o určení, že nemovité věci náleží do společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 19 C 41/2023-89

1. Rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 19 C 41/2023-89, Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. určil, že pozemek parc. č. [Anonymizováno]-zahrada a pozemek st. parc. č. [hodnota]-zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rozestavěný dům, vše v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“), náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného. Výrokem II. byla žaloba na určení, že pozemek parc. č. [Anonymizováno]-zahrada v katastrálním území [adresa] náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. V něm uvedl, že neobstojí závěr soudu prvního stupně, dle kterého oba pozemky označené ve výroku I. napadeného rozsudku jsou součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků na základě toho, že v kupní smlouvě ze dne 5. 9. 2012 (sepsané žalobkyní) je uvedeno, že žalovaný předmětné nemovitosti nabývá do daného SJM. Soud prvního stupně správně uzavřel, že bylo prokázáno, že žalovaný obdržel do svého výlučného vlastnictví od své matky darováním dostatečné finanční prostředky k pořízení nemovitostí, jichž se řízení týká. Žalovaný dále odkázal na tvrzení žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 12. 1. 2024, dle nějž žalobkyně sama sepisovala nejen předmětnou smlouvu ze dne 5. 9. 2012, ale rovněž příslušný návrh na vklad vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Obsah těchto písemností ani následný postup příslušného katastrálního úřadu tak nelze žalovanému jakkoli vytýkat. Ustálená judikaturní praxe nevylučuje, aby nemovitosti pořízené za výlučný majetek jednoho z manželů, byly nabyty do SJM (a vynaložené výlučné prostředky pak představovaly jeho vnos do SJM), avšak toliko za podmínky, že manželé, jako kupující, vyjádřili shodnou vůli věc takto do SJM nabýt, neboť v opačném případě se uplatní výjimka dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. (R 49/2001, NS 22 Cdo 410/2008, NS 22 Cdo 487/2019). V projednávané věci je situace oproti citované judikatuře odlišná, neboť zde absentuje přinejmenším relevantní projev vůle druhého z manželů, tj. samotné žalobkyně, aby věc byla nabyta do SJM, nadto v zákonem předepsané písemné formě (§ 46 odst. 1 obč. zák.) a na téže listině (§ 46 odst. 2 obč. zák.). S ohledem na projev vůle žalovaného při podání návrhu na vklad jeho vlastnických práv do katastru nemovitostí a absenci žalobkyně coby smluvní strany kupní smlouvy ze dne 5. 9. 2012 lze však důvodně pochybovat i o tom, že takovýto projev vůle vůbec učinil i sám žalovaný. Současně nedošlo k jakémukoliv rozšíření SJM, které by zahrnovalo předmětné nemovitosti. Ačkoliv lze tedy přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že zákon v obecné rovině preferuje SJM před oddělenými majetky manželů, neděje se tak bezvýhradně. Bez významu není dle názoru žalovaného ani to, že žalobkyně si byla předmětného knihovního stavu vlastnictví nemovitostí prokazatelně vědoma (coby autor příslušných dokumentů) a její vyčkávání s příslušnou „opravou“ je tak nutno vykládat jako čistě účelové (v kontextu zjevného rozvratu manželství účastníků). Objektivně tu přitom nebyla žádná překážka, která by žalobkyni bránila v dřívějším uplatnění jejího údajného nároku. Soud prvního stupně tak měl při rozhodování ve věci aplikovat mimo jiné zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“. Žalovaný by chtěl dále zdůraznit, že při pořízení nemovitostí a svépomocných dostavbách na pozemcích stojícího rozestavěného rodinného domu plnil vůli své matky, s níž mu k tomuto účelu darovala příslušné finanční prostředky do jeho osobního vlastnictví, o čemž svědčí rovněž žalovaným předložený notářský zápis (vyhotovený nikoli účelově, jak tvrdila žalobkyně, ale účelně a určitě). Za dané situace a v kontextu šestnácti let nefunkčního (byť trvajícího) manželství účastníků se žalovanému jeví jako mimořádně nespravedlivé, aby byla v dané věci dána přednost ochraně jejich SJM. Žalovaný se domnívá, že faktickým důvodem tohoto sporu je snaha žalobkyně domoci se pro ni výhodného vypořádání SJM, a to i na úkor dcery a vnuček účastníků. Matka žalovaného projevuje i nadále věcný zájem o situaci v předmětných nemovitostech, a i přes svůj zdravotní stav je s pomocí žalovaného navštěvuje nejméně jednou měsíčně. Žalovaný zdůrazňuje, že ho k nákupu nemovitostí nevedl spekulativní záměr, ale jeho cílem bylo dům dostavět a věnovat ho i se zahradou dceři účastníků, a především nezletilým vnučkám účastníků. S ohledem na uvedené je možné uzavřít, že nemovitosti specifikované ve výroku I. odvoláním napadeného rozsudku nejsou a nemohou být součástí SJM. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání je důvodné.

