o odvoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. ledna 2021, č. j. 7 C 117/2019-355,

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci, který je v tomto výroku I. rozsudku blíže popsán. Výrokem II. tohoto rozsudku pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 47 570,20 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi účastníky od roku 2012 na základě rámcové smlouvy o obchodní spolupráci probíhala tato obchodní spolupráce, spočívající v tom, že žalobce vyráběl dle objednávek žalovaného brány, branky, sloupky různých rozměrů, včetně příslušenství, a to v objemu stovek kusů a v hodnotě milionů Kč měsíčně (např. v [anonymizováno] [rok] fakturoval žalobce žalovanému za 556 kusů bran, branek, sloupků 1 378 876 Kč), v této souvislosti pak mezi účastníky probíhala jednání o možnosti vybudování montované haly v areálu žalobce, která by se po splacení stala jeho majetkem, ve které by žalovaný měl možnost provádět měsíční inventury jím odebraného zboží, které by mu dodával průběžně žalobce, avšak k výstavbě této haly nakonec nedošlo, žádná konkrétní dohoda v tomto ohledu mezi účastníky uzavřena nebyla. Žalobce tak výrobky, které ve svém areálu mj. i pro žalovaného vyrobil, skladoval až do jejich odběru odběrateli, mj. i žalovaným, v sousedním areálu, v hale [jméno] [příjmení], s jeho souhlasem. Žalovaný nebyl nikdy výhradním odběratelem žalobce, své výrobky žalobce vyráběl a dodával i jiným subjektům (v České republice není sjednocen systém v označování rozměrů, například šířku brány je možné určit až deseti parametry). V souvislosti s objednávkou výroby bran, branek, sloupků od žalovaného u žalobce z konce roku [rok], vzhledem k nedostatku svých vlastních skladovacích prostor, žalovaný požádal žalobce o možnost dočasného uskladnění pro něj žalobcem vyrobeného a žalovaným žalobci již dopředu zaplaceného zboží v areálu žalobce, resp. v sousedním areálu [jméno] [příjmení], do doby, než nastane tzv. plotová sezona roku [rok], což se také nakonec i stalo. Povětrnostními vlivy v důsledku nevhodného skladování však došlo k poškození některých vyrobených bran, branek, sloupků žalobcem pro žalovaného z této objednávky. Proto se účastníci dohodli v [anonymizováno] [rok] jednáním svých zástupců o provedení inventury a zjištění konkrétního množství poškozených bran, branek, sloupků, s tím, že část výrobků bude dodána (vyrobena) žalobcem žalovanému znovu (v této dohodě toto zboží představuje hodnotě částku 100 435 Kč), což se stalo, a na zbytek již vyrobeného zboží vystaví žalovaný žalobci fakturu, jejímž zaplacení dojde k vrácení kupní ceny žalobcem žalovanému za nedodané zboží. Tuto fakturu žalovaný pak žalobci skutečně vystavil na 306 kusů bran, branek, sloupků v hodnotě 876 052,34 Kč, přičemž tuto fakturu žalobce žalovanému plně uhradil ([datum]). Žalovaný pak následně ([datum]) provedl storno této faktury a zaslal žalobci fakturu novou, znějící na stejnou částku, kde však jako právní titul je již (nově) uvedena náhrada škody. V červnu 2013 poškozené zboží z této objednávky skončilo v kovovém odpadu. Účastníci spolu pak i nadále obchodovali, žalobce pro žalovaného vyráběl další brány, branky, sloupky, včetně atypických, a to ještě v dubnu 2013. V květnu 2013 pak jednatel žalovaného podal u Policie ČR trestní oznámení pro možnost spáchání trestného činu, nejprve na neznámého pachatele. V rámci prověřování tohoto trestního oznámení Policií ČR byly v [anonymizováno] [rok] v hale [jméno] [příjmení] nalezeny brány, branky a sloupky, které byly zajištěny a následně uloženy do soudní úschovy, jež je vedena [název soudu] pod sp. zn. 26 Sd 7/2016. V [anonymizováno] [rok] bylo Policií ČR vydáno rozhodnutí o odložení věci, neboť Policie ČR dospěla k závěru, že žalobce nemá žádný nesplacený závazek vůči žalovanému, objednané zboží z konce roku 2012, které v roce 2013 žalobce žalovanému nedodal, bylo dohodou mezi žalobcem a žalovaným finančně vyrovnáno, zajištěné plotové komponenty žalobce vyrobil na svých strojích, svými zaměstnanci, nebyly tak žalovanému odcizeny. I když jsou označeny logem [příjmení], došlo k tomu proto, že původně byly vyrobeny pro žalovaného, ale došlo k vrácení kupní ceny. Žalovaný se tak nestal vlastníkem zajištěných