o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 2. 2021, č. j. 16 C 81/2020-107

1. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 16 C 81/2020-107, rozhodl Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 106 500 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 88 524,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), na základě níž zapůjčil žalobce žalovanému žalovanou jistinu. Uvedené finanční prostředky pak měl žalovaný žalobci vrátit do data jeho svatby, tj. do [datum]. Soud prvního stupně přiznal žalobci i zákonný úrok z prodlení, a to od data prodlení, tedy od [datum], dle §1970 o. z.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal předně, že smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem a je třeba zkoumat, zda došlo i k reálnému předání finančních prostředků, jak hotovostně, tak bezhotovostně (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – dále jen„ NS ČR“ - sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). V řízení nebylo prokázáno, že došlo k ujednání účastníků, že žalobce poskytne žalovanému, coby fyzické osobě, finanční prostředky, nebylo prokázáno, že tyto prostředky poskytnuty byly, či že byly poskytnuty například věřiteli žalovaného (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3912/2010). I sám soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku připouští, že reálné předání finančních prostředků nebylo v řízení vůbec prokázáno. Žalovaný tuto skutečnost od počátku popírá. Žalovaný odkázal na výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení] s tím, že jimi bylo zcela spolehlivě vyvráceno tvrzení žalobce, že předal finanční prostředky žalovanému do ruky, a tím tak stvrdil jejich údajnou dohodu o poskytnutí zápůjčky. Soud prvního stupně má za to, že k naplnění zápůjčky jako reálného kontraktu došlo tím, že žalobce dle dohody se žalovaným hradil jeho závazky, a tím došlo k reálnému poskytnutí zápůjčky, byť finanční prostředky byly reálně dány do ruky třetímu subjektu. Při této úvaze se však soud prvního stupně nevypořádal s tím, že žalovaný nebyl nikdy vůči subjektům, jimž mělo být údajně ze strany žalobce hrazeno, v pozici dlužníka, a neměl s žádným z nich smluvní vztah. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, z jakých skutečností má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, aby žalobce poskytl žalovanému zápůjčku tak, že finanční prostředky uhradí dotčeným subjektům za účelem úhrady závazku [právnická osoba], s.r.o. Uvedenou skutečnost netvrdil ani sám žalobce. Stejně tak soud prvního stupně např. uzavírá, že podpůrným důkazem svědčícím o poskytnutí zápůjček žalovanému je záznamník (diář) [jméno] [příjmení]. Tvrzení žalobce a svědkyně [příjmení] o záznamech v tomto diáři jsou však vyvrácena účetními doklady (fakturami), na jejichž úhradu měly být údajně poskytnuté prostředky určeny. Nebylo totiž vysvětleno, proč byl za záznamem ze dne [datum] teprve následně doplněn záznam z data [datum]. S uvedeným rozporem se nevypořádal ani soud prvního stupně a jeho rozsudek tak lze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jestliže je pak v rozsudku poukazováno na výslechy svědků [příjmení] a [anonymizováno], vyplývá z nich toliko, že se účastníci dohadovali o nějaké peníze v částce cca 100 000 Kč, o co přesně šlo však nebyl žádný z těchto svědků schopen popsat. Při zohlednění všech uvedených skutečností by bylo dle žalovaného možné maximálně usoudit, že pokud žalobce poskytl skutečně své finanční prostředky na úhradu k důkazu provedených faktur, pak se jednalo o plnění ve prospěch [právnická osoba], s.r.o., která byla v postavení dlužníka a která by pak byla povinna vydat toto plnění žalobci z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). V takovém případě však není žalovaný pasivně legitimován v daném sporu. Žalovaný navíc prokázal, že [právnická osoba] s.r.o. měla v inkriminovaném období dostatek vlastních hotovostních prostředků, a tudíž nebyl žádný důvod, aby si tato společnost či žalovaný od žalobce půjčovali nějaké finanční prostředky na úhradu faktur. Zápůjčka tedy postrádala jakýkoli ekonomický důvod (viz § 1791 odst. 1 o. z.). Žalovaný se rovněž neztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně hodnotil výslechy svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], které považuje pro zjištěné rozpory v jejich výpovědích za nevěrohodné. Naopak se však nezabýval rozpory obsaženými ve výpovědích žalobce a jeho manželky. Dále konstatoval, že by bylo nelogické, aby v uvedeném diáři byly poznamenány jen některé opravy a některé již ne, avšak navržený důkaz všemi fakturami [jméno] [příjmení], vztahujícími se k opravám předmětného vozidla jako nadbytečný zamítl. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, anebo aby jej změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že soud prvního stupně ve věci nařídil přípravné jednání, po kterém byla žaloba doplněna, a dále při dalších jednáních provedl důkazy, které velice podrobně v rozsudku zhodnotil z hlediska jejich věrohodnosti (zejména svědecké výpovědi). Důvody poměrně obsáhlého odvolání byly vzneseny již před soudem prvního stupně a tento se s nimi vypořádal v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém cituje rovněž příslušnou judikaturu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je jednatelem [právnická osoba], s.r.o., se sídlem [adresa]. Uvedená společnost se chtěla v rámci své obchodní činnosti věnovat také autodopravě, a za tím účelem žalovaný oslovil žalobce, kterého léta znal, zda by mu podnikání v tomto oboru pomohl„ rozjet“, s čímž žalobce souhlasil a dne [datum] uzavřel se [právnická osoba], s.r.o. pracovní smlouvu na pozici pomocných a dělnických prací a řidiče na výpomoc se základní mzdou 13 350 Kč měsíčně. V rámci výkonu své pracovní činnosti převzal žalobce k užívání nákladní (valníkové) vozidlo [příjmení], [registrační značka], ve vlastnictví [právnická osoba], s.r.o., se sídlem [adresa]. Pracovní poměr žalobce u uvedené společnosti skončil dohodou k datu [datum] [příjmení] [příjmení], který zajišťoval servis a opravy předmětného vozidla (sídlo autoopravny na adrese [adresa]), vyfakturoval dne [datum] částku 46 842 Kč, která mu byla dne [datum] uhrazena, dne [datum] vyfakturoval další opravu částkou 18 553 Kč, tato byla uhrazena dne [datum], a dne [datum] vyfakturoval za opravu částku 18 469 Kč, která mu byla uhrazena dne [datum]. Všechny faktury a pokladní daňové doklady byly vystaveny na odběratele - [právnická osoba], s.r.o., se sídlem [obec a číslo]. Na předmětném vozidle byly prováděny i další opravy, které nejsou předmětem tohoto sporu a byly fakturovány samostatně. Dne [datum] zakoupila [právnická osoba], s.r.o. u dodavatele [jméno] [příjmení], se sídlem ve [obec], použitý eurozávěs (paletové vidle) za 18 150 Kč (viz faktura [číslo] a stvrzenka z uvedeného data). Na stvrzence o úhradě této částky v hotovosti není podpis odběratele, tedy kupujícího, je zde pouze podpis dodavatele. Dne [datum] zakoupila [právnická osoba], s.r.o. u dodavatele [právnická osoba] v [anonymizováno] rezervní kolo, lanko a ovládač topení za 4 840 Kč (viz faktura [číslo] z [datum] a stvrzenka z uvedeného data). Na stvrzence je i v tomto případě pouze razítko a podpis dodavatele, nikoliv odběratele. Platby na základě shora uvedených faktur v celkové výši 106 854 Kč (žalobce žalobou požaduje pouze 106 500 Kč –„ pozn. odvolacího soudu“) zaplatil žalobce, a to na základě smlouvy o zápůjčce, uzavřené s žalovaným jako fyzickou osobou. Mezi účastníky bylo sjednáno, že uvedené zapůjčené prostředky budou žalobci žalovaným vráceny do data svatby žalobce, konkrétně do [datum].

