o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 C 104/2020-290, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 6. 2021, č. j. 11 C 104/2020-438,

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 3. 12. 2020, č. j. 11 C 104/2020-290, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2021, č. j. 11 C 104/2020-438, bylo rozhodnuto výrokem I., že se řízení v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhá zaplacení částky 176 118 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 4 417 465 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky 69 462 Kč od [datum] do [datum], zastavuje. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) částku 4 414 415 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, b) částku 69 462 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba, že jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 3 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, byla zamítnuta (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaní a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 151 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV.). Konečně bylo výrokem V. rozsudku, který byl doplněn shora uvedeným doplňujícím usnesením, rozhodnuto, že se žalovaným ukládá, aby ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Benešově soudní poplatek ve výši 22 419 Kč. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody, za kterou odpovídá 1. žalovaný jako řidič osobního automobilu (pojištěného u vedlejší účastnice na straně žalovaných) a 2. žalovaná jako vlastník a provozovatelem předmětného automobilu v důsledku škodní události ze dne [datum], při které byla žalobci způsobena vážná zranění. Žalovaná částka představuje jednak škodu z neuskutečněného pracovního poměru žalobce u [právnická osoba] s. r. o. za období od [datum] do [datum] v celkové výši 4 417 465 Kč (dále jen„ nárok I.“), představující rozdíl mezi výdělkem, kterého by žalobce u uvedené společnosti za předmětné období dosáhl a částkou, představující součet invalidního důchodu a skutečného (omezeného) výdělku žalobce. Dále je předmětem žaloby náhrada nákladů spojených s léčením a udržením zdravotního stavu žalobce v celkové výši 69 462 Kč (dále jen„ nárok II.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce prokázal odpovědnost obou žalovaných za vzniklou škodu, která mu v případ nároku I. vznikla ve výši 4 414 415 Kč a v případě nároku II. v žalované částce 69 462 Kč Tyto částky také žalobci přiznal v rozsahu, ve kterém nebylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby (viz výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), co do zbylé žalované částky pak žalobu zamítl. Právně věc kvalifikoval ustanovením § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Pokud jde o přiznané úroky z prodlení, vycházel z ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1970 o. z.

