o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Shora označeným rozsudkem (výrok I.) soud prvního stupně zamítl (zcela) žalobu žalobce, kterou se domáhal proti žalované uložení platební povinnosti žalované v jeho prospěch ve výši 72 684,16 Kč s příslušenstvím (smluvený úrok a úrok z prodlení) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že, s ohledem na ustanovení § 3028 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, tvrzené datum navázání smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, vychází v dané věci z § 261 odst. 3 písm. d) z. č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák., podle kterého se částí třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy, vyplývající ze smlouvy o běžném účtu, jakož i z.č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. Podle § 708 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o běžném účtu zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele. Pro nepovolený debetní zůstatek vede banka zvláštní účet, který se řídí ustanoveními o úvěru dle § 497 a násl. obch. zák., podle kterého se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté mu peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 499 obch. zák. za sjednání závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky lze sjednat úplatu, pokud je poskytování úvěru předmětem podnikání věřitele. Podle § 501 odst. 1 obch. zák. je věřitel dlužníku povinen peněžní prostředky poskytnout, jestliže o ně byl v souladu se smlouvou požádán. Od doby poskytnutí peněžních prostředků dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši (§ 502 odst. 1 obch. zák.) a dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky věřiteli ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán (§ 504 obch. zák.). Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Pokud jde o úroky, vychází z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., podle něhož, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, je povinen z nezaplacené částky zaplatit úroky, určené ve smlouvě, jinak úroky z prodlení určené předpisy práva občanského. Výši úroku z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Dále bylo namístě zohlednit i z. č. 145/2010 Sb., konkrétně § 9, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky k problematice tzv. úvěruschopnosti dlužníka, resp. povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru zkoumat, nikoliv jen informacemi získanými od dlužníka (spotřebitele), s odbornou péčí schopnost dlužníka (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Výsledky v řízení provedeného dokazování na podkladě tvrzení žalobce, jak je uvedl v žalobě a později v úpravě žalobních tvrzení v průběhu řízení, a v jím předložených listinách, svědčí pro te závěr, že žalobcem podaná žaloba je sice věcně projednatelná, nelze jí však vyhovět, a to ani zčásti, byť případně i z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Výsledky provedeného dokazování totiž po skutkové stránce sice přinesly to zjištění, že spolu právní předchůdce žalobce, do jehož práv a povinností žalobce postoupením pohledávky vstoupil, a žalovaná v minulosti uzavřeli (již v roce 2000) platnou smlouvu o využívání bankovních služeb, dle které právní předchůdce žalobce žalované určité finanční prostředky poskytl, a to v rámci sjednaného tzv. povoleného kontokorentu dle smlouvy z [datum] (viz žádost žalované z [datum] o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] na pro ni dříve bankou zřízeném běžném účtu č. [bankovní účet] dne [datum], s výší limitu 14 000 Kč, která byla právním předchůdcem žalobce akceptována téhož dne), ovšem již v řízení nebylo žalobcem ani v původní žalobě, ani v jejím doplnění (v opravě skutkových tvrzení), v rámci průběhu řízení konkrétním způsobem tvrzeno a jím navrženými, resp. předloženými, důkazy prokázáno, to, v jaké skutečné výši právní předchůdce žalobce žalované v rámci aktivního využívání sjednaných bankovních služeb (v rámci povoleného jí tzv. kontokorentu na běžném účtu žalované) do doby vykazovaného debetního zůstatku, vedeného následně bankou (právním předchůdcem žalobce) na zvláštním úvěrovém účtu, skutečně poskytl a, zda žalovaná na tuto jím poskytnutou částku právnímu předchůdci žalobce kdy vůbec, popř. v jaké výši, své plnění poskytla (poskytovala). Žalobcem soudu v průběhu řízení předložené výpisy z běžného účtu žalované od právního předchůdce žalobce za celou řadu let (zhruba 10 let) bez existence jeho zcela konkrétních tvrzení (pouhým předložením těchto výpisů s odkazem na jejich obsah) nepředstavují pro soud důkaz, ze kterého by bez jakýchkoliv pochybností tyto rozhodné skutečnosti, které je povinen žalobce tvrdit a prokázat, vyplývaly. Žalobce tedy nesplnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, přičemž tím, že se nedostavil k soudem nařízenému ústnímu jednání, ač byl prostřednictvím svého právního zástupce k němu řádně a včas předvolán, se sám o své vůli tzv. zbavil možnosti být ze strany soudu poučen o tomto, tedy o tom, že je potřeba v daném řízení z jeho strany doplnit rozhodná tvrzení a důkazní návrhy. Za této situace tak nebylo možné žalobě žalobce vyhovět, a to ani z části, z titulu platně uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, popř. ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto v souvislosti s tvrzeným uzavřením úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou ([číslo]) k účinnosti z. č. 145/2010 Sb. byl právní předchůdce žalobce povinen s odbornou péčí zjišťovat (nejen z dříve mu uvedeného prohlášení žalované, jako dlužnice, coby spotřebitelky) její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. K této záležitosti žalobce pak v průběhu řízení žádné konkrétní skutečnosti netvrdil a nedoložil, opět se možnosti být o tomto soudem poučen při jednání soudu tzv. sám zbavil tím, že, ač řádně a včas předvolán, nedostavil se k jednání soudu.

