o zaplacení 29 567,32 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 C 117/2024-38,

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 C 117/2024-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 025,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do částky 16 541,54 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 263,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 339,20 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 29 567,32 Kč od 2. 10. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 28 966,76 Kč od 2. 10. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. a také podle § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), jako úvěr. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako úvěrující, před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a poskytnutím úvěru až do limitu 30 000 Kč nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva absolutně neplatná a žalovaná je povinna platit toliko jistinu úvěru. Právní předchůdkyně poskytla žalované celkem 61 000,39 Kč, žalovaná uhradila pouze 47 974,61 Kč a je tak povinna zaplatit ještě zbylou část jistiny ve výši 13 025,78 Kč. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Výrok III. o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť úspěšnější žalované žádné náklady v řízení nevznikly.

3. Proti části výroku II. rozsudku, a to pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 025 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení, podala odvolání žalobkyně. Namítala, že žalovaná se dostala do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků, a proto po ní žalobkyně požaduje zaplacení úroků z prodlení. Svůj nárok opřela o § 1970 o. z. s tím, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 10. 2023, které jí bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se žalovaná dne 29. 10. 2023 dostala do prodlení. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení minimálně z části nevráceného plnění. Žalovaná měla prostor poskytnutou částku vrátit. Nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdila, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutu jistinu vrátit. Žalobkyně připomněla, že břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele vrátit jistinu úvěru nese spotřebitel. Zdůraznila, že hlavní funkce úroků z prodlení je zřejmá – jde o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 025,78 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

4. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem. Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou část výroku II., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

6. Z hlediska skutkových zjištění odkazuje odvolací soud na odstavce 6.-11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně nejprve řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a poskytnutím úvěru až do limitu 30 000 Kč, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila, a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O skutkových zjištěních učiněných z provedených důkazů ostatně není, s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody, sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla a kolik měla žalovaná na jistině ještě zaplatit. Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje a uvedený skutkový závěr nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení.

7. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Jak je uvedeno shora, v odstavci 2. odůvodnění tohoto rozsudku, soud prvního stupně žalobu zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který dovodil, že „poskytnutou jistinu není spotřebitel povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem, tedy v takových splátkách, v jakých je schopen splácet a pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, poskytovateli úvěru proto nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“.

15. Již v řízení před soudem předložila žalobkyně celkem tři výzvy, kterými byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. První výzvou ze dne 20. 5. 2023 vyzvala žalovanou k plnění právní předchůdkyně žalobkyně s tím, že žalovanou vyzvala k okamžité úhradě pohledávky po lhůtě splatnosti, která ke dni 20. 5. 2023 činila 4 909 Kč. Poté, co byla pohledávka za žalovanou ve výši 33 169,68 Kč postoupena 1. 10. 2023 právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, oznámila žalobkyně tuto skutečnost žalované dopisem ze dne 13. 10. 2023 a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Oznámení obsahující výzvu k zaplacení bylo žalované dle podacího lístku odesláno 13. 10. 2023. Poslední, předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky, odeslala žalobkyně žalované 29. 12. 2023.

16. Žalovaná se ve věci přes výzvu soudu prvního stupně nevyjádřila a po celé řízení byla zcela pasivní.

17. Zákon o spotřebitelskému úvěru vychází při ochraně spotřebitele v zásadě z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 ZoSÚ rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (§ 1960 o. z.), ani věřitelem (§ 1958 odst. 2 o. z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, když neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“

18. Pojem „spor“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

19. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

20. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka.

21. Ochranu spotřebitele nelze bez jeho součinnosti v tomto směru (jako je tomu v otázce zkoumání úvěruschopnosti) zajistit ex officio. Žalovaný dlužník má možnost, pokud nevyvolal spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby, uplatnit své argumenty k přiměřenosti doby plnění i v průběhu soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor“ a dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 ZoSÚ. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

22. V tomto smyslu vyložil odvolací soud ustanovení § 87 ZoSÚ již v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 27 Co 20/2024, nebo rozsudek ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 27 Co 119/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (§ 13 o. z.).

23. V řešené věci žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu prokazatelně již v pátek 13. 10. 2023, kdy poštou odeslala oznámení o postoupení pohledávky a výzvu ke splnění dluhu. Nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy 18. 10. 2023, se výzva dostala do sféry dispozice žalované (§ 573 o. z.) a po marném uplynutí 10denní lhůty (lhůta je žalobkyní poskytnuta nad rámec § 1958 odst. 2 o. z.) se žalovaná 29. 10. 2023 dostala do prodlení, když nesplacený zbytek jistiny úvěru 13 025,78 Kč (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do 28. 10. 2023. Žalovaná současně netvrdila, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolala „spor“. Platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalované) podle § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. Spor o to, jaká doba je přiměřená v konkrétní věci nevznikl. Dluh se tak stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat vedle zbytku jistiny úvěru 13 025,78 Kč (viz již pravomocný výrok I.) též zákonný úrok z prodlení z této částky od 29. 10. 2023. Žalovaná ostatně nepřiměřenost uvedené doby nenamítala ani později v průběhu řízení, proto nebylo třeba řešit, zda a s jakým výsledkem žalovaná podala žalobu o určení jí nově (konkrétně) vymezené splatnosti podle § 87 odst. 2, resp. 3 ZoSÚ.

24. Odvolací soud tedy v části zákonného úroku z prodlení jdoucího z jistiny 13 025,78 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku II. změnil a žalobě vyhověl a ve zbytku výroku II., odvoláním nenapadenou část, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Soud prvního stupně postupoval při určení náhrady nákladů řízení mezi účastníky správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř., vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně bylo však třeba znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení je úspěch žalované stále převážný (žalobkyně uspěla pouze v rozsahu 13 025,78 Kč a nově i v části příslušenství), ale žalované podle obsahu spisu před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, nemá v tomto stupni žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

26. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení již byla žalobkyně zcela úspěšná a náleží jí proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšné žalované (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalobkyně (výrok III. tohoto rozsudku) spočívají v zaplaceném soudním poplatku za odvolání 1 000 Kč, odměně za dva úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 9 785,39 Kč (úrok 15 % ročně z částky 13 025,78 Kč od 29. 10. 2023 na dobu neurčitou = pětinásobek ročního plnění dle § 8 odst. 2 a. t.), dvou náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) a DPH 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměn a hotových výdajů ve výši 756 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobkyně v odvolacím řízení činí 5 356 Kč a tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).