o zaplacení 168 922 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 C 94/2020-284

1. Rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 C 94/2020-284, rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 168 922 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 157 969,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně soudní poplatek ve výši 8 447 Kč do patnácti dní od právní moci rozsudku (výrok III.). Konečně soud prvního stupně rozhodl výrokem IV., že České republice se právo na náhradu nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku v řízení nepřiznává. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví, a to v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1. 5. 2018 až 31. 12. 2018. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný co do základu, když věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Pokud jde o výši nároku, posoudil jej důvodným v rozsahu převyšujícím žalovanou částku (konkrétně ve výši 184 031 Kč), a to za použití ust. § 2962 o. z. v spojení s § 352, § 353 odst. 1, § 354 odst. 1,2, § 355 odst. 1,2, a § 356 odst. 1,2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“). Vzhledem k tomu, že však nemohl jít nad rámec žalobního petitu, přiznal žalobkyni požadovanou jistinu, včetně žádaného příslušenství (úroku z prodlení) dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Kromě shora uvedeného nároku žalobkyně ještě původně žalobou požadovala náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného ve výši 194 085 Kč a dále náklady znaleckého posudku v částce 7 000 Kč, celkem 201 095 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 8. 2020 do zaplacení. Tato částka jí byla vedlejší účastnicí na straně žalovaného zaplacena po podání žaloby, konkrétně dne 21. 8. 2020. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 10 C 94/2020-81, bylo řízení co do částky 201 095 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní pravomocně zastaveno. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že ačkoliv je z obsahu podání žalobkyně ze dne 17. 6. 2021 zřejmé, že bere svou žalobu zpět co do jistiny 201 095 včetně žalovaného příslušenství, tj. uvedených úroků z prodlení, soud prvního stupně zastavil řízení pouze co do uvedené jistiny. Odvolací soud proto usnesením, které podřadil pod výrok VI. tohoto rozsudku, zastavil řízení rovněž co do tohoto žalovaného příslušenství, tj. co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 201 095 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení, a to ve smyslu ust. § 96 odst. 1 až 4 o. s. ř.