2. Proti výroku II. a IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně podal včasné odvolání 1. žalovaný. V něm uvedl, že má zejména výrazné pochybnosti o nároku I., kdy žalobce uplatnil nárok za ušlý zisk. 1. žalovaný jej považoval od počátku za nedůvodný a fiktivní. Pochybnosti o oprávněnosti tohoto nároku žalobce vyvstaly již v průběhu trestního řízení. Uvedené důkazy neprokazují, že by žalobci měl vzniknout pracovní poměr u [právnická osoba] s. r. o., že tento pracovní poměr nemohl vykonávat z důvodu újmy na zdraví, kterou utrpěl v důsledku protiprávního jednání 1. žalovaného, a že tímto měl žalobci vzniknout nárok na náhradu ušlého zisku ve výši přesahující 4 000 000 Kč. Své pochybnosti pak 1. žalovaný opírá zejména o rozpory v dokladech, předložených žalobcem k prokázání dohody o vzniku jeho pracovního poměru u této společnosti, s ostatními důkazy (zejména pak výpověďmi svědka [jméno], svědkyně [příjmení]), dále o blízký vztah mezi žalobcem a svědkem [jméno] [jméno], který trval již před vznikem škodný události, a obecně o okolnosti kolem jednání o pracovní smlouvě a jejím obsahu. Doklady předložené žalobcem ve vztahu ke sjednání pracovní smlouvy považuje 1. žalovaný za nevěrohodné a při prvním jednání ve věci popřel jejich pravost a správnost. Pracovní smlouva ani mzdový výměr nejsou podepsány a s ohledem na to, že se jedná o soukromé listiny, bylo na žalobci, aby jejich pravost a správnost prokázal dle ustanovení § 565 a § 566 odst. 1 o. z. V pracovní smlouvě není mzda uvedena, pouze je zde v článku VIII. odst. 1 uveden odkaz na samostatní mzdový výměr. V něm je pak stanovena mzda ve výši 140 000 Kč měsíčně. Ve smyslu ustanovení § 113 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“) může být mzdový výměr zaměstnavatele měněn. Pokud pak 1. žalovaný vychází z tvrzení žalobce a z výslechů svědků [jméno] a [příjmení], je zřejmé, že žalobcem předložené listiny vůbec neodpovídají tomu, jakou práci měl ve [právnická osoba] s. r. o. provádět. Žádný ze jmenovaných nedokázal v konkrétnostech popsat tuto činnost. Jediné, na čem se dokáží svědek [jméno] a žalobce shodnout, bylo to, že měl žalobce ve společnosti zavést ISO a připravit tak společnost k možnému prodeji. Jak však sám žalobce uváděl, ISO nikdy v žádné firmě nezaváděl a počítal s tím, že si na tyto činnosti najme externisty. Žalobce neměl za společnost jednat, neměl řídit její podnikání, neměl komunikovat se zákazníky, neměl nikoho řídit ani mít vliv na pracovněprávní vztahy uvnitř společnosti a na odměňování zaměstnanců, neměl ani provádět jakékoliv analýzy nebo hodnocení. Lze jen stěží uvěřit tomu, že by žalobce, který nikdy nepracoval ve společnosti zabývající se nákladní dopravou, který nikdy nevykonával činnosti výkonného ředitele a neřídil žádnou společnost, měl pouze kusé informace o [právnická osoba] s. r. o., měl v této společnosti za blíže nespecifikovanou činnost pobírat odměnu ve výši 140 000 Kč měsíčně. Pochybnosti zvyšuje i skutečnost, že hlavní manažeři společnosti, a to její dispečeři, pobírali za svou práci v této společnosti mzdu ve výši cca 80 000 Kč hrubého měsíčně a jednatel této [právnická osoba] [příjmení] pak základní mzdu ve výši 30 000 Kč hrubého měsíčně. Nikdo ze zaměstnanců společnosti pak o údajném nástupu žalobce do této společnosti nebyl informován. Žalobce nenavrhl žádné objektivní důkazy k prokázání svých tvrzení o sjednání pracovního poměru. 1. žalovaný zároveň vyjádřil jasné pochybnosti o tom, že by újma na zdraví žalobce byla takové povahy, že by vylučovala výkon práce u [právnická osoba] s. r. o., a to od [datum], kdy žalobce nastoupil do zaměstnání u [právnická osoba], či minimálně od [datum], kdy byl žalobce uznán práceschopným Přesto, že byl žalobce v tomto směru rozsáhle poučován, vyjma svých subjektivních vyjádření nedoložil žádný důkaz. Práce žalobce v [anonymizováno] s nelišila od práce, kterou měl vykonávat ve [právnická osoba] s. r. o. Od [datum] do [datum] byl žalobce fakticky léčen v [anonymizováno] nemocnici, kde se podrobil operacím a podstoupil rehabilitace, což také doložil. Rozhodnutím ČSSZ mu byla od [datum] přiznána invalidita I. stupně s poklesem pracovních schopností o 35 % v důsledku zranění dolních končetin a přetrvávajících následků. Pokud žalobce předložil posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], tento se nezaobírá schopnostmi žalobce vykonávat práci u uvedené společnosti. Rovněž z výpovědi svědka [jméno] [jméno] vyplynulo, že do roku 2019 neměl problém vzít žalobce zpět. Z lékařských zpráv pak vyplývá, že žalobce byl toliko omezen po fyzické stránce v souvislosti se zraněním nohou, žádná jiná omezení, která by u žalobce vylučovala výkon administrativní – kancelářské práce, nebyla zjištěna ani prokázána. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou, z žádného důkazu nevyplývá, že by pro tuto poruchu měl být jakkoli omezen ve své pracovní činnosti, zejména u uvedené společnosti. Jedná se přitom o otázku odbornou. Je rovněž nutné zkoumat, zda nemožnost dosahování určitého příjmu nebo zisku je skutečně v příčinné souvislosti se zdravotním omezením poškozeného, které tento utrpěl v důsledku jednání, za které odpovídá škůdce. Uvedená skutečnost musí být postavena najisto. 1. žalovaný považuje za nerovný přístup k účastníkům řízení, pokud soud prvního stupně zamítl veškeré důkazy navrhované 1. žalovaným, zejména v jeho podání ze dne [datum] (výslech [jméno] [příjmení], účastnická výpověď žalovaných). Pokud soud prvního stupně odkazuje na ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), má použitelnost rozsudku trestních soudů své limity. Například nepřichází v úvahu, aby byl nalézací soud vázán hodnotícími názory nebo úsudky obsaženými v rozsudcích trestních soudů. Otázky, které nejsou přímo předmětem sporu nebo které se v podstatných bodech přímo nevztahují k pojmovým znakům konkrétní skutkové podstaty, pro které byl žalovaný odsouzen, nejsou pro soud závazné. 1. žalovaný má tak za to, že nalézací soud nemůže odmítnout jím navrhovanou účastnickou výpověď k prokázání jeho tvrzení s poukazem na to, že se podobnými tvrzeními již zaobíral trestní soud. Ten se například příliš nevěnoval chování účastníků těsně před škodnou událostí. Pokud jde o nárok II. ve smyslu ustanovení § 2960 o. z., má 1. žalovaný za to, že žalobce řádně nedoložil účelnost vynaložených nákladů. 1. žalovaný je rovněž toho názoru, že celá škodní událost nemusela nastat, pokud by žalobce nezastoupil žalovaným cestu, nepřinutil 1. žalovaného zastavit na vozovce, neohrožoval jej a nevystupňoval tak již značně emocionálně a psychicky vypjatou situaci v dopravě. Žalobce se za určitých okolností v dopravě rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Pohyb žalobce na vozovce vylučují nejen předpisy v dopravě, ale i základní pravidla opatrného a obezřetného chování. Veškeré tyto skutečnosti mají vliv na spoluúčast žalobce na jemu vzniklé újmě ve smyslu ustanovení § 2918 o. z. K nároku I. ještě žalovaný uvedl, že žalobce byl již při prvním jednání ve věci [datum] rozsáhle poučen o břemeni tvrzení a břemenu důkazním ohledně jeho nároku na ušlý zisk. Za celé řízení nebyl nárok žalobcem uplatňován ani koncipován jako náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti či po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 2962 a § 2963 o. z. Celé řízení se tak soustředilo po stránce tvrzení i důkazní výhradně na skutečnosti rozhodné pro nárok na ušlý zisk. Soud prvního stupně účastníky nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc bude po právní stránce posuzovat jinak, než jak byl žalovaný nárok žalobcem uplatněn. V tomto případě tak považuje 1. žalovaný rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé. Nadto nepovažuje jeho právní kvalifikaci za správnou, včetně citované judikatury (odst. 72. a 73. napadeného rozsudku) . 