plotových komponentů, žalobce je mohl prodat jiným odběratelům, neporušil žádné výhradní právo žalovaného na výrobu bran, branek, sloupků konkrétních rozměrů. Vydání předmětu soudní úschovy žádají v úschovním řízení žalobce, žalovaný, jakož i další obchodní společnost, žalobce a žalovaný si vzájemně s vydáním předmětu soudní úschovy nesouhlasili. Za té situace, kdy mezi účastníky bylo nesporné, že předmět soudní úschovy vyrobil žalobce v jeho areálu, popř. v hale [jméno] [příjmení], kterou měl žalobce dle dohody s ním k dispozici, přičemž v této hale [jméno] [příjmení] byl předmět soudní úschovy Policií ČR zajištěn, bylo namístě zabývat se právně v tomto sporu tvrzením žalovaného o tom, že konkrétní výrobky žalobci zaplatil, stal se jejich vlastníkem, uložením těchto výrobků žalobcem do tzv. konsignačního skladu přešlo vlastnické právo z žalobce na žalovaného. Z hlediska výsledků provedeného dokazování je zapotřebí zkonstatovat, že tvrzená žalovaným existence konsignačního skladu zůstala pouze v rovině jeho tvrzení, žalovaný neprokázal uzavření jakékoliv smlouvy o zřízení provozu a o konkrétních podmínkách fungování konsignačního skladu s žalobcem. Slyšený svědek [jméno] [příjmení] se k této záležitosti sice vyjadřoval, avšak pouze v obecné rovině, žádné podrobnosti k uzavření dohody a jejího obsahu mezi účastníky neuvedl. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že sám žalobce svůj sklad označoval tímto pojmem. Navíc až do okamžiku výdeje zboží z konsignačního skladu zůstává toto zboží ve vlastnictví dodavatele, tedy v našem případě žalobce, který jej vyrobil. Vlastnické právo předmětu soudní úschovy, tedy k zajištěným branám, brankám a sloupkům, tak originárním způsobem (výrobou) nabyl žalobce, vzhledem k tomu, že objem výroby pro žalovaného ze strany žalobce probíhal v milionech Kč a stovkách kusů výrobků měsíčně, přičemž se jedná o druhově určené movité věci, není možné, což ostatně i sám žalovaný potvrdil, určit konkrétní objednávku, týkající se bran a branek, včetně příslušenství, které byly zajištěny Policií ČR a jsou uloženy v soudní úschově. Nakonec i závěry policejního vyšetřování potvrdily, že účastníci mezi sebou nemají žádné nesplacené závazky, neboť poškozené a nedodané plotové komponenty byly vzájemně mezi nimi dohodou finančně vyrovnány. Pokud se v řízení slyšení svědci vyjadřovali k tzv. přeetiketování výrobků a jejich odvozu, tak k důvodům výměny štítků ničeho konkrétního neuvedli, o vlastnictví zboží ničeho nevěděli, informace měli případně z doslechu, a konečně slyšení svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vypovídali se zřejmou snahou činit tak v neprospěch žalobce, jako bývalého zaměstnavatele, s nímž mají spory o nevyplacenou mzdu, proto přislíbili žalovanému pomoc v tomto sporu, jsou tedy pro soud z hlediska zjištění skutkového stavu věci nevěrohodní. Svědčí-li tak vlastnické právo k předmětu soudní úschovy (movitým věcem) žalobci, je namístě nahradit soudním rozhodnutím souhlas žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci. Výroku o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. Jde-li o konkrétní výši nákladů právního zastoupení žalobce advokátem, tak v situaci, nelze-li hodnotu předmětu soudní úschovy určit bez potřeby provedení dalšího dokazování, jež přesahuje rámec tohoto řízení, je namístě s podpůrným využitím vyhlášky č. 177/1996 Sb. stanovit odměnu advokáta při účelně jím vykonaných 20,5 úkonech právní služby v sazbě 1 500 Kč úkon právní služby, tj. částkou 30 750 Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 této vyhlášky). Oproti vyčíslení odměny advokáta nebylo přiznáno 11 úkonů právní služby (předžalobní upomínka, další písemná vyjádření ve věci), kdy předžalobní upomínka přichází v úvahu pouze u žalob na plnění, navíc nebyla žalovanému zaslána, opakovaná vyjádření žalobce byla soudu zasílána bez výzvy soudu, žalobce měl možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit v závěrečném návrhu. Nejedná se o účelně provedené úkony právní služby. S připočtením hotových výdajů advokáta v paušální výši 300/1 úkon právní služby, cestovních nákladů, náhrady ztráty času a soudního poplatku, jde celkem na nákladech řízení plně úspěšného žalobce o částku 47 570,27 Kč.

