o 295 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 9. 2025, č. j. 5 C 18/2025-66

1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 235 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 235 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 285 000 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.), dále zamítl žalobu co do 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, a částky 122 130 Kč (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 10 787 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu neplatnou, když sjednaná výše úroku natolik převyšuje jeho obvyklou výši, že je v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně provedl přepočet úroků na procentuální roční úrokovou sazbu (zde 184 % ročně), přičemž dle dat [Anonymizováno] z databáze [Anonymizováno] činila v únoru 2024 v průměru 8,97 %, tudíž sjednaná úroková sazba v daném případě je dvacetkrát vyšší než výše obvyklá. Soud prvního stupně zde přihlédl k tomu, že se jedná o zápůjčku mezi fyzickými osobami, kdy je třeba akceptovat vyšší míru rizikovosti pro věřitele, ale nelze akceptovat hrubý nepoměr mezi hodnotou plnění a protiplnění. Neposuzoval ujednání o úroku za poskytnutou zápůjčku izolovaně, ale vzal v úvahu smlouvu jako celek, tedy zabýval se i dalšími ujednáními o provizi za poskytnutí půjčky, která představovala 10,64 % poskytnuté jistiny. Dále vzal soud prvního stupně v úvahu ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč jednorázově a dále ve výši 0,3 % denně v případě prodlení. Současně zohlednil i krátkodobost dané zápůjčky, která byla poskytnuta na 21 dní. Právě kombinaci takovýchto i překrývajících se sankčních ujednání spolu s výší poplatku za poskytnutí zápůjčky, a hlavně se sjednaným úrokem shledal soud prvního stupně zjevně příčící se dobrým mravům ve smyslu § 580 o. z. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Nárok žalobce proto posoudil dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Žalobce žalovanému bez platného závazku poskytl peněžní prostředky ve výši 235 000 Kč, zatímco žalovaný nezaplatil ničeho, jedná o plnění bez platného závazku (§ 2993 o. z.). Výzva byla žalovanému doručena fikcí dne [datum] (desátým dnem od uložení), lhůta k plnění uplynula dne [datum], ode dne [datum] tedy žalobci náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

2. Proti výrokům II. až IV. rozsudku podal žalobce včasné odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že soud nesprávně posoudil platnost smlouvy o zápůjčce, když nerespektoval princip priority výkladu nezakládající neplatnost právního jednání dle ustanovení § 574 o. z. Smlouva byla uzavřena platně a účinně, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaný úrok je příliš vysoký, měl rozhodnout o neplatnosti tohoto ujednání, nikoliv o neplatnosti celého právního jednání (viz ustálená judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně nedostatečně zkoumal okolnosti uzavření smlouvy, když návrh smlouvy pochází od žalovaného, který jej žalobci předložil při osobní schůzce dne [datum] v [adresa] k doplnění rukou a podpisu, sám opatřil smlouvu úředně ověřeným podpisem. Nepřipustil doplnění dokazování o SMS konverzaci, z níž jasně plyne, že zapůjčení peněžních prostředků za daných podmínek inicioval žalovaný. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil povahu jednotlivých uplatněných nároků, když bezdůvodně směšoval odměnné složky závazku (úrok a poplatek za poskytnutí zápůjčky) se sankčním institutem pokuty, místo aby zkoumal jejich přiměřenost samostatně a případně je částečně korigoval dle § 576 o. z. Soudní závěr fakticky zbavil žalobce sjednané odměny, ačkoliv žalovaný neplnil vůbec nic, obdobně jej zprostil jakékoliv sankce za protiprávní jednání spočívající v neplnění závazků. V daném případě jde o vztah dvou fyzických osob mimo podnikatelsko-spotřebitelský režim, proto se neuplatní přísnější kontrolní standardy typické pro spotřebitelské smlouvy. Provize z poskytnutí zápůjčky (zde 10,64 % z poskytnuté zápůjčky) představuje dohodnutou odměnu zapůjčiteli za zpřístupnění finančních prostředků, nikoliv sankci či skrytý úrok. Smluvní pokuta v daném případě plní svou legitimní zajišťovací a preventivní funkci. Soud prvního stupně nesprávně určil míru úspěchu žalobce, ačkoliv uspěl v hlavním předmětu sporu. S ohledem na výše uvedené požadoval žalobce, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že mu bude přiznána jistina ve výši 235 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, částka 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, dále částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a 100 695 (smluvní pokuta 0,3 % z dlužné částky 245 000 Kč – jistiny a provize od [datum] do [datum]) a náhrada nákladů řízení v plné výši.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k odvolacímu jednání, stejně jako k jednání před soudem prvního stupně, se bez jakékoliv omluvy nedostavil.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroků II. až IV., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné. Výrok I. předmětného rozsudku jako celek, zamítavé výroky II. co do částky 25 000 Kč s úrokem z prodlení od [datum] a III. co do částky 21 435 Kč pak nabyly samostatně právní moci a nebyly podrobeny odvolacímu přezkumu.

5. Soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, že dne [datum] byla z účtu žalobce zaslána částka 92 000 Kč na účet [č. účtu] a částka 143 000 Kč na účet [č. účtu], uvedené ve smlouvě o zápůjčce jako místa plnění ze strany žalobce. Předžalobní výzvou ze dne [datum] právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 295 000 Kč, tvořené jistinou ve výši 235 000 Kč, pevným úrokem ve výši 25 000 Kč, poplatkem za sjednání 25 000 Kč, jednorázovou smluvní pokutou ve výši 10 000 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 295 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 7 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum], dne [datum] byl učiněn pokus pošty o doručení, následně byla uložena do [datum] a dne [datum] vrácena odesílateli jako nedoručená.

6. Ve vztahu k otázce uzavření smlouvy a jejího obsahu byly závěry soudu prvního stupně z provedených důkazů nedostatečné, a proto odvolací soud zopakoval ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování smlouvou o zápůjčce uzavřenou dne [datum] mezi žalobcem jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem, v podobě listiny předtištěné na počítači, kde byly ručním písmem doplněny osobní údaje žalobce (u žalovaného předtištěny), dále dva bankovní účty, kam měl žalobce zaslat částky 143 000 Kč a 92 000 Kč a bankovní účet pro vrácení dlužné částky 285 000 Kč. Vlastnoruční podpis žalovaného byl ověřen dne [datum] na pobočce [právnická osoba] konkrétně [adresa]. Žalobce zapůjčil žalovanému zápůjčku ve výši 235 000 Kč s povinností předat ji v den podpisu smlouvy v hotovosti nebo na žalovaným určené bankovní účty č. [č. účtu] v částce 92 000 Kč a na bankovní účet č. [č. účtu] v částce 143 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celou zápůjčku, včetně úroku, který činí 25 000 Kč a jednorázové provize za sjednání, která činí 25 000 Kč, nejpozději do [datum]. Celková částka včetně příslušenství činí 285 000 Kč a měla být zaplacena nejpozději do [datum] v hotovosti k rukám žalobce nebo na žalobcem určený bankovní účet č. [č. účtu]. Tato smlouva nabyla platnosti dnem podpisu obou smluvních strana a účinnosti poskytnutím zápůjčky. V bodě 3.2 smlouvy o zápůjčce byla sjednána pro případ nedodržení podmínek s vrácením zapůjčených peněžních prostředků včetně úroků podle této smlouvy povinnost žalovaného zaplatit žalobci jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,3 % z celkové dlužné částky za každý započatý den prodlení, a to až do doby úplného zaplacení. V bodě 3.3. smlouvy žalovaný prohlásil, že není v úpadku, není vůči němu vedeno insolvenční řízení, není mu známo, že by taková skutečnost měla nastat a nechystá se podat vůči sobě insolvenční návrh nebo že by jej iniciovala třetí osoba. Prohlásil, že je v jeho možnostech splatit veškeré závazky ze smlouvy. Smlouva byla vyhotovena ve dvou stejnopisech, přičemž každá ze stran měla obdržet jeden.