4. Výrok II. nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nebyl tedy ani předmětem přezkumu odvolacího soudu.

5. Odvolací soud předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobkyně má dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť tvrdí, že předmětné nemovitosti spadají do SJM účastníků řízení; v katastru nemovitostí je nicméně zapsán jako jejich výlučný vlastník pouze žalovaný. Příslušné změny zápisu v katastru nemovitostí se žalobkyně může domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaný odmítá učinit případným souhlasným prohlášením).

6. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že účastníci řízení jsou manželé; jejich manželství bylo uzavřeno dne 11. 12. 1982 a stále trvá. I když spolu účastníci již zhruba od roku 2009 nežijí, k zániku jejich manželství nedošlo. Jejich SJM nebylo zúženo, resp. jinak modifikováno. V roce 2012 a 2016 byly uzavřeny 2 kupní smlouvy o koupi nemovitostí. V případě první smlouvy se jednalo o 2 pozemky, z nichž 1 byl pozemkem stavebním, na němž se nacházela rozestavěná stavba. V této kupní smlouvě, uzavřené dne 5. 9. 2012, byl jako kupující uveden pouze žalovaný, který byl také následně ve vkladovém řízení zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. V čl. III. této smlouvy se uvádí, že kupující je ženatý a předmětná nemovitost bude součástí SJM. Uvedenou kupní smlouvu i návrh na její vklad do katastru nemovitostí sepisovala žalobkyně. V případě kupní smlouvy z roku 2016 byl rovněž jako kupující uveden pouze žalovaný. Tato smlouva, kterou již (na rozdíl od první kupní smlouvy) nesepisovala žalobkyně, již žádnou poznámku k charakteru vlastnictví neobsahuje. Rovněž dle této smlouvy byl jako vlastník zapsán pouze žalovaný. V roce 2021 byl pořízen notářský zápis, v němž matka žalovaného, [jméno FO] potvrzuje, že peníze na kupní ceny nemovitostí dle obou kupních smluv svému synovi darovala. Žalovaný měl v době uzavření smluv dluh na pojistném na veřejné zdravotní pojištění a na jeho majetek byla vedena exekuce. Žalobkyně uvedla, že v případě kupní smlouvy uzavřené v roce 2016 se nezajímala o to, z jakých finančních prostředků je kupní cena hrazena.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování.

8. K uzavření první kupní smlouvy došlo dne 5. 9. 2012 (která je předmětem přezkumu odvolacího soudu), je tak namístě použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a to dle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, v platném znění (dále jen „o. z.“), jak soud prvního stupně správně dovodil.

9. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

10. Podle rozsudku NS ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, „Prokáže-li se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, že v tzv. zákonném režimu nabyl věc jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění manželů. Ten, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění manželů uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., nese ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. To platí v poměrech mezi manželi i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků… Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. [o závazky, jejichž režim je upraven v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., v tomto řízení nejde]. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do SJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i za tohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě. Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závislé na § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná…Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků“.

11. Podle rozsudku NS ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, „Jestliže kupní cena zakoupené věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví…Obecně platí a soudní praxe jednotně vychází z toho, že věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů, resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně „investující“ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. Není zvláštního rozdílu mezi touto situací a situací, kdy dvě osoby koupí určitou věc za peníze pouze jednoho z nich s tím, že budou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Těmi se pak stávají realizací platného převodu vlastnictví ke kupované věci bez ohledu na poměr jimi vynaložených prostředků na koupi věci. V dané věci účastníci jako manželé předmětnou kupní smlouvu, mající všechny potřebné náležitosti, nesporně projevili shodnou vůli nabýt nemovitosti v L. do bezpodilového spoluvlastnictví. Pro posouzení otázky, zda tyto nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků či nikoli, byl rozhodující jejich projev vůle vyjádřený v písemné a registrované kupní smlouvě, jejíž platnost nebyla nijak zpochybněna, bez ohledu na to, z jakých finančních prostředků byla kupní cena zaplacena. Skutečnost, že kupní cena byla zaplacena z finančních prostředků darovaných rodiči žalovaného jen žalovanému, tak sama o sobě bez dalšího nemohla vést k závěru, že nemovitosti v L. do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří. Žalovanému nic nebránilo, aby uzavřel takovou kupní smlouvu, podle které by jako kupující vystupoval jen on sám, a nemovitosti tak nabyl do svého výlučného vlastnictví“.

