o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 11. 2021, č. j. 7 C 325/2019-150,

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 7 C 325/2019-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 222 272,25 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované částku 250 000 Kč, kterou mu na výzvu nevrátila a neprokázala jiný právní důvod plnění žalobce. Na její straně tak vzniklo bezdůvodné obohacení a soud prvního stupně jí proto uložil povinnost zaplatit žalobci 250 000 Kč včetně zákonného příslušenství a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která nesouhlasila s tím, že by dle soudu prvního stupně neunesla důkazní břemeno. Zdůraznila, že podáním ze dne [datum] označeným jako návrh na opravu odůvodnění rozsudku se písemně ohradila vůči jeho obsahu, který je nejméně ve 4 bodech v rozporu se skutkovým stavem, respektive v rozporu s obsahem podání a přednesů žalované. Dle žalované soud prvního stupně ve třech případech zkreslil její stanovisko a na tomto konstruoval rozpor ve stanoviscích právního zástupce žalované v průběhu řízení. V jednom případě soud prvního stupně provedený listinný důkaz rekapituloval v rozporu se skutečností. Ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala právní důvod, na základě něhož by si mohla ponechat částku 250 000 Kč, tak bez odůvodnění neprovedl většinu jí navržených důkazů. Zejména zamítl důkazní návrh na ustanovení znalce k ocenění víceprací na stavbě v [anonymizováno] a nevyslechl většinu žalovanou navržených svědků (k rozsahu a průběhu prací) a neprovedl ohledání na místě (ani prostřednictvím dožádaného soudu), čímž znemožnil žalované se účinně procesně bránit vůči nároku žalobce. Ve věci se konalo v osm ústních jednání a byl dostatek času důkazní návrhy realizovat. Žalovaná se za situace, kdy většina jednání mezi účastníky akce [anonymizováno] probíhala ústně, snažila soudu prezentovat rozsah provedených prací a tyto ocenit. Soud prvního stupně se procesní aktivitě žalované po celou dobu řízení bránil, v rozsudku svůj postoj odůvodnil tím, že„ důkazy by nebyly zjištěny skutečnosti potřebné pro potřeby soudu“. Takové odůvodnění je dle žalované nedostačující. Pokud by důkazy jí navržených svědků byly provedeny, vyšlo by najevo, že hodnota žalovanou provedených prací na akci [příjmení] se rovnala či dokonce převyšovala součet částek uhrazených žalobcem, včetně sporné částky 250 000 Kč a byly by lépe objasněny skutečnosti, jejichž zjištění soud požadoval. Rozsah díla, postup prací a vícepráce. Žalovaná opakovaně namítala, že částka 250 000 Kč byla připsána na její firemní účet, dne [datum] a byla doplatkem odměny za provedené zemní práce pro žalobce na stavbě rodinného domu pana [příjmení] v [anonymizováno]. Předmětná platba měla pokrýt vícepráce, o které se zvětšil původní rozsah díla oproti stavu dohodnutému účastníky před zahájením prací. Tento rozsah se zvětšil násobně, jak by bylo zjištěno, pokud by bylo dokazování na návrh žalované řádně provedeno. Provedení víceprací a jejich rozsah se žalovaná snažila prokázat svědeckými výpověďmi. Úhrady za práce provedené žalobcem na akce [příjmení] byly hrazeny průběžně tak, aby zaplacená částka v zásadě odpovídala hodnotě odvedené práce. Tato praxe byla nastavena žalobcem. Žalované bylo nejprve zaplaceno 205 000 Kč na její bankovní účet, a přesto soud operuje se zaplacením částky 346 468 Kč, které jí měl žalobce uhradit. Žalobce nijak neprokázal, že by částku nad 205 000 Kč uhradil. Soud prvního stupně se tak bez dalšího přiklonil verzi žalobce, aniž by výši skutečně uhrazené odměny za provedené práce postavil najisto. Jediným podkladem pro tento závěr soudu je domnělý rozpor ve stanoviscích žalované. Žalovaná, resp. [jméno] [příjmení] (dále jen„ svědek [příjmení]), zajišťovala režii stavby včetně nákupu, hrazení a dovážky materiálů