3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o věc samu, podal žalovaný. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnit tak, že se žaloba žalobce zamítá.

4. V důvodech uvádí, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem jím tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, z výsledků provedeného dokazování neučinil správné skutkové závěry, v důsledku tohoto je nesprávné i právní posouzení věci. Nadále je přesvědčen o tom, že provedené důkazy svědčí o tom, že mezi účastníky byl v roce 2012 v prostorách skladu žalobce zřízen pro něj konsignanční sklad na uskladnění zboží (výrobků – částí plotu, branek, sloupků, pletiva), do kterého žalobce pro žalovaného výrobky uložil, žalovaný mu předem za tuto výrobu zaplatil, tím okamžikem přešlo vlastnictví z žalobce na žalovaného, tedy nejednalo se ve vztahu k v tomto skladu zajištěnému předmětu soudní úschovy o vlastnictví žalobce, ale o vlastnictví žalovaného. Byla-li část uskladněného zde zboží v důsledku uskladnění ve venkovních prostorách poškozena povětrnostními vlivy, tak na základě dohody došlo k finanční kompenzaci za poškozené zboží. Toto jeho tvrzení o zřízení konsignačního skladu potvrzovali v řízení slyšení svědci, z jeho pohledu se nejedná o svědky nedůvěryhodné. Výsledky vyšetřování Policie České republiky nevylučují závěr o jeho vlastnictví k předmětu soudní úschovy. Navíc sám žalobce sklad označoval jako konsignační sklad. K uzavření smlouvy o konsignačním skladu zákon neukládá žádnou povinnou formu ani náležitosti takové smlouvy, ústní uzavření smlouvy o konsignačním skladu je tedy možné, jedná se o platné právní jednání v souladu se zákonem. Jeho tvrzení o konsignačním skladu je podpořeno i samotnou rámcovou smlouvou, v níž se žalobce zavázal, že bude výlučně pro žalovaného vyrábět a dodávat brány a branky, definované konkrétním užitným vzorem. Faktura (penalizační), která jím byla vydána a žalobcem uhrazena, představuje náhradu mu způsobené škody žalobcem v hodnotě materiálu a práce za odcizené zboží. Není tak logické, že by zaplacením penalizační faktury mohly být vztahy žalobce a žalovaného narovnány. Je tak přesvědčen o tom, že provedené dokazování přineslo dostatečný podklad pro skutkový a právní závěr o tom, že předmětem soudní úschovy nejsou brány a branky vlastněné žalobcem, ale stále jde o brány a branky jím řádně zaplacené a v jeho vlastnictví, jež byly pouze žalobcem pro něj uskladněny vedle jeho areálu. Navíc má za to, že výrok rozhodnutí soudu neodpovídá rozhodnutí Policie ČR o odnětí věcí.

5. Prostřednictvím svého zástupce si odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce, a to samostatně do výroku II., o nákladech řízení.

6. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žalobci proti žalovanému přiznává náhrada nákladů právního zastoupení advokátem za účelně jím vykonaných celkem 27,5 úkonů právní služby, kdy hodnota jednoho úkonu právní služby bude stanovena podpůrně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to z hodnoty sporu, tj. z částky 614 695 Kč, jíž lze zjistit ze znaleckého posudku soudního znalce [jméno] [příjmení] z oboru ekonomika, ceny a odhady movitých věcí a drahých kovů a kamenů z [datum], který si žalobce nechal po rozhodnutí soudu prvního stupně zpracovat pro účely rozhodnutí soudu o nákladech řízení, tedy hodnota jednoho úkonu právní služby představuje 10 740 Kč, celkem tak jde o odměnu advokáta ve výši 295 350 Kč. K této je pak samozřejmě potřeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů advokáta 8 400 Kč, cestovní výlohy, náhradu za ztrátu času a soudní poplatek 2 000 Kč.

7. V důvodech uvádí, že soud prvního stupně nesprávně neuznal v rámci závěru o účelných nákladech právního zastoupení žalobce advokátem jím účtované další úkony právní služby, týká-li se předžalobní upomínky, která byla v projednávané věci logicky nutná, aby případně k projednávané žalobě nemuselo vůbec dojít, a, týká-li se písemných podání ve věci, kdy se nejednalo o žádné opakování či sumarizování již dříve vyjádřeného stanoviska, jednalo se vždy o reakci na novou argumentaci žalovaného, jím uplatněnou v průběhu vedení sporu. Hodnota úkonu vyplývá z hodnoty sporu, který lze přesvědčivě zjistit ze závěrů znaleckého posudku, který si nechal zpracovat pro rozhodnutí soudu prvního stupně znalec z oboru oceňování movitých věcí byl na místě, výrobky si prohlédl, ohodnotil je. Poukázal na judikaturu vyšších soudů k problematice rozhodování nákladů řízení za podpůrného využití vyhl. č. 177/1996 Sb.