3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude vyhověno (zcela) a žalobci bude proti žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, popř., aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. V důvodech poukazuje na to, že není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že by konkrétním způsobem netvrdil a neprokázal výši dluhu žalované. Je přesvědčen o tom, že vývoj vzniku jím uplatňované dlužné částky na jistině 72 684,16 Kč, jakož i veškeré finanční transakce, vztahující se ke smlouvě o běžném účtu a povolenému tzv. kontokorentu na tomto běžném účtu a následně i k úvěrovému účtu, jakož i žalovanou zaplaceným částkám, lze ze strany soudu zcela bezproblémově čerpat z jím v průběhu řízení doložených, podle jeho přesvědčení přehledných a logicky strukturovaných, měsíčních výpisů z běžného účtu žalované za posuzované období, byť poměrně časově delší. Ve svých tvrzeních, ať již v žalobě, či v doplněných jím tvrzeních v průběhu řízení, si, s ohledem na závěry, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [spisová značka], dovolil na tyto listiny zcela odkázat, přičemž na tomto svém odkazu bez dalšího i nadále setrvává. Dále je přesvědčen o tom, že smlouva o bankovních produktech, jde-li o zřízení běžného účtu a povolení tzv. kontokorentu (z let 2000 a 2001), byla mezi jeho právním předchůdcema a žalovanou uzavřena ještě před účinností z. č. 145/2010 Sb., proto, nebyla-li v době uzavření smluvního vztahu v českém právním řádu výslovně zakotvena povinnost věřitele posuzovat před poskytnutím úvěru tzv. úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle smluvních stran, nelze na proces uzavírání předmětného smluvního vztahu aplikovat požadavky, stanovené z. č. 145/2010 Sb., ani z. č. 257/2016 Sb., s ohledem na zásadu právní jistoty a zákaz retroaktivního působení právních předpisů. Jeho právní předchůdce tzv. úvěruschopnost žalované navíc posuzoval individuálně v souladu s tehdy platnými schvalovacími strategiemi banky, když měl k dispozici údaj o tom, že pravidelný příjem žalované je v částce okolo 16 500 Kč měsíčně, nemá žádné měsíční splátky. Je tak přesvědčen o tom, že smluvní vztah z titulu úvěru v návaznosti na bankovní služby s povolením tzv. kontokorentu na běžném účtu žalované byl mezi jeho právním předchůdcem a žalovanou navázán platně a z tohoto platně uzavřeného smluvního vztahu je mu žalovaná, jako osobě, na kterou postoupením přešla práva z této smlouvy, povinna poskytnout plnění ve výši požadované jím částky s příslušenstvím, jak to plyne z jím předložených výpisů z běžného účtu žalované.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

8. Za podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud o podaném odvolání žalobce rozhodl bez nařízení odvolacího jednání za té situace, kdy se účastníci svého práva na projednání věci před odvolacím soudem vzdali (žalobce výslovně a žalovaná pak v souvislosti s uplatněním důsledků dle § 101 odst. 4 o. s. ř., pokud, ač vyzvána odvolacím soudem s připojením doložky dle § 101 odst. 4 o. s. ř., nevyjádřila k navrženému procesnímu postupu odvolacího soudu svůj nesouhlas, odvolací soud tedy předpokládal, že proti rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení odvolacího jednání nemá žádných námitek).