7. Odvolací soud dále ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování pro účely posouzení přiměřenosti sjednaných úroků ze zápůjčky statistikou [Anonymizováno] [Anonymizováno], na kterou soud prvního stupně pouze odkázal bez jejího provedení jako důkazu (nejde o skutečnost z úřední činnosti soudu známou). Z ní plyne, že v únoru 2024 (konkrétně ke dni [datum]) činila průměrná úroková sazba bank včetně stavebních spořitelen u nových úvěrů 7,08 % ročně, u nových spotřebitelských úvěrů (bez kontokorentů, karet) 9,01 % ročně, resp. u všech 8,97 % ročně, u ostatních úvěrů 6,69 % ročně, u kontokorentů 17,36 % ročně, a u úvěrů z kreditních karet 25,63 % ročně.

8. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

9. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

10. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

14. Podle. § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

17. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

18. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

20. Závěry vyplývající ze shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 83/2010, pozn. odvolacího soudu) se uplatní i v poměrech, které nastaly po sjednocení úpravy závazkového práva a odstranění rozdílů v úpravě závazků podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Předně je třeba připomenout, že nenamítne-li oprávněná osoba, na jejíž ochranu je stanoven důvod neplatnosti, neplatnost právního jednání, které se příčí dobrým mravům, považuje se právní jednání za platné (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.). Jako právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kriteriím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace (srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1200, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v závěrech, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Nepřiměřenost smluvní pokuty však nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhal vůči žalovanému přiznání částky celkem 417 130 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 295 000 Kč od [datum] do zaplacení s tím, že žalovaná částka se sestává z jistiny nevrácené zápůjčky ve výši 235 000 Kč, paušalizovaného úroku za zapůjčení peněz ve výši 25 000 Kč, úplaty za poskytnutí peněz ve výši 25 000 Kč a dále smluvní pokuty za prodlení s vrácením peněz v jednorázové částce 10 000 Kč a dále smluvní pokuty v nabíhající částce 0,3 % denně z dlužné částky jistiny a úroku, zde kapitalizované do podání žaloby v částce 122 130 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, zůstal nečinný jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím, když se k ústním jednáním nedostavil, ačkoliv k nim byl řádně předvolán, ani nepožádal z vážných důvodů o jejich odročení. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku po provedeném dokazování uzavřel, že dne [datum] žalobce jako zapůjčitel a žalovaný jako vydlužitel uzavřeli písemnou smlouvu o zápůjčce (podpis žalovaného byl úředně ověřen), kdy žalobce zaslal na bankovní účty stanovené žalovaným celkovou sjednanou částku 235 000 Kč, čímž byla zápůjčka jako reálný kontrakt završena. Tato zápůjčka byla smluvními stranami ve smyslu § 2392 o. z. sjednána jako úplatná, přičemž úrok byl sjednán v jednorázové částce 25 000 Kč (tj. při 21 denní splatnosti odpovídá sazbě zhruba 185 % p. a. ze zapůjčené částky). Šlo o smluvní vztah mezi fyzickými osobami – nepodnikateli, kde si smluvní strany dále sjednaly paušalizovanou odměnu – provizi za sjednání smlouvy v částce 25 000 Kč (tj. 10,64 % z poskytnuté jistiny). Ačkoliv žalobce v odvolání argumentoval odlišnou funkcí dotčeného úroku (odměny za přenechání peněz na určitou dobu) a zmíněné provize za poskytnutí zápůjčky („odměna za zpřístupnění peněz“, kryjící dle žalobce náklady spojené s poskytnutím a administrací peněz), je třeba druhou ze zmiňovaných částek považovat fakticky za skrytý úrok, tj. za odměnu za návratné poskytnutí peněz. Je nezbytné zohlednit, že žalobce i žalovaný vstupovali do uvedeného vztahu v pozici subjektů mimo rámec podnikání, a to na základě žádosti žalovaného o poskytnutí peněz na krátké časové období. Vzhledem k tomu, že návrh smlouvy zajišťoval žalovaný (dle tvrzení žalobce, čemuž odpovídá i skutečnost, že do znění vytištěného z PC včetně osobních údajů žalovaného byly doplňovány ručně pouze údaje žalovaného) včetně ověření svého podpisu na poště, žádné náklady na poskytnutí a administraci zápůjčky žalobci reálně nevznikly. Žalobce nevykládal ani žádné náklady na zprostředkování zápůjčky ze strany třetí osoby, ani na právní servis apod., kdy jedinou jeho činností před a po podpisu smlouvy (kromě SMS komunikace účastníků) bylo odeslání peněz na dva účty stanovené žalovaným, prostřednictvím internetového bankovnictví.

