o náhradu škody, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 2016, č. j. 8 C 178/2012-165,

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 8 C 178/2012-165 (dále jen „napadený rozsudek“), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a., počínaje dnem 24. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), žalobu pro částku úroků z částky 350 000 Kč ve výši 7,75 % p. a. počítaných od 27. 6. 2012 do 23. 11. 2012 zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 135 827 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že nárok žalobce není promlčen ve smyslu § 100, § 105 a § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a žalobce prokázal svá tvrzení o uzavření leasingové smlouvy mezi ním a společností [právnická osoba]., jejím platném ukončení, o uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem jako prodávajícím a [jméno FO] jako kupujícím na osobní automobil Peugeot 407, když ovšem vozidlo bylo v době uzavření kupní smlouvy v držení žalované z titulu tvrzené zástavy za půjčené peníze a žalovaná vozidlo žalobci nevydala.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala odvolání žalovaná. Zdůraznila, že soud prvního stupně se nevypořádal s celým žalobním návrhem, kdy byl ve výroku napadeného rozsudku uveden eventuální žalobní petit a soud prvního stupně vůbec nerozhodl o primárním rozsudečném výroku. Dále se soud prvního stupně řádně nevypořádal s námitkou promlčení, kdy subjektivní promlčecí lhůta musela začít běžet již od zrušení kupní smlouvy, neboť to žalobce již musel vědět, že mu vznikla škoda. Doplnila, že žádná škoda však žalobci zrušením smlouvy nevznikla, neboť mu zůstalo prodávané vozidlo. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací zjistil, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné. Předtím, než odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. [spisová značka] zjištěn úpadek dlužníka - žalované, a bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením. Odvolací řízení tak bylo citovaným usnesením ze zákona přerušeno.

4. Jak se podává z výpisu z insolvenčního rejstříku na žalovanou pod sp. zn. [spisová značka], žalobce v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], svou pohledávku vůči žalované, vyplývající z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přihlásil. Uvedené insolvenční řízení skončilo pravomocně 4. 11. 2020 zrušením schváleného oddlužení a zastavením řízení zejména proto, že dlužnice ani po výzvách insolvenčního správce nenavýšila svůj příjem poté, co byla zrušena smlouva o důchodu (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j.: [spisová značka]). Zápis v insolvenčním rejstříku pod sp. zn. [spisová značka] byl ukončen 10. 11. 2020.

5. Jak bylo dále zjištěno z insolvenčního rejstříku, vůči žalované bylo u Krajského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. [spisová značka] další insolvenční řízení. Toto insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu dlužníka - žalované, což bylo oznámeno vyhláškou Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. [spisová značka] která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 12. 11. 2020 ve 13:25 hodin a zároveň byli věřitelé dlužníka, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení k podání přihlášky pohledávky. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka (žalované), soud povolil řešení úpadku oddlužením a zároveň byli věřitelé dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku, to znamená do dvou měsíců od 14. 12. 2020. Jak však bylo zjištěno z insolvenčního rejstříku, žalobce svou pohledávku v tomto řízení nepřihlásil. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. [spisová značka]-[právnická osoba], soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (žalované) a zároveň osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit s tím, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 4. 2024.

6. Podle ustanovení § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „i. z.“) jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých v oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

7. Podle § 414 odst. 2 i. z. se osvobození podle odst. 1 vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se při insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

8. Podle § 414 odst. 3 i. z. se osvobození podle odstavců 1 a 2 vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníků pro tyto pohledávky právo postihu.

9. Podle § 414 odst. 4 i. z. při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, jestliže nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku, zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170) se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení.

10. Osvobození dlužníka od placení shora citovaných pohledávek se vztahuje také na nezajištěné pohledávky, které nebyly nezajištěnými věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávku, ač tito věřitelé tak učinit mohli a měli, byly přihlášeny po uplynutí propadné lhůty dané insolvenčním soudem v jeho rozhodnutí dle § 136 odst. 2, písm. d) i. z., tj. přihláška pohledávky byla odmítnuta pro opožděnost, nebyly přihlášeny řádně, tj. přihláška pohledávky byla odmítnuta dle § 185 i. z. pro svou neúplnost i při zachování postupu podle § 188 odst. 2 i. z., byly řádně přihlášeny, ovšem byly věřitelem vzaty zpět (§ 184 i. z.), byly řádně přihlášeny, ale účast věřitele byla insolvenčním soudem ukončena dle § 186 i. z. a byly řádně přihlášeny, ovšem byly řádně a úspěšně popřeny insolvenčním správcem nebo dlužníkem (§ 410 i. z.). Pokud zajištěný věřitel svou zajištěnou pohledávku v insolvenčním řízení řádně a včas neuplatní, bude se osvobození dlužníka od povinností plnit neohrazené části závazků, vztahovat i na zajištěnou pohledávku, včetně zajištění. Osvobození udělené dlužníkovi insolvenčním soudem, se vztahuje také na závazky dlužníka vůči osobám, které ručily za závazky dlužníka, plnily za dlužníka z titulu tohoto zajištění a nyní mají vůči dlužníkovi pohledávku z titulu následného regresu.

11. Rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 i. z., jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům, ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení vydané podle § 414 odst. 1 i. z. v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat. Ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Vedle jazykového a systematického výkladu ustanovení § 414 i. z. lze výše uvedené podpořit též poukazem na ustanovení § 183 i. z., kdyby úprava obsažená v § 414 odst. 3 i. z. měla vést k osvobození ručitelů a jiných osob zajišťují svým majetkem pohledávky vůči dlužníku od placení pohledávek dlužníkovým věřitelům pak by bylo na místě se ptát po logice úpravy, která až do skončení insolvenčního řízení (u oddlužení dokud insolvenční soud nevydá rozhodnutí, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení – § 413 i. z.) dovoluje věřitelům (ve shodě s argumentací obsaženou v důvodové zprávě k i. z.) domáhat se vůči těmto osobám uspokojení své pohledávky bez ohledu na probíhající insolvenční řízení. Ostatně logiku by v těchto souvislostech postrádala i úprava vlastního procesu osvobození dlužníka od placení zbytku neohrazených pohledávek (odehrávající se mimochodem až po skončení insolvenčního řízení), jež by osvobození osob uvedených v § 414 odst. 3 i. z. činila závislým na návrhu dlužníka (srov. § 414 odst. 1 větu druhou i. z.). Přitom celý institut oddlužení směřuje k vypořádání majetkových poměrů dlužníka s jeho věřiteli, závazky (dluhy), jiných osob (těch, jež věřitelům za splnění závazku odpovídají společně a nerozdílně s dlužníkem a těch, které svým majetkem zajišťují pohledávky věřitelů vůči dlužníků) předmětem vypořádání při oddlužení nejsou (uvedený institut k vypořádání těchto závazků – dluhů nesměřuje). Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 i. z. jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům, ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (viz rozsudek Nejvyššího soudu 24. 11 .2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010).

12. Z uvedeného vyplývá, že pohledávka v neuhrazeném rozsahu nezanikla, ale věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat v soudním či jiném řízení, již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat. Pohledávka má povahu naturální obligace. Ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Takto nastavené účinky přiznaného osvobození jsou též ve shodě s úpravou obsaženou v ustanovení § 417 i. z. jež insolvenčnímu soudu dovoluje za stanovených podmínek přiznané osvobození dlužníka odejmout, aniž by bylo nutné řešit specifické důsledky, jež by odejmutí osvobození mělo na již „zaniklé“ neuhrazené části pohledávek. Odejmutím osvobození se tak „pouze“ obnovuje soudní či jiná vymahatelnost takových pohledávek.

13. Na základě provedeného dokazování a zjištěných skutečností nezbylo odvolacímu soudu než žalobu zamítnout, neboť v průběhu odvolacího řízení se pohledávka žalobce stala naturální obligací, kterou nelze v rámci soudního řízení vymáhat (§ 414 i. z.), když žalovaná byla v insolvenčním řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. [právnická osoba], osvobozena od placení pohledávek věřitelů, kteří se pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Jedná se i o případ pohledávky žalobce v tomto řízení, neboť v době zjištění úpadku žalované již byl vydán napadený rozsudek soudu prvního stupně v této věci a žalobce se tak mohl svého požadavku domáhat v insolvenčním řízení. Žalobce měl svou pohledávku do tohoto insolvenčního řízení přihlásit na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. [spisová značka] ve lhůtě do dvou měsíců od 14. 12. 2020. Pokud tak neučinil jeho pohledávka vůči žalované nezanikla, nelze ji však žalobci přiznat v civilním řízení s poukazem na ustanovení § 414 i. z. S ohledem na uvedené bylo nutné žalobu zamítnout, aniž by bylo nutné vést dokazování ke sporným tvrzením účastníků či věcně rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat.

14. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

15. Z důvodu změny rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k okolnostem konkrétního případu dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě postupovat podle § 150 o. s. ř. Žalobce byl se svým nárokem před soudem prvního stupně, až na nepatrnou část příslušenství (výrok II. napadeného rozsudku), úspěšný. Následně „řádně“ přihlásil svou pohledávku za žalovanou z tohoto titulu v „prvním“ insolvenčním řízení vůči žalované vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] (viz bod 4. odůvodnění tohoto rozsudku). Toto insolvenční řízení skončilo „předčasně“, žalovaná během několika dní podala další insolvenční návrh a v řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] byla nakonec osvobozena i od zaplacení (nepravomocné) pohledávky žalobce (v podrobnostech viz výše) vyplývající z napadeného rozsudku. Uvedené dle odvolacího soudu zcela naplňuje dikci ustanovení § 150 o. s. ř. o důvodech hodných zvláštního zřetele, kdy konečný úspěch žalované ve věci neodpovídá věcným skutkovým zjištěním a právním závěrům v řešené věci, ale je důsledkem jiných okolností, s projednávanou věcí fakticky nesouvisejících. S ohledem na uvedené odvolací soud úspěšné žalované (žaloba byla zamítnuta) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšná žalovaná se náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala (výrok III. tohoto rozsudku).