a další koordinaci prací včetně dělníků. Soud cituje stanoviska obou účastníků, že faktury byly vystavovány ex post, ale současně tento postup nepřipustil u úhrady žalované částky. Dovozuje domnělý rozpor v údaji o bankovním spojení žalované u sporné platby a v údaji o bankovním spojení faktury č. 1916. Žalovaná prostřednictvím právního zástupce neuváděla, že by platba 250 000 Kč byla platbou na fakturu č. 1916, to pouze dovodil soud prvního stupně. Žalovaná měla v prosinci nový profesní bankovní účet a na tento byla částka 250 000 Kč uhrazena. Žalovaná poukázala na skutečnost, že k prvnímu jednání soudu byl předvolán svědek [příjmení], který vyslechnut nebyl a později již předvolán nebyl. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně v zásadě považuje za správný, byť s částí jeho závěrů nesouhlasí. Žalovaná v odvolání opakuje svá tvrzení před soudem prvního stupně, která odporují skutkovým zjištěním i právním názorům vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Poukázal na skutečnost, že žalovaná nebyla schopna ani tvrdit údajný rozsah víceprací, na které měl žalobce údajně poskytnout 250 000 Kč. Návrh žalované na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je jeho neúměrnou kritikou z důvodu jejího neúspěchu a nedostatečné procesní aktivity. Jde o polemiku o závěrech vyvozených soudem prvního stupně z provedeného dokazování. Poukázal na komentář k občanskému soudnímu řádu 3. vydání, ze kterého se podává, že korekce odůvodnění lze dosáhnout, pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištěném skutkovém stavu, nelze však takto brojit proti právnímu posouzení a hodnotícím úvahám soudu. Návrh neobsahuje návrh opravy a jako takový je pak neprojednatelný. V zásadě jde o procesní podání, ve kterém žalovaná nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Žalobce uvedl, že z náhledu do internetového bankovnictví je zřejmé, že je zde uvedeno slovo„ půjčka“, kdy banky pouze poskytly informace, kterými s ohledem na časový odstup disponují. Pokud jde o žalovanou tvrzené vícepráce, se žalobce zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně. Žalovaná se snažila svou povinnost tvrdit rozsah víceprací zprostředkovaně skrze znalecký posudek, což je ve sporném řízení nepřípustné. Sama uvedla, že jsou nejméně za 350 000 Kč, ale nebyla schopna ani tvrdit ujednání o těchto vícepracích a ani jejich údajný rozsah. Částka udávaná žalovanou stejně jako údajný důvod pro přijetí finančních prostředků, byl žalovanou a jejím právním zástupcem opakovaně měněna, kdy si tvrzení vzájemně odporovala. Bylo prokázáno, že faktury žalovaná vystavovala až po provedených platbách, jak vyplývá z rozsáhlé emailové komunikace. Právní zástupce žalované při jednání soudu dne [datum] uvedl, že v rámci práce pro žalobce by žalovaná vyřešila i pohledávku, která je předmětem soudního řízení. Žalovaná nebyla schopna tvrdit rozsah víceprací a těžko by bylo možné vyhotovit znalecký posudek. Žalobce rekapituluje tvrzení žalované, která nejdříve uvedla, že mělo jít platbu na fakturu č. 1916 (což uváděla v podaném vysvětlení po trestním oznámení učiněném žalobcem), následně tvrdila, že mělo jít o nespecifikovaný doplatek za provedené práce, které nedokázala ocenit ani specifikovat a nepředložila k tomu žádné důkazy. Ze zavedené praxe mezi účastníky řízení je zřejmé, že faktury byly vystavovány až po provedení a uhrazení prací, tedy každá faktura byla předem uhrazena, a tedy platba ze dne [datum] nemohla být platbou na jakoukoliv fakturu a nemohlo jít ani o plnění na vícepráce, neboť žalovaná neprokázala jakékoliv ujednání účastníků o vícepracích, jejich rozsah ani cenu. Žalovaná od počátku řízení mění svá tvrzení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí proti němuž je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné pouze částečně.

