o 414 722,88 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 7. 2024, č. j. 18 C 360/2023-109,

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 18 C 360/2023-109, řízení co do částky 5 412,89 Kč zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 409 309,99 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 78 784 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. K odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně vzala při jednání dne 23. 7. 2024 žalobu zpět co do částky 5 412,89 Kč, s čímž žalovaným vyslovil souhlas, a soud proto výrokem I. v tomto rozsahu řízení podle § 96 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen („o. s. ř.“) zastavil. Ve zbylém rozsahu shledal nárok žalobkyně oprávněný, a to z toho důvodu, že mezi účastníky byl uzavřen smír ohledně vypořádání jejich společného jmění, ve kterém byla dohodnuta splatnost vypořádacího podílu 6 000 000 Kč, který měl žalovaný uhradit žalobkyni ve dvou splátkách. Vzhledem k tomu, že ani jedna ze splátek nebyla uhrazena včas, dostal se žalovaný do prodlení a žalobkyni proto vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti z dosud neuhrazených částek až do úplné úhrady dluhu, ke které došlo dne 31. 3. 2023. Výrok III. o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a výši uložené povinnosti určil podle § 6 odst. 1 a § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarifu) v účinném znění (dále jen „a. t.“), splatnost a místo plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Předně uvedl, že k nedodržení splátkového kalendáře dohodnutého při vypořádání SJM nedošlo jeho vinou, ale vinou externích subjektů, a proto žádal soud o odpuštění či snížení úroků z prodlení, které jsou předmětem tohoto řízení. Je pravdou, že zapůjčil 21. 10. 2021 částku 700 000 Kč společnosti [právnická osoba], ovšem peníze mu měly být včas vráceny tak, aby on mohl plnit žalobkyni. Doplnil, že dle jeho názoru by vypřádání SJM a následných splátek nemělo fungovat jako instituce osobního obohacování některého z manželů. Žalobkyni o změně své situace, kdy nemohl zaplatit sjednanou splátku pro postup dlužníka [právnická osoba], informoval. Kdyby žalobkyně nereagovala okamžitým zahájením exekuce proti žalovanému při prodlení s první splátkou, mohla být realizace druhé splátky vyřízena v dřívějším termínu. Zdůraznil, že má vyživovací povinnost k nezletilé dceři ve věku necelých 4 let a částečně se stará o velmi vážně nemocnou partnerku. Situaci řeší, ale není schopen platit žalobkyni jakékoli další splátky. Žalovaný navrhl, aby mu odvolací soud úroky odpustil nebo je snížil, eventuálně platbu úroků uložil ve splátkách. Dále navrhl zvážit redislokaci platby úroků z prodlení a soudního řízení na viníka vzniklé situace, tj. společnost [právnická osoba]

4. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že s rozhodnutím i odůvodněním soudu prvního stupně souhlasí. Námitky žalovaného nepovažuje za relevantní. Zdůraznila, že na třetí osoby není možné v řízení přenášet jakoukoli odpovědnost. Připomněla, že ke schválení smíru v řízení o vypořádání SJM došlo na návrh žalovaného. Žalovaný se zavázal k plnění v řádu milionů a nyní argumentuje tím, že pro opoždění vrácení částky 700 000 Kč nebyl schopen plnit. Žalovaný prodal rodinný dům, prodal další nemovitost a žalobkyni neplnil. Zopakovala, že pro plnění ve splátkách nevidí důvod, vzhledem k výdajům žalovaného již pro další splátky není prostor. Uvedla, že od vydání rozsudku soudu prvního stupně žalovaný žalobkyni ničeho, ani částečně, neuhradil. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, a to jak do nároku samotného, tak do délky plnění.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že obě odvolání byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání podané do výroku I. jako podané oprávněnou osobou a odvolání do výroků II. a III. neshledal opodstatněným.

6. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: žalobkyně a žalovaný jsou bývalými manžely. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni v rámci vypořádání společného jmění manželů 6 000 000 Kč ve dvou splátkách, a to první splátku 2 500 000 Kč do 3 měsíců od právní moci usnesení o schválení smíru, tj. do 1. 2. 2022, a druhou splátku 3 500 000 Kč do 6 měsíců od právní moci usnesení o schválení smíru, tj. do 1. 5. 2022. Dne 21. 10. 2021 uzavřel žalovaný smlouvu, na jejímž základě zapůjčil společnosti [právnická osoba] částku 700 000 Kč se splatností do 15. 12. 2021. Exekuce na vymožení této částky, kterou žalovaný vedl jako oprávněný, byla provedena dne 13. 12. 2022. Dne 2. 2. 2022 uhradil žalovaný žalobkyni 500 000 Kč a dne 3. 2. 2022 částku 1 000 000 Kč. Dne 23. 6. 2022 obdržela žalobkyně z účtu [tituly před jménem] [jméno FO] 1 000 000 Kč, dne 19. 8. 2022 částku 117 117,59 Kč, dne 3. 10. 2022 částku 27 012,50 Kč, dne 17. 10. 2022 částku 15 736,40 Kč, dne 30. 12. 2022 částku 5 438,57 Kč, dne 30. 12. 2022 částku 86 433,03 Kč a dne 31. 3. 2023 částku 3 248 261,91 Kč. Žalobkyně dne 3. 7. 2023 zaslala žalovanému předžalobní výzvu, ve které ho vyzvala k úhradě úroků z prodlení vzniklých v důsledku toho, že včas neuhradil své závazky plynoucí ze smíru. Dne 27. 3. 2023 prodal žalovaný za částku 7 000 000 Kč pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, a pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše v k. ú. a [adresa] a dne 15. 6. 2023 pozemek parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (garáž), a to za cenu 1 200 000 Kč. Žalovaný žije se svou přítelkyní a nezletilou dcerou, živí se jako OSVČ, poradce v oblasti realit. Na bankovních účtech má zůstatky 67,57 Kč, 0,78 Kč, 2,53 Kč a 99,31 Kč.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud plně ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování. Uvedený skutkový závěr pak nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení. Soud prvního stupně nepochybil, pokud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení zamítl další návrhy na doplnění dokazování, když pro posouzení věci byl zjištěný skutkový stav dostatečný.

8. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

9. „Legitimace k podání odvolání není u účastníka řízení dána bez dalšího. Z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku vyplývá, že jej může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech.“ (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, publikované pod R 62/1960).

10. Z uvedeného vyplývá, že pokud výrokem I. rozsudku bylo řízení částečně zastaveno, tj. bylo rozhodnuto, že předmětem řízení (nároku žalobkyně) nadále je částka o 5 412,89 Kč nižší, pak tímto výrokem nebylo zasaženo do práv žalovaného (ba naopak), nebyla mu uložena žádná povinnost, a není tak osobu oprávněnou proti tomuto výroku odvoláním brojit.

11. Odvolací soud proto odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jakožto podané osobou neoprávněnou (výrok I. tohoto rozsudku).

12. Podle § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. V období od 23. 12. 2021 do 3. 2. 2022 stanovila ČNB repo sazbu 3,75 %, od 4. 2. 2022 do 31. 3. 2022 činila 4,5 %, od 1. 4. 2022 do 5. 5. 2022 činila 5 %, od 6. 5. 2022 do 22. 6. 2022 činila 5,75 % a od 23. 6. 2022 do 21. 12. 2023 činila 7 % (viz https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/mp-nastroje/).

16. Jak se podává z komentáře k § 1970 o. z.: „Úrok z prodlení je v praxi základním důsledkem nikoliv včasného plnění závazku dlužníkem. Podobně jako smluvní pokuta má motivační, kompenzační i sankční funkci. Dlužníka má hrozba jeho plnění vést k tomu, aby řádně a včas splnil svůj dluh. Nesplní-li jej, úrok z prodlení nahrazuje část vzniklé újmy věřitele a současně je určitou sankcí. I když věřiteli škoda nevznikla, právo na úrok z prodlení mu vzniká. Úroky z prodlení může věřitel po dlužníkovi požadovat i tehdy, když nebyly mezi věřitelem a dlužníkem sjednány.“ (§ 1970 [Úroky z prodlení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1–2.)