2. Proti výrokům I., II. a III. (výrok IV. výrokem závislým - „pozn. odvolacího soudu“) podali žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně včasná odvolání shodného znění. Namítali, že základní spornou otázkou je zohledňování fiktivního výdělku při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010. Není racionální důvod činit rozdíly mezi osobami, jejichž zdravotní stav byl ovlivněn pracovním či nepracovním úrazem. Stejně tak není racionální a spravedlivý důvod či vinit škůdce odpovědným za jakoukoliv škodu na straně poškozeného bez ohledu na to, zda tato souvisí či nesouvisí se škodnou událostí. Poukázali na zjevný rozpor mezi tvrzením žalobkyně o její neschopnosti výkonu jakékoliv práce a objektivními zjištěními posudkového lékaře OSSZ [adresa], kdy žalobkyni byla přiznána invalidita I. stupně, tedy nejnižší stupeň invalidity. Žalobkyni není důvod považovat za zcela pracovně nezpůsobilou pouze na základě jejích subjektivních stesků bez vazby na objektivní zjištění posudkového lékaře. Tvrzení žalobkyně o její zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce nejsou tedy prokázána. K otázce vzniku invalidity s vlivem na pracovní schopnost odkázali na ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). V případě žalobkyně nelze ani uplatnit důvody uvedené v ustanovení § 57 odst. 1 písm. g) zákona o nemocenském pojištění, neboť pro opětovné uznání pojištěnce práce neschopným po uznání invalidity I. nebo II. stupně je nezbytná existence jiné poruchy zdraví, než která byla důvodem dosavadní pracovní neschopnosti. Toto však nebylo u žalobkyně prokázáno. Jestliže je zdravotní stav posuzovaného v důsledku dosavadní léčby natolik stabilizovaný, že nelze očekávat výraznější zlepšení v krátké době, a prodloužení podpůrčí doby by již nebylo účelné za stavu, kdy posuzovaný nenabyl zpět pracovní schopnost, je zde na místě iniciace řízení o přiznání invalidity. Tak se tomu stalo i v případě žalobkyně, kdy posudkovým lékařem byl zdravotní stav žalobkyně posouzen za natolik ustálený a dalším léčením v krátké době neovlivnitelný, že byl shledán důvod pro přiznání invalidity I. stupně. Pokud žalobkyně argumentuje svou údajnou úplnou zdravotní nezpůsobilostí k výkonu jakékoliv práce, pak tato její argumentace zcela popírá celý systém posuzování invalidity. Žalobkyně nebyla uznána invalidní ve III. stupni a lze tedy konstatovat, že výkonu výdělečné činnosti v žalovaném období objektivně byla schopna. Není tedy důvod při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nezohledňovat výdělek po úrazu ve formě fiktivního výdělku. Žalovaná strana v průběhu předmětného řízení nikdy netvrdila, že by žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nepříslušela, a tato také byla žalobkyni vedlejší účastnicí v žalovaném období vyplácena. Jestliže však žalobkyně argumentuje tím, že nelze zohledňovat jakýkoliv výdělek po úrazu, pak je nezbytné opětovně poukázat na to, že žalobkyně byla uznána invalidní v I. stupni. Žalobkyní uplatněný nárok na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nad rámec již poskytnutého pojistného plnění je nedůvodný. Žalovaná strana nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. Žaloba v předmětné věci byla podána 9. 8. 2020, z doloženého potvrzení vedlejší účastnice pak vyplývá, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. za žalované období byla žalobkyni poukázána již dne 15. 3. 2019, tedy ještě před podáním předmětné žaloby. Žalovaný ještě nad rámec tohoto odvolání uvedl, že pokud jde o základ nároku – vznik odpovědnosti za škodu, odkazuje plně na své vyjádření v této věci ze dne 11. 1. 2022, a žádá, aby v této části byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž přezkoumán. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně uvedla, že pokud jde o základ nároku, tento je dle jejího názoru v celém rozsahu dán. Žalobkyně požaduje po žalovaném náhradu škody z provozní činnosti, neboť žalovaný provozoval traktorovou sekačku. Ze záznamu o provedení seznámení s návody k použití a k praktickému zaškolení na strojním a technickém zařízení ze dne 1. 3. 2017 není uvedeno, o jaký konkrétní typ traktorové sekačky se jedná, není zřejmé, o jakém typu traktorové sekačky byl zaměstnanec žalovaného proškolen. Žalobkyně dále odkazuje na trestní řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], kdy trestní soud uvedl, že pracovník nebyl dostatečně proškolen o tom, jaká je nebezpečná vzdálenost od stroje. Z toho vyplývá, že žalovaný neudělal vše, co měl, aby škodě předešel. Přesné místo odhozu kamene nebylo zadokumentováno, pracovník po nehodě sám se strojem odjel a znemožnil přesnější provedení dokumentace. Protokol o ohledání místa činu zdokumentoval neudržovaný porost, kameny a kusy betonu, v neposekané části byly nalezeny větší kusy kamenů a betonu. K tomu Policie ČR pořídila i fotodokumentaci. Skutečnost, že by pracovník žalovaného [jméno FO] kameny vysbíral, vyvrací protokol o ohledání místa činu a následný stav pozemku. Sama žalobkyně neví, kde by se kámen mohl po jejím úrazu nacházet, neboť jí se synem po úrazu odvezla zdravotnická záchranná služba do nemocnice a na místě zůstal jen sám pan [jméno FO], který zavolal žalovaného. Oba jmenovaní nezajistili místo nehody a nezavolali k tomu Policii ČR. Z trestního spisu vyplývá, že pracovník žalovaného sekal neudržovaný porost na pozemku s kameny a kusy betonu, viděl přicházet ženu a dítě, a přesto nezastavil a pokračoval v sekání, přestože pokyny výrobce nařizují v takovém případě zastavit sekačku (strana 12 návodu). Syn žalobkyně [jméno FO] viděl letící předmět, který zasáhl žalobkyni do hlavy. Tuto skutečnost ostatně volal i [jméno FO] žalovanému. Příčinnou souvislost nikdo nezpochybnil, a to ani při policejní rekonstrukci. Dokonce bezpečnostní technik pracující pro žalovaného v šetření úrazu uvedl, že při sekání trávy vylétl kámen, který zasáhl paní [jméno FO] do oblasti hlavy. Žalobkyně má tak příčinnou souvislost za dostatečně prokázanou. Rovněž v rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. [spisová značka] se uvádí, že žádné důkazy neukazují na to, že by ke zranění poškozené mohlo dojít jiným mechanismem než po zásahu nezjištěného předmětu odmrštěného sekačkou obsluhovanou žalovaným. I soudní znalec, oslovený Policií ČR v trestní věci, uvedl mimo jiné, že stroj může provést i při nejlepší péči odhoz