1. žalovaný odkázal na judikát Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NS ČR“) sp. zn. 31 Cdo 1278/2015. Z něj vyplývá, že pokud poškozený přišel o možnost nastoupit do výhodnějšího zaměstnání pro dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou škůdcem, aniž by po skončení pracovní neschopnosti byla snížena jeho pracovní způsobilost, případně aniž se na nemožnosti vykonávat sjednané zaměstnání podílela, odškodňuje se újma, která poškozenému takto vznikla jako ušlý zisk, a nikoliv jako ztráta na výdělku. Ušlý zisk by dle 1. žalovaného mohl být přiznán pouze v podobě skutečného ušlého zisku, tedy po odečtení nákladů, které by musel na dosažení daného zisku žalobce vynaložit. Za takový ušlý zisk nelze považovat domnělý hrubý příjem žalobce. Ušlý zisk dle ustanovení § 2952 o. z. není pracovněprávním nárokem a nejsou tedy ve vztahu k němu aplikovatelné pracovněprávní předpisy. Tento příjem tak může představovat pouze čistý příjem žalobce, ponížený o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek státní politiky zaměstnanosti, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, a zálohy na daň z příjmu fyzických osob. 1. žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to konkrétně proti jeho výroku II., IV. a V. (ve spojení s doplňujícím usnesením), podala včasné odvolání rovněž 2. žalovaná. V něm uvedla, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí převážně na výpovědi svědka [jméno], kterou hodnotí jako naprosto věrohodnou a logickou a případné rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí žalobce považuje za marginální. Rozpory ve výpovědích však nejsou marginálního charakteru, naopak jsou zásadním důkazem o nevěrohodnosti uvedených výpovědí. 2. žalovaná zejména poukázala na rozpory žalobce a svědka při výpovědi v trestním řízení a v tomto řízení, pokud jde o předání či zaslání návrhu pracovní smlouvy. Na uvedeném nemůže pak změnit nic ani výpověď svědkyně [příjmení], která vyjma skutečnosti vágně potvrzujících tvrzení žalobce nebyla schopna sdělit jiné, pro věc podstatné skutečnosti. Nelze přitom pominout, že je ekonomicky závislá na [právnická osoba] s. r. o. a svědkovi [jméno]. Dále 2. žalovaná namítla, že soud prvního stupně nedisponuje odborností k posouzení pracovní způsobilosti žalobce, přičemž relevantním důkazem nemůže být ani posudek o invaliditě nebo znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení]. Odkázala na ustanovení § 127 o. s. ř. Přijetím zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, došlo k úpravě práv a povinností v rámci pracovnělékařských služeb a v otázkách zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o zaměstnání. Žalobce by byl nucen před nástupem do zaměstnání absolvovat vstupní zdravotní prohlídku. Žalobce nepředložil vstupní lékařský posudek ani znalecký posudek, ze kterého by bylo zřejmé, že jeho zdravotní stav vylučoval výkon práce na pozici výkonného ředitele [právnická osoba] s. r. o. Tato skutečnost je tedy pouze v rovině tvrzení žalobce. O to více je zarážející, že již v prosinci 2017, tj. šest měsíců po úrazu, žalobce nastoupil do [právnická osoba] na pozici, která se fyzickou zátěží zásadně neliší od výkonu práce pro [právnická osoba] Lze předpokládat, že žalobce absolvoval ze zákona povinnou vstupní prohlídku a bylo mu umožněno práci vykonávat. Pokud je tvrzeno, že žalobce trpí psychickými problémy a posttraumatickou stresovou poruchou, neexistuje jediný důkaz o tom, že tyto psychické obtíže žalobce diskvalifikovaly z výkonu práce pro [právnická osoba] V řízení nebylo žalobcem žádnými důkazy vyvráceno tvrzení, že by do zaměstnání u této společnosti nemohl nastoupit případně později. 2. žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku spoluzavinění žalobce při incidentu podle § 2918 o. z. V tomto směru odkázala na § 54 odst. 2, 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích s tím, že škoda byla způsobena primárně v důsledku protiprávního jednání žalobce, který vytvořil nebezpečnou situaci a porušil generální prevenční povinnost tím, že vědomě a úmyslně vstoupil do vozovky před přijíždějící vozidlo. Žalobce svou agresivitou bezdůvodně v úmyslu 1. žalovaného„ školit“ vyprovokoval konflikt, který vedl k nešťastné události. Samotné odsouzení za úmyslný trestný čin dle konstantní judikatury nevylučuje odpovědnost poškozeného za vzniklý následek. Pokud jde o nárok II., náklady musejí být ve smyslu § 2960 o. z. vynaloženy účelně, což prokazuje žalobce. Za účelně vynaložený náklad nelze považovat sedm permanentek za vstup do vodního světa Aquaparku v celkové hodnotě 15 330 Kč, když celoroční permanentka stojí 9 990 Kč. Navíc se u daného typu permanentky nejedená o jakési zvláštní nebo speciální – rehabilitační plavání. Konečně pak 2. žalovaná poukázala na to, že soud prvního stupně své rozhodnutí zakládá na ustanovení § 2963 odst. 1 o. z. a judikátu Rc 10/91. Dle názoru 2. žalované však nelze předmětné rozhodnutí vztahovat na konkrétní případ, respektive novější judikatura NS ČR jej vylučuje. 2. žalovaná odkázala rovněž na rozsudek Velkého senátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1278/2015. Dále uvedla, že invalidita prvního stupně nevylučuje pracovní způsobilost žalobce pro konkrétní pracovní pozici, když je zřejmé, že se žalobce tvrzené výdělečné příležitosti vzdal spíše ze subjektivních důvodů. Nutno podotknout, že žalobce ani v řízení neprezentoval tvrzení, že by nabídku pracovní pozice explicitně přijal. Pracovní poměr tak nevznikl, tedy tvrzený nárok žalobce neuplatňuje jako náhradu dle pracovněprávních předpisů, případně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Lze tedy usuzovat, že žalobce uplatňuje nárok z titulu ušlého zisku dle obecných ustanovení o náhradě škody, konkrétně § 2952 o. z. I pokud by tento nárok prokázal, musely by být z částky tvrzeného měsíčního příjmu 140 000 Kč odečteny povinné odvody a náklady na dosažení uvedeného příjmu. V tomto ohledu však naprosto absentují tvrzení žalobce. 2. žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalobci se ukládá povinnost nahradit 2. žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. 1. žalovaný ještě po změně právního zástupce doplnil své odvolání tak, že si lze jen stěží představit, že by [právnická osoba] s. r. o. se stamilionovou hodnotou a stamilionovými výnosy připravovala smlouvu pro pozici výkonného ředitele se mzdou ve výši 140 000 Kč a vysokou mírou účetní odpovědnosti s pomocí vzorové pracovní smlouvy. Již ve výpovědi svědkyně [příjmení] lze spatřovat rozpor s výpovědí žalobce a svědka [jméno]. I kdyby svědkyně [příjmení] opravdu připravovala smlouvu dle pokynů svědka [jméno], pak by textace smlouvy odpovídala náplni práce popisované žalobcem a svědkem, což však prokázáno nebylo. 1. žalovaný dále namítal, že prodej společnosti zabere přibližně dva až tři roky, z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba] s. r. o. však vyplývá, že svědek [jméno] je stále jediným společníkem, tudíž společnost dosud neprodal. Je s podivem, že by svědek [jméno] mezi lety 2017 a 2020 nenechal provádět jím zmiňované nastavení změn. Obsah jeho výpovědi je tedy zjevně účelový a vnitřně nelogický. Z výroční zprávy [právnická osoba] s. r. o. za rok 2017 vyplývá, že v roce 2017 činil průměrný počet zaměstnanců 123 a mzdy bez odvodů pak 19 220 000 Kč, což činí průměrnou roční mzdu na zaměstnance 156 260 Kč, tedy 13 022 Kč měsíčně. Je zřejmé, že výše mzdových nákladů cca 13 000 Kč a 140 000 Kč je zcela zjevně disproporční, což činí výpovědi svědků a žalobce nevěrohodnými. Další pochybnost spatřuje 1. žalovaný v tom, že by si dvě osoby (svědek [anonymizováno] a žalobce), které se důvěrně znají, předávali osobně jakékoliv dokumenty společně s průvodním dopisem. To vzbuzuje podezření, že se může jednat o účelový a fiktivní důkaz. Je na žalobci, který se dovolává předávacího protokolu jakožto soukromé listiny, aby se ve smyslu § 565 o. z. její správnosti dovolal. Bylo pak na žalobci, aby prokázal skutečnost, že nebyl z duševního hlediska schopen vykonávat práci výkonného ředitele ve [právnická osoba] s. r. o., pro kterou svědek [jméno] vyžadoval plné a maximální nasazení bez úlev. Je v logickém rozporu i tvrzení žalobce, že ukončil své předchozí zaměstnání proto, aby měl více času starat se o své nemocné rodiče, když se poté rozhodoval přijmout nabídku od [právnická osoba] s. r. o. na práci výkonného ředitele, ke které je zapotřebí plné a maximální nasazení bez úlev. 1. žalovaný rovněž poukazoval na to, že svědek [jméno] za žalobce nikoho jiného nepřijmul, přestože tvrdil, že hodlal svou společnost prodat. To svědčí jen o tom, že prodej nikdy realizovat nechtěl, a tedy nikdy nebyl důvod žalobce zaměstnat. Ke schopnosti vykonávat funkci výkonného ředitele ve [právnická osoba] s. r. o. poukázal 1. žalovaný rovněž na to, že žalobce podniká v současné době v rámci [anonymizováno], a je zjevné, že nějakou práci samostatně vykonává. Je otázkou, jak velký je rozdíl mezi prací výkonného ředitele ve [právnická osoba] s. r. o. a touto prací. Uvedené otázky by měl posoudit znalecký posudek, neboť se jedná o otázku odbornou. Konečně pak 1. žalovaný vytýká soudu prvního stupně to, že se nevypořádal s mezerami v dokazování a s rozpory mezi důkazními prostředky, a na mnoha místech je vyplnil vlastními domněnkami a ničím nepodloženými závěry.

