o zaplacení částky 12 480 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 4. 2025, č. j. 18 C 168/2024-54

1. Rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 18 C 168/2024-54, zamítl Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. žalobu, kterou se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení částky 12 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 480 Kč od 11. 8. 2024 do zaplacení. Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 5 910 K do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobců na náhradu škody ve výši 12 480 Kč s příslušenstvím v podobě nákladů právního zastoupení žalobců advokátem v rámci přestupkového řízení, které mělo být vůči žalobcům zahájeno z podnětu žalovaného, a poté zastaveno, kdy spáchání skutku, pro který bylo toto řízení vedeno, nebylo žalobcům prokázáno. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle § 2894 odst. 1, § 2909 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že k tvrzení o protiprávním jednání žalovaného žalobci uvedli pouze to, že žalovaný vysázel v minulosti blízko hranice s pozemkem žalobce a) túje, které žalobce obtěžovaly imisemi, žalovaný tento protiprávní stav udržoval a takto žalobce šikanoval. V důsledku toho pak z podnětu žalovaného došlo k zahájení přestupkového řízení proti žalobcům, v němž jim vznikl náklad, jehož úhrady se v tomto řízení z titulu náhrady škody domáhají. Jiné protiprávní jednání žalobci netvrdili, tedy ani neprokazovali. Soud prvního stupně dále uvedl, že pokud žalobci tvrdí, že jim škoda vznikla protiprávním jednáním žalovaného, které spočívá v udržování protiprávního stavu imisemi tújemi, není takové jednání (bez ohledu na to, zda je po právu či nikoli) v příčinné souvislosti s újmou, která měla žalobcům vzniknout. I kdyby bylo prokázáno, že k imisím skutečně docházelo, nemohlo by to vést k závěru, že je to důvodem vzniku majetkové újmy na straně žalobců, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhají. Žalobci tvrdili a prokázali, že v přestupkovém řízení jim vznikl náklad, který považují za škodu. Důvodem vedení přestupkového řízení však dle soudu prvního stupně nebyla imise tújemi, ale naopak jejich ostříhání, k němuž přistoupili žalobci svémocí. Prvotní příčina vedení přestupkového řízení tedy vzešla od žalobců. Žalovaný na tuto situaci reagoval zcela adekvátním a běžným způsobem. Toto jeho jednání, tedy že po zjištění ostříhání tújí neznámou osobou, přivolal Policii ČR, nelze hodnotit jako protiprávní. Ze všech uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž by se zabýval výší žalobního nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Uvedli, že byl pro ně značně překvapující dotaz soudu prvního stupně, zda požadují svůj nárok z titulu požadavku na náhradu obhajoby podle zákona č. 82/1998 Sb. či z titulu náhrady škody dle o. z. To pramenilo zřejmě z toho, že se soud nedostatečně seznámil se zněním samotné žaloby. Z ní jednoznačně vyplývá, že žalovaná částka 12 480 Kč představuje náklady jejich právního zastoupení v přestupkovém řízení k bránění jejich osobních práv a chráněných zájmů, které byly ohroženy jednáním žalovaného, na jehož podnět bylo proti nim správní řízení pro podezření ze spáchání přestupku proti majetku a způsobení škody poškozenému žalovanému zahájeno. Žalobci vnímají tuto vynaloženou částku jako účelné a důvodně vynaložené náklady a současně i škodu - majetkovou újmu. Na jejich straně došlo ke snížení majetku, když to byl žalovaný, který uplatnil prvotní podnět proti nim u Policie ČR. Již v žalobě žalobci odkázali na právní úpravou § 2951 a § 2952 o. z. a na judikaturu vztahující se k projednávané věci. Správní orgán v plném rozsahu vyhověl jejich návrhu, když rozhodl, že spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo žalobcům prokázáno. Žalobci dále namítali nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který vykazuje znaky nehospodárnosti řízení. Poukázali na to, že správní řízení bylo zastaveno a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 6. 2024. Jednalo se tudíž o věc pravomocně rozhodnutou, a proto nebyl žádný relevantní a právně aprobovaný důvod pro to, aby se soud prvního stupně obšírně a duplicitně zabýval vylíčením skutkového stavu a hodnocením protiprávního jednání žalovaného v kontextu s vysazením živého plotu z tújí na jeho pozemku apod. Je nepochybné a zřejmé, že žalobci uplatněnou žalobou nenastolují řešení těchto problémů, respektive nároků, a také se jejich řešení navrhovaným žalobním petitem nedovolávají. Pokud měl soud prvního stupně zájem se s těmito skutečnostmi seznámit, i když s meritem projednávané věci nesouvisejí, mohl si předmětný správní spis u správního orgánu vyžádat, a seznámit se s jeho obsahem, což však neučinil a tento důkazní návrh žalobců odmítl provést. Za nesprávné a důkazně nepodložené považují žalobci hodnotící úvahy a závěry soudu prvního stupně vyslovené v odstavci 18. odůvodnění napadeného rozsudku. Předně akcentují, že nikdy netvrdili, že škoda, jejíž náhradu uplatňují proti žalovanému, vznikla protiprávním jednáním žalovaného, které spočívalo v udržování protiprávního stavu imisí tújemi. Předmětem sporu a řízení nebyl nárok žalobců na náhradu škody způsobené imisemi vzrostlými a po mnoho let neudržovanými tújemi, ale nárok na zaplacení žalované částky odpovídající účelně a důvodně vynaloženým nákladům náhrady za jejich právní zastupování v rámci přestupkového řízení. I z faktury, kterou vystavil právní zástupce žalobců, vyplývá, že byla vystavena pouze za úkony a právní služby související s předmětným přestupkovým řízením. Rovněž je nesprávný a důkazně nepodložený skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že důvodem provedení přestupkového řízení bylo ostříhání tújí, k němuž žalobci přistoupili svémocí. Tato skutečnost nebyla na základě obsáhlého dokazování provedeného ve správním řízení prokázána, a proto správní orgán konstatoval a uzavřel, že obvinění se nedopustili jednání tak, jak tvrdil žalovaný. Pokud jde o důkazy - úřední záznamy o podání vysvětlení na Policii ČR, žalobci namítají, že tyto se nevztahují k meritu věci a dále byly sepsány orgány Policie ČR bez osobní přítomnosti žalovaných. Nemohou mít tedy charakter důkazního prostředku relevantního pro sporné občanskoprávní řízení ani pro řízení trestní. Úřední záznam o podaném vysvětlení má pouze informativní charakter. Žalobci mají dále za to, že soud prvního stupně pochybil i při hodnocení skutečné prvotní příčiny vedení přestupkového řízení, když konstatuje, že tato vzešla od žalobců. Tento závěr činí přesto, že žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce potvrdil, že to byl on, kdo kontaktoval Policii ČR, jejich příslušníci se dostavili na místo spáchání domnělého přestupku, to je na pozemek žalovaného, kde provedli ohledání místa věci. Důvodem pro toto ohledání bylo tvrzení žalovaného o tom, že v době od 7. 