o zaplacení částky 828 390 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 5. 2024, č. j. 34 C 398/2019-454, ve spojení s usnesením ze dne 21. 2. 2025, č. j. 34 C 398/2019-483

1. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2024, č. j. 34 C 398/2019-454, rozhodl Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 828 390 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 828 390 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 245 194,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha–východ plnou náhradu nákladů řízení, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením. Usnesením ze dne 21. 2. 2025, č. j. 34 C 398/2019-483, soud prvního stupně rozhodl, že výše nákladů státu, které je žalobce na základě výroku III. citovaného rozsudku povinen zaplatit České republice, činí 9 152,50 Kč. Takto stanovené náklady státu je žalobce povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-východ ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Předmětem žaloby byl nárok žalobce na náhradu újmy v podobě nároku na bolestné ve výši 80 200 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 147 000 Kč, nemajetkové újmy za duševní útrapy ve výši 202 000 Kč, nákladů léčení v celkové výši 181 000 Kč a náhrady za ztráty na výdělku v částce 218 190 Kč. Tato újma měla dle žalobního tvrzení žalobci vzniknout v důsledku fyzického napadení ze strany žalovaného dne 18. 12. 2016. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že se skutek odehrál tak, jak jej popisoval (v části, kdy mělo dle tvrzení žalobce dojít ke vzniku jeho zranění), a neprokázal, že je tak žalovaný odpovědný za újmu, která měla žalobci vzniknout. Z uvedeného důvodu žalobu zamítl. Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 2910, § 2958, § 2960, § 2963 odst. 1 a § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řízení, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku ve spojení se samostatným usnesením soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce. Uvedl, že civilnímu řízení předcházelo trestní stíhání žalovaného, při kterém orgány činné v trestním řízení mimo jiné provedly dne 26. 8. 2018 rekonstrukci útoku z pohledu žalobce, žalovaného a jejich manželek. Žalobce považuje za zcela klíčový posudek znalce, ve kterém bylo konstatováno, že je nepravděpodobné, že by žalobce byl schopen s úplně přetrženým předním křížovým vazem v koleni takto chodit bezprostředně po útoku. Znalec tedy dovodil, že v důsledku útoku muselo být koleno žalobce poškozeno méně vážně, než co odhalila následná lékařská vyšetření. To policii umožnilo překvalifikovat útok žalovaného na pouhý přestupek. Navíc správní orgány v roce 2019 podnět policie k vyřízení útoku jako přestupku odložily pro promlčení činu žalovaného. Žalobce namítal, že znalecký závěr [jméno FO] byl zcela nesprávný, jak sám znalec přiznal při výslechu před soudem. Policejní znalec tak po letech vyvrátil své znalecké závěry, na základě nichž bylo v roce 2019 trestní stíhání žalovaného ukončeno. Policie přitom přibrala k posouzení složitých otázek z oblasti ortopedie znalce [jméno FO], který ortopedii vůbec nerozumí a na základě jeho nesprávného názoru bylo trestní stíhání žalovaného ukončeno. Na jeho obnovení už bylo v době, kdy naprosté selhání znalce [jméno FO] vyšlo v roce 2023 před soudem najevo, bohužel pozdě. Verze žalovaného a jeho manželky uvedená při rekonstrukci je dle žalobce smyšlená verze. Neozbrojený žalobce si bezprostředně po ukončení léčby rakoviny (chemoterapií a ozařováním) údajně obul blíže neurčené „boty na podpatcích“ a šel beze zbraně napadnout žalovaného útokem zepředu. Naopak ve videu z rekonstrukce, kde skutečný průběh útoku popsali žalobce a jeho manželka, vede žalovaný svůj útok teleskopickým obuškem, jehož kovový lesknoucí se konec je jasně patrný také na videozáznamu těsně po útoku, který pořídila manželka žalobce. Žalovaný po chvíli přetahování o obušek strhne žalobce směrem dolů a do strany tak, že došlo k rotačnímu zkroucení jeho nohy pod vahou obou těl. Tento průběh incidentu je z hlediska okolností mnohem pravděpodobnější než verze žalovaného. Verze žalobce je rovněž objektivně jediná možná z hlediska znalců. Verzi žalovaného šlo pak vyvrátit mnohem rychleji a jednodušeji než prostřednictvím znaleckého posudku znalce jmenovaného soudem, a to zpochybněním svědecké výpovědi manželky žalovaného. Tu žalobce zpochybnil navrženými důkazy, a to videem z policejní rekonstrukce, z něhož jsou evidentní velmi špatné výhledové poměry z okna kuchyně manželky žalovaného, respektive velmi omezený výhled na přístupovou cestu k domu, kde údajně konflikt začal. Navíc byla na parapetu umístěna řada květin v květináčích, které výhled stěžovaly. Ve verzi žalovaného začíná konflikt za rohem kuchyně mimo zorné pole okna. Manželka žalovaného tak nemohla vidět, že se