5. K odvolání žalovaných žalobce uvedl, že námitky žalovaných jsou účelové, ve snaze jakkoli zpochybnit nárok žalobce. Soud prvního stupně se k provedenému dokazování a k věrohodnosti provedených důkazů podrobně vyjádřil v odstavcích 33. až 40. a dále v odstavci 60. svého rozsudku a žalobce se s tímto závěrem plně ztotožňuje. O skutečnosti, že v důsledku svého zranění způsobeného 1. žalovaným nemohl nastoupit do sjednané pracovní pozice u [právnická osoba] s. r. o., vypovídal žalobce již v rámci podání vysvětlení ze dne [datum], tedy ještě v době hospitalizace, kdy byl plně imobilní, a je tedy prakticky vyloučeno, že by se za tohoto stavu mohl se svědkem [jméno] na čemkoliv domlouvat. Rozpory ve výpovědích jsou marginální. Je samozřejmě možné, že s ohledem na to, že se jedná o odpovědi pro účely trestního řízení, zabývaly se vyšetřovací orgány zejména podrobným popisem skutku, na základě něhož došlo ke zranění žalobce. Tvrzení žalovaných, že svědek [jméno] vypovídal nepravdivě na základě dohody se žalobcem, je nejen účelové, ale může zakládat i skutkovou podstatu trestního činu. Ostatně z titulu podnětu vedlejší účastnice bylo provedeno vyšetřování jeho osoby, které bylo Policií ČR odloženo. V případě nároku II. odkázal žalobce na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení], posudek o invaliditě i zprávu ošetřující lékařky [anonymizováno] [příjmení] s tím, že neuplatnil veškeré nároky, které mu vznikly, ale pouze ty, které byl schopen doložit účetními doklady. Jestliže pak žalovaní odkazují na judikát NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, rozhodnutí v této věci řeší situaci, kdy poškozený přišel o možnost nastoupit do zaměstnání pro dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou škůdcem, aniž by po skončení pracovní neschopnosti byla snížena jeho pracovní způsobilost, případně se na nemožnosti vykonávat toto zaměstnání podílela. V předmětném případě je však bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že po skončení pracovní neschopnosti byl žalobci přiznán invalidní důchod I. stupně, a z lékařského posudku o invaliditě pak jednoznačně vyplývá, že pracovní schopnost žalobce poklesla o 35 %, a to nejen v důsledku fyzického poškození, ale i v důsledku posttraumatické stresové poruchy vzniklé následkem utrpěného úrazu. Je tedy zjevné, že žalobce, i kdyby chtěl, nemohl seriózně přijmout sjednanou pozici výkonného ředitele ve [právnická osoba] s. r. o., neboť se jedná o pracovní pozici, kterou je nutné vykonávat s plným nasazením nejen fyzických, ale zejména psychických sil. Ostatně žalobce vypověděl, že chtěl zjistit, zda by byl za svého zdravotního stavu schopen takovou práci vykonávat, a proto nastoupil do [právnická osoba], kterou však musel po krátké době opustit, neboť mu zdravotní stav nedovoloval vykonávat řádně ani práci obchodního referenta. Námitky žalovaných, které poukazují na to, že žalobce nyní vykonává pozici jednatele ve [právnická osoba], zcela účelově opomíjí tu skutečnost, že se jedná o společnost ve 100% vlastnictví žalobce, který je také jejím jediným pracovníkem a může tedy své pracovní zatížení upravit dle svého zdravotního stavu. Jestliže žalovaní namítají, že byli zkráceni na svých procesních právech, když soud neprovedl důkazy, které navrhli, pak žalobce poukazuje na to, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku s těmito neprovedenými důkazy řádně vypořádává s tím, že jsou nadbytečné a nemohly by na jeho závěru nic změnit. Pokud pak jde o právní kvalifikaci nároku I., není na žalobci, aby v rámci žaloby specifikoval, jak má být právně posouzen jeho nárok. Je nezbytné, aby uvedl všechny skutkové okolnosti, na základě nichž může jeho nárok posoudit a právně kvalifikovat soud. To také soud prvního stupně učinil. Žalobce pak považuje za absurdní tvrzení žalovaných, že spoluzavinil svou újmu na zdraví. Jedná se o opakování obhajoby žalovaných z trestního řízení, kdy tato tvrzení žalovaných byla v průběhu trestního řízení plně vyvrácena a bylo jednoznačně prokázáno, že 1. žalovaný poté, co při předcházející jízdě opakovaně vybržděním ohrožoval žalobce při jeho jízdě na motocyklu, poté, co byl žalobcem zastaven, aniž by došlo k jakémukoliv fyzickému kontaktu, se proti žalobci rozjel, srazil jej opakovaně na zem, a aniž by mu poskytl jakoukoliv pomoc, z místa odjel. Za tohoto stavu nemůže žalobce uvěřit ani omluvě 1. žalovaného za způsobené jednání, když současně de facto svou vinu popírá a své jednání zlehčuje ve snaze se aspoň zčásti vyvinit. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen a žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadené části rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání žalovaných není důvodné.

7. Výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny a nabyly tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nebyly tedy ani předmětem přezkumu odvolacího soudu.

8. Na základě dokazování, provedeného soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dne [datum] způsobil 1. žalovaný úmyslným trestným činem vozidlem ve vlastnictví 2. žalované (pojištěným u vedlejší účastnice) žalobci zranění, s nímž byl hospitalizován 1. žalovaným na cestě mezi obcemi [obec] a [obec] jako řidič osobního vozidla nejméně dvakrát žalobce jedoucího na motocyklu nebezpečně ohrozil tím, že jej po předjetí donutil k prudkému brždění motocyklu, kdy v jednom případě žalobce musel reagovat úplným zastavením motocyklu. Následně žalobce na rovném úseku 1. žalovaného předjel a pokračoval do [územní celek], kde vpravo na chodník před rodinným domem odstavil svůj motocykl. Postavil se do jízdního pruhu ve směru jízdy vozidla 1. žalovaného a dával mu v dostatečném předstihu pokyn k zastavení vozidla zvednutím pravé ruky, aby jej upozornil na jeho nebezpečné počínání. 1. žalovaný přitom reagoval tak, že před žalobcem na velmi krátkou dobu zastavil ve vzdálenosti asi 1,5 metru a následně se úmyslně vozidlem prudce rozjel proti stojícímu žalobci a v rychlosti okolo 10 km/h úmyslně do žalobce přední částí vozidla narazil, a to konkrétně do oblasti jeho nohou ve výši kolen, čímž mu způsobil zranění a čímž žalobce upadl horní částí svého těla na přední kapotu vozidla. Poté se 1. žalovaný s vozidlem na krátkou chvíli zastavil, avšak následně se žalobce na kapotě rukama vzepřel, a 1. žalovaný se opětovně rozjel i s žalobcem prudce směrem vpřed, v důsledku čehož vezl žalobce na kapotě a žalobce sklouzával z kapoty směrem před vozidlo, a tím se spodní část levé nohy žalobce dostala do kontaktu s vozovkou, až byla jeho noha vtáhnuta pod spodní nárazník. 1. žalovaný i přes tuto skutečnost pokračoval v řízení vozidla směrem vpřed vůči žalobci a celkově mu tak způsobil zranění kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví. V poslední fázi s vozidlem 1. žalovaný zabrzdil, čímž byl žalobce vymrštěn vpřed před vozidlo, přepadl dozadu a udeřil se do hlavy. Na to 1. žalovaný vystoupil z vozidla a na těžce zraněného žalobce křičel„ co se tady válíš, co tady simuluješ, táhni vodsuď, nebo tě nakopnu!“, a to i přesto, že viděl zjevně viditelně zlomenou nohu žalobce v nepřirozené poloze a slyšel jej, jak hlasitě naříká. Následně 1. žalovaný nasedl do vozidla, těžce zraněného žalobce objel kolem jeho hlavy a odjel. Za uvedený zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví byl žalovaný pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let. Žalobce měl v den vzniku škodní události dne [datum] sjednanou smlouvu na pozici výkonného ředitele u rostoucí [právnická osoba] s.r.o. (v letech 2012 – 2018 společnost razantně rostla a její výnosy z běžné činnosti stouply z 0 na téměř 200 000 000 Kč; rostly i tržby za poskytnuté služby), do níž měl nastoupit dne [datum]; pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou na tři roky, tj. do [datum], a mzda byla smluvena částkou 140 000 Kč měsíčně. V uvedené společnosti měl žalobce implementovat normy a systémy řízení, které v ní doposud nebyly zavedeny, jelikož společnost stála na osobě jediného jednatele a společníka [jméno] [jméno], a to tak, aby uvedená společnost byla schopna samostatného fungování a byla připravená na vstup investora nebo k prodeji. V důsledku zranění, které mu dne [datum] úmyslně způsobil 1. žalovaný automobilem ve vlastnictví 2. žalované (pojištěným u vedlejší účastnice), byl žalobce do konce srpna 2017 v nemocnici s těžkým zraněním (zde se podrobil i operaci). V důsledku nehody zůstal žalobce invalidní v prvním stupni, má trvalé fyzické potíže (nevydrží dlouho sedět, bolí jej a brní ho noha, musí pravidelně rehabilitovat, cvičit), má i psychické potíže a nezvládá psychickou zátěž, a pobírá částečný invalidní důchod, který mu náleží od ustálení zdravotního stavu, tj. od [datum]. Dle posudku o invaliditě ze dne [datum] a rozhodnutí o invaliditě ze dne [datum] je žalobce schopen vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, přičemž pokles míry jeho pracovní schopnosti je o 35 %, to vše v důsledku zranění dolních končetin a přetrvávajících následků. Současně byla u žalobce konstatována posttraumatická stresová porucha. Fyzické zranění, komplikované posttraumatickou stresovou poruchou, žalobce vylučovalo z výkonu vysoké manažerské funkce u [právnická osoba] s.r.o. čítající v uvedené době tří let cca 120-190 zaměstnanců, poněvadž na tuto funkci její jediný jednatel a společník vyžadoval osobu s maximálním nasazením. V uvedeném období tak žalobce pobíral pouze podporu v nezaměstnanosti, dále měl jeden částečný příjem od [právnická osoba] spol. s r.o., kam se pokusil po zranění nastoupit, a dále příjem od vlastní [právnická osoba] s.r.o., v rámci níž může vykonávat pozici i při snížených pracovních schopnostech, poté pak od [datum] příjem z částečného invalidního důchodu. Pokud by žalobce nastoupil u [právnická osoba] s.r.o., činil by za rozhodné období od [datum] do [datum] jeho příjem částku 5 040 000 Kč (140 000 Kč x 36). Fakticky však za toto období činil pouze částku 625 585 Kč (67 750 Kč/podpor v nezaměstnanosti v r. 2017, jednorázový příjem od [právnická osoba] spol. s r.o. za prosinec 2017 113 070 Kč/příjem u vlastní [právnická osoba], s.r.o. za r. 2018, invalidní důchod za r. 2018 294 075 Kč/příjem u vlastní [právnická osoba], s.r.o. za rok 2019, invalidní důchod za r. 2019 150 690 Kč/příjem u vlastní [právnická osoba], s.r.o. za r. 2020, invalidní důchod za r. 2020), což je součet částek příjmů, kterých v daném období žalobce reálně dosáhl. Rozdíl činí částku 4 414 415 Kč. Pokud jde o období před uvedenou škodnou událostí (dne [datum]), žalobce pracoval od [datum] u společnosti [právnická osoba] na pozici manažera pro klíčové zákazníky (v minulosti podnikal v rámci své [právnická osoba] [anonymizováno] – [anonymizována čtyři slova].), a to až do začátku roku 2017 (únor), kdy odešel, aby měl více času starat se o své nemocné rodiče s tím, že rovněž zamýšlel začít vlastní podnikání. Po odchodu z této pozice se do podnikání nepustil bezprostředně, měl za to, že má nárok si odpočinout. U předmětné společnosti nabral mj. zkušenosti s normou ISO [číslo], jelikož ji tato zaváděla, na obchodní cesty s žalobcem jezdil i generální ředitel a implementaci předmětné normy spolu probírali. Po ukončení pracovního poměru žil žalobce z úspor, finanční potíže neměl, o podporu v nezaměstnanosti, která mu byla přiznána od [datum] na dobu 5 měsíců ve výši 15 660 Kč, požádal, neboť vyhověl přesvědčování manželky, které připadalo zbytečné toho nevyužít, existuje-li nárok. Na pozici v [právnická osoba] pobíral žalobce mzdu ve výši převyšující částku 80 000 Kč. Právě v době, kdy žalobce skončil ve společnosti [právnická osoba] a zvažoval vlastní podnikání, jej s nabídkou na pracovní pozici u své [právnická osoba] s.r.o. oslovil jeho soused a přítel [jméno] [jméno], s nímž dlouhodobě rozebírali mimo jiné podnikání a chod uvedené společnosti, zabývající se silniční motorovou nákladní dopravou. V souvislosti se svým zdravotním stavem v důsledku shora uvedené škodní události, způsobené 1. žalovaným, vynaložil žalobce v období od let 2018 až 2020 náklady za léky, lékařské pomůcky, rehabilitaci končetin plaváním, a parkování u lékařů v celkové výši 69 462 Kč.