předmětu. K tomu je však nutné vzít v úvahu, že v případě žalobkyně nebyly dodrženy podmínky výrobce pro používání stroje (pozemek nebyl rovný, ale křivý, kameny a kusy betonů nebyly vysbírané, povrch nebyl udržovaný, cizím osobám nic nebránilo přistoupit do nebezpečné blízkosti stroje). Bývá přitom zvykem umístit v době vykonávání sečení plochy ceduli na viditelné místo nebo jiným způsobem zamezit přítomnosti dalších osob v nebezpečné vzdálenosti od sekacího stroje, což se však nestalo. Žalobkyně odkázala na § 4 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s tím, že žalovaný nezajistil dostatečné proškolení pracovníka, neboť ho neseznámil s tím, jak je stroj nebezpečný a jaká je při provozu bezpečná vzdálenost. Navíc byla pro sekání neupraveného pozemku zaměstnanci přidělena sekačka. která podle výrobce není pro takovou práci vhodná. Proškolení zaměstnance bylo pouze formální. Nikdo neřešil, jaká je konkrétně bezpečná či nebezpečná vzdálenost od stroje. Z doložených podkladů žalovaným vůbec nevyplývá skutečnost, že by na závěr školení byli zaměstnanci přezkoušeni z bezpečnosti práce, což je nedílná součást dokumentace BOZP. O tomto školení měl žalovaný vést evidenci, včetně kopie osnov takového zaškolení a výsledku přezkoušení zaměstnanců z daných pravidel. Z trestního řízení, konkrétně z výpovědi zaměstnance žalovaného [jméno FO] vyplývá, že tento o kamenech věděl, a místo důsledného vysbírání jen zvedl sekací ústrojí, čímž ovšem zároveň vytvořil dostatečný prostor umožňující odhození kamenů. Dle obsahu trestního spisu firma žalovaného přijala následně bezpečnostní opatření, žalovaný však ve smyslu § 2924 o. z. nevynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Obsluha měla být seznámena se skutečnou nebezpečností stroje, tato otázka byla fatálně podceněna, a za uvedené pochybení je jednoznačně odpovědný zaměstnavatel, tedy žalovaný. Žalovaný také pochybil, když u zaměstnance neprovedl zkoušku na alkohol. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že odhozený předmět jen těsně minul dítě. Dle žalobkyně byl dostatečně prokázán způsob vzniku úrazu, a to z provedených výslechů svědků, ohledání místa činu a provedené rekonstrukce. I trestní soud měl důvod vzniku úrazu žalobkyně za prokázaný. Pokud žalovaný předložil Deník kontrol ploch před sekáním, přestože otázka kontroly sečené plochy byla v [podezřelý výraz] řízení stěžejní, není v tomto řízení za celé 4 roky o této listině žádná zmínka. Listina se objevila až nyní, což zakládá důvodnou pochybnost o její autenticitě. Navíc v den úrazu žalobkyně je v listině uvedeno místo kontroly „[právnická osoba]“, nicméně úrazu došlo v ulici [jméno FO]. Z listiny rovněž nevyplývá, zda jde o deník vedený za celou firmu nebo jen za předmětný sekací stroj. Stejné pochybnosti panují v případě listiny s názvem „Provozní deník“, tyto listiny působí dojmem, že byly vytvořeny dodatečně. Pokud jde o Záznam o provedeném seznámení s návody, nikde není uvedeno, co které číslo znamená (o jaké zařízení jde). V případě listiny Příloha osnovy vstupního školení, chybí v dokumentu kategorizace práce, rizikové faktory a datum školení. V listině Šetření úrazu žalobkyně provedl šetření stejný pracovník, který pracovníka školil o bezpečnosti práce a je zjevně podjatý. Navíc tato listina obsahuje některá prokazatelně nepravdivá tvrzení, například, že návod od výrobce nestanovuje odstupovou vzdálenost při sekání. Návod ale stanovuje, že odstupová vzdálenost musí být bezpečná. V Záznamu o šetření úrazu ze dne 15. 8. 2017 žalobkyně uvedla, že šetření provedl [jméno FO], což je stejná osoba, která podepsala provedení školení, žalobkyně namítá jeho podjatost, neboť zpráva zamlčuje, že na místo činu nebyla ihned přivolána Policie ČR a nic nebylo ihned zdokumentováno. Žalobkyně dále setrvávala na svém stanovisku, že v důsledku předmětného úrazu jí vznikl nárok na náhradu ztráty na výdělku dle o. z. Dne 31. 7. 2017 skončila dohodou pracovní poměr ve firmě DMA, následně byla zaregistrována na úřadu práce než nastoupí po dovolené do [právnická osoba]. Ze zákona má ochrannou lhůtu 7 dnů na výplatu nemocenské. Dne 7. 8. 2017 podepsala pracovní smlouvu s [právnická osoba]. s datem nástupu dne 15. 8. 2017. Dne 9. 8. 2017 došlo k úrazu, ochranná lhůta z předchozího zaměstnání již vypršela a do nového zaměstnání žalobkyně ještě nenastoupila. Dne 24. 8. 2017 firma [právnická osoba]. odstoupila od smlouvy, proto nevznikl nárok na výplatu nemocenské. Protože žalobkyně nebyla zaměstnána, neměla tzv. dočasnou pracovní neschopnost podle zákona o nemocenském pojištění, ale jen potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti pro úřad práce. Jestliže vedlejší účastnice odkazuje na ustanovení § 59 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, toto dle žalobkyně není přiléhavé ustanovení, neboť se v něm pojednává o pojištěncích, tedy o zaměstnancích nebo o OSVČ, kterými nicméně žalobkyně v dané době nebyla. Žalobkyně poukázala na ustanovení § 57 odst. 1 písm. g) zákona o nemocenském pojištění. Pokud se sejde ukončení pracovní neschopnosti následkem přiznání invalidního důchodu s rozhodnutím ošetřujícího lékaře o pokračování pracovní schopnosti, platí pokračování pracovní neschopnosti. Potvrzení od ošetřujícího lékaře, že je žalobkyně i po přiznání invalidního důchodu stále práce neschopná, bylo soudu předloženo. Skutečnost, že i při pobírání invalidního důchodu I. stupně, může být žalobkyně plně práce neschopná, potvrzuje i komentář k ustanovení § 2963 o. z. S ohledem na vyjádření vedlejší účastnice poukázala žalobkyně opětovně na to, že její zdravotní stav jí nedovoluje pracovat jako recepční, protože má psychické problémy mezi cizími lidmi. Uvedená pracovní pozice neodpovídá ani jejímu vzdělání a praxi. Pro pracovní pozici recepční by se asi předpokládala hotelová škola. Žalobkyně ale od ukončení ekonomické školy v roce 1990 pracovala v účtárně na vedoucí pozici. Ze zdravotnické dokumentace žalobkyně vyplývá, že v žalovaném období nebyla práce schopná, je v neustálé péči psychologa a psychiatra. V podrobnostech odkázala žalobkyně na zprávu psychiatričky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 26. 6. 2019, a dále na potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 23. 10. 2018, ze dne 14. 2. 2019, a ze dne 11. 1. 2018. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání nejsou důvodná.

5. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný jako podnikatel prostřednictvím svého zaměstnance [jméno FO] prováděl dne 9. 8. 2017 sečení trávního porostu traktorovou sekačkou na veřejném prostranství v ulici [jméno FO] v Kolíně. Během provádění této činnosti došlo k odmrštění neznámého předmětu, nejspíše kamene, od žacího stroje, který na vzdálenost 8, 4 m až 12 m zasáhl žalobkyni, která se blížila k místu pohybu žacího stroje. Žalovaný seznámil svého zaměstnance před nástupem do práce s nebezpečími spojenými s provozem žacího stroje, mezi nimi s možností, že se od něj odmrští předmět a zasáhne jinou osobu, jakož i s opatřeními, jimiž měl vzniku takového nebezpečí předcházet, zejména odklizením předmětů, které by mohly sečení překážet, z plochy určené pro pohyb žacího stroje, a vyloučením jiných osob a zvířat z nebezpečné blízkosti žacího stroje. Konkrétní vzdálenost však neurčil ani výrobce použitého žacího stroje, ani žalovaný. V okolí sečené plochy neosadil žalovaný žádná znamení, která by vyznačovala zákaz vstupu jiným osobám.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

7. Pokud jde o právní hodnocení skutku, soud prvního stupně správně podřadil vztah účastníků pod režim zákona o. z. Předmětem žaloby je nárok žalobkyně na náhradu újmy (škody jako majetkové újmy), která měla vzniknout protiprávním jednáním žalovaného v roce 2017, tedy za účinnosti citovaného zákona.

8. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

9. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

10. Podle § 2914 odst. 1 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.

11. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

12. Odvolací soud na tomto místě předně konstatuje, že se plně shoduje se skutkovým a právním posouzením základu nároku na náhradu újmy žalobkyně ze škodné události dne 9. 8. 2017, tak jak jej soud prvního stupně uvádí v odstavcích 9. až 14. odůvodnění svého rozsudku. I odvolací soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že to byl právě předmět, který odlétl od žacího stroje, použitého při provozu závodu žalovaného, který uvedeného dne způsobil žalobkyni újmu na zdraví, poté, co se žalobkyně ocitla v blízkosti tohoto stroje. Ani odvolací soud tak nemá o úrazovém ději pochybností a uzavírá, že žalovaný odpovídá za tuto újmu objektivně (odpovědnost za výsledek bez zřetele na zavinění) ve smyslu ust. § 2924 o. z. Dle názoru odvolacího soudu pak ze strany žalovaného nedošlo k liberaci ve smyslu ust. § 2924 věta druhá o. z. Bylo prokázáno, že žalovaný nevynaložil veškerou péči, kterou po něm lze rozumně požadovat, tak aby ke škodě nedošlo. Sám počítal s možným nebezpečím v podobě odmrštění předmětu, které sečení překáží, jak vyplývá z obsahu jeho vnitřních předpisů, vydaných před škodnou událostí. Za tímto účelem přijal určitá preventivní opatření (povinnosti odklizení takových předmětů z plochy určené k sečení, zákaz pohybu osob a zvířat v okolí žacího stroje, zastavení jeho provozu, pokud do jeho blízkosti tito vstoupí). Přesto však nikterak neurčil onu bezpečnou vzdálenost od žacího stroje v době jeho provozu, neosadil tyto hranice výstražnými znameními se zákazem vstupu. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že nastíněné opatření je možné a dostupné a po žalovaném jej lze v rámci předcházení škodám rozumně žádat. Základ nároku žalobkyně je tak dán a soud prvního stupně postupoval správně, pokud se dále zabýval jeho výší.

13. Pokud jde o výši žalobního nároku, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně byla v době vzniku škody (9. 8. 2017) evidována jako uchazečka o zaměstnání. Před vznikem újmy, konkrétně dne 7. 8. 2017, uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou (se zkušební dobou 3 měsíců) se společností [právnická osoba]., na jejímž základě měla od 15. 8. 2017 vykonávat práci referentky na plný pracovní úvazek (40 hodin týdně) za mzdu určenou dle tarifu zaměstnavatele, konkrétně v platové třídě 11 s platem 18 100 Kč a mimotarifní složkou dohodnutou v kolektivní smlouvě ve výši 89 %. Do práce však v důsledku újmy zdraví, vzniklé na základě škodní události ze dne 9. 8. 2017, nenastoupila, a zaměstnavatel proto od uzavřené pracovní smlouvy dopisem ze dne 24. 8. 2017 odstoupil. V důsledku uvedené újmy na zdraví nemohla žalobkyně druh práce ujednaný v pracovní smlouvě ze dne 7. 8. 2017 vykonávat. Na základě pracovní smlouvy se stejným zaměstnavatelem ([právnická osoba].) ze dne 30. 6. 2020 vykonává žalobkyně od 1. 7. 2020 práci jako pomocná administrativní zaměstnankyně v rozsahu 25 hodin týdně. V žalovaném období, tj. od 1. 5. do 31. 12. 2018 (dále jen „předmětné období“) byla žalobkyně v pracovní neschopnosti z důvodu úrazu ze dne 9. 8. 2017, dávky nemocenského pojištění nepobírala. Od 18. 4. 2018 jí byl přiznán invalidní důchod I. stupně ve výši 5 334 Kč měsíčně; v této výši jí byl vyplácen i po předmětné období. V období od 4. 8. 2017 do 30. 6. 2020 byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 jako dočasně práce neschopná, podpora v nezaměstnanosti jí byla poskytována v období od 4. 8. 2017 do 3. 1. 2018. Žalobkyni byla jako náhrada za ztrátu na výdělku za předmětné období vyplacena ze strany vedlejší účastnice na straně žalovaného celkem částka 62 008 Kč. Mzda [jméno FO] v 2. čtvrtletí roku 2017 (kalendářní čtvrtletí předcházející úrazu žalobkyně dne 9. 8. 2017) činila 103 633 Kč hrubého (hrubý výdělek po odečtení náhrady za dovolenou), odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu (včetně svátků), činila 62 dnů á 8 hodin = 496 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 208,94 Kč hrubého, průměrný měsíční výdělek 36 338,844 Kč hrubého (208,94x40x4,348). Výzvou ze dne 29. 7. 2020 (doručeno dne 31. 7. 2020) žalobkyně uplatnila u vedlejší účastnice na straně žalovaného nárok na ztrátu na výdělku za předmětné období ve výši 151 968 Kč. K plnění stanovila lhůtu 7 dnů od doručení výzvy. Žaloba v projednávané věci byla žalovanému doručena dne 20. 12. 2020.

14. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

15. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

16. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

17. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2). Dojde-li k zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta (odst. 3).

18. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

19. Podle § 354 odst. 2 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

20. Podle § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

21. Podle § 355 odst. 2 zákoníku práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

22. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

23. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365, 25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4, 348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

24. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že při určení výše ztráty na výdělku, ať už dle § 2962 či § 2963 o. z., je základem průměrný výdělek poškozeného, tedy žalobkyně. Rekapituluje, že nařízení vlády 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a které uvedenou problematiku upravovalo do 31. 12. 2013, bylo od 1. 1. 2014 zrušeno (§ 3080 bod 214. o. z.). Průměrným výdělkem se dle něj rozuměl průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovně právní účely (§ 351 a násl. zákoníku práce). Pokud nebylo možné takto průměrný výdělek zjistit, odkazovalo nařízení vlády na okolnosti každého jednotlivého případu s tím, že se vyjde zejména z daňového přiznání. Lze souhlasit i s tím, že i nadále se bude při určování průměrného výdělku postupovat obdobně (viz i soudem prvního stupně v odstavci 64. odůvodnění rozsudku citovaná komentářová literatura). U poškozených, kteří vykonávali závislou práci v pracovním poměru, se tak průměrný výdělek určí dle zákoníku práce. Podle § 2963 odst. 2 o. z. se přihlédne ke zvyšování výdělků v oboru činnosti poškozeného a pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání. Soud prvního stupně vzal v potaz výdělky jiné zaměstnankyně u téhož zaměstnavatele, která v letech 2019-2020 vykonávala stejnou práci, kterou by vykonávala žalobkyně nebýt újmy na zdraví z uvedené škodné události. Uvedený postup lze zásadně převzít jako správný.

25. Pokud jde o zjišťování průměrného výdělku dle zákoníku práce, odvolací soud ještě rekapituluje, že průměrný výdělek se používá právě pro výpočet náhrad a příplatků ke mzdě. Rozumí se jím průměrný hrubý výdělek. Základní výpočet je: průměrný výdělek = hrubá mzda v rozhodném období/odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou v rozhodném období se rozumí ty složky mzdy, které mají charakter odměny za práci. Do výpočtu se tedy zahrnují všechny složky mzdy, poskytnuté zaměstnanci za výkon práci, ať už jde o základní mzdu, nebo o její pohyblivé složky, jako jsou provize, odměny, bonusy apod. Dále se zahrnou příplatky mzdy za práci přesčas, za práci ve svátek, za práci v sobotu a neděli, za práci v noci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Do výpočtu se naopak nezahrnují ostatní příjmy zaměstnance neposkytované za výkon práce, tedy veškeré náhrady mzdy (např. za dovolenou či za dobu překážek v práci), odměny za pracovní pohotovost (ty nejsou mzdou, protože zaměstnanec ve své podstatě nevykonává práci; kdyby byl zaměstnanec v době pracovní pohotovosti povolán do práce, pracovní pohotovost se přerušuje a čas je započítán do odpracované doby), a dále odměny poskytované z jiného důvodu, jako jsou např. odměna k životnímu jubileu, narození dítěte atd. Za odpracovanou dobu se pak považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda. Do odpracované doby se započítává i doba práce přesčas, pokud nebylo za tuto dobu poskytnuto náhradní volno. Dojde-li k zúčtování mzdy za práci přesčas v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby ve výpočtu také hodiny práce přesčas, za kterou jsou mzda nebo plat poskytnuty. Vypočtený průměrný výdělek se zaokrouhluje na dvě desetinná místa. Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se v zákoníku práce vyskytuje ve formě průměrného hodinového výdělku (jedná o základní formu, z níž se odvíjí ostatní), průměrného hrubého měsíčního výdělku a průměrného čistého měsíčního výdělku. Průměrný hrubý měsíční výdělek se vypočítá jako průměrný hodinový výdělek na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce. Průměrný rok má pro tento účel 365,25 dnů. Pro výpočet se použije týdenní pracovní doba zaměstnance a koeficient 4,348, což je průměrný počet týdnů na jeden měsíc v průměrném roce. Výpočet pak vypadá následovně: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba zaměstnance x 4,348. Při osmihodinové pracovní době je výpočet následující: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x 40 x 4,348 = průměrný hodinový výdělek x 173,92. Odpracovaná doba je pak dobou skutečného výkonu práce, za niž dostal v příslušném období zaměstnanec mzdu. Do odpracované doby se nezapočítá: období, za které zaměstnanec dostává náhradu mzdy při překážkách v práci, doba dovolené, nepřítomnost v práci, přestávky v práci na jídlo a oddech. Naopak se do ní započítávají: tzv. placený svátek, tj. svátek, který připadl na obvyklý pracovní den zaměstnance a zaměstnanec není v zaměstnání, doba strávená na pracovní cestě, pokud za ni dostává zaměstnanec mzdu, a práce přesčas.