17. „Úrok z prodlení je v současném pojetí jedním ze zákonných sankčně-motivačních mechanismů pro vynucení včasného plnění platebních závazků. Jeho cílem je preventivní působení na dlužníka, aby dlužnou částku zaplatil včas. Jde přitom o sankci zcela automatickou, nastupující ex lege, bez nutnosti jakéhokoliv zvláštního smluvního ujednání. Jedná se ale též o mechanismus kompenzační, neboť nahrazuje věřiteli i část utrpěné újmy (nejčastěji škody), která mu opožděnými platbami vzniká. V tomto smyslu jde o cenu peněz, které prodlévající dlužník protiprávně zadržuje, a tím znemožňuje věřiteli je využít (zhodnotit). Náhradu případné převyšující škody však nevylučuje.“ (srov. ŠILHÁN, Josef. § 1970 [Úroky z prodlení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1050, marg. č. 1–2.)

18. Odvolací soud se plně ztotožňuje nejen se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, ale i s jeho právním hodnocením věci. Žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 6 000 000 Kč, a to ve dvou splátkách, do 1. 2. 2022 částku 2 500 000 Kč a do 1. 5. 2022 částku 3 500 000 Kč, nicméně v uvedené lhůtě dluh nesplatil. V souladu s § 1970 o. z. žalobkyně oprávněně požadovala zaplacení úroku z prodlení. Výjimka z této povinnosti upravená ustanovení § 1970 o. z. „ledaže dlužník není za prodlení odpovědný“, nebyla v řešené věci naplněna.

19. Otázku, kdy je a kdy není dlužník v prodlení, je možno posoudit zcela objektivně a jednoznačně. Pokud jde však o sankční následky prodlení, je třeba dle zákonné úpravy zohledňovat i kategorii „odpovědnosti za prodlení“. Obecně lze říci, že dlužník není za prodlení odpovědný „jen“ v případě prodlení věřitele (§ 1968 věta druhá o. z.).

20. Kromě uvedeného případu vylučovacího vlivu prodlení věřitele je teoreticky možno uvažovat i o jiných situacích, ve kterých by sice dlužník při splatnosti nezaplatil a ocitl se tím tedy v prodlení, nicméně nemusely by jej stíhat sankční následky (nebyl by za něj odpovědný), a to vzhledem k nastoupení určitých liberačních důvodů (zejména vyšší moc, neočekávaný kolaps mezibankovního platebního systému apod.).

21. Nejen, že uvedené v konkrétním případě nenastalo, ale jak se opět podává z komentáře k § 1970 o. z.: „Výkon práva na úroky z prodlení by v takových případech mohl být posouzen jako nepoctivý, resp. nemravný. Takovou kvalifikaci nelze teoreticky zcela vyloučit, nicméně k takovému výkladu § 1970 se obecně nepřikláníme. Počítat je třeba s odpovědností skutečně objektivní.“ (ŠILHÁN, Josef. § 1970 [Úroky z prodlení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1056–1058, marg. č. 39.).

22. Lze tedy uzavřít, že v řešené věci byl žalovaný za své prodlení odpovědný.

23. K návrhu žalovaného na snížení či odpuštění úroků z prodlení odvolací soud uvádí, že úprava umožňující moderaci úroku z prodlení, jako je tomu například u nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty (§ 2051 o. z.), není v o. z. zakotvena. O korektivu dobrých mravů lze v případě úroku z prodlení uvažovat jen v souvislosti s posuzováním výše smluvených úroků, tj. co do přiměřenosti jejich sjednané výše (např. zda je úrok z prodlení 1 % denně moc či ne), nikoli však co do jejich konečné výše (celková, kapitalizovaná výše za dobu prodlení). V posuzované věci však nebyl žalobkyní uplatněn smluvní úrok z prodlení, ale právě a „jen“ zákonný úrok z prodlení, jehož výše je určena na základě odkazu v § 1970 o. z. nařízením vlády. Takovou výši nelze v řízení úspěšně zpochybnit. Nevyplývá ani z ujednání stran, ani není určena věřitelem.

24. Patří se dodat, že i v případě smluvní pokuty platí, že „je-li přiměřená sazba (denní, roční), nelze na nepřiměřenost usuzovat z celkové výše smluvní pokuty dané dobou prodlení. Takový závěr by ve svých důsledcích neodůvodněně zvýhodňoval dlužníka“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011). I v řešené věci došlo ke vzniku dluhu žalovaného ve výši 409 309,99 Kč přes nízkou zákonnou sazbu jednak délkou prodlení a dále tím, že je úrok z prodlení počítán z původní vysoké dlužné částky/částek.