23. Soud prvního stupně správně přistoupil k přezkumu předložené písemné smlouvy z hlediska její platnosti, když k případné absolutní neplatnosti daného právního jednání (dle § 588 o. z.) jako celku nebo jednotlivých jeho částí je nezbytné přihlížet z moci úřední. Pokud však shledal dotčenou smlouvu absolutně neplatnou jako celek výlučně v kontextu jejího obsahu (na základě sjednaných smluvních podmínek), pak nerespektoval mimo jiné zásadu smluvní volnosti stran a priority platnosti právního jednání (dle § 574 o. z.). Ačkoliv k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout z moci úřední, některé její důvody jsou seznatelné bez dalšího, k jiným je nezbytné zohledňovat další skutkové okolnosti, které jsou předmětem dokazování (např. k otázce jednání v rozporu s dobrými mravy). Dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právního jednání, proto by i závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy měl být výjimečný a uplatnit se pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý, popřípadě pokud zjevně nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy (jak uvedeno výše) reprezentují. Není třeba dodávat, že závěr o rozporu s dobrými mravy nemůže být výsledkem volné úvahy soudu, ale musí být opřen o konkrétní důvody, které mají základ ve skutkových zjištěních dané věci a jejich právním zhodnocení (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, s. 1848–1862: J. Handlar, E. Dobrovolná). Zde soud prvního stupně vyšel pouze z kontextu sjednané (a v žalobě požadované) výše jednorázového úroku včetně provize a smluvní pokuty, aniž zohlednil, že jde o oddělitelná ujednání smlouvy (nejde o podstatné náležitosti daného smluvního typu), a že jejich parametry, stejně jako i užití těchto smluvních institutů navrhl žalovaný jako dlužník, který předložil návrh smlouvy k akceptaci žalobci. Judikatura je ustálena na závěru, že sjednání nepřiměřených podmínek ve smlouvě nelze odůvodnit jen smluvní volností stran smlouvy. Na druhou stranu nelze odhlédnout od skutečnosti, že současná právní úprava o. z. obsahuje celou řadu korektivů proti nepřiměřeným ujednáním ve smlouvě, konkrétně ve vztahu k úrokům zejm. ustanovení § 1796 (lichva) a § 1793 (neúměrné zkrácení), ve vztahu ke smluvní pokutě pak § 2051 o. z. (moderace).