9. K důvodům tohoto rozhodnutí je předmě namístě odvolacím soudem, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, zkonstatovat, že po posouzení obsahu žalobcem podané žaloby, jakož i obsahu podání žalobce z [datum], jímž zpřesnil svá dosavadní skutková tvrzení, jedná se v této věci ze strany žalobce o podání žaloby, která netrpí takovými nedostatky, které by bránily jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, protože je z nich soudu zřejmé, jaký skutek má být předmětem řízení. Ovšem za té situace, kdy ani v původním obsahu žaloby a tím spíše ani v podání z [datum] žalobce dále již netvrdí zhola nic konkrétního o platební historii na běžném účtu žalované od roku 2000, resp. 2001 (v souvislosti se schváleným povolením tzv. kontokorentu na běžném bankovním účtu žalované právním předchůdcem žalobce), do té doby, než právní předchůdce žalobce zřídil v souvislosti s tzv. nepovoleným debetním zůstatkem na běžném bankovním účtu žalované zvláštní úvěrový účet [číslo] (v roce 2020, krátce před postoupením pohledávky na žalobce), je namístě zkonstatovat, že žalobce ve své žalobě a ani v jejím upřesnění neuvedl soudu potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva.

10. Žalobcem provedený odkaz na v průběhu řízení připojené listiny, jde-li o výpisy z běžného účtu žalované za období zhruba deseti let s bankou povoleným debetním zůstatkem za určitých podmínek, jež nejsou opět blíže žalobcem tvrzeny, i podle závěru odvolacího soudu nepředstavuje tu situaci, pro kterou by vylíčení rozhodujících skutečností žalobcem mohlo mít zprostředkovaně původ v odkazu na listinu, kterou k žalobě připojí a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže.

11. Tuto možnost sice skutečně judikatura Nejvyššího soudu České republiky připouští, ale s tím dodatkem, že by tento závěr měl být aplikován jen restriktivně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [spisová značka], [anonymizováno] [číslo]). Na daný případ však ani závěry, vyjádřené v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, nejsou aplikovatelné. Nelze tak v této konkrétní věci uzavřít, že by žalobcem provedený odkaz na listinu, resp. listiny (výpisy z běžného účtu žalované, vystavené právním předchůdcem žalobce, za období zhruba deseti let fungování smluvního vztahu právního předchůdce žalobce a žalované v rámci nastavených bankovních služeb s povoleným tzv. kontokorentem na běžném účtu, o jehož podmínkách není ničeho konkrétního tvrzeno ani dokladováno), měl představovat„ povolené“ vylíčení rozhodujících skutečností, jež mohou mít zprostředkovaně původ v odkazu na tyto listiny. I podle závěru odvolacího soudu totiž z žalobcem předložených listin (výpisů z běžného účtu žalované z období let 2008 [číslo]) nemůže soud reálně bezproblémově zjistit to, kdy, za jakých podmínek, v jaké době, žalovaná mohla a případně tak i skutečně činila v rámci právním předchůdcem žalobce jí povoleného kontokorentu na jejím běžném účtu, který byl zřízen v roce 2000, od právního předchůdce žalobce čerpat finanční prostředky, v jaké výši, kdy a jakým způsobem podmínky čerpání kontokorentu porušila, kdy a jaká konkrétní plnění na zaplacení kontokorentu právnímu předchůdci plnění poskytla, aby (i bez existence konkrétních tvrzení žalobce v žalobě, resp. v podání, kterým svá tvrzení upravil v průběhu řízení) mohl bez jakýchkoliv pochybností uzavřít o tom, že právní předchůdce žalobce dospěl správně k dlužné výši jistiny, požadované k úhradě po žalované žalobcem v tomto řízení v souvislosti s v roce 2020 jím zřízeným zvláštním účtem o nepovoleném debetním zůstatku na běžném účtu žalované, který se řídí ustanoveními o úvěru.