žalobci údajně při couvání vyzuly boty na podpatcích, jak detailně popisovala. Pohled na přístupovou cestu zároveň blokuje živý plot neopadavých buxusů. Manželka žalovaného dále do nejmenších podrobností líčila pád žalovaného na záda, při kterém se žalovaný údajně uhodil do temene hlavy. Soud při hodnocení výpovědi zcela ignoroval, že by si takto žalovaný musel nutně rozbít hlavu a přivodit otřes mozku, k čemuž však objektivně nedošlo, jak je vidět na videozáznamu. Žalobce proto z opatrnosti navrhl k provedení dva situační náčrty ohledně výhledových poměrů manželky žalovaného. Pokud jde o místo údajného dopadu těla žalobce a žalovaného, bylo to mezi oběma auty žalobce, kde však nebyla ani zdaleka dostatečná vzdálenost na to, aby se do ní oba robustní muži vměstnali způsobem, který verze žalovaného prezentuje. Není náhodou, že při rekonstrukci musel policejní orgán použít výrazně menší auta a zaparkovat je dále od sebe, aby žalovaný s figurantem vůbec mohli verzi žalovaného předvést. Žalobce dále navrhoval fotografie teleskopických obušků, fotografie mycích souprav, jež by vyvracely verzi žalovaného. Rovněž poukazoval na charakteristický postup při skládání dutého obušku, což dokládal internetovými odkazy na veřejně přístupné instruktážní videozáznamy profesionálů na sebeobranu. Stejné charakteristické pohyby doprovázené zvuky obušku dělal žalovaný na videozáznamu opakovaně. Všechny navržené důkazy směřovaly k prokázání nejen toho, že žalovaný na žalobce zaútočil smrtící zbraní, a že žalovaný i jeho manželka v tomto podstatném aspektu opět nemluvili pravdu, ale zcela vyvraceli výpověď manželky žalovaného i celou verzi žalovaného. Jelikož zároveň oba znalci dospěli k závěrům potvrzujícím pravdivost verze žalobce, měl ji soud prvního stupně po právu považovat za prokázanou a žalobě vyhovět. Namísto toho soud prvního stupně všechny žalobcem navržené důkazy zcela opomněl a pouze velmi stručně a obecně uvedl, že některé důkazy neprovedl, protože je nepovažoval za podstatné. Takové hodnocení je nepřezkoumatelné a nesprávné. Pokud jde o verzi žalovaného, znalec [jméno FO] k ní uvedl, že by při ní mohlo ke zranění kolene žalobce dojít pouze tehdy, pokud by se při ní tělo žalobce dostalo do rotace při zároveň fixované spodní části nohy. K tomu však ve verzi žalovaného vůbec nedošlo, neboť žalobce prý padal přes patu přímo na záda. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku bohužel vycházel i z následující spekulace znalce [jméno FO] ohledně pohybů na zemi, takové pohyby ve svědecké výpovědi žalovaného ani jeho manželky nezazněly. Naopak [jméno FO] při své svědecké výpovědi k verzi žalovaného dodal, že při obyčejném pádu dozadu k tomu dojít nemůže. Pokud jde o verzi žalobce, [jméno FO] uvedl, že typu zranění žalobce v důsledku útoku žalovaného odpovídá spíše verze žalobce. V ní je totiž fixace bérce do plotu a následný rotační pohled těla zcela jasně patrný. Rovněž znalec [jméno FO] označil verzi žalobce za pravděpodobnou příčinu vzniku takového úrazu. Znalec [jméno FO] měl v rámci trestního řízení příležitost prozkoumat celou zdravotní dokumentaci žalobce a na základě tohoto jednoznačně konstatoval na straně 8 svého posudku, že k závažnému poranění kolene došlo při útoku žalovaného. [jméno FO] ošetřující lékař žalobce, byl následně předvolán jako svědek, kde opět potvrdil, že pro účely trestního řízení připravil podrobnou zprávu o zdravotním stavu žalobce. Rovněž znalec [jméno FO] měl příležitost prozkoumat kompletní zdravotní dokumentaci žalobce za dobu 10 let před útokem žalovaného. Uzavřel pak, že v této dokumentaci není zpráva o tom, že by byl levý kolenní kloub v předchorobí úrazu poškozen jiným předcházejícím úrazem. Rovněž uzavřel, že pád 18. 12. 2016 způsobil s pravděpodobností hraničící s jistotou rovněž úplné přerušení - přetržení předního zkříženého vazu. Soud prvního stupně však výše uvedené závěry nesprávně zhodnotil tak, že je nejisté, zda ke zranění žalobce takto došlo s tím, že je to pouze pravděpodobné a nikoliv jisté. Takový závěr je nesprávný, když v souladu s judikaturou dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit a v civilním řízení nelze trvat na prokázání skutečností bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, a prokázání nějaké skutečnosti, která se udála v minulosti, bude ještě otázkou určité míry pravděpodobnosti. Verze žalovaného byla fakticky všemi znalci a svědky označena za málo pravděpodobnou, zatímco verze žalobce byla potvrzena. Přesto soud prvního stupně zcela rezignoval na vyjasnění rozporu v závěrech znalce [jméno FO] a dospěl k jiným skutkovým závěrům. Žalobce rovněž poukazoval na procesní vady řízení, kdy soud prvního stupně k jeho žádosti neodročil jednání tak, aby se výslechu svědka [jméno FO] mohl žalobce osobně zúčastnit, ačkoliv žalobce doložil jako důvod svou nemoc. Tím