12. Podle rozsudku NS ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, „Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví; to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě, nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění. Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují i v takovém případě jeho vnos do společného jmění.“

13. Na základě provedeného dokazování bylo zejména prokázáno, že kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí uzavřel žalovaný jako nabyvatel a kupující za trvání manželství účastníků. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný unesl důkazní břemeno a prokázal, že předmětné nemovitosti nabyl za své výlučné prostředky (kupní cena 700 000 Kč), které výlučně a pouze jemu darovala jeho matka. Tento závěr byl prokázán jednak notářským zápisem ze dne 11. 6. 2021, v němž matka žalovaného uvedené skutečnosti prohlašuje, a dále pak nepřímo důkazy, prokazujícími finanční nesolventnost žalovaného v předmětné době, resp. to, že žalovaný měl dluh na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a na jeho majetek byla vedena exekuce. Žalovaný ostatně uzavřel kupní smlouvu na předmětné nemovitosti jako jediný kupující, ačkoliv tuto kupní smlouvu a návrh na její vklad do katastru nemovitostí sepisovala žalobkyně, tedy jeho manželka. Žalovaný byl pak na základě toho zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí.

14. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavírá, že byť byly předmětné nemovitosti nabyty za trvání manželství a zásadně by (i ve smyslu shora citované judikatury NS) „spadaly“ do SJM účastníků řízení, byla v projednávané věci prokázána zákonná výjimka (výluka) těchto nemovitostí ze SJM v intencích § 143 obč. zák. Žalovaný se totiž rozhodl, že koupí tyto nemovitosti za své výlučné prostředky do svého výlučného vlastnictví. Proto také ostatně uzavřel kupní smlouvu ze dne 5. 9. 2012 jako jediný a výlučný kupující.

15. Odvolací soud je přesvědčen, že čl. III. kupní smlouvy ze dne 5. 9. 2012 neobsahuje projev vůle obou manželů směřující k tomu, aby předmětné nemovitosti nabyli do jejich SJM tak, jak rozebírá shora citovaná judikatura NS. Žalobkyně totiž, jak již bylo zmíněno, ani nebyla smluvní stranou uvedené kupní smlouvy (byť tuto kupní smlouvu, včetně návrhu na vklad sepisovala). V případě žalovaného pak jde dle názoru odvolacího soudu o pouhou deklaraci právní úpravy bez patřičného projevu vůle, aby tomu tak skutečně bylo a účastníci jako manželé nabyli věc do jejich SJM. O uvedeném svědčí i skutečnost, že žalovaný byl zapsán jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí po dobu více než 10 let, aniž by usiloval o změnu zápisu. V každém případě však absentuje projev vůle samotné žalobkyně.

16. Odvolací soud tak uzavírá, že ze strany účastníků nebyla projevena vůle nabýt předmětné nemovitosti do jejich SJM. Jejich výlučným vlastníkem se tedy stal žalovaný.

17. Ze všech shora uvedených důvodů tedy není žaloba důvodná a soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud žalobě na určení, že pozemek [Anonymizováno] – zahrada a pozemek st. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rozestavěný dům, vše v katastrálním území [adresa], náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného, vyhověl.

18. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném výroku I. změnil podle ust. 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že se žaloba v této části rovněž zamítá (výrok I. tohoto rozsudku).

19. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení plně úspěšný. Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení, a to odměna za celkem 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření ze dne 7. 6. 2023, 7. 2. 2024, 7. 3. 2024, účast při jednání soudu prvního stupně dne 12. 1. 2024, 12. 3. 2024 a 10. 5. 2024), vše dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), při hodnotě 3 100 Kč za úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. AT (vycházeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč), tj. 21 700 Kč, 7 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 2 100 Kč, náhrada za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT, tj. 600 Kč, cestovné k celkem 3 jednáním soudu prvního stupně na trase [adresa] a zpět (jedna zpáteční cesta 30 km) v celkové výši 654 Kč, a 21 % DPH z částky 25 054 Kč ve výši 5 261,34 Kč, celkem tedy 30 315 Kč po zaokrouhlení. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a ceny pohonných hmot včetně výše sazby základní náhrady dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. (jednání v roce 2024). Odvolací soud nepřiznal odměnu za úkon právní služby nahlížení do spisu dne 19. 12. 2023, včetně seznámení se s přílohami žaloby, když tato činnost právního zástupce žalovaného je součástí úkonu převzetí a příprava zastoupení.

20. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byl opět procesně plně úspěšný žalovaný. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobkyni. Tyto náklady pak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 5. 2. 2025) při hodnotě 3 100 Kč za úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5. AT (vycházeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč), tj. 6 200 Kč, 1 režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT účinného do 31. 12. 2024, 1 režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, účinného od 1. 1. 2025, tj. 750 Kč, náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT, účinného od 1. 1. 2025, tj. 600 Kč, cestovné k jednání odvolacího soudu na trase [adresa] a zpět (zpáteční cesta 81 km) v celkové výši 844 Kč, a 21 % DPH z částky 8 394 Kč ve výši 1 762,74 Kč, celkem tedy 10 157 Kč po zaokrouhlení. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a ceny pohonných hmot včetně výše sazby základní náhrady dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.

21. Odvolací soud stanovil k plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů je pak určeno k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).