12. Odkazuje-li ve svém odvolání žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [spisová značka], pak zcela v této své argumentaci opomíjí tu skutečnost, že toto rozhodnutí se vztahuje k řešenému případu, kdy soud odmítl žalobu žalobce věcně projednat, přičemž tato situace ale v souzené věci nenastala postupem soudu prvního stupně. Odkaz na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v podaném odvolání žalobce tak není pro podporu uplatněného nároku žalobce v tomto řízení opodstatněný.

13. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně, jde-li o rozhodná skutková zjištění, správným a úplným způsobem zjistil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce dne [datum] smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu v Kč (smlouva o flexikontu) dle § 708 a násl. obch. zák., podle které žalovaná byla prostřednictvím výběru hotovosti či bezhotovostními platbami oprávněna disponovat s prostředky na tomto účtu. Na základě žádosti žalované z [datum] o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu žalované umožnil právní předchůdce žalované ([datum]) čerpat povolený debet do výše 14 000 Kč. Bližší podmínky povolení tohoto debetního zůstatku [anonymizováno] nebyly žalobcem v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrzeny, smlouva o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] s konkrétním obsahem doložena žalobce v řízení nebyla. V roce 2001 v souvislosti s žádostí o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] žalovaná doložila právnímu předchůdci žalobce potvrzení od svého zaměstnavatele o výši svého průměrného měsíčního čistého příjmu při pracovním poměru na dobu neurčitou ve výši 16 409 Kč (potvrzení vystaveno [datum]). Dne [datum] právní předchůdce žalobce a žalovaná podepsali listinu, nazvanou„ Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, uzavřené mezi klientem a bankou dne [datum]“, z níž vyplývá, že ve vztahu k běžnému účtu žalované, který byl založen [datum], č. [bankovní účet], je v rámci tzv. Flexikreditu povolen bankou debetní limit 60 000 Kč od [datum] při minimálním měsíčním kreditním příjmu 30 000 Kč, kreditní období nebylo sjednáno. Podmínky, za nichž může být debetní zůstatek na tomto běžném účtu žalované bankou vykazován jako tzv. nepovolený debet, v této listině uvedeny nejsou; tyto bližší podmínky tzv. nepovoleného debetu pak neplynou ani z obsahu základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru právního předchůdce žalobce, účinných od [datum], z všeobecných produktových podmínek právního předchůdce žalobce, účinných [datum], jež byly žalobcem předloženy. O tom, že by právní předchůdce žalobce upozorňoval žalovanou na vznik nepovoleného debetu a vyzíval ji k jeho úhradě za konkrétních podmínek, nebylo žalobcem tvrzeno ničeho, ani ničeho dokladováno. Jde-li o období, k němuž žalobce předložil soudu výpisy z běžného účtu žalované (období let 2008 [číslo]), právní předchůdce žalobce v roce 2020 zřídil zvláštní účet pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu žalované se zůstatkem - 72 684,16 Kč. Dne [datum] uzavřeli žalobce, jako postupník, a [právnická osoba], jako postupitel, smlouvou o postoupení pohledávek, kdy v seznamu postoupených pohledávek je uvedena mj. i pohledávka [právnická osoba] za žalovanou v souvislosti se smlouvou [číslo] (zvláštní účet banky pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu žalované). Postoupení této pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem z [datum]. Žalobce vyzval prostřednictvím svého zástupce žalovanou k úhradě dluhu upomínkou z [datum].

14. Vyšel-li odvolací soud z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně, jako správných a úplných, ztotožnil se i s jeho právním posouzením této věci.

15. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 OZ bylo namístě v dané věci (v situaci, kdy smlouva o zřízení běžného účtu žalované mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou a o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] k žádosti žalované k tomuto účtu, byly uzavřeny [datum] a [datum]), k právnímu posouzení této věci aplikovat i nadále obch. zák., kdy podle jeho ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) platí, že podle části třetí obch. zák. se řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy, vyplývající ze smlouvy o běžném účtu.

16. Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele (§ 708 odst. 1 obch. zák.).