porušil rovnost zbraní a právo žalobce na spravedlivý proces. Znalec [jméno FO] na dotaz žalobce přiznal, že při hodnocení rekonstrukce nelze vycházet pouze z pohybu figuranta představujícího žalobce při útoku žalovaného, ovšem zcela v rozporu s tímto svůj posudek založil pouze na rozboru pohybu tohoto figuranta, což v posudku výslovně přiznal. To vedlo k jeho ne zcela správným závěrům, a to přesto, že se tento předváděný děj zcela zásadně rozcházel s výpovědí žalovaného a jeho manželky při rekonstrukci. Právě z těchto pohybů figuranta odporujícím verzi žalovaného znalec udělal fotografie, které umístil do přílohy svého znaleckého posudku a na nich graficky znázornil nepřirozenou pozici levého kolena figuranta, jež bylo v rotaci, která podle názoru zranění kolene umožňovala. Žalobce na tuto diskrepanci znalce prokazatelně při výslechu znalce soud prvního stupně upozornil, znalec však tuto výtku odmítl vzít v potaz a odmítal připustit, že za těchto okolností měl od nepřiléhavého pohybu figuranta odhlédnout ve prospěch hodnocení pohybu žalobce, respektive jeho manželky. Namísto toho si znalec k verzi žalovaného „přimyslel“ nikým netvrzenou snahu žalobce opřít se při pádu o končetiny, rotační pohyb a jeho dopad na levý bok. Znalec tedy fakticky hodnotil až takto popsaný pohyb, který si sám uměle zkonstruoval v přímém rozporu s verzí žalovaného. Soud bohužel tuto zjevnou a zásadní chybu ve znaleckém posudku bez dalšího přijal, znalce k jejímu odstranění nevyzval, a naopak na ni celý rozsudek založil s tím, že nekriticky přijal chybný znalecký závěr, že k úrazu kolene žalobce mohlo dojít i při verzi žalovaného, která údajně byla dokonce pravděpodobnější. Znalec [jméno FO] během svých výslechů opakovaně odmítal v posudku posoudit pravděpodobnost verze žalobce oproti verzi žalovaného. Odmítl žádost žalobce, aby se při výslechu znovu podíval na video z rekonstrukce. Uvedený přístup znalce je v přímém rozporu s konstantní judikaturou. Znalec [jméno FO] v první verzi posudku dospěl k nesprávnému závěru, že verze žalobce předestřená při rekonstrukci v roce 2018 je nepravděpodobná, verze žalovaného je pravděpodobnější než verze žalobce. Tento závěr byl v rozporu se skutečnou výpovědí žalovaného a jeho manželky o mechanismu pádu žalobce. Přesto soud prvního stupně znalce k odstranění tohoto rozporu nevyzval. Následně byl navíc znalec [jméno FO] během svého prvního výslechu upozorněn, že verze žalobce je založena především na videozáznamu rekonstrukce před policejním orgánem relativně krátce po útoku, tedy 15. 9. 2017, a je tudíž nejautentičtější. V reakci na to znalec [jméno FO] v dodatku ke znaleckému posudku setrval na svých nesprávných závěrech, ovšem zároveň plně odkázal na závěry prezentované soudu [jméno FO]. Ignoroval však, že závěry [jméno FO] byly fakticky zcela protichůdné, protože ten považoval za pravděpodobnější verzi žalobce. Tento rozpor ve svých tvrzeních znalec [jméno FO] nijak nevysvětlil. Doplněný znalecký posudek [jméno FO] je tedy zcela nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Žalobce odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03, a Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a dále nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15-1, a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že předmětná záležitost byla již velmi zevrubně zkoumána několika nezávislými orgány České republiky, přičemž všechny došly ke shodnému závěru, že skutek, tak jak ho popisuje žalobce, se nestal. Celý případ je prošetřován bezmála 8 let a pro žalovaného je nadmíru zatěžující psychicky, časově i finančně. Žalovaný je bezúhonný občan, zastávající zodpovědnou pracovní pozici, a nepravdivá nařčení proti jeho osobě jsou pro něj dehonestující a frustrující. Oproti tomu žalobce je advokát, zvyklý pohybovat se u soudu, navíc sporu vládne. Případem se od 21. 12. 2016 zabývala Policie ČR, která dne 7. 12. 2018 odevzdala věc k projednání přestupku s tím, že se s vylíčením verze žalobce o útoku žalovaného teleskopickým obuškem neztotožnila, neboť se toto vylíčení jeví značně nelogické. Uvedla, že „…značné logické rozpory jeví vylíčení žalobce i v tom, že dle svých slov se bojí o svůj život, kdy ho má podezřelý napadat teleskopickým obuškem a on si pouze kryje hlavu ve snaze záchrany života, a přitom celý incident natáčí jeho manželka pobaveně na fotoaparát. Dále se žalobce i po skončení útoku poté, co je dle svých slov rád, že přežil, následně sám k žalovanému vrací, aby si napadení znovu vyříkal“. Žalobce se dne 11. 2. 2019 obrátil na okresního státního zástupce se žádostí o zrušení uvedeného opatření z důvodu opakovaného protiprávního postupu policejního orgánu. Okresní státní zástupce ve své odpovědi konstatoval, že postup zvolený policejním orgánem plně odpovídá výsledkům prověřování. Následně se žalobce dne 12. 2. 2019 u krajského státního zástupce dožadoval zrušení opatření, ten pak ve své odpovědi ze dne 20. 3. 2019 konstatoval, že podnět byl shledán nedůvodným. Tři roky po incidentu, tj. 18. 12. 2019, podal žalobce na žalovaného žalobu. V ní žalobce tvrdil, že na něj žalovaný 18. 12. 2016 fyzicky zaútočil a způsobil mu teleskopickým obuškem vymknutí levého kolenního kloubu, přetržení většiny vazu v daném koleni (zejména předního zkříženého a postranních), zhmoždění pravého loketního kloubu, tržnou ránu horního rtu, zničení zubní korunky, zhmoždění krku a psychické útrapy. Skutkový děj uvedený v žalobě se žalobci nepodařilo prokázat. Nepodařilo se mu prokázat ani žádný jiný skutkový děj, při kterém by mu žalovaný dne 18. 12. 2016 protiprávním jednáním způsobil újmu. Jediné, co se žalobci podařilo prokázat bylo, že při vyšetření provedeném prostřednictvím magnetické rezonance dne 15. 2. 2017 (3 měsíce po incidentu) bylo u něj zjištěno úplné přerušení předního křížového vazu v levém koleni. Nebylo tedy zjištěno přerušení postranních vazů v levém koleni, jak tvrdil v žalobě. Již v žalobě tedy žalobce uváděl vědomou nepravdu ohledně přerušení i postranních vazů. Z výpovědi znalce [jméno FO] se podává, že na magnetické rezonanci lze zjistit přerušení vazů v koleni, ale nelze určit dobu přerušení vazů. K vlastnímu přerušení předního zkříženého vazu, tedy mohlo objektivně dojít před datem 18. 12. 2016, ale i kdykoliv po tomto datu do dne 15. 2. 2017. Z MRI se sice podávalo poškození i dalších tkání kolene, ale rovněž nikoliv prokazatelně právě dne 18. 12. 2016, k jejich poškození mohlo v den nálezu dojít tedy jindy. Podstatné je, čím hodlal žalobce prokázat, že právě dne 18. 12. 2016 mu právě žalovaný, a to svým protiprávním jednáním, způsobil újmu. Jím tvrzený skutkový děj žalobce fakticky prokazoval svou výpovědí, výpovědí své manželky a tzv. videem z incidentu. Vlastní výpověď žalobce je naprosto nevěrohodná, plná nepravd (viz údajné přerušení postranních vazů). Jeden děj vylíčil žalobce v žalobě, jiný vylíčil a předvedl na policii, jiný předvedl znalci. Ať už byl děj 18. 12. 2016 jakýkoliv, musel být jen jeden. Žalovaný si nešel do garáže pro teleskopický obušek, nenapadl žalobce teleskopickým obuškem. Myl v rozhodné době auto a manipuloval s nástavcem vysokotlakého čističe, k útoku na žalobce jej nepoužil. K tomu, že zvuky údajně skládaného teleskopického obušku na videu z incidentu nejsou zvuky skládaného teleskopického obušku, žalovaný doložil znalecký posudek. Žalobce na sobě v rozhodné době neměl trekingové sandále, ale nestabilní boty s volnou patou, jak je vidět na videu z incidentu. Po incidentu žalobce nechodil o holi a na videu z incidentu je patrné, že se pohybuje bez obtíží. Žalobce nenavštívil den po incidentu [tituly před jménem] [jméno FO], ale svého 294 km vzdáleného zubaře [jméno FO] (žalovaný k tomu navrhl důkazy). Žalobce zkrátka v řízení neustále přizpůsoboval svá tvrzení tomu, co vycházelo v průběhu řízení najevo. Pokud jde o výpověď manželky žalobce, ta incident mezi účastníky neviděla, protože kdyby viděla „jak její manžel bojuje o život“, pomáhala by manželovi přežít a nic by nenatáčela. Na druhou stranu, kdyby manželka žalobce věděla, co žalobce tvrdí, že se stalo, neptala by se žalobce, co se stalo (otázka „on tě kopl?“). Naopak manželka žalovaného incident viděla s tím, že z kuchyně, kde se v té době nacházela, je na místo incidentu vidět, což dokládají i výhledové úhly zpracované architektem domu. Pokud jde o samotné video incidentu, je na něm vidět, že žalovaný má v ruce nástavec WAP (a nikoliv obušek), dále je na něm vidět, že žalobce nemá na nohou sandály, ale boty s volnou patou, a rovněž je na něm zaznamenané, jak se manželka žalobce ptá na to, co měla podle své svědecké výpovědi sama vidět. Především je tam však vidět sám žalobce, který se ani v nejmenším nechová jako někdo, kdo „vyhrál boj o svůj život“ a jako někdo, kdo právě utrpěl zranění v podobě přerušení předního zkříženého a většiny postranních vazů v levém koleni (to by totiž nechodil). Aby žalobce mohl být řízení úspěšný, musel by prokázat protiprávní jednání žalovaného, újmu na svém zdraví, a příčinnou souvislost mezi újmou a protiprávním jednáním žalovaného. To se mu však nepodařilo. Podle ustálené rozhodovací praxe výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Pokud výsledky hodnocení důkazů vytvářejí podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné) že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí tedy i možnost toho, že se dotazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Žalobce břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl, neprokázal, že jej žalovaný napadl teleskopickým obuškem, a soud prvního stupně žalobu správně zamítl. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání žalobce není důvodné.

5. V řízení před soudem prvního stupně bylo na základě provedeného dokazování prokázáno, že účastníci byli v roce 2016 sousedi v obci [adresa] a jejich vzájemné vztahy byly konfliktní. Dne 18. 12. 2016 chtěl žalobce uspat svou dceru v kočárku před domem. Ta se však probudila a žalobce to přičítal hluku od sousedů. Z toho důvodu přišel před dům žalovaného na úroveň vjezdu do garáže. Žalovaný myl své auto před domem na vjezdové cestě do garáže. Do tohoto okamžiku se v zásadě shoduje popis děje od žalobce, jeho manželky, i žalovaného a jeho manželky. Liší se však v popisu děje, který následoval po začátku hovoru mezi žalobcem a žalovaným, a to až do okamžiku, kdy žalobce stál na příjezdové cestě, žalovaný odcházel ke svému domu, jak je zachyceno na videozáznamu pořízeném manželkou žalobce.

6. Žalobce tvrdil a popisoval část skutkového děje po začátku hovoru účastníků tak, že jej žalovaný obuškem ohrožoval, udeřil, žalobce upadl na koleno a loket, a žalovaný poté silou tlačil žalobce k zemi, po čemž následovala ostrá bolest levého kolene. Tento popis incidentu mezi účastníky potvrdila svou výpovědí a rekonstrukcí před Policií ČR i svědkyně [jméno FO] (manželka žalobce). Při policejní rekonstrukci byly zjištěny výhledové podmínky svědkyně z okna v prvním patře i od dveří domu žalobce. Svědkyně měla možnost konflikt účastníků z těchto míst vidět. Žalobce tuto část skutkového děje popisoval opakovaně, což bylo zaznamenáno na video, přičemž jeho popis se v čase shoduje, v podrobnostech mechanismu pádu se v detailech lehce odchyloval. To potvrdil i znalec [jméno FO], který vyhodnotil jako nepravděpodobnější mechanismus pádu děj popsaný žalobcem při demonstraci na Policii ČR dne 15. 9. 2017.

7. Žalovaný popisoval tuto část skutkového děje tak, že to byl žalobce, kdo jako první inicioval fyzický konflikt, neboť do něj strčil. Žalovaný se pak dle vlastního popisu žalobce zachytil, začali se pohybovat směrem k plotu, žalobce upadl k zemi a strhl s sebou i žalovaného. Takto popsala incident mezi účastníky i svědkyně [jméno FO] (manželka žalovaného) při své výpovědi před soudem i při rekonstrukci před Policií ČR. Podle zjištěných výhledových podmínek měla svědkyně možnost na označeném místě incident vidět. Žalovaný také popisoval odehraný skutkový děj opakovaně, přičemž jeho popis se v zásadě neměnil.

8. Následný děj byl zachycen manželkou žalobce na videozáznam, který byl rovněž proveden k důkazu. Jak účastníci, tak jejich manželky-svědkyně, popisují tuto část interakce mezi žalobcem a žalovaným shodně s tímto záznamem. Žalobce pomalou chůzí došel k žalovanému před jeho dům a dále s ním hovořil. V jednu chvíli žalovaný žalobce odstrčil, což žalovaný sám připustil. Manželka žalovaného se do interakce také zapojila, v jeden moment však odběhla zachytit psy, kteří vyběhli na ulici. Žalobce se poté vrátil ke svému domu a manželce na záznam ukázal vyražený zub a postěžoval si na bolest kolene.

9. Z lékařských zpráv soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl po incidentu dne 19. 12. 2016 ošetřen [jméno FO] se zjištěním distorze kolenního kloubu s možným postižením kloubního pouzdra a zevních postranních vazů. Dále byl u žalobce zjištěn otok kolene, kontuze pravého loketního kloubu s možnou distorzí a drobná tržná rána na rtu. Znalec [jméno FO] potvrdil, že ke zranění kolene žalobce došlo přibližně v době incidentu. Potvrdil, že u žalobce došlo k distenzi postranních vazů a s určitou pravděpodobností i přetržení předního zkříženého vazu. Zdůraznil však, že je pouze pravděpodobné a nikoli jisté, že k tomuto následku došlo právě v návaznosti na incident dne 18. 12. 2016. Oba znalci, [jméno FO], se shodli na tom, že pro vznik úrazu v podobě přetržení předního zkříženého vazu je nezbytný rotační pohyb o velké síle, který působí na koleno. Znalci se také shodli na tom, že oba popisované skutkové děje jsou možnou příčinou vzniku takového zranění. Na základě zjištěných okolností nebylo možné jeden z popisovaných dějů vyloučit, bylo možné pouze označit některý z popsaných (a předvedených) dějů za více pravděpodobný. Incident byl šetřen Policií České republiky a výsledkem šetření bylo předání věci [adresa] k řešení v přestupkovém řízení. Přestupkové řízení bylo zastaveno, neboť zanikla trestnost činu.

10. Soud prvního stupně uzavřel, že se přes provedené dokazování a opakované znalecké zkoumání možných verzí mechanismu úrazu nepodařilo zjistit, která z dvou možných variant skutkového děje se odehrála, resp. že se žalobci (který měl v tomto směru nejen břemeno tvrzení, ale rovněž břemeno důkazní) nepodařilo prokázat, že děj se odehrál tak, jak je tvrzeno v žalobě.

11. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožňuje s tím, že mají svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že k jejich změně nedošlo ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na tyto závěry, učiněné soudem prvního stupně, plně odkazuje.

12. Po účely právního hodnocení skutku soud prvního stupně správně podřadil vztah účastníků pod režim o. z., a to dle ust. § 3028 odst. 1 o. z. a ust. § 3079 odst. 1 a contrario o. z. Předmětem žaloby je nárok žalobce na náhradu újmy, která mu měla vzniknout tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného v roce 2016, tedy za účinnosti citovaného zákona.

13. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

14. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

15. Podle § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

16. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

17. Podle § 2963 odst. 1 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

18. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

19. Mezi základní předpoklady vzniku odpovědnosti za újmu (škodu) dle § 2910 o. z. patří a) protiprávní jednání, b) vznik újmy (škody), c) příčinná souvislost mezi a) a b), a d) zavinění, které se dle § 2911 o. z. v nedbalostní formě předpokládá.

20. Odvolací soud předně konstatuje, že se plně shoduje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku a odkazuje na ně. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, včetně důkazu trestním spisem (úřední záznamy, videorekonstrukce skutku zúčastněnými osobami, lékařské zprávy), přestupkovým spisem, znaleckým posudkem [jméno FO], nařízeným soudem prvního stupně, spolu s výslechem tohoto znalce, znaleckým posudkem [jméno FO], včetně výslechu tohoto znalce, výslechem účastníků a svědků. Tyto důkazy pak dle názoru odvolacího soudu správně volně hodnotil v intencích § 132 o. s. ř., tj. každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když přitom přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem pak v odstavci 26. odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy. Odvolací soud tak plně odkazuje na hodnocení důkazů soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se ztotožňuje.

21. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že se žalobci ani přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (při jednání soudu prvního stupně dne 27. 7. 2021) nepodařilo prokázat, že by mu nemajetková a majetková újma (škoda), kterou v tomto řízení požaduje po žalovaném, vznikla v důsledku (v příčinné souvislosti) porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Byl to žalobce, který podal žalobu a žádal uhradit uvedenou újmu (bolestné, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkovou újmu, náklady léčení a ztrátu na výdělku). Jeho tedy tížilo kromě břemene tvrzení rovněž břemeno důkazní, které i dle názoru odvolacího soudu neunesl. Neprokázal totiž, že to byl právě žalovaný, kdo způsobil zranění a pracovní neschopnost žalobce, potažmo vznik další újmy (škody). V tomto směru je zejména zapotřebí poukázat zejména na znalecký posudek soudem ustanoveného znalce [jméno FO]. Znalec sice načasoval vznik zranění kolene žalobce (přetržení předního zkříženého vazu) přibližně do doby incidentu mezi účastníky dne 18. 12. 2016, avšak zároveň, společně s dalším znalcem [jméno FO] (který vyhotovoval znalecký posudek pro Policii ČR), uzavřel, že možnou příčinou uvedeného zranění mohou být verze obou účastníků, tedy nejenom žalobce. V řízení byl přitom zásadní spor o to, jak skutkový děj, týkající se konfliktu účastníků, probíhal, a zda to byl právě žalovaný, jehož jednáním, nadto protiprávním, k tvrzenému zranění žalobce došlo. Odvolací soud v tomto směru poukazuje rovněž na to, že se tvrzení žalobce před Policií ČR, v žalobě, resp. při jednání soudu prvního stupně neustále měnila, což žalobce vysvětloval (dle odvolacího soudu nepřesvědčivě) plynutím času. Výpověď žalobce a svědkyně [jméno FO] pak zcela neodpovídá ani videozáznamu, který manželka žalobce pořídila. Přitom tato svědkyně tvrdí, že celý konflikt viděla. Oproti tomu tvrzení žalovaného (včetně jeho účastnické výpovědi) považuje i odvolací soud za konzistentní. Za věrohodnou považuje odvolací soud i výpověď svědkyně [jméno FO], manželky žalovaného. Pokud jde o lékařské zprávy, resp. zdravotnickou dokumentaci žalobce, k odvolací námitce uvádí, že ta v období před 18. 12. 2016 nemusela zaznamenat žádné zdravotní obtíže žalobce s kolenem, pokud tento nenavštívil lékaře, ačkoliv by zde již byly v tomto směru určité zdravotní predispozice. V tomto směru je třeba zdůraznit, že žalobce se po konfliktu se žalovaným dne 18. 12. 2016 na videozáznamu pohyboval bez omezení, nevykazoval znaky zranění této části těla. Nadto je třeba konstatovat, že k vyšetření magnetickou rezonancí došlo až dne 15. 2. 2017, tedy v době cca 2 měsíců od předmětné události. Jak se podává z výpovědi znalce [jméno FO], magnetickou rezonancí lze sice zjistit přerušení vazů v koleni, ale nelze určit dobu přerušení vazů. K tomuto přerušení předního zkříženého vazu tedy mohlo dojít jak před datem 18. 12. 2016, tak kdykoliv po tomto datu až do 15. 2. 2017. K odvolací námitce žalobce, že se nemohl zúčastnit jednání, při kterém byl slyšen svědek [jméno FO] proces žalobce tedy nebylo dle odvolacího soudu porušeno. Nadto odvolací soud poznamenává, že šlo o svědka, který zdravotní stav žalobce osobně viděl a hodnotil až cca tři měsíce po tvrzené škodní události.

22. Ze všech shora uvedených důvodů tak i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce tvrzený skutkový stav neprokázal, odpovědnost žalovaného za žalobcem tvrzenou škodu ve smyslu ust. § 2910 o. z. proto není dána a nárok žalobce není oprávněný. Žaloba tedy není důvodná a po právu, a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud ji výrokem I. napadeného rozsudku v plném rozsahu zamítl, aniž se zabýval výší nároku žalobce.

23. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladových výroků II. a III. V řízení před soudem prvního stupně byl plně úspěšný žalovaný a má tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně správně stanovena a odvolací soud pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku na tento výpočet včetně právní kvalifikace (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, v platném znění – dále jen „AT“), uvedený v odst. 40. až 42. odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Soud prvního stupně rovněž správně určil i místo plnění k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Stejně tak bylo správně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto, že je procesně neúspěšný žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení České republice na účet soudu prvního stupně. Tyto náklady pak tvoří znalečné v celkové výši 9 152,50 Kč, vyplacené z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně.

24. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byl opět plně procesně úspěšný žalovaný a náleží mu proto právo na náhradu těchto účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalobci (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalovaného pak tvoří odměna za 2,5 úkonu právní služby, a to vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 5. 2025 a účast při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 4. 6. 2025 – zde odměna ve výši ½, vždy po 11 620 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 6. AT), tj. 29 050 Kč, 3 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, účinného od 1. 1. 2025), tj. 1 350 Kč, a 21 % DPH z částky 30 400 Kč ve výši 6 384 Kč, celkem tedy 36 784 Kč. Také v daném případě určil odvolací soud místo plnění těchto nákladů k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem, dle § 149 odst. 1 o. s. ř.