7. do 12. 7. 2023 ostříhali žalobci živý plot vysazený na jeho pozemku, tvořený 15 kusy tújí, a tím jej poškodili a způsobili mu škodu, kterou žalovaný určil částkou 8 000 Kč. Pokud soud prvního stupně konstatuje, že žalovaný na výše uvedenou situaci - ostříhání tújí neznámou osobou, reagoval adekvátním a běžným způsobem tím, že přizval Policii ČR, a jeho jednání nelze hodnotit jako protiprávní, považují žalobci i tento úsudek za chybný a neodpovídající reálnému skutkovému stavu. Žalovaný sice přizval orgány Policie ČR, kterým však netvrdil, že ostříhání tújí způsobila neznámá osoba, ale jednoznačně prezentoval a tvrdil, že ostříhání tújí provedli oba žalobci, a to v konkrétním časovém období, což je konstatováno Policií ČR i v úředním záznamu o ohledání věci. Z následného postupu Policie ČR je zřejmé, že tato uvedený podnět žalovaného vyhodnotila tak, že jednání žalobců nedosahuje společenské materiální škodlivosti, požadované pro kvalifikaci tohoto jednání jako trestného činu nebo přečinu, ale toliko jako přestupku dle přestupkového zákona, a proto postoupila podnět žalovaného k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu - odboru Městského úřadu [adresa] (viz sdělení ze dne 12. 7. 2023). Policie ČR tak jen oznámila správnímu orgánu podezření ze spáchání přestupku žalobci, a to na základě podnětu, který uplatnil žalovaný. Byť zákon přiznává každé osobě, které je činěno protiprávní jednání nebo poškozování jejího majetku, aby takové jednání oznamovala příslušným orgánům, z platné právní úpravy soukromého práva vyplývá, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolou. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 6, § 8 o. z.). Žalobci mají za to, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami, vyznívá rozporuplně, nepřesvědčivě a je nepřezkoumatelný. Žalobci jako poškození zcela nezpochybnitelným způsobem prokázali existenci příčinného vztahu mezi vznikem škody, kterou utrpěli v důsledku uvedeného správního řízení vyvolaného z podnětu žalovaného, ze kterého rezultovalo jejich obvinění vznesené správním orgánem z podezření ze spáchání předmětného přestupku, kterého byli v konečném důsledku rozhodnutím tohoto orgánu zcela zproštěni. Žalobci navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a na základě tohoto zjištění a provedených důkazů věc správně skutkově i právně posoudil a rozhodl. Žalovaný se ztotožňuje s jeho právním názorem, že mezi údajným protiprávním jednáním žalovaného a případnou škodou žalobců není dána příčinná souvislost, tudíž, že žalovanému vůči žalobcům s odkazem na ustanovení § 2894 odst. 1 o. z. žádná povinnost úhrady újmy na jmění (škody) nevznikla. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že prvotní příčina vedení přestupkového řízení vzešla od žalobců, kteří dokonce ani nepopírají, že provedli svépomocí ostříhání živého plotu z porostů druhu Thúja „[Anonymizováno]“ nacházejícího se na hranici pozemků ve vlastnictví žalovaného a žalobce a) a že až v důsledku této skutečnosti žalovaný dne 12. 7. 2023 oslovil Policií ČR, ta po prošetření na místě samém k podání vysvětlení strany žalobců a žalovaného vyhodnotila situaci (nikoliv tedy žalovaný) a podala podnět k zahájení řízení o přestupku, které bylo následně projednáváno komisí pro projednávání přestupků města [adresa]. Je pravdou, že toto řízení vedené proti žalobcům jako obviněným bylo usnesením ze dne 16. 5. 2024 zastaveno, ovšem nikoliv z toho důvodu, že se žalobci jednání, tak jak bylo obvinění vzneseno, nedopustili, ale z důvodu, že spáchání skutku, o němž bylo vedeno řízení o přestupku, nebylo obviněným (žalobcům) prokázáno. S ohledem na toto soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žalovaný není odpovědný za majetkovou újmu požadovanou žalobci, spočívající v zaplacení odměny právního zástupce žalobců, kterou mu uhradili za jeho právní zastupování v řízení o přestupku. I přesto, že se soud prvního stupně již nezabýval otázkou výše žalované částky, žalovaný tuto částku rozporuje pro její nesoulad s advokátním tarifem. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v celém rozsahu a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobcům.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Na základě provedeného dokazování, provedeného soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že žalovaný a žalobce a) jsou vlastníky sousedících pozemků. U hranice s pozemkem žalobce a) byl vysázen živý plot, a to již v době, kdy žalobce a) předmětný pozemek nabyl. Živý plot dosahoval výšky asi 4 metry a byl předmětem sporů mezi účastníky. V červenci 2023 žalobci přistoupili ke svévolnému zkrácení živého plotu, když měli za to, že jsou tújemi žalovaného obtěžováni ve svém užívacím právu a žalovaný s tím sám nic nedělá. Žalovaný po zjištění, že jeho túje byly ostříhány, kontaktoval Policii ČR, která vyslechla žalobce, a vzhledem k tomu, že oba doznali, že túje žalovaného ostříhali, předala věc přestupkové komisi k přestupkovému řízení. Přestupkové řízení pak bylo následně zastaveno, neboť se žalobcům nepodařilo prokázat úmysl poškodit majetek žalovaného. Žalobci se nechali v přestupkovém řízení zastupovat svým právním zástupcem a za jeho služby mu uhradili částku 12 480 Kč. Tuto částku následně žádali po žalovaném zaplatit do 10. 8. 2024, což žalovaný odmítl.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem věci plně shoduje, neboť má oporu v provedeném dokazování a nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení.

