o žalobě pro zmatečnost, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2024, č. j. 9 C 135/2006-1306

1. Usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j. 9 C 135/2006-1306, rozhodl Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074, podaná žalovaným dne 23. 2. 2022. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4 356 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba pro zmatečnost není důvodná, když není dán žádný zmatečnostní důvod, a to ani žalovaným namítaný důvod dle § 229 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání. Uvedl, že za důvod zmatečnosti považuje existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu, konkrétně rozhodnutí [právnická osoba] v Hostivici ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ-0496/01-Ga, které nabylo právní moci dne 16. 7. 2001, a kterým bylo společnosti [právnická osoba]. nařízeno odstranit stavbu – deponii inertního materiálu navršenou bez povolení na pozemku PK 365 v k. ú. Hostivice. Jedná se o totožnou deponii, která se nachází také na pozemku p. č. 1219/1 v k. ú. Hostivice, který je žalovaný povinen podle rozhodnutí, jejichž zrušení se žalovaný žalobou pro zmatečnost domáhá, vyklidit, tj. fakticky ve smyslu odůvodnění těchto rozhodnutí z tohoto pozemku odstranit uvedenou deponii materiálu. Soud prvního stupně žalobu zamítl a ve svém rozhodnutí citoval usnesení Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021. Uvedenou judikaturu však překonává nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, podle něhož stejnou věcí ve smyslu ust. § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., je ta věc, kterou rozhodoval správní orgán jako orgán veřejné moci. ÚS vyjádřil, že „mezi základní atributy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) náleží respekt k principu právní jistoty, s nímž je zjevně neslučitelné, aby bylo o téže věci rozhodnuto dvakrát, neboť orgán veřejné moci může autoritativně rozhodnout „v tomtéž případě“ podle čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. čl. 2 odst. 3 Ústavy jen jednou. Z porovnání obsahu uvedeného správního rozhodnutí i obou soudních rozhodnutí je přitom zjevné, že zde fakticky co do sledovaného účinku jde o splnění identické povinnosti, tj. odstranění deponie, přičemž uvedená rozhodnutí existují vedle sebe, což je rozdílný stav oproti stavu dle soudem prvního stupně citovaného judikátu. Účastníky správního řízení byli také žalovaný (vlastník pozemku PK 365 v k. ú. Hostivice) a právní předchůdce žalobce (tehdejší vlastník pozemku p. č. 1219/1 v k. ú. Hostivice). V důsledku jde tedy o stejnou věc, jak má na mysli ÚS. Proto je dán důvod zmatečnosti. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že pokud žalovaný odkazuje na nález ÚS ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, je třeba se seznámit s celým skutkovým stavem této věci. V této věci se jednalo o střet pravomoci obecného soudu a správního orgánu v podobě pozitivního kompetenčního konfliktu dle zákona č. 131/2002 Sb. Uvedené rozhodnutí tak nelze v žádném případě aplikovat na projednávanou věc, neboť zde o žádný kompetenční konflikt nejde. Rozhodnutí Městského úřadu v [adresa] ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ-0496/01-Ga, nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k civilnímu řízení o vyklizení nemovité věci. Městský úřad v [adresa] nařídil odstranit deponii ve smyslu § 88 odst. 1 písm. b) tehdejšího stavebního zákona z důvodu, že byla provedena bez povolení správního orgánu. Rozhodnutím je tak chráněn veřejný zájem, resp. veřejný pořádek, nebylo jím rozhodováno o jakýchkoliv právech žalobkyně. Naproti tomu civilní