. V pracovní neschopnosti byl žalobce od [datum]. V dubnu 2015 byl žalobce propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Dne [datum] se dostavil k [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec], kam poté docházel na kontroly. Na svobodě vykonával po dobu asi 2 měsíců zednické práce, občasně pracoval na brigádách. V roce 2017 bral sociální dávky, byl nezaměstnaný. V roce 2018 už neměl právo na sociální dávky a by veden jako nezaměstnaný. Poté byl od [datum] do [datum] opět ve výkonu trestu odnětí svobody, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [stát. instituce], kde pracoval jako pomocný kuchař. Invalidní důchod nebyl žalobci přiznán.

5. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení.

6. Pokud jde o právní hodnocení skutku, vztah účastníků je třeba podřadit pod režim zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) – viz ust. § 3028 odst. 1 o. z., resp. § 3079 odst. 1 o. z. a contrario. Předmětem žaloby je nárok na náhradu škody (újmy), která měla dle žalobce vzniknout jednáním žalované, resp. lékařů žalované ve Věznici Příbram v roce 2014, případně 2015, tedy za účinnosti citovaného zákona.

7. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

8. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škoda).

9. Podle § 2968 o. z. je-li pro to důležitý důvod a žádá-li o to poškozený, přizná soud poškozenému namísto peněžitého důchodu odbytné.

10. Na vztah účastníků je kromě citovaných ustanovení o. z. dále zapotřebí aplikovat zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) – dále jen„ zákona o zdravotních službách“, zejména pak jeho ustanovení § 2 až § 4 (vysvětlující základní pojmy), a ust. § 45.

11. Podle § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb.

12. Dle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách se náležitou odbornou úrovní rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (srovnej rovněž čl. 4 Úmluvy o biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s.).

13. Rovněž dle § 2643 odst. 1 o. z. postupuje poskytovatel podle smlouvy (rozuměj smlouvy o péči o zdraví –„ poznámka odvolacího soudu“) s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.

14. Podle § 37 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen„ zákon o VTOS“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se odpovědnost za škodu způsobenou během výkonu trestu a podmínky jejího uplatnění občanským zákoníkem.

15. Dle § 16 odst. 6 zákona o VTOS má odsouzený právo na zdravotní služby v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu trestu.

16. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu (újmu) dle § 2910 o. z. je protiprávní úkon, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem, existence škody (újmy), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody (újmy), a zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právních skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody (újmy) a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou (újmou) a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

17. Odvolací soud rekapituluje, že v projednávané věci uplatnil žalobce vůči žalované nárok na náhradu škody (újmy) v celkové výši 2 800 000 Kč dle § 2894 a následující o. z., a to v podobě škody na zdraví, konkrétně nároku na tzv. odbytné dle § 2968 o. z. Žalobce tvrdil, že žalovaná, resp. lékaři žalované nepostupovali při jeho vyšetření v roce 2014, resp. 2015 lege artis, tj. v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy, s přihlédnutím k dostupným poznatkům lékařské vědy, a konkrétním podmínkám a objektivním možnostem konkrétního zdravotnického zařízení, a v důsledku tohoto porušení právních povinností bylo žalobci diagnostikováno onemocnění diabetes mellitus II. stupně, resp. se toto onemocnění rozvinulo do stavu, kterému bylo možné při řádné lékařské péči předejít. Zároveň tvrdil, že mu vznikla újma (škoda) v souvislosti s výkonem jeho práce v prašném prostředí při rekonstrukci objektu věznice, resp. že v důsledku těchto prací onemocněl právě nemocí diabetes mellitus II. stupně. V důsledku uvedeného onemocnění nemohl žalobce dosahovat přiměřeného výdělku, čímž mu měla vzniknout tvrzená škoda (újma). Žalovaná namítla promlčení žalobního nároku.

18. Odvolací soud se tedy nejprve zabýval tím, zda není nárok žalobce, uplatněný žalobou, promlčen.

19. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

20. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

21. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

22. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

23. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

24. Odvolací soud konstatuje, že žalobce se ve smyslu ust. § 619 odst. 2 ve spojení s § 620 odst. 1 o. z. dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, resp. o škodě (újmě) a osobě povinné k její náhradě, nejpozději v dubnu 2015, kdy začal pravidelně navštěvovat [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována čtyři slova] [obec], a onemocnění diabetes mellitus II. stupně mu bylo již jednoznačně diagnostikováno, když sám žalobce spojoval jeho vznik a rozvoj (zhoršování) právě s pochybením žalované. V té době (již na svobodě) byl již dle svého tvrzení omezen ve výkonu pracovní činnosti (po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v dubnu 2015 vykonával asi 2 měsíce zednické práce, občasně pracoval na brigádách, poté bral sociální dávky, byl nezaměstnaný, další výkon trestu odnětí svobody nastoupil až [datum], invalidní důchod mu nebyl přiznán). Žaloba v této věci byla však podána až dne [datum], tedy jednoznačně po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, stanovené v ust. § 629 odst. 1 o. z., která dle přesvědčení odvolacího soudu počala běžet nejpozději v dubnu 2015 a skončila v dubnu 2018. Pokud žalovaná namítla promlčení (§ 610 odst. 1 o. z.), lze uzavřít, že žalobní nárok je promlčen, a žalobě nelze z uvedeného důvodu vyhovět.

25. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně (byť z jiného právního důvodu), pokud žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž se zabýval výší nároku žalobce.

26. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. tohoto rozsudku podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladových výroků II. a III. V řízení před soudem prvního stupně byla plně úspěšná žalovaná a má tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Tohoto svého práva se však výslovně vzdala. Proto bylo správně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud pak České republice vznikly náklady řízení, dle § 148 odst. 1 o. s. ř. by je měl hradit procesně neúspěšný žalobce. Ten byl však plně osvobozen od placení soudních poplatků. Proto bylo správně rozhodnuto, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává.

27. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět plně úspěšná žalovaná a náleží jí proto právo na náhradu těchto nákladů vůči žalobci (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná se však práva na náhradu těchto nákladů vzdala. Proto bylo rozhodnuto výrokem II. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.