7. Odvolací soud pouze doplnil dle § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování přípustným důkazem (navržen žalobci již v žalobě), a to úředním záznamem Policie ČR o ohledání místa věci ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Z něj bylo zjištěno, že toto ohledání proběhlo dne [datum] hodin na adrese [adresa], za přítomnosti příslušníka Policie ČR a žalovaného, bylo slunečno, sucho, teplota 25 stupňů. Jako důvod ohledání je uvedeno: „[jméno FO] [Jméno žalobce A] s paní [jméno FO] ostříhali živý plot tvořený 15 kusy thují a tím je poškodily, způsemou škodu na vzrostlých stromech si jejich majitel pan [jméno FO] cení na 8.000,- Kč“. V popisné části se uvádí, že se jedná o stromy, které se nacházejí na hranici dvou pozemků, pozemku č. p. [Anonymizováno] a pozemku č. p. [Anonymizováno]. Místo plochy, kde je vysázeno celkem 15 kusů tújí je o délce živého plotu 20 metrů. Jedná se o túje, které jsou vzrostlé do cca 4 m výšky. V době ohledání měly být ze strany majitele [Jméno žalovaného] husté, košaté a sytě zelené. Ze strany sousedů ([Jméno žalobce A], [Jméno žalobce B]) jsou ostříhané hluboko do středu koruny a na zemi pod stromy jsou udělané „kur“ z ostříhaných větví, které jsou v době ohledání sytě zelené.

8. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

9. Podle § 2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.

10. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

11. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je 1) protiprávní jednání, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi 1) a 2), případně zavinění, které se dle § 2911 o. z. v nedbalostní formě předpokládá.

12. Odvolací soud je přesvědčen, že v projednávané věci nedošlo na straně žalovaného ke splnění již první podmínky uvedených předpokladů, tj. k protiprávnímu jednání. Odvolací soud si je vědom judikatury, která za určitých zcela specifických okolností připouští odpovědnost za škodu, kterou vyvolalo trestní stíhání, při zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání, a to rovněž u jiné osoby než státu. Např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, „Odůvodňuje-li dovolatelka své dovolání tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, lze jí přisvědčit v tom, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) pro skutek, který není trestným činem, má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na svou obhajobu bez ohledu na to, zda ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ustanovení trestního řádu upravujících postup před a při zahájení trestního stíhání (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3228). Je to tedy především stát, kdo odpovídá za škodu způsobenou obviněnému tím, že proti němu vedl trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. však nevylučuje případnou odpovědnost jiné osoby za škodu, kterou vyvolalo trestní stíhání, jsou-li na její straně splněny podmínky odpovědnosti podle obecného předpisu (občanského zákoníku) či předpisu zvláštního. Ze žádného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. nevyplývá, že by odpovědnost státu nahrazovala či vylučovala odpovědnost třetích osob, a k tomuto závěru nelze dospět ani na základě východiska, že bezprostřední příčinou vzniku újem vyvolaných vedením trestního stíhání je okolnost, že orgán činný v trestním řízení po patřičném uvážení shledal podmínky pro takový postup a trestní stíhání zahájil a vedl. I když tedy samotné trestní stíhání se za podmínek stanovených trestním řádem zahajuje rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, nikoliv jen ze samotného podnětu oznamovatele, může být trestní oznámení důležitou a podstatnou příčinou, proč bylo trestní stíhání zahájeno. To platí obzvláště u těch trestných činů, které obvykle nemají dalších přímých svědků a u nichž musí být pravdivost vzájemně protichůdných tvrzení poškozeného a podezřelého ověřena dalšími důkazy prováděnými zpravidla až v průběhu trestního řízení. Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobce na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, vůči žalované jako oznamovatelce domnělého trestného činu, podle § 420 obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění ve formě alespoň nevědomé nedbalosti. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Žalovaná tuto povinnost porušila tím, že podle zjištění, z nějž vycházel odvolací soud a které nepodléhá dovolacímu přezkumu, uvedla v trestním oznámení nepravdivé okolnosti, což vedlo k zahájení trestního stíhání žalobce. Žalovaná má v obecné rovině pravdu, že trestní řád ukládá každému povinnost oznámit trestný čin, jehož byl svědkem, tedy i osobě, která jím byla poškozena. Plnění této zákonné povinnosti samozřejmě není porušením právní povinnosti a osoba, která takto postupuje, nenese občanskoprávní odpovědnost za škodu, jež v důsledku následného trestního stíhání vznikla obviněnému, který nebyl pravomocně odsouzen. Nelze však přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů v nyní projednávané věci žalovaná uvedenou oznamovací povinnost neplnila, neboť v trestním oznámení vědomě uvedla nepravdivé okolnosti. Jestliže pak i ve svých svědeckých výpovědích opakovaně uvedla nepravdu, porušila svým jednáním právní povinnost vypovídat pravdu a nikoho křivě neobviňovat, a obě tato zaviněná jednání žalované vedla ke vzniku škody na straně žalobce.“