9. Z takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud plně ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování. Uvedený skutkový závěr pak nedoznal zásadní změny ani v rámci odvolacího řízení.

10. Odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř.

11. Takto zjistil z výpisu z obchodního rejstříku obchodní firmy [právnická osoba], aktualizovaného ke dni [datum], že jediným společníkem je [jméno] [jméno] a jednateli společnosti pak [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] s tím, že každý z jednatelů zastupuje společnost ve všech věcech samostatně.

12. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval o. z. (§ 3079 odst. 1 a contrario o. z.), konkrétně ust. § 2894 a následující o. z. K porušení právní povinnosti ze strany 1. žalovaného došlo v roce 2017, tedy za účinnosti tohoto zákona.

13. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

14. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

15. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

16. Podle § 2915 odst. 1 o. z. je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

17. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

18. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

19. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Podle odstavce 2 se povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

20. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

21. Podle § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

22. Podle § 2962 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

23. Podle § 2963 odst. 1 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

24. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

25. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a řádně odůvodněný. Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, jednotlivá skutková zjištění podřadil pod správná právní ustanovení, a v odůvodnění rozsudku se podrobně a velmi pečlivě vypořádal se všemi námitkami žalovaných, ať už ohledně skutkových zjištění či právní kvalifikace. Odvolací soud proto na tyto jeho závěry plně odkazuje.

27. Rekapituluje, že v řízení byly dle § 2910 o. z. bezpečně prokázány všechny atributy pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu, vzniklou žalobci, a to 1) protiprávní jednání (vznik škodní události), 2) vznik škody (újmy), 3) příčinná souvislost mezi 1) a 2), případně 4) zavinění.

28. Ad 1) bylo prokázáno, že dne [datum] došlo k protiprávnímu jednání 1. žalovaného, popsanému v bodě 8. odůvodnění tohoto rozsudku. Tímto jeho jednáním bylo žalobci způsobeno zranění (v trestním řízení kvalifikované jako zvlášť závažný zločin těžké újmy na zdraví), a 1.žalovaný byl pro toto jednání pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně správně konstatuje (s odkazem na přiléhavou judikaturu, uvedenou v odst. 56.), že je v tomto směru (pokud jde o popis skutku a jeho trestněprávní kvalifikaci, uvedenými ve výroku trestního rozsudku) vázán trestním rozsudkem, a to ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. Na straně 1. žalovaného bylo prokázáno úmyslné zavinění (ad 4)), když i v této otázce je občanskoprávní soud vázán trestním rozsudkem. 2. žalovaná pak odpovídá v souvislosti s uvedeným skutkem (škodní událostí) za škodu, vzniklou žalobci, a to objektivně, tedy bez ohledu na zavinění (ad 4)), ve smyslu ust. § 2927 o. z. jako provozovatel uvedeného motorového vozidla. 2. žalovaná netvrdila ani neprokazovala případný liberační důvod dle § 2927 odst. 2 o. z. Oba žalovaní pak odpovídají žalobci za škodu společně a nerozdílně dle § 2915 odst. 1 o. z.

29. Pokud jde o vznik škody na straně žalobce (ad 2)), i v rámci odvolacího řízení (po shora uvedeném doplnění dokazování) lze uzavřít, že žalobce prokázal své žalobní tvrzení, že žalobce a svědek [jméno] (jediný společník a tehdy jediný jednatel firmy [právnická osoba]) jednali o uzavření pracovní smlouvy, a tuto byli připraveni [datum] podepsat (den nástupu žalobce do práce), pokud by nedošlo k úrazu žalobce, a že by tato firma skutečně po dobu 3 let (pracovní poměr na dobu určitou) poskytovala žalobci plat 140 000 Kč hrubého (stanovený mzdovým výměrem). Žalobce pak svědkovi [jméno] na začátku roku 2018 oznámil, že do firmy ze zdravotních důvodů nenastoupí; ten byl nicméně ještě do roku 2019 připraven žalobce přijmout. Odvolací soud je ve shodě se zjištěným skutkovým stavem i jeho právní kvalifikací soudem prvního stupně. Soud prvního stupně v rámci zásady volného hodnocení důkazů (každý jednotlivě, ale i všechny ve vzájemné souvislosti, s přihlédnutím k tomu, co bylo účastníky tvrzeno) hodnotil provedené dokazování správně, v logických souvislostech, bez jakékoliv libovůle. I odvolací soud považuje výpovědi žalobce a svědků ([jméno], [příjmení]) ohledně pracovní nabídky a budoucího zaměstnání žalobce u firmy [právnická osoba] za věrohodné a přesvědčivé, neodporující si navzájem v zásadních věcech, a neodporující ani dalším provedeným (listinným) důkazům. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že pokud snad byly ve výpovědích žalobce a svědků nějaké rozpory, šlo o rozpory marginální, svědčící spíše o spontánnosti jejich výpovědí (vyplývajících i z povah a přístupů vyslýchaných osob). Opačný závěr, kdy by vše tzv.„ sedělo“ by spíše vypovídal o„ připravenosti“ žaloby ohledně nároku ad I. a její účelovosti. I odvolací soud má tedy za prokázaný žalobní nárok I., a to včetně jeho výše. Příjem, kterého měl žalobce u firmy [právnická osoba] dosahovat, nevybočuje výrazně z toho, jakých výdělků žalobce v minulosti dosahoval, samozřejmě s přihlédnutím k povaze pracovního poměru u [právnická osoba] s.r.o. a jeho pracovní náplni (důvodu, pro který měl být přijat). Proti shora uvedeným závěrům nesvědčí ani další vývoj ve firmě [právnická osoba], vyplývající z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku. Ten byl ostatně nastíněn i svědkem [jméno] při jeho výpovědi dne [datum] (…čekal na žalobce do cca roku 2019, poté najal externí firmu; celá transformace trvá tak tři roky…). Nicméně svědek se však mohl v průběhu doby nakonec rozhodnout jinak (už kvůli různým společenským a ekonomickým důvodům a změnám), on byl a stále je jediným společníkem, a tudíž vlastníkem firmy.