26. Soud prvního stupně vyšel správně ze mzdového listu zaměstnankyně [jméno FO] za období roku 2017, která vykonávala práci stejného druhu (stejné hodnoty), jakou měla na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 2017 vykonávat žalobkyně. Ze mzdového listu této zaměstnankyně za rok 2017 také odvolací soud zjistil, že její mzda za 2. čtvrtletí roku 2017 (škodná událost dne 9. 8. 2017) činila 103 633 Kč hrubého (hrubý výdělek po odečtení náhrady za dovolenou), odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu (včetně svátků), činila 62 dnů á 8 hodin = 496 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 208,94 Kč hrubého, průměrný měsíční výdělek 36 338,844 Kč hrubého (208,94x40x4,348). Žalobkyně byla po celou dobu předmětného období v pracovní neschopnosti, vedena na úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti. Pobírala invalidní důchod ve výši 5 334 Kč měsíčně a za předmětné období jí byla vedlejší účastnicí na straně žalovaného vyplacena celkem částka 62 008 Kč (8 x 7 751 Kč). Celkový příjem žalobkyně by tak za předmětné období (1. 5. – 31. 12. 2018) dosáhl částky 290 710,752 Kč (8 x 36 338,844). Po odečtení vyplacených částek invalidního důchodu ve výši 42 672 Kč (8 x 5 334) a peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 62 008 Kč by pak náhrada za ztrátu na výdělku za toto období činila celkem 186 031 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně žádala žalobou takto pouze částku 168 922 Kč, nemohl jít soud prvního stupně nad rámec žalobního petitu a postupoval správně, pokud žalobkyni přiznal jistinu v žalované výši.

27. Pro úplnost pak odvolací soud ještě uvádí, že odstoupení od pracovní smlouvy náleží v oboru pracovního práva k dovoleným právním jednáním (§ 34 odst. 3 a 4 zákoníku práce). Žalobkyně se nicméně nedomáhala určení neplatnosti odstoupení zaměstnavatele [právnická osoba]. od pracovní smlouvy ze dne 7. 8. 2017 (je tedy bez významu, zda toto odstoupení bylo platné). Podstatná je však dle odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně by tak jako tak do tohoto zaměstnání nastoupit nemohla, resp. nenastoupila, a to výlučně v důsledku škodné události.

28. Pokud pak jde o příslušenství žalobního nároku, žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z žalované částky od 8. 8. 2020. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel z prokázané skutečnosti, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění nároku na náhradu škody dopisem ze dne 29. 7. 2020 (doručeno 31. 7. 2020) se stanovením lhůty k plnění v délce 7 dnů od doručení výzvy. Jak však plyne z uvedené výzvy, žalobkyně takto uplatnila vůči žalovanému za předmětné období pouze částku 151 968 Kč. Jestliže tedy žalobkyně požaduje úrok z prodlení ze žalované částky od 8. 8. 2020 (31. 7. 2020 + 7 dnů), lze jí jej přiznat, avšak pouze z této částky. Pokud jde o zbylou částku 16 954 Kč, tato byla uplatněna vůči žalovanému až žalobou, která mu byla doručena dne 20. 12. 2020; od 21. 12. 2020 je tedy žalovaný (pokud jde o tuto částku) v prodlení (§ 1968 o. z.). Výše úroku z prodlení 8,25 % ročně odpovídá v obou případech ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. ve věcném výroku I. tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 954 Kč od 8. 8. 2020 do 20. 12. 2020 zamítl; jinak tento výrok dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

30. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to dle § 142 odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byla částka 363 017 Kč s příslušenstvím. Příslušenstvím je přitom dle § 513 o. z. i žalobou uplatněná částka 7 000 Kč, představující náklady spojené s uplatněním nároku, konkrétně náklady znaleckého posudku, vynaložené žalobkyní. Žalobkyně měla neúspěch pouze v nepatrné části (zamítnutá část úroku z prodlení), jinak byla v řízení úspěšná. Pokud pak brala žalobu částečně zpět, bylo to pro chování žalovaného, resp. vedlejší účastnice na jeho straně. Ze všech uvedených důvodů má žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu.

31. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení, a to odměna za 3,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva ze dne 29. 7. 2020 dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), a dále jednoduchá výzva dle § 11 odst. 2 písm. h) AT – zde odměna ve výši ½) z tarifní hodnoty 363 017 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. AT ve výši 9 780 Kč za úkon právní služby, odměna za 10,5 úkonu právní služby (6x účast při jednání soudu prvního stupně dne 26. 10. 2021, 11. 1. 2022, 4. 10. 2022, 1. 11. 2023, 12. 6. 2024 a 20. 6. 2024, vyjádření ze dne 14. 6. 2021, 30. 11. 2021, 28. 4. 2022, 1. 3. 2023, odvolání proti procesnímu rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném – zde odměna ve výši ½) z tarifní hodnoty 168 922 Kč (po omezení žaloby) dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. AT ve výši 7 860 Kč za úkon právní služby, celkem tedy odměna v částce 116 760 Kč, 15 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 4 500 Kč, náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 3 AT za 36 půlhodin po 100 Kč, tj. 3 600 Kč, cestovné v celkové výši 5 853 Kč, a 21 % DPH z částky 130 713 Kč ve výši 27 449,73 Kč, celkem tedy 158 163 Kč po zaokrouhlení. Tuto částku také odvolací soud žalobkyni jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně výrokem II. tohoto rozsudku přiznal. Při určení výše cestovného (cesty právní zástupkyně žalobkyně k jednání soudu prvního stupně dne 26. 10. 2021, 11. 1. 2022, 4. 10. 2022, 1. 11. 2023, 12. 6. 2024 a 20. 6. 2024) vycházel z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a dále z vyhlášky č. 589/2020 Sb. (jednání v roce 2021), vyhlášky č. 511/2021 Sb. (jednání v roce 2022), vyhlášky č. 467/2022 Sb. (jednání v roce 2023) a vyhlášky č. 398/2023 Sb. (jednání v roce 2024).

32. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou dále povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) soudní poplatek v rámci tzv. přenosu poplatkové povinnost, když žalobkyně byla od placení soudního poplatku dle zákona o soudních poplatcích osvobozena. V daném případě je zapotřebí vycházet z položky č. 1 písm. b) Sazebníku poplatků – přílohy k zákonu o soudních poplatcích, která stanovuje soudní poplatek z návrhu, jehož předmětem je peněžité plnění v částce vyšší než 20 000 Kč, a to 5 % z této částky. V řízení byla žalobkyni přiznána náhrada škody v celkové výši 168 922 Kč, 5 % tedy činí (při zaokrouhlení základu procentního poplatku na celé desítky Kč nahoru dle § 6 odst. 7 zákona o soudních poplatcích) celkem 8 447 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

33. Státu vznikly náklady v podobě znalečného v částce 8 815,50 Kč, vyplaceného z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně. Odvolací soud je však ve shodě se soudem prvního stupně, že je namístě tyto náklady státu ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. vůči neúspěšné žalované straně výjimečně nepřiznat, když rovněž považuje vypracování znaleckého posudku v této věci za zcela nadbytečné. Proto bylo rozhodnuto výrokem IV. tohoto rozsudku, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

34. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, zde byla předmětem řízení částka 168 922 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně měla neúspěch pouze v nepatrné části (zamítnutá část úroku z prodlení), jinak byla v řízení úspěšná. Má tedy podle ust. § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu.

35. Náklady odvolacího řízení žalobkyně pak tvoří odměna její právní zástupkyně za celkem 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 6. 11. 2024) z tarifní hodnoty 168 922 Kč při hodnotě 7 860 Kč za úkon právní služby, celkem tedy odměna ve výši 15 720 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 16 320 Kč ve výši 3 427,20 Kč, celkem tedy 19 747 Kč po zaokrouhlení. Tato částka také byla výrokem V. tohoto rozsudku žalobkyni vůči žalované straně přiznána.

36. K plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovil odvolací soud lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů pak určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou.