o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 3. 2022, č. j. 4 C 99/2021-261

1. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2022, č. j. 4 C 99/2021-261, Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 72 176,73 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná jistina představuje bezdůvodné obohacení, vzniklé na straně žalovaného. Právně věc posoudil dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm uvedl, že setrvává na svém názoru, že mezi účastníky bylo pouze dohodnuto, že žalobkyně pošle žalovanému 100 000 Kč a že žalovaný zajistí koupi nového vozidla, které bude žalobkyně užívat, což se také stalo a žalovaný v tomto směru dohodu splnil. Částka 100 000 Kč, kterou žalobkyně poslala, byl její příspěvek, nicméně nebylo řešeno, zda se na koupi použijí zrovna tyto finanční prostředky či nikoliv. V momentě, kdy tato částka došla na účet žalovaného, došlo k jejímu smísení s penězi žalovaného. Žalovaný popírá, že by bylo mezi účastníky dohodnuto, že vozidlo mělo být evidováno na žalobkyni. Žalobkyně v tomto směru neunesla důkazní břemeno, což dovodil i soud prvního stupně. Nevyvodil z toho ale pro žalobkyni žádné negativní důsledky a své rozhodnutí odůvodnil tak, jako kdyby toto žalobkyně nikdy netvrdila. V rámci odůvodnění rozsudku pak šel v podstatě nad rámec toho, co tvrdila žalobkyně. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ NS ČR“) sp. zn. 22 Cdo 3194/2009, dle kterého je třeba zhodnotit rozsah, v jakém byl zhodnocen majetek žalovaného oproti předchozímu stavu (když sám ze svých peněz vybral 100 000 Kč, ty následně vložil na účet společnosti, která koupila vozidlo, které žalobkyně užívala) a tento porovnat s užitkem, kterého se žalobkyni dostalo bezúplatným užíváním vozidla. Spravedlivé vypořádání vztahu totiž musí vycházet ze zásady ekvivalence. Žalovaný je přesvědčen, že k bezdůvodného obohacení na jeho straně nedošlo. Vše, co bylo mezi účastníky dojednáno, bylo také splněno. Žalovaný zajistil koupi nového vozidla, které dal k užívání žalobkyni, žalobkyně zaslala 100 000 Kč jako příspěvek. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně vozidlo bezplatně užívala po dobu 1,5 roku, žalovaný přišel o svých 100 000 Kč, a ještě má 100 000 Kč, které mu žalobkyně poslala, žalobkyni vrátit. Žalobkyně nadto od počátku věděla, že vozidlo bude evidováno na společnost žalovaného, a to z důvodu nedostatku financí na straně účastníků, a i přesto peníze žalovanému poslala. Pokud by i odvolací soud přesto posoudil věc tak, že v momentě, kdy došlo k rozchodu partnerů a odebrání vozidla žalobkyni, odpadl důvod plnění, pak je žalovaný toho názoru, že by bylo spravedlivé, aby nebyl povinen vrátit celou částku, ale aby bylo přihlédnuto k době užívání vozidla žalobkyní. Při vypořádání je potřeba porovnat užitek, kterého se žalobkyni dostalo právě bezúplatným užíváním vozidla a zároveň přihlédnout k tomu, že žalovaný sám„ přišel“ o 100 000 Kč. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn odvolacím soudem tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, a aby mu byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně dne [datum] odeslala na účet žalovaného částku 100 000 Kč v souladu s dohodou účastníků, že bude použita na zakoupení vozidla, které bude žalobkyně užívat (nesporné tvrzení účastníků). Žalovaný nicméně osobní automobil dle dohody nikdy nekoupil a peníze si ponechal. Nový automobil zakoupila společnost [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba]“), kterou vlastní žalovaný a jeho otec, tedy třetí subjekt, kterému žalovaný částku obdrženou od žalobkyně nezaslal. Z dokazování rovněž vyplynulo, že uvedený automobil neměla žalobkyně k dispozici sama, ale že ho občas užívala. Tvrzení žalovaného, že v řízení bylo prokázáno, že vozidlo zakoupila [právnická osoba] z důvodu, že účastníci neměli dostatek peněz, je účelové, a v řízení tato skutečnost nebyla prokázána. Pokud částku, kterou mu žalobkyně zaslala na koupi auta, na koupi auta v rozporu s dohodou účastníků nepoužil, nesplnil dohodu účastníků. Jestliže pak žalovaný v odvolání zmiňuje nutnost zohlednění„ užitku, kterého se žalobkyni dostalo bezúplatným užíváním vozidla“, je nutno podotknout, že předmětné vozidlo vlastnila [právnická osoba] a nikoliv žalovaný. Pokud by tedy žalobkyni hypoteticky nějaký užitek vznikl, musela by se ho domáhat [právnická osoba] K odvolací námitce, že žalovaný„ přišel“ o svých 100 000 Kč, aby splnil příslib žalobkyni zajistit vozidlo, a nyní musí žalobkyni peníze vrátit, i když žalobkyně auto užívala, uvedla žalobkyně, že [právnická osoba] získala automobil a tuto společnost vlastní z ½ žalovaný a z druhé ½ jeho otec. Žalovaný tak žádným způsobem o své peníze nepřišel. V řízení nebyl prokázán spravedlivý důvod, pro který by si žalovaný měl částku 100 000 Kč ponechat. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náklady odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že účastníci vedli v roce 2019 až do [datum] (kdy se žalobkyně od žalovaného odstěhovala) společnou domácnost. Ze vztahu účastníků se dne [datum] narodila dcera [jméno]. Oba účastníci ze svých účtů hradili potřeby domácnosti, každý dle svých možností a schopností (žalobkyně byla na rodičovské dovolené). Žalobkyně vlastnila osobní automobil. Vzhledem k tomu, že již nebyl bezpečný, dohodli se se žalovaným, že jej prodá a že bude zakoupeno nové auto, které bude žalobkyni a jejich společné dceři k dispozici (žalobkyně jej bude užívat). Žalobkyně prodala své staré auto dne [datum] za kupní cenu 120 000 Kč. Část takto získaných finančních prostředků ve výši 100 000 Kč po dohodě se žalovaným zaslala dne [datum] na jeho spořicí účet č. [bankovní účet] (dále jen„ spořící účet“) s poznámkou„ peníze na auto“. Žalovaný měl tyto peníze použít na koupi nového vozidla a koupi vozidla měl spolufinancovat. Nový automobil zn. Peugeot byl nakonec zakoupen za částku 619 000 Kč [právnická osoba] [anonymizováno], která zaplatila částku 123 800 Kč vč. DPH (102 314,05 Kč bez DPH) v hotovosti jako zálohu dne [datum] a na zbývající částku 495 200 Kč čerpala úvěr. [právnická osoba] je firmou, kde má 50 % podíl žalovaný a 50 % podíl jeho otec. Žalovaný zároveň v této společnosti působí jako jednatel. Žalovaný vybral ze svého běžného účtu č. [bankovní účet] (dále jen„ běžný účet“) dne [datum] částku 100 000 Kč a dne [datum] ji vložil na účet [právnická osoba] Žalobkyně zaslala částku 100 000 Kč na shora uvedený spořící účet žalovaného dne [datum], ale až poté, co žalovaný (předtím, byť rovněž dne [datum]) z tohoto spořícího účtu odeslal částku 100 000 Kč na svůj běžný účet. Částka 100 000 Kč, zaslaná žalobkyní na spořící účet žalovaného tak na tomto účtu zůstala a fakticky nebyla na nákup nového auta použita. Na nákup vozidla do vlastnictví [právnická osoba] byly použity výlučné prostředky žalovaného a prostředky z úvěru, který čerpala [právnická osoba] Žalobkyně měla předmětné vozidlo k dispozici včetně klíčů, nicméně poté, co se účastníci rozešli, jí žalovaný klíče od vozidla odebral a žalobkyně nemohla vozidlo užívat. Z tohoto důvodu vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení částky 100 000 Kč, a to jednak v rámci messengerové komunikace účastníků ze dne [datum], a dále dopisem své právní zástupkyně ze dne [datum] (doručeným žalovanému dne [datum]), ve kterém stanovila lhůtu k zaplacení žalované jistiny do [datum]. Uvedenou částku však žalovaný žalobkyni neplnil.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Zjištěný skutkový stav věci pak nedoznal zásadních změn ani v rámci odvolacího řízení.

7. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

10. Žalovaný nesporoval a potvrdil, že se účastníci dohodli, že bude zakoupeno nové auto, které bude žalobkyni a jejich společné dceři k dispozici a žalobkyně jej tedy bude užívat. Částka 100 000 Kč, zaslaná žalobkyní na spořící účet žalovaného, měla být příspěvkem na něj. Zároveň však tvrdil, že částka 100 000 Kč, kterou žalobkyně takto zaslala dne [datum], byla spotřebována ve prospěch rodiny (č. l. 233 p. v.). V řízení bylo přitom prokázáno, že oba účastníci hradili potřeby domácnosti, a to každý dle svých možností a schopností s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla v té době na rodičovské dovolené se společnou dcerou účastníků. Uvedená skutečnost byla prokázána podrobným dokazováním, provedeným soudem prvního stupně, a to zejména obsahem výpisů z účtů obou účastníků. I odvolací soud tak dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by částka 100 000 Kč, zaslaná žalobkyní na spořící účet žalovaného, byla spotřebována na společné hospodaření účastníků. Ostatně, peníze byly již při jejich zaslání žalobkyní jednoznačně určeny k zakoupení automobilu, což vyplývá i z poznámky„ peníze na auto“. Jiná dohoda účastníků ohledně účelu zaslání těchto peněz nebyla ze strany žalovaného tvrzena ani prokazována. Rovněž časová souvislost zaslání peněz ([datum]) na straně jedné, a zaplacení zálohy na koupi automobilu [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 102 314,05 Kč bez DPH dne [datum], tedy den poté, na straně druhé, uvedený účel nepřímo prokazuje. Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že se účastníci dohodli, že by auto mělo být psáno na ni. Nicméně bylo prokázáno, že peníze, které zasílala, byly určeny na nákup automobilu a za tímto účelem použity nebyly. Právní důvod zaslání peněz (dohoda o příspěvku žalobkyně na koupi nového automobilu) tak odpadl, neboť peníze zůstaly na spořícím účtu žalovaného (automobil byl zakoupen za jiné finanční prostředky), a nebyly spotřebovány ani na společné hospodaření účastníky (k tomuto účelu ostatně ani nebyly dle dohody účastníků určeny). Na straně žalovaného tedy vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 100 000 Kč, které je dle § 2991 o. z. povinen žalobkyni vydat. Žalobkyně pak správně uvádí, že pokud by snad na její straně vznikl nějaký (penězi ocenitelný) užitek v podobě bezúplatného užívání vozidla po určitou dobu (jak žalovaný tvrdí), byl by k jeho vymáhání oprávněn pouze vlastník předmětného vozidla, tj. [právnická osoba] [anonymizováno], nikoliv žalovaný, který vůz nevlastní.

11. Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud žalobě vyhověl co do žalované jistiny 100 000 Kč a přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. i úroky z prodlení ve výši 10 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 2. 4. 2021, jak žalobkyně požadovala, když bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání částky 100 000 Kč již v rámci messengerové komunikace účastníků dne 13. 1. 2021.

12. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako celek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení, jakož i právní odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení (odst. 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje.

13. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět plně procesně úspěšná žalobkyně. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalovanému. Tyto náklady pak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 5 100 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen„ AT“, tj. celkem 10 200 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, cestovné za cestu z [obec] do [obec] a zpět dne [datum] (celkem 110 km) ve výši 806 Kč, a 21 % DPH z částky 11 606 Kč ve výši 2 437,26 Kč, celkem tedy 14 043 Kč po zaokrouhlení. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění této náhrady nákladů řízení dle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou. Žalobkyní požadovaná výše cestovného nepřekračuje výši cestovného dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 47/2022 Sb. Odvolací soud dále vycházel z údajů ve velkém technickém vozidle použitého vozidla.