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem věci plně shoduje, neboť má oporu v provedeném dokazování a nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení.

7. Pokud jde o závěr, že žalobce hradil shora specifikované faktury a že o takto uhrazených částkách uzavřel se žalovaným jako fyzickou osobou smlouvu o zápůjčce s datem splatnosti do data svatby žalobce ([datum]), je rovněž odvolací soud přesvědčen, že žalobce unesl důkazní břemeno a uvedené skutečnosti prokázal. Důkazy, prokazující tyto skutečnosti, tvoří ucelený logický řetězec, a to i při volném hodnocení všech provedených důkazů ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na správné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, uvedené v odst. 9. a dále 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Tvrzení žalobce o uvedené zápůjčce bylo prokázáno zejména výslechem svědků [příjmení], [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], dále pak SMS korespondencí účastníků, jakož i diářem, předloženým svědkyní [příjmení], podpůrně pak i účastnickým výslechem žalobce. Pokud snad byly v těchto výpovědích určité rozpory (zejména ohledně konkrétního způsobu placení, předávání peněz – viz výpověď žalobce a svědkyně [příjmení]), považuje je odvolací soud za marginální vzhledem k dalšímu obsahu citovaných důkazů. Naproti tomu, za podstatné považuje i odvolací soud rozpory ve výpovědích žalovaného a svědků [příjmení] a [příjmení], kde se jedná o zásadní nesrovnalosti ohledně toho, kdo byl předávání peněz přítomen, resp. zda u toho byl přítomen svědek [příjmení] či nikoliv (viz výpověď svědkyně [příjmení]), když svědek [příjmení] naopak tvrdil konkrétní podrobnosti této události. Za nepřesvědčivé pak považuje odvolací soud tvrzení žalovaného ohledně zápisů v diáři s tím, že jimi měl pouze potvrzovat výši částek, které mohl žalobce vydat za příslušné opravy apod. Pro takový postup by nebylo žádného důvodu v situaci, kdy žalovaný zároveň tvrdí, že žalobci na tyto opravy peníze (firmy [právnická osoba]) předával. Za nedůvodnou považuje odvolací soud i námitku žalovaného, týkající se chronologie zápisů v uvedeném diáři. Nic samozřejmě nebránilo tomu, aby se do tohoto zápisníku zapisovaly další zápůjčky, poskytnuté žalobcem žalovanému, bez ohledu na datum jejich poskytnutí, jako doplnění již jiných, zde uvedených zápůjček. Závěrem odvolací soud uvádí, že skutečnost, že firma [právnická osoba] měla finanční prostředky v hotovosti i na účtu, nevylučuje, že k zapůjčení prostředků žalobce žalovanému (jako fyzické osobě) došlo. Navíc ani není zřejmé, na co byla částka 220 000 Kč, vybraná z účtu této společnosti dne [datum], použita.