17. Obch. zák. upravoval tzv. kontokorent na bankovním účtu jen rámcově, práva a povinnosti smluvních stran s ním souvisejících tak tedy ponechal samotné smlouvě o běžném účtu, s tím, že podpůrně se uplatní úprava smluv o úvěru (§ 711 obch. zák., podle kterého smlouva o běžném účtu může stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbách, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu; nejsou-li práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se úpravou smlouvy o úvěru - § 497 a násl. obch. zák.) Smluvní úpravě tak byly ponechány i otázky povoleného debetu na bankovním účtu, důsledky jeho překročení a práva banky odepisovat ceny (úplaty) za poskytnuté služby z běžného účtu (§ 709 odst. 2 písm. d) obch. zák.).

18. Podle § 710 odst. 2 obch. zák. jsou s peněžními prostředky na účtu oprávněny nakládat jen osoby, uvedené v podpisových vzorech, předaných majitelem účtu bance; jiné osoby pouze za podmínek, stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu.

19. Mj. s odkazem na závěry, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá, že, absentují-li konkrétní tvrzení žalobce ohledně podmínek čerpání povoleného debetu a vykazování případně nepovoleného debetu, jde-li o konkrétní běžný účet žalované u právního předchůdce žalobce, a o konkrétní platební historii na běžném účtu žalované, jde-li o období 2008 -2018, kdy tyto informace nelze jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem čerpat soudem bez dalšího z listin (výpisů z běžného účtu žalované), jež žalobce soudu předložil, nelze ničeho konkrétního uzavřít o existenci a výši dlužné jistiny žalované vůči právnímu předchůdci žalobce v období, kdy právní předchůdce žalobce zřídil zvláštní účet pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu žalované, tedy, že nesplacená výše jistiny žalované u žalobce, resp. jeho právního předchůdce, představovala částku, které se ve vztahu k smlouvě o postoupení pohledávek žalobce vůči žalované v tomto řízení spolu s příslušenstvím domáhá z titulu porušení smluvních povinností. O konkrétní výši této jistiny totiž nelze v dané věci na podkladě výsledků provedeného dokazování jednoznačně ničeho konkrétního uzavřít.

20. O těchto závěrech mohl být žalobce ze strany soudu první stupně v řízení před soudem prvního stupně poučen, ovšem jen za splnění toho předpokladu, že by se žalobce či jeho právní zástupce dostavili k jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne [datum], k němuž byli řádně a včas soudem prvního stupně předvoláni. Pokud se z účasti u tohoto jednání omluvili, zbavil se žalobce této procesní možnosti poučení ze strany soudu. Vzhledem k principu neúplné apelace v odvolacím řízení by tak ani případné doplnění tvrzení a navržení důkazů k této záležitosti žalobcem v odvolacím řízení nebylo přípustné, ostatně se o to žalobce ani v podaném odvolání nepokusil.

21. Tento přijatý závěr tak neumožňuje ani odvolacímu soudu posouzení v tomto řízení žalobcem uplatněného peněžitého nároku vůči žalované z titulu poskytnutí smluveného plnění, ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

22. Proto, zamítl-li zcela soud prvního stupně žalobu žalobce vůči žalované v projednávané věci, jako nedůvodnou (zcela), odvolací soud z výše uvedených důvodů shledal toto jeho rozhodnutí věcně správným, proto, s využitím § 219 o. s. ř., odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

23. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. i ve výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky, v situaci, kdy podle výsledku řízení žalované svědčí právo na to, aby vůči žalobci uplatňovala k náhradě jí účelně vynaložené náklady na bránění svého práva v tomto řízení. Protože však podle obsahu spisu soudu prvního stupně této žalované v řízení před soudem prvního stupně žádné účelné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud prvního stupně správně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

24. O nákladech tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky pak odvolací soud rozhodl podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., v té situaci, kdy i v odvolacím řízení byla žalovaná s bráněním svého práva plně úspěšná, nevznikly jí pak ani v tomto odvolacím řízení žádné účelné náklady. Proto bylo rozhodnuto o tom, že si každý z účastníků ponese náklady tohoto odvolacího řízení, jak na jeho straně vznikly, ke své tíži sám.