soudy se v řízení zabývaly jinými otázkami, a to vlastnickým právem k deponii a tím, zda tato deponie neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně. Právní důvod obou rozhodnutí tak byl diametrálně odlišný. Navíc je zde právně významná skutková totožnost věci a navrhovatelů. Obě věci nebyly totožné prakticky v ničem, a to ani v pozemku, ze kterého měla být deponie odstraněna. Rozhodnutí správního orgánu směřovalo pouze proti společnosti [právnická osoba]. Není tak naplněna ani jedna podmínka pro překážku rei iudicatae i ve smyslu citovaného nálezu ÚS, neboť se nejednalo o totožnou skutkovou podstatu ani totožnost účastníků. Žalobkyně souhlasí se soudem prvního stupně včetně jím citovaného usnesení ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, které považuje za přiléhavé na projednávanou věc. Rozhodnutí správního orgánu nemá vůči žalobkyni naprosto žádné účinky. Té nezbývalo než v rámci ochrany svého vlastnického práva podat žalobu k civilnímu soudu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Ze spisu soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, a nabyl právní moci dne 27. 12. 2021. Následné dovolání žalovaného odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 1718/2022-1251. Uvedené rozsudky Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze napadl žalovaný žalobou pro zmatečnost. Tvrdil, že trpí zmatečnostní vadou, spočívající v tom, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto (§ 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Soudy mu byla fakticky uložena povinnost odstranit deponii zeminy, která se kromě uvedeného pozemku nachází i na dalších pozemcích a tvoří jeden celek. Vedle toho však rozhodnutím [právnická osoba] v [adresa] ze dne 10. 6. 2001, č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne 16. 7. 2001, bylo společnosti [právnická osoba]. nařízeno odstranit stavbu – deponii inertního materiálu z pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Jedná se o totožnou deponii zeminy, která se nachází také na pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa] a od počátku má povahu stavby (terénní úpravy provedené bez povolení), proto stavební úřad nařídil její odstranění. Protože se vyklizení pozemku podle soudních rozhodnutí má dít v podobě odstranění deponie materiálu nacházejícího se na pozemku, platí, že o odstranění této homogenní věci již bylo pravomocně rozhodnuto stavebním úřadem ještě před podáním žaloby. Není navíc možné, aby totožná povinnost byla uložena dvěma různým subjektům (žalovanému a společnosti [právnická osoba].). S ohledem na povahu věci, kterou správní orgán i znalecký posudek kvalifikoval jako stavbu, ji ani nelze z pozemku vyklidit. Žalobkyně ve svém vyjádření k žalobě o zmatečnost navrhla, aby ji soud zamítl. Tvrdila, že způsob, jakým žalovaný přistupuje k překážce věci pravomocně rozhodnuté, se příčí právnímu řádu a tomu, jak je chápána právními řády kontinentálního práva. Pravomocným rozhodnutím je třeba chápat předchozí pravomocné soudní rozhodnutí, přičemž tato zásada se uplatňuje v intencích civilního procesu. Překážku proto netvoří jakékoli rozhodnutí. Městský úřad v [adresa] rozhodoval jako správní orgán a správní řád obsahuje samostatnou úpravu zásady rei iudicatae. Za nesmyslné považuje i tvrzení žalovaného, podle kterého je deponie stavbou. Právní povaha haldy nemůže vyplývat z úkonu správního orgánu ani ze znaleckého posudku. Žalovaný tuto argumentaci uplatnil i v jiných řízeních, kde soud učinil správný závěr, že se správní orgán vůbec nezabýval soukromoprávními otázkami a haldu považoval za terénní úpravu pouze pro účely jejího odstranění stavebníkem.

6. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím [právnická osoba] v [adresa] ze dne 10. 6. 2001, č. j. [Anonymizováno], bylo společnosti [právnická osoba]. nařízeno odstranit deponii inertního materiálu z pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 9 C 135/2006-1074, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa] do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134, který byl žalovanému doručen dne 27. 12. 2021 a nabyl právní moc téhož dne. Následné dovolání žalovaného odmítl NS usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 1718/2022-1251.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování.

8. Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

9. Podle § 229 odst. 1 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže

a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů,

b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení,

c) účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen,

d) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba,

e) rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící,

f) soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,

g) bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího,

h) účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.

10. Podle § 229 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, nebo b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.

11. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2.

12. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

13. Odvolací soud se primárně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba pro zmatečnost byla uplatněna včas, kdy byla žalovaným dodržena lhůta tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí, uvedená v § 234 odst. 1 o. s. ř. Žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 104/2021-1134) bylo žalovanému doručeno dne 27. 12. 2021, a žaloba pro zmatečnost byla žalovaným podána dne 23. 2. 2022. Bylo tedy namístě žalobu pro zmatečnost projednat věcně a soud prvního stupně také takto správně postupoval.

14. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se v odstavcích 7. až 10. odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal i s důvodem, který žalovaný uváděl jako důvod zmatečnostní. Odvolací soud na toto zdůvodnění plně odkazuje, neboť jej považuje za správné. Rekapituluje pak, že žalovaný namítal zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Za toto dřívější pravomocné rozhodnutí pak považoval rozhodnutí [právnická osoba] v [adresa] ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ0496/01-Ga, kterým bylo společnosti [právnická osoba]. nařízeno odstranit deponii inertního materiálu z pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (dále jen „správní rozhodnutí“ či „správní řízení“). Odvolací soud je nicméně ve shodě se soudem prvního stupně přesvědčen, že se v daném případě o zmatečnostní důvod nejedná. V případě řízení, jehož výsledkem bylo správní rozhodnutí, šlo o řízení správního orgánu, v rámci něhož je chráněn veřejný zájem, a jehož předmětem jsou veřejnoprávní vztahy. V rámci tohoto správního řízení nebylo rozhodováno a rozhodnuto o jakýchkoliv právech a povinnostech žalobkyně, jako tomu bylo v řízení Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 C 135/2006 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 104/2021 (dále jen „civilní řízení“), jehož výsledkem bylo rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost (dále jen „civilní rozhodnutí“). Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že právní otázky, které byly řešeny v rámci správního řízení, byly naprosto odlišné od problematiky, řešené v rámci civilního řízení. V rámci civilního řízení šlo o otázky soukromého práva, konkrétně o ochranu vlastnického práva žalobkyně, kdežto ve správním řízení bylo stavebním úřadem rozhodováno o odstranění deponie inertního materiálu, zřízené bez příslušného předcházejícího povolení správního orgánu. Za uvedených okolností nejde a nemůže jít v případě předchozího správního rozhodnutí o překážku pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Podle komentářové literatury k tomuto ustanovení „O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob… Překážka věci rozhodnuté nastává nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v adhézním řízení) nebo v řízení o přestupku, pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem), vydaným v rozhodčím řízení (srov. § 28 odst. 2 RozŘ), a pravomocným rozhodnutím (nálezem) vydaným finančním arbitrem podle zákona č. 229/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v to v rozsahu závaznosti těchto rozhodnutí.“ (srovnej DRÁPAL, Ljubomír. § 159a [Závaznost rozsudku]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097.)

15. Soud prvního stupně na projednávanou věc přiléhavě použil usnesení NS ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, jehož závěry v napadeném rozhodnutí cituje a odvolací soud na tuto citaci odkazuje. Z něj plyne, že rozhodnutí, které bylo vydané ve správním řízení nemůže zásadně zakládat překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě, o níž může být rozhodnuto pouze dle o. s. ř. Pokud se pak žalovaný snaží poukázat na nález ÚS ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, konstatuje odvolací soud, že tak činí vytržením tohoto rozhodnutí z kontextu okolností této věci, projednávané ÚS (dále jen „odkazovaná věc“). Je pravdou, že ÚS v odkazované věci řešil rovněž žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nicméně na základě zcela jiných skutkových a právních podkladů než v projednávané věci. V odkazované věci šlo o rozhodnutí pozemkového úřadu (resp. soudu dle části páté o. s. ř.) podle zákona o půdě na straně jedné, a soudu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích na straně druhé, a dále pak o kompetenční spor, který měl být dle ÚS řešen primárně, a to podle zákona č. 131/2002 Sb. Dle ÚS mělo být nejprve postaveno najisto, zda vůbec věc náležela do pravomoci soudů. I ÚS v odkazované věci zdůraznil, že jde primárně o problematiku střetu pravomoci obecného soudu a správního orgánu v podobě kompetenčního konfliktu. Takový případ však v projednávané věci řešen není. Z odůvodnění uvedeného nálezu pak nelze dovodit, že by snad překážka věci pravomocně rozhodnuté byla v projednávané věci dána, jak tvrdí žalovaný.

16. I odvolací soud tedy uzavírá, že správní rozhodnutí netvoří v daném případě překážku věci rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k civilnímu rozhodnutí, napadenému touto žalobou pro zmatečnost. Zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není dán.

17. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu pro zmatečnost, podanou žalovaným dne 23. 2. 2022, jako nedůvodnou zamítl.

18. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto usnesení jako věcně správné potvrdil. Potvrzeno bylo i v nákladovém výroku II. V daném případě je namístě postupovat dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch a má tedy právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na správný výpočet těchto nákladů řízení včetně právní kvalifikace soudu prvního stupně v odstavcích 11. a 12. napadeného usnesením.

19. V rámci odvolacího řízení byla opět plně procesně úspěšná žalobkyně, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného, účast při jednání odvolacího soudu dne 4. 12. 2024) při hodnotě 1 500 Kč za úkon právní služby dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), tj. 3 000 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 3 600 Kč ve výši 756 Kč, celkem tedy 4 356 Kč. Náklady odvolacího řízení v této výši byly tak žalobkyni vůči žalovanému přiznány výrokem II. tohoto rozsudku.

20. Odvolací soud stanovil k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů bylo určeno k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).