24. Odvolací soud pak oproti soudu prvního stupně neshledal předloženou smlouvu o zápůjčce jako celek absolutně neplatnou, když tato není jednostranně z hlediska práv a povinností nevyvážená v neprospěch jedné ze smluvních stran (např. tzv. přezajištěna). Soudem prvního stupně posuzovaná ujednání, která vedla k navýšení nároku žalobce oproti částce zapůjčené, však plní zcela odlišnou funkci a nelze je bez dalšího směšovat. Zatímco úrok představuje odměnu za poskytnutí peněz, a tudíž byl sjednán jen na dobu do řádné splatnosti, smluvní pokuta jako utvrzení dluhu zde byla sjednána výlučně pro případ prodlení žalovaného se splacením a má plnit funkci sankční, preventivní a případně i paušalizované náhrady škody. Současně je třeba zohlednit i okolnosti daného případu, kdy žalobce poskytl žalovanému jako svému známému finanční prostředky v řádu několika stovek tisíc korun v krátkém časovém horizontu, bez možnosti výraznějšího prověření jeho majetkových poměrů (kromě veřejných zdrojů), vycházeje z čestného prohlášení žalovaného jako navrhovatele smlouvy o schopnosti poskytnuté prostředky v krátké lhůtě vrátit. Je třeba vycházet též z ustanovení § 4 odst. 1 o. z., kdy je třeba k žalovanému jako ke svéprávné osobě přistupovat s tím, že má přinejmenším rozum průměrného člověka i schopnosti užívat jej s běžnou péčí a opatrností, tj. že pokud určité smluvní podmínky působící vůči jeho osobě navrhl, že si musel být vědom, že jich bude muset být schopen též dostát. Žalovaný je od poskytnutí finančních prostředků zjevně nekontaktní, není z jeho strany zjevná jakákoliv snaha dostát svých závazků. Za těchto okolností se žalobce dostal do prodlení s vrácením jistiny ode dne následujícího po sjednané splatnosti zápůjčky, tj. od [datum] a od tohoto okamžiku žalobci náleží i zákonný úrok z prodlení z této nevrácené částky až do jejího zaplacení.

25. Ve vztahu k sjednané výši úroku ze zápůjčky vyšel soud prvního stupně ze staré judikatury v režimu předchozího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“) či obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., dále jen „obch. zák.“), kdy dotčená právní úprava výslovně nevymezovala institut lichvy a možnosti její korekce, a proto nepřiměřenou výši sjednaného úroku oproti výši úroku poskytovaného obvykle bankami v rámci obdobného typu úvěru korigovala neplatností smluvního ujednání (u smlouvy u úvěru) či celé smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Podle zmíněné judikatury pak úrok převyšující zhruba čtyřnásobně uvedenou obvyklou úrokovou míru byl stižen absolutní neplatností, v režimu současného o. z. však tento nepoměr představuje pouze jedno ze dvou kritérií pro posouzení případné lichvy (objektivní). Se subjektivní kritériem v podobě zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti dlužníka druhou smluvní stranou však dřívější judikatura nepracovala. I dnes je při kumulativním splnění dotčených kritérií „lichvářský“ úrok stižen absolutní neplatností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), ale otázku subjektivní slabosti dlužníka musí tvrdit a prokazovat dotčený subjekt (žalovaný). Zde byl sjednán stranami sporu jednorázový úrok (i při zohlednění dotčené provize, po přepočtení na roční sazbu) dosahující zhruba 14 násobku oproti průměrné nejvyšší úrokové sazbě bank (z kreditních karet) v době sjednání zápůjčky. Tato odměna žalobce za krátkodobé poskytnutí peněz se pak hrubě příčí dobrým mravům (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) a předmětné ustanovení smlouvy je absolutně neplatné, bez ohledu na absenci jakékoliv obrany žalovaného i na případná tvrzení o jeho subjektivní slabosti v době sjednání. Vzhledem k tomu, že uvedená zápůjčka byla sjednána podle § 2392 o. z. jako úplatná, náleží žalobci nárok na smluvní úrok obvyklý. S ohledem na povahu zápůjčky (krátkodobá), její rizikovost a minimum zajištění shledal odvolací soud, že je nezbytné vycházet ze sazby 25,63 % p. a. (viz statistika [Anonymizováno] pro úvěry z kreditních karet). Při zohlednění sjednané délku zápůjčky je důvodným nárok žalobce na jednorázový smluvní úrok do paušalizované částky 3 630 Kč. Pokud pak žalobce požadoval na žalovaném od splatnosti zápůjčky úrok z prodlení z uvedeného smluvního úroku (včetně provize) stanoveného jednorázovou částkou, tj. šlo o tzv. anatocismus, pak v tomto směru ve smlouvě o zápůjčce absentuje výslovná dohoda stran o tomto úročení ve smyslu § 1806 o. z. a nárok mu nevznikl.