8. Odvolací soud dále konstatuje, že věc (žalováno je vrácení finančních prostředků, zapůjčených žalobcem žalovanému v roce 2018 a 2019) je ve smyslu ust. § 3028 odst. 1 o. z. zapotřebí posoudit podle této nové právní úpravy.

9. Dle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran, ale až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu zápůjčky, tedy peněžních prostředků. Tato podmínka je dle odvolacího soudu v projednávané věci rovněž splněna. Skutečnost, že žalobce finančními prostředky, které žalovanému jako fyzické osobě zapůjčil, hradil faktury, vystavené na [právnická osoba], s.r.o. jako na objednatele či kupujícího, má v tomto kontextu pouze ten význam, že žalovaný jako vydlužitel stanovil konkrétní místo plnění zapůjčených prostředků k rukám třetí osoby (dodavatele, prodávajícího, tj. shora uvedených podnikatelů a firem); stejně jako by určil platebním místem konkrétní účet, byť ve vlastnictví třetí osoby. Odvolací soud v tomto směru odkazuje jednak na soudem prvního stupně citovaný rozsudek NS ČR ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, dle kterého„ …Jestliže žalobkyně na základě požadavku žalovaného bezhotovostně poukázala peníze na jím určený účet přesto, že majitelkou byla třetí osoba, nemůže obstát jeho argumentace, že mu peníze nepřenechala podle § 657 obč. zák.; plněním na bankovní účet označený žalovaným žalobkyně svůj závazek ze smlouvy o půjčce /přenechat peníze/ splnila…“. Dále odkazuje na rozsudek NS ČR ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010. V tomto rozhodnutí NS ČR dospěl k závěru, že„ Reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčku dlužníkovi…“. Odvolací soud je přesvědčen, že byť v projednávané věci šlo o věřitele [právnická osoba], s.r.o., jejímž je žalovaný jednatelem, na dohodě účastníků ohledně platebního místa zapůjčených peněžních prostředků to nic nemění. Skutečnost, že peníze byly zapůjčeny nikoliv uvedené společnosti, ale žalovanému jako fyzické osobě, má odvolací soud za prokázanou z provedeného dokazování, zejména z výpovědí žalobce a svědků, uváděných shora. Obě citovaná rozhodnutí NS ČR jsou pak dle odvolacího soudu aplikovatelná i v režimu o. z., konkrétně ohledně jeho ust. § 2390 a následující. Nově pak lze obdobně odkázat rovněž na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2018, č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), který rovněž řeší uvedené„ nepřímé předání“ zapůjčených peněžních prostředků.

11. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně žalobního tvrzení co do základu i výše žalovaného nároku a prokázal, že se žalovaným jako fyzickou osobu uzavřel smlouvu o zápůjčce ohledně žalované jistiny. Soud prvního stupně přiznal žalobci správně rovněž zákonný úrok z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum], od kdy je žalovaný se svým plněním v prodlení, když splatnost zápůjčky byla sjednána na [datum].

12. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

13. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve věcném výroku I. potvrdil. Potvrzen byl rovněž v nákladovém výroku II. V řízení před soudem prvního stupně byl žalobce plně úspěšný a má tedy vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně rovněž správně stanovena a odvolací soud pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na tento výpočet včetně právní kvalifikace (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, v platném znění – dále jen„ AT“), uvedený v odst. 16. odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Soud prvního stupně rovněž správně určil i místo plnění k rukám právního zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

14. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, i v tomto stádiu řízení byl žalobce plně úspěšný a náleží mu proto vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady tvoří 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) z puncta 106 500 Kč v částce 5 380 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. AT), tj. 10 760 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. 600 Kč, náhradu za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), tedy 400 Kč, cestovné v požadované výši 584 Kč, a 21 % DPH z částky 12 344 Kč ve výši 2 592,24 Kč, celkem tedy 14 936 Kč po zaokrouhlení. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a z vyhlášky č. 511/2021 Sb. Místo plnění těchto nákladů bylo určeno k rukám právního zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Odvolací soud nepřiznal žalobci odměnu za úkon„ jednání s klientem – porada dne [datum]“, neboť jej nepovažuje za účelný. Mělo se týkat projednání odvolání, v němž žalovaný uvádí stejné skutečnosti a námitky jako před soudem prvního stupně. Právní zástupce žalobce navíc poté podal dne [datum] u odvolacího soudu jen jednoduché vyjádření k odvolání žalovaného, poměrně obecného charakteru. Není tak zřejmé, k čemu měla uvedená porada sloužit.