5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Žalovaný poukázal dne [datum] ze svého účtu na účet žalované 250 000 Kč. Tato částka byla připsána na účet žalované dne [datum]. Žalovaná vystavila žalobci dne [datum] fakturu č. 1916 s datem splatnosti [datum] na částku 222 368 Kč s tím, že k platbě dojde převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná žalobci dále vystavila fakturu č. 2016 ze dne [datum] s datem splatnosti téhož dne na částku 124 100 Kč. Obě faktury byly vystaveny na objednávku [příjmení] – [anonymizováno], z toho faktura č. [rok] za vícepráce a základy. Mezi žalobcem a svědkem [příjmení] proběhla emailová korespondence, na základě které vyčíslil svědek [příjmení] platby a dluhy ze staveb a vyzval jej ke sdělení, jaká data chce uvést na faktury. Dne [datum] pak byly žalobci zaslány čtyři faktury, a to č. 1916, 2016, [číslo] a [číslo]. Žalobci byla bankou schválena žádost o mrezervu ve výši 300 000 Kč a podmínky banky zaslal žalobcem prostřednictvím emailu ze dne [datum] svědku [příjmení], který je odsouhlasil. Svědek [příjmení] žalobce žádal o možnost vyřídit úvěr pro žalovanou na částku 200 000 Kč dne [datum] a dne [datum] jej žádal o půjčku 15 000 Kč na 14 dnů. Žalovaná si zřídila dne [datum] účet u [právnická osoba], na který žalobce zaslal 250 000 Kč. Vloženou platbu 250 000 Kč na účet žalované označil žalobce jako osobní. Z výpisu z internetového bankovnictví žalobce účtu č. [bankovní účet] byla provedena operace odchozí platba do jiné banky ve výši 250 000 Kč na účet žalované č. [bankovní účet] s poznámkou„ osobní“ a„ půjčka“. Z běžného účtu žalované u [anonymizováno] č. [bankovní účet] za období od [datum] dne [datum] byla připsána částka 55 000 Kč dne [datum] z účtu žalobce a dne [datum] částka 55 000 Kč, rovněž z účtu žalobce a obě platby s poznámkou„ osobní“. Žalobce vyzval dne [datum] prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě celkem částky 304 983 Kč, z toho dluhu 250 000 Kč, náhradu škody 27 183 Kč a 3 600 Kč jako náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky a 24 200 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů za právní pomoc. Žalovaná mu nic nezaplatila.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Ztotožňuje se i s hodnocením tohoto skutkového stavu provedeného soudem prvního stupně.

7. Soud prvního stupně věc správně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen„ o. z.“).

8. Podle § 2390 přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 165 odst. 1 o. s. ř.„ pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno. Odvolací námitky žalované směřující proti odůvodnění napadeného rozsudku považuje za vyjádření jejího nesouhlasného stanoviska s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, případně jeho rozhodnutím o jejich neprovedení. V podstatě jde o odvolací námitky směřujícími do rozsudku samotného. Odvolací proto návrh žalované na opravu odůvodnění napadeného rozsudku na základě jeho obsahu posoudil jako součást jejího odvolání, neboť neshledal, že by odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nemělo podklad ve zjištěném skutkovém stavu.

11. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně, kterou odůvodnil, proč uvěřil tvrzením žalobce a považoval je za věrohodná, považuje za logickou a přesvědčivou, tvořenou uceleným řetězcem jeho zjištění z provedeného dokazování. Žalovaná v rámci podání vysvětlení před Policií České republiky k oznámení žalobce uvedla, že částkou 250 000 Kč jí uhradil fakturu za práci na [anonymizováno]. Avšak žádná faktura na 250 000 Kč nebyla žalovanou žalobci vystavena. Následně tvrdila ve svém vyjádření ve věci, že žalobce jí touto částkou uhradil vícepráce na akci [příjmení] v [anonymizováno], které nejprve nebyla schopna specifikovat a až na opakovanou výzvu soudu prvního stupně vícepráce konkretizovala a vyčíslila částkou 455 000 Kč. Ve své účastnické výpovědi uvedla, že původní smlouva o dílo na akci [příjmení] byla na částku 85 000 Kč, nezahrnovala vícepráce, a ani se nepamatovala pro časový odstup, zda byla uhrazena. Fakturou žalované č. 2016 ze dne [datum] bylo prokázáno, že obsahovala vyčíslení víceprací na akci [příjmení] v rozsahu 170 hodin po 230 Kč za hodinu. Stavbu na akci [příjmení] zajišťoval svědek [příjmení], který je nyní manželem žalované a byl jejím zaměstnancem. V odvolání napadla závěr soudu prvního stupně, že svědek [příjmení] byl v rozhodné době jejím partnerem, ale svědek [příjmení] sám ve své výpovědi tvrdil, že v rozhodné době žili s žalovanou jako partneři. Svědek [příjmení] rozsah víceprací na akci [příjmení] odhadl na cca 400 000 Kč a vzápětí uvedl, že cena víceprací byla přesně 250 000 Kč (1 000 Kč za hodinu) a cena ze smlouvy o dílo do 100 000 Kč. Fakturou č. 2016 však žalovaná žalobci účtovala vícepráce 230 Kč za hodinu. Není tak pravdou tvrzení žalované a svědka [příjmení], že žalobce žádné vícepráce na akci [příjmení] nehradil. Navíc se žalovaná a svědek [příjmení] v rozsahu ceny tvrzených sjednaných víceprací liší o více jak 100 000 Kč. Žalovaná neměla vysvětlení pro zaplacení částky 250 000 Kč žalobcem v prosinci 2016 za akci prováděnou o půl roku dříve za situace, kdy potvrdila praxi mezi účastníky, že nejdříve proběhly úhrady žalobce a teprve následně mu byly vystavovány faktury. Tvrdila, že faktura na 250 000 Kč byla vystavena, myslela si, že jde o fakturu č. 1916 na částku 222 368 Kč. Fakturu žalobci na 250 000 Kč nikdy nevystavila. Dále uvedla, že na konci roku 2016 nebyl bagr splacen, splátky doplatila po roce 2016. Svědek [příjmení] naopak tvrdil, že splátky na bagr byly uhrazeny, nepamatoval si, zda v listopadu nebo prosinci byli s nimi v prodlení. Uvedl, že žalobce považoval jako finančně gramotnějšího, proto s ním probíral možnost půjčky na mechanizaci. Připustil možnost, že si potřeboval půjčit v listopadu 2016 částku 15 000 Kč, ale nepamatoval si, zda půjčka proběhla. Uvedl, že stále užívá e-mailovou adresu [email] a připustil, že je autor e-mailu s rozpisy jednotlivých akcí s tím, že si již nepamatuje, z čeho vycházely. Již ze zásadních rozporů mezi výpovědí žalované a svědka [příjmení] se podává jejich nevěrohodnost. Lze si těžko představit, že by žalobce, kterého svědek [příjmení] považoval za finančně zdatnějšího, posílal svědkovi na vědomí podmínky úvěru, který by si bral pro vlastní osobu. Naopak je logické, aby sdělil tomu, komu půjčuje peníze podmínky, za jakých jsou bankovním ústavem půjčeny, neboť nechce náklady spojené s půjčkou ve prospěch třetí osoby hradit sám. Navíc je naprosto nepochopitelné proč by svědek [příjmení] žádal žalobce o radu k zajištění úvěru ve výši 200 000 Kč a nevyzval by ho k doplacení dluhu, pokud by existoval. Z mailové