26. Stejně tak oddělitelným od zbytku posuzovaného právního jednání je ujednání dotčených smluvních stran o smluvní pokutě (čl. III. bod 3.2. smlouvy) dopadající na prodlení se splacením jistiny a úroku předmětné zápůjčky, kombinující jednorázovou částku 10 000 Kč a částku zvyšující se s délkou prodlení, stanovenou procentní sazbou z dlužné částky (zde 0,3 % denně z dlužné částky jistiny a úroku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu stíhá ujednanou smluvní pokutu neplatnost pro rozpor s dobrými mravy nikoliv pro její sjednanou výši, nýbrž pokud by se okolnosti jejího sjednání příčily dobrým mravům (viz shora zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 81/2010). V daném případě jakékoliv námitky žalovaného v tomto směru absentovaly. Žalovaný se mohl proti požadované výši smluvní pokuty (proti žalobou uplatněnému paušalizovanému nároku) bránit za pomoci institutu moderace smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 2048 o. z., což opět nečinil. Jak je patrné shora, soudní praxe se ustálila na obecné přípustnosti smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s plněním až do výše 0,5 % denně z dlužné částky, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Zde smluvní pokuta slouží jako jediný institut zajišťující vrácení zapůjčených peněz (úrok z prodlení souběžně uplatnitelný ze zákona plní odlišnou funkci) za situace kdy: a) žalovaný její užití při porušení jeho základní povinnosti, stejně i její výši sám navrhl, b) čestně prohlásil, že má prostředky na vrácení jistiny a zaplacení úroku v sjednané krátké lhůtě splatnosti, c) je požadována v rozsahu, ve kterém nepřevyšuje zákonnou limitaci stanovenou pro tuto sankci pro případ prodlení v ustanovení § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), které na daný případ nedopadá, ale může sloužit jako vodítko. V případě uplatnění dalšího (následného) požadavku na paušalizovanou smluvní pokutu za další časový úsek by již bylo nutné blíže zkoumat okolnosti případu a důvody trvání porušení, zejména při aktivitě dlužníka. Vzhledem k tomu, že splatnost smluvní pokuty, která je samostatným smluvním nárokem, nebyla smluvními stranami ve smlouvě výslovně sjednána, byla závislá na výzvě žalobce jako věřitele vůči dlužníkovi. V projednávaném případu vznikl žalobci nárok na zaplacení jednorázové smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč prvním dnem prodlení (dne [datum]), výzva žalobce k zaplacení zahrnující mimo jiné i dotčenou smluvní pokutu se dostala prokazatelně do sféry vlivu žalovaného dne [datum] (dle § 570 o. z.) a žalovanému vznikla povinnost k jejímu zaplacení bez zbytečného odkladu (§ 1958 o. z.). Dnem následujícím, tj. [datum], se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením částky 10 000 Kč a žalobci vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení do doby zaplacení. S ohledem na stanovenou výši smluvního úroku (3 630 Kč) je pak důvodný nárok žalobce na kapitalizovanou smluvní pokutu v částce 98 793 Kč (0,3 % denně z částky 238 630 Kč od [datum] do [datum]), jejíž splatnost nastala nejpozději k okamžiku doručení žaloby žalovanému.

27. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadených částech výroků II. a III. změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Ve zbytku pak odvolací soud dotčené výroky jako věcně správné potvrdil. Žalobci tak byl přiznán oproti rozhodnutí soudu prvního stupně ještě zákonný úrok z prodlení z jistiny za období od [datum] do [datum], smluvní úrok v částce 3 630 Kč, smluvní pokuta v celkové výši 108 793 Kč a zákonný úrok z prodlení ze smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč od [datum] do zaplacení.

28. Protože odvolací soud měnil meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl nově i o náhradě nákladů řízení vzniklých před tímto soudem, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vyšel při tom z ustálené judikatury Ústavního soudu, potvrzené i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), že úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství. Pro účely rozhodování o uvedeném poměru úspěchu a neúspěchu je nezbytné vycházet z toho, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ([datum]) činila předmět sporu částka 483 531,26 Kč a žalobce byl úspěšný v celkové částce 402 249,92 Kč. Žalobce tak byl úspěšný v rozsahu 83 % předmětu řízení a neúspěšný z 17 %, náleží mu tak 66 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalobce před soudem prvního stupně tvoří část zaplaceného soudního poplatku v částce 18 357 Kč (z částky 367 130 Kč), kdy soud prvního stupně tento vybral v nesprávné výši 20 857 Kč (z částky 417 130 Kč zahrnující i příslušenství – úrok a provizi v částce), a žalobci vznikl nárok na vrácení přeplatku, což vyřeší soud prvního stupně. Dále je tvoří náklady právního zastoupení za 4 úkony právní služby, konkrétně za převzetí zastoupení, za zaslání jednoduché předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast při ústním jednání dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarifu“) ve výši 3 x 9 780 Kč a 1 x 4 890 Kč, paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 3 x 300 Kč a 1 x 450 Kč. Celkem tak žalobkyni přísluší na základě výše uvedeného poměru náklady ve výši 35 598 Kč; tuto částku uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud neshledal účelně vynaloženým nákladem, který by bylo možno přenést na žalovaného doloženou poradu s klientem ze dne [datum], když tato proběhla před podáním návrhu na zahájení řízení, nebyla vyvolána procesní situací a je ji tudíž nezbytné zahrnout pro úkon přípravy a převzetí zastoupení včetně první porady s klientem dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal převážně úspěšnému žalobci 60 % účelně vynaložených nákladů. Pro účely rozhodování o uvedeném poměru úspěchu a neúspěchu je nezbytné vycházet z toho, že ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ([datum]) činila předmět sporu částka 154 732,56 Kč a žalobce byl úspěšný v celkové částce 124 190,66 Kč. Žalobce tak byl úspěšný v rozsahu 80 % předmětu řízení a neúspěšný ve 20 %. Náklady žalobce v rámci odvolacího řízení se sestávají z části zaplaceného soudního poplatku v částce 5 535 Kč, dále je tvoří náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby, konkrétně za sepis odvolání, účast při ústním jednání dne [datum] a při vyhlášení odvolacího rozsudku dne [datum], podle § 11 odst. 1 písm. g), k), odst. 2 písm. f) advokátního tarifu ve výši 2 x 5 540 Kč (z tarifní hodnoty 110 695 Kč) a 1 x 2 770 Kč, paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 3 x 450 Kč. Celkem tak žalobci přísluší na základě výše uvedeného poměru odvolací náklady ve výši 12 441 Kč.

30. Vzhledem k tomu, že ze strany soudu prvního stupně byl vybrán soudní poplatek z odvolání v nesprávné výši 20 857 Kč (zjevně z celé žalované částky), ačkoliv jeho správná výše činila 5 535 Kč (odvolání směřovalo pouze do částky jistiny smluvní pokuty ve výši 110 695 Kč, ve zbytku šlo o příslušenství), rozhodl odvolací soud ve výroku IV. rozsudku podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku ve výši 15 322 Kč s tím, že tento bude vrácen soudem prvního stupně.