25. Argumenty žalovaného o své nezaviněné platební neschopnosti v důsledku pasivity jeho dlužníka ([právnická osoba]) nejsou ve vztahu k žalobkyni zásadně relevantní. Pro úplnost odvolací soud pro žalovaného doplňuje, že pokud vůči němu další fyzická či právnická osoba porušila své závazky (kterých se stejně jako žalobkyně domáhal v exekučním řízení), má i žalovaný vůči této třetí osobě rovněž právo na případné zaplacení úroku z prodlení. Taková osoba však není účastníkem tohoto soudního řízení (§ 90 a násl. o. s. ř.) a není možné jí v něm ukládat žádné povinnosti.

26. K návrhu žalovaného, aby mu povinnost k úhradě dluhu byla stanovena ve splátkách, odvolací soud uvádí, že povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni úrok z prodlení za pozdní úhradu splátek na vypořádání SJM byla mezi účastníky nesporná a sám žalovaný uvedl, že si jí je vědom.

27. „Při úvaze o delší lhůtě k plnění nebo stanovení splátek přihlíží soud k povaze projednávané věci a přiznaného nároku a k osobním a majetkovým poměrům účastníků; současně je povinen zvážit, zda případné zaplacení peněžitého dluhu ve splátkách nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s jejím placením neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).

28. Přestože žalovaný získal prodejem nemovitostí značné finanční prostředky, má významné výdaje v souvislosti se zabezpečením bydlení a výživy svojí malé dcery a nemocné partnerky, pracuje jako OSVČ, na bankovních účtech nemá žádné disponibilní prostředky a sám sdělil, že mu s ohledem na výdaje domácnosti „na žádné další splátky žalobkyni nezbývá“. Současně nelze žalobkyni, která se splátkami nesouhlasila, odepřít právo na zaplacení dlužné částky v přiměřené lhůtě. Odvolací soud tak konstatuje, že jakákoli pro žalovaného akceptovatelná měsíční splátka by, vzhledem k výši dluhu 409 309,99 Kč, byla zcela na úkor žalobkyně (např. při splátce 2 000 Kč měsíčně by žalovaný svůj dluh hradil přes 17 let). Dobrodiní splátek proto není v konkrétní věci možné.

29. Odvolací soud tak uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobě v řádně kapitalizované výši zákonného úroku z prodlení vyhověl, a to jak do uložení povinnosti k úhradě částky 414 722,88 Kč, tak co do lhůty k jejímu zaplacení. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III.

30. Soud prvního stupně postupoval při určení náhrady nákladů řízení mezi účastníky správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Správně určil i výši náhrady nákladů řízení, když neopomněl zdůvodnit, proč nepřistoupil k „odpuštění“ nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.). V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na body 21. a 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

31. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět plně úspěšná žalobkyně a náleží jí proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalobkyně zastoupené advokátkou (výrok III. tohoto rozsudku), spočívají v odměně za jeden úkon právní služby po 9 980 Kč dle § 7 bod 4, § 9 odst. 1 a. t., z pct 414 722,88 Kč, jedné náhradě hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jeho § 11 odst. 1 písm. g) za účast při jednání odvolacího soudu a 21% DPH ve výši 2 158,80 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí po zaokrouhlení 12 439 Kč.

32. Odvolací soud s ohledem na skutečnosti uvedené v odstavci 28. odůvodnění tohoto rozsudku uložil žalovanému i tuto částku zaplatit žalobkyni v delší pariční lhůtě dvou měsíců (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř.) na zákonné platební místo k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. Ani v odvolacím řízení soud neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve vztahu k povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. lze použít výjimečně v případech, kdy jsou pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi jsou nejen majetkové a sociální poměry účastníků, ale také okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení. V posuzovaném případě jsou sice majetkové poměry žalovaného ovlivněny dlouhodobou nemocí jeho partnerky, přesto vynakládá mimořádně vysoké výdaje za bydlení v domě, který prodal. Prodejem svých nemovitostí získal finanční prostředky, které ani z části nepoužil k hrazení tohoto svého dluhu vůči žalobkyni. Především však žalovaný svým pasivním přístupem „donutil“ žalobkyni k vymáhání jejího práva soudní cestou, v důsledku čehož jí vznikly náklady za právní zastoupení.