korespondence svědka [příjmení] zaslané žalobci ze dne [datum] se podává, že za veškeré dosud provedené práce pro žalobce k tomuto datu bylo na zálohách a přijatých platbách uhrazeno 325 000 Kč, celková částka za provedené práce činila 387 799 Kč a rozdíl v neprospěch žalobce činil 62 299 Kč. Reakcí žalované na e-mail žalobce s žádostí o zaslání faktur na každou akci zvlášť a způsob úhrady dle skutečnosti, byl e-mail žalobci od svědka [příjmení] s žádostí o informaci jaká data chce žalobce na fakturách. Svědek [příjmení] (a ani žalovaná) žalobce o zaplacení jakéhokoli dluhu neupomínali a ani jej k tomu nevyzývali. Ve spojení shora uvedených zásadních rozporů v tvrzeních žalované a svědka [příjmení] s výpisem z internetového bankovnictví žalobce z účtu č. [bankovní účet] o tom, že byla provedena operace odchozí platba do jiné banky ve výši 250 000 Kč na účet č. [bankovní účet] (účet žalované) s poznámkou„ osobní“ a„ půjčka“, nemá odvolací soud pochyb o tom, že žalobce částku 250 000 Kč poukázal na účet žalobkyně z podnětu svědka [příjmení] v době, kdy práce fakturované žalovanou na akci [příjmení] již byly uhrazeny. Pokud snad žalobce žalované dlužil, nebylo to za vícepráce provedené na této akci. Argumentuje-li žalovaná, že je s podivem, že se žalobce částky 250 000 Kč nedomáhal dříve, je spíše zvláštní, že žalovaná na částku 250 000 Kč nikdy žalobci nevystavila fakturu a nevyzývala jej k úhradě tvrzeného dluhu za vícepráce na akci [příjmení].

12. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud neprováděl žalobkyní navržené důkazy, neboť provedeným dokazováním byla jako věrohodná zjištěna tvrzení žalobce a to s přihlédnutím k rozporným tvrzením žalované a svědka [příjmení] (viz shora). Pokud soud prvního stupně uvedl, že žalobce za stavební práce žalované uhradil částku 346 468 Kč, vycházel ze součtu faktur č. 1916 a č. 2016 (124 100 Kč + 222 368 Kč) a z tvrzené praxe účastníků, že faktury byly vystaveny vždy až na základě úhrad žalobcem ať již v hotovosti či bezhotovostně. K odvolací námitce žalované, že soud prvního stupně k výslechu svědka [příjmení] nepřihlédl, odvolací soud dodává, že naopak přihlédl a z jeho výpovědi v kontextu dalších zjištění vycházel. K odvolací námitce žalované, týkající se posouzení její vstřícnosti, pokud jde o možné uzavření soudního smíru, odvolací soud konstatuje, že návrh na mimosoudní dohodu, je třeba posuzovat pouze jako návrh na mimosoudní řešení sporu, který se nerealizoval. Nejde však o jakékoli uznání dluhu žalovanou a nelze z pouhé její ochoty k mimousoudnímu řešení dovozovat oprávněnost nároku žalobce. Pokud žalovaná namítala množství uskutečněných soudních jednání, je zřejmé, že minimálně dvě jednání se nekonala z důvodu snahy účastníků o smírné řešení, tedy žalovaná souhlasila s tím, že ve věci jednáno nebude.

13. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat uzavření zápůjčky se žalovanou, ale provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovaná neměla žádný právní důvod k přijetí částky 250 000 Kč od žalobce. Na straně žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Soud prvního stupně správně uložil žalované zaplatit žalobci žalovanou částku včetně zákonného úroku z prodlení od [datum], když ten ji k úhradě vyzval předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou dne [datum] s tím, že jí stanovil lhůtu k zaplacení do [datum]. Výši úroku z prodlení pak stanovil správně dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, v platném znění (dále jen„ nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“).

14. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti přiznání žalobci částky 1 200 Kč. Dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. V řešené věci však nejde o vztah mezi podnikateli, neboť žalobce poukázal na účet žalované žalovanou částku jako fyzická osoba, což podpořil ještě uvedením slova„ osobní“ v označení platby. Nelze mu tak přiznat 1 200 Kč za uplatnění pohledávky, když nebylo prokázáno, že by šlo právní vztah mezi podnikateli.

15. Odvolací soud proto s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. v rozsahu přiznání žalobci částky 250 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a změnil jej ve výroku I. dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítnutím částky 1 200 Kč a ve lhůtě k plnění, neboť žalované je celkem ukládána povinnost k úhradě více než půl milionu korun (včetně náhrady nákladů řízení) a s ohledem na možný výkon rozhodnutí odvolací soud považuje za přiměřenou lhůtu k plnění dobu 30 dnů. Zároveň pro žalobce stanovení delší lhůty k plnění žalované není zásadní, navíc pokud žalobkyně nezaplatí dříve, bude hradit z přiznané částky úrok z prodlení. Dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změnil nákladový výrok ve výši přiznané náhrady nákladů řízení, kterou neshledal správně stanovenou, a ve lhůtě k plnění. Ve lhůtě k plnění ze shodných důvodů jako shora uvedených.

16. Žalobce byl ve věci před soudy obou stupňů téměř zcela úspěšný. Neúspěch v rozsahu 1 200 Kč je ve vztahu k úspěchu v rozsahu 250 000 Kč marginální a žalobce tak má ve smyslu § 142 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně jsou tvořeny mimosmluvní odměnou advokáta po 9 300 Kč za 14 úkonů právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“), z toho dva úkony v rozsahu jedné poloviny dle § 14 odst. 2 AT, a dále 14ti náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve spojení s jeho § 11 odst. 1 písm. a) převzetí a příprava právního zastoupení, písm. d) žaloba, kvalifikovaná výzva, 4x písemné podání, písm. g) 8x účast při jednání, z toho dvě jednání nebyla zahájena. Žalobci vzniklo právo na zaplacení 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce prokázal, že je jeho plátcem. Žalobci bylo dále přiznáno cestovné [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], [registrační značka] za 8 cest [obec] [obec] a zpět, 147 km jedna cesta, PHM NM, spotřeba 5,7 l /100 km, celkem 14 050,15 Kč; cestovní náhrada za promeškaný čas v délce 48 půlhodin za dostavení se k soudnímu jednání podle § 14 AT. Žalobci byla rovněž přiznána 21% DPH ze shora uvedených částek, neboť jeho právní zástupce prokázal, že je plátcem této daně. Rovněž mu byla přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 10 000 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobci před soudem prvního stupně tak po zaokrouhlení činí 207 049 Kč. Soudem prvního stupně byla žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení uložena v obecné třídenní pariční lhůtě, což odvolací soud s odkazem na shora uvedené změnil na dobu třiceti dnů (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.), správně ji pak žalované uložil zaplatit na zákonné platební místo k rukám právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s ř. Žalobce byl v odvolacím řízení téměř plně úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny dvěma úkony právní služby po 9 300 Kč dle § 7 AT a dvěma náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 ve spojení s jeho § 11 odst. 1 písm. d) vyjádření k odvolání a písm. g) účast při odvolacím jednání. Žalobci bylo dále přiznáno cestovné osobním automobilem Volvo XC 90, [registrační značka] za cestu [obec] [obec] a zpět, 197 km cesta, PHM NM, spotřeba 5,7 l [číslo] km, celkem 1 454,78 Kč; cestovní náhrada za promeškaný čas v délce šesti půlhodin za dostavení se k odvolacímu jednání podle § 14 AT. Celkové náklady vzniklé žalobci v odvolacím řízení činí 25 718 Kč po zaokrouhlení a tuto částku je žalovaná povinna mu zaplatit v třiceti denní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Lhůta k plnění byla stanovena se shodným, shora uvedeným odůvodněním.