30. Soud prvního stupně se s žalobním nárokem ad I. vypořádal i po odborné (zdravotní) stránce. V odvolání bylo namítáno, že se jedná o odbornou otázku, ke které je zapotřebí zadat a vyhotovit znalecký posudek. Odvolací soud je však přesvědčen, že v daném případě lze vycházet zejména z posudku o invaliditě žalobce ze dne [datum] – den vzniku invalidity [datum] (č. l. 237), dále ze znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] ze dne [datum] (č. l. 129), jakož i ze zdravotní dokumentace v ní obsažené (zde rovněž zjištění o posttraumatické stresové poruše žalobce v důsledku škodní události). Znalec přitom žalobce dne [datum] i osobně vyšetřil. Rovněž je k dispozici lékařská zpráva [anonymizováno] [příjmení] ze dne [datum] (č. l. 259). Podpůrným důkazem je pak samozřejmě i výpověď žalobce, která s těmito odbornými důkazy není v rozporu. Ze všech těchto důkazů pak vyplývá, že došlo k takové změně (omezení) fyzických a mentálních schopností žalobce (promítnuto do posudku o invaliditě - bod 4., ze kterého se podává, že žalobce je schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti), pro které žalobce nemůže vykonávat právě nabídnutou práci výkonného ředitele, při které bylo vyžadováno maximální vytížení a nadstandardní pracovní nasazení. Žalobce tak dle odvolacího soudu rovněž prokázal, že újma na zdraví, která mu vznikla v důsledku škodní události, způsobené 1. žalovaným dne [datum], jej vylučovala (po celou sjednanou dobu pracovního poměru, tj. [datum] – [datum]) z výkonu sjednané práce (ať už z fyzického či psychického hlediska).

31. Uvedené závěry se pak vztahují i na potřebu vynaložení nákladů, které tvoří žalobní nárok II. (léky, lékařské pomůcky, rehabilitace – plavání, výdaje spojené s parkováním u lékařů). Odvolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že náklady v celkové výši 69 462 Kč byly vynaloženy právě v souvislosti s péčí o zdraví žalobce v důsledku škodní události ze dne [datum], ani o tom, že se jedná o náklady účelné. V tomto směru akcentuje zejména lékařskou zprávu [anonymizováno] [příjmení] ze dne [datum], z níž jednoznačně vyplývá, jaké léky a kompenzační pomůcky žalobce užíval (a byly mu doporučeny), a jaký způsob rehabilitace mu byl lékařkou doporučen (podobně i znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení], vše podpořeno účastnickou výpovědí žalobce). Vynaložení konkrétních nákladů a v konkrétní výši žalobce prokázal listinnými důkazy, podpůrně pak svým účastnickým výslechem. Také odvolací soud považuje za logické a účelné, pokud žalobce využil možnosti plavání v Aquapalace [obec], v němž zakoupil permanentky na plavání, a to mj. vzhledem k blízkosti tohoto areálu k jeho bydlišti, a dále z důvodů, které soud prvního stupně správně uvedl v odst. 76. svého rozsudku. V případě nároku II. je třeba vycházet co do právního hodnocení z ust. § 2960 o. z.

32. Z hlediska právní kvalifikace nároku I. lze pak uzavřít, že se jedná o speciální nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku dle § 2962, resp. § 2963 o. z., nikoliv o ušlý zisk dle § 2952 o. z. Soud prvního stupně tento svůj správný závěr důkladně odůvodňuje v odst. 72.-74 napadeného rozsudku s citací správné judikatury a komentářové literatury. V daném případě šlo totiž o situaci, kdy měl žalobce prokazatelně nastoupit do zaměstnání u firmy [právnická osoba], avšak pouze v důsledku škodní události se tak nestalo. Jestliže pak žalovaní citují rozsudek NS ČR ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, není tento odkaz přiléhavý, neboť NS ČR řešil v této věci situaci odlišnou od projednávané věci („ Nedosahuje-li poškozený výdělku z důvodu situace na trhu práce, a nikoliv z důvodu poklesu jeho pracovní způsobilosti následkem úrazu způsobeného škůdcem, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z vlastní výdělečné činnosti, a to ani jako náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák., ani jako ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák.“). V případě žalobce totiž došlo k poklesu pracovní schopnosti (o 35 %), nikoliv pouze k přechodné pracovní neschopnosti, tak jako v judikatorně řešené věci. Konečně je pak třeba zdůraznit, že částka ušlého výdělku, která byla žalobci přisouzena (4 414 415 Kč), představuje hrubý výdělek, v němž nejsou zohledněny povinné odvody a daně. Výdělek, který žalobci skutečně ušel, je již tzv. čistým výdělkem právě po těchto povinných odvodech a odpočtu daně z příjmu. Lichá je proto odvolací námitka, že by měl žalobce prokazovat náklady, které by musel na dosažení výdělku vynaložit, a tyto od žalované částky odečíst. Jak již bylo řečeno, v daném případě nejde o ušlý zisk ve smyslu ust. § 2952 o. z., ale o ztrátu na výdělku dle § 2962, resp. § 2963 o. z., kde se předpokládá zaměstnanecký vztah žalobce s uvedenou firmou.