13. I když je tedy teoreticky možné, aby v rámci trestního (přestupkového) řízení odpovídal za škodu i ten, kdo podal podnět k trestnímu (přestupkovému) řízení, poukazuje odvolací soud na to, že skutkové okolnosti projednávané věci a věci dle citovaného judikátu jsou zcela odlišné. V projednávané věci zjistil žalovaný faktické ostříhání větví tújí svého živého plotu (viz i odvolacím soudem provedený důkaz – úřední záznam Policie ČR o ohledání místa věci), a to ze strany pozemku žalobce a), přivolal tedy Policii ČR a ta následně ve věci konala. Ve věci citované judikatury pak šlo o úmyslný trestný čin křivé výpovědi a trestní oznámení pro trestný čin znásilnění a pohlavního zneužívání, kdy bylo trestní stíhání ukončeno zproštěním obžaloby obžalovaného. Odvolací soud je tak přesvědčen, že závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadají, resp. že na straně žalovaného nelze shledat porušení jakékoliv právní povinnosti (objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem). Podnět žalovaného Policii ČR není v daném případě jeho protiprávním jednáním, když žalovaný pouze vykonával své právo poškozeného. Bylo pak zcela na Policii ČR, resp. správním orgánu, jak a vůči jakým osobám budou dále postupovat.

14. Jestliže pak žalobci tvrdili jako protiprávní jednání žalovaného jeho imise vzrostlými tújemi (č. l. 47 p. v.), není a nemůže být dána příčinná souvislost mezi takto tvrzeným protiprávním jednáním žalovaných a náklady vynaloženými žalobci na právní zastoupení v přestupkovém řízení. Tato příčinná souvislost by totiž byla přerušena dalšími skutečnostmi, a to jednak postupem Policie ČR a správního orgánu, případně pak podáním podnětu Policii ČR (zde viz shora).

15. Ze všech shora uvedených důvodů tak nemůže být nárok žalobců na náhradu škody po právu a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu na náhradu škody jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

16. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku II. V řízení před soudem prvního stupně byl plně úspěšný žalovaný a má tak vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně správně stanovena a odvolací soud pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na tento výpočet, včetně správné právní kvalifikace (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění – dále jen „AT“), uvedené v odstavci 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, odkazuje. Soud prvního stupně rovněž správně určil lhůtu k plnění této povinnosti (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a místo plnění k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byl opět plně úspěšný žalovaný a náleží mu proto právo na náhradu těchto nákladů řízení vůči žalobcům (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 30. 9. 2025) po 1 620 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. AT), tj. 3 240 Kč, 2 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. 900 Kč, celkem tedy 4 140 Kč, když právní zástupce žalovaného není plátcem DPH. Práva na cestovní výlohy a náhradu za promeškaný čas za cestu k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět se právní zástupce žalovaného výslovně vzdal. Také odvolací soud určil lhůtu k plnění uložené povinnosti v délce tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem, dle § 149 odst. 1 o. s. ř.