33. Jestliže pak žalovaní namítají případnou účast žalobce na způsobení škody (§ 2918 o. z.), má odvolací soud za to, že tato otázka byla (z hlediska tvrzení žalovaných) jednoznačně vyřešena v rámci trestního řízení. Chování žalobce těsně před vznikem škodní události bylo předmětem podrobného dokazování, provedeného v trestním řízení, a z uvedených důkazů lze dle názoru odvolacího soudu vyjít. Ostatně žalovaní k této otázce navrhovali v tomto řízení pouze svůj účastnický výslech, který by však (vzhledem k rozsahu dokazování v rámci trestního řízení a vzhledem k důkazní síle tohoto výslechu) nemohl ani dle odvolacího soudu zvrátit zjištěné skutečnosti, které vedly k jednoznačnému závěru o trestní odpovědnosti 1. žalovaného, aniž by se na vzniku této škodní události žalobce jakkoli podílel. Chování žalobce, který odstavil svůj motocykl a mávnutím ruky vyzval 1. žalovaného k zastavení (po předchozím nebezpečném chování a jízdě 1. žalovaného v rámci silničního provozu), nelze považovat za protiprávní. V rámci dokazování v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se snad žalobce choval agresívně či se snažil na žalované útočit. Naopak to byl 1. žalovaný, kdo konflikt vyvolal svou jízdou a poté ještě žalobce vážně zranil. Soud prvního stupně se touto otázkou, jakož i otázkou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednání škůdce (ad 3)), včetně předvídatelnosti vzniku škody pro škůdce, velmi podrobně zabývá v odst. 78. až 91. odůvodnění svého rozsudku (včetně judikatorních odkazů). Odvolací soud se s těmito jeho závěry plně shoduje a pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na ně odkazuje. Rekapituluje, že mezi shora popsaným protiprávním jednáním 1. žalovaného, za které byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, a vznikem škody (v podobě žalobních nároků) na straně žalobce existuje jednoznačná příčinná souvislost, neboť bylo prokázáno, že by ke vzniku této škody nedošlo, nebýt právě uvedené protiprávního jednání 1. žalovaného. 1. žalovaný si navíc musel být obecně vědom toho, že pokud úmyslně srazí automobilem třetí osobu (v daném případě žalobce), může ji vážně zranit, s čímž logicky souvisí možné škodní nároky této osoby jako je nárok na bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady léčení, ztrátu na výdělku (ušlý výdělek) a další. Lze tak uzavřít, že vznik škody, kterou žalobce nárokuje žalobou, byla z obecného hlediska pro 1. žalovaného naprosto předvídatelná, což je další podmínkou odpovědnosti za škodu v rámci zkoumání příčinné souvislosti (viz soudem prvního stupně správně citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 2007, č. j. I. ÚS 312/05-1 a jím posuzovaná teorie adekvátní příčinné souvislosti).

34. K námitce„ nepředvídatelnosti“ rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci nároku I., konstatuje odvolací soud, že ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. soud použije, pokud hodlá věc právně kvalifikovat jinak než účastník a v souvislosti s tím je zároveň zapotřebí doplnit vylíčení rozhodných skutečností. Taková procesní situace však v projednávané věci nenastala, neboť žalobní tvrzení byla i pro účely této„ jiné“ právní kvalifikace dostatečná. Je pak samozřejmě věcí soudu, pod jaké právní ustanovení žalobní nárok podřadí. Není žádnou povinností soudu obecně„ poučovat“ účastníky podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc bude po právní stránce posuzovat jinak, než jak byl žalovaný nárok žalobcem uplatněn, jak ve svém odvolání mylně tvrdí 1. žalovaný.

35. Konečně pak lze konstatovat, že soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, proč zamítl další návrhy žalovaných na doplnění dokazování a na tyto jeho závěry lze plně odkázat (viz odst. 41. odůvodnění napadeného rozsudku).

36. Ze všech shora uvedených důvodů považuje také odvolací soud za důvodný žalobní nárok I. co do přiznané výše 4 414 415 Kč a žalobní nárok II. co do celé žalované částky ve výši 69 462 Kč.

37. Soud prvního stupně přiznal žalobci ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. správně i úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následující po dni doručení žaloby, respektive změny žaloby, to je od [datum] a [datum] (§ 1958 odst. 2 o. z.). Rozhodl tedy správně, pokud žalobě vyhověl co do jistiny 4 414 415 Kč a 69 462 Kč včetně přiznaného příslušenství, a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném věcném výroku II. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil (viz výrok II. tohoto rozsudku).

38. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i v napadeném výroku IV. o náhradě nákladů řízení, kdy bylo rozhodnuto správně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., úspěch žalobce stanoven v rozsahu 96 % a úspěch žalovaných pak v rozsahu 4 %. Žalobce má tak právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 92 % (96-4). Soud prvního stupně rovněž správně stanovil výši těchto nákladů, lhůtu k plnění a místo plnění dle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje na závěry odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz rovněž výrok II. tohoto rozsudku).

39. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením byl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn pouze v napadeném výroku V. Soud prvního stupně tímto výrokem uložil žalovaným, aby zaplatili soudní poplatek, když správně vycházel z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích („dále jen zákon o soudních poplatcích“), upravující tzv. přenos soudního poplatku. Žalobce byl od placení soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích. Žalobě bylo z větší části vyhověno a žalovaní spolu s vedlejší účastnicí na jejich straně jsou povinni platit poměrnou část soudního poplatku podle výsledků řízení, neboť vůči žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaní jsou osvobozeni od placení soudních poplatků v rozsahu 90 %. Jsou tedy povinni zaplatit 10 % tohoto poplatku, který činí dle položky č. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu o soudních poplatcích) celkem 224 194 Kč (5 % z částky 4 483 877 Kč, tj. z částky, která byla soudem prvního stupně správně přiznána), tedy částku 22 419 Kč Vedlejší účastnice na straně žalovaných však od placení soudních poplatků osvobozena nebyla a je tedy povinna zaplatit soudní poplatek v plné výši, tj. zaplatit částku 224 194 Kč, z toho pak částku 22 419 Kč společně a nerozdílně se žalovanými, to vše na účet soudu prvního stupně (viz výrok I. tohoto rozsudku).

40. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stadiu řízení byl již žalobce plně úspěšný (předmětem odvolacího řízení byla částka 4 483 877 Kč s příslušenstvím; uvedená jistina tvoří zároveň tarifní hodnotu pro přiznání odměny právního zástupce žalobce). Žalobce má tak právo podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným a vedlejší účastnici na jejich straně. Náklady odvolacího řízení žalobce tvoří odměna jeho právního zástupce za dva úkony právní služby po 26 260 Kč (písemné vyjádření k odvolání žalovaných, účast při jednání [datum]) dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen„ AT“, tj. 52 520 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tedy 600 Kč, a 21% DPH z částky 53 120 Kč ve výši 11 155,20 Kč, celkem tedy 64 275 Kč po zaokrouhlení. Lhůtu k plnění této náhrady nákladů stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo k plnění k rukám právního zástupce žalobce, který je advokátem, podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (viz výrok III. tohoto rozsudku).