8. K odvolání žalovaného se žalobce, prostřednictvím svého zástupce, vyjádřil tak, že s tím nesouhlasí, považuje rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové i právní stránce za správné, navrhl jeho potvrzení.

9. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, pro případ věcného potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně navrhuje, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno i v nákladovém výroku II.

10. Z pohledu žalovaného soud prvního stupně zcela správně potvrdil a aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb., včetně § 9 odst. 1 této vyhlášky, kdy hodnota předmětu soudní úschovy není známa, je předmětem sporu mezi účastníky, týká-li se rozsahu poškození a stavu movitých věcí, není účelné, aby jen za účelem zjišťování hodnoty předmětu sporu pro možnost rozhodnutí soudu o nákladech řízení mezi účastníky bylo prováděno rozsáhlé dokazování. Znalecký posudek, který si nechal v odvolacím řízení žalobce zpracovat, v jeho závěrech zpochybňuje, považuje jej za neobjektivní, a to již i vzhledem k předmětu znalecké činnosti znalce. Jde-li o počet vykonaných úkonů právní služby advokátem žalobce, tak tyto soud prvního stupně na podkladě obsahu spisu stanovil správně. Další náklady za další úkony právní služby jsou z jeho pohledu neúčelnými úkony. Konečně poukazuje na to, že v rámci smíru byl ochoten žalobci souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy za předpokladu uzavření dohody o výši nákladů řízení před soudem prvního stupně, jež by byla o něco vyšší, než je částka, stanovená v rozhodnutí soudu prvního stupně, přesto žalobce s takovým smírem nesouhlasil. Za této situace považuje požadavek žalobce na přiznání nákladů právního zastoupení advokáta v částce, požadované žalobcem v odvolání, za amorální, vedené čistě jen snahou žalovaného ho poškodit a takovému požadavku by neměla být přiznána právní ochrana.

11. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání jsou podána včas, oprávněnými osobami a směřují proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláními účastníků napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. věcně správným, v závislém výroku II., o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poté, co v odvolacím řízení doplnil dokazování znaleckým posudkem, předloženým žalobcem, částečně změnil, jde-li o výši nákladů řízení, jinak i v tomto výroku, s využitím § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil.

12. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

13. Odvolací soud neshledává opodstatněnou námitku žalovaného, jde-li o to, že by snad mělo být nejasné to, o jakém konkrétním předmětu soudní úschovy posuzovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl. Výrok (vyhovující) rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o popis předmětu soudní úschovy, totiž plně koresponduje s předmětem řízení o soudní úschově, které vede Okresní soud v Příbrami pod sp. zn. 26 Sd 7/2016 na podkladě usnesení Policie České republiky o složení věcí do soudní úschovy z [datum rozhodnutí], č. j. KRPS172056-227/TČ-2013-011181.

14. Týká-li se rozhodného skutkového stavu věci, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého zjistil rozhodné skutečnosti, jak je správně a podrobně popsal v důvodech svého rozhodnutí, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, při svém rozhodování z nich vychází, pro stručnost tohoto svého rozhodnutí na závěry soudu prvního stupně, uvedené v napadeném rozhodnutí, plně odkazuje.

15. V posuzované věci jde o případ tzv. zvláštní soudní úschovy (§ 300 z. č. 292/2013 Sb., dále jen z. ř. s.), kdy předmětné movité věci, popsané ve výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, byly přijaty ([anonymizováno] [rok]) do soudní úschovy v případě, stanoveném zvláštním právním předpisem, a to na základě usnesení orgánu Policie České republiky o uložení věci do soudní úschovy, která je důležitá pro trestní řízení, dle § 80 odst. 1, věta třetí trestního řádu, za situace, kdy těchto věcí pro trestní řízení již nebylo potřeba, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání, existovaly však pochybnosti, komu svědčí právo ve vztahu k těmto věcem.

16. Jak správně uvedl soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí, k možnosti vydání předmětu soudní úschovy, včetně tzv. úschovy, stanovené zvláštním právním předpisem, se vztahuje ustanovení § 298 z. ř. s ., v souladu s nímž se předmět úschovy vydá tomu z účastníků řízení, který o to požádá, a jen v tom případě, že s vydáním věci tomuto žadateli ostatní účastníci úschovního řízení souhlasili; pokud některý z účastníků odepře svůj souhlas udělit, pak je nutné přesunout řešení vzniklé situace do klasického řízení sporného, což se v projednávané věci stalo žalobou žalobce, s níž se obrátil na soud, aby nesouhlas žalovaného, který mj. spolu s ním žádá v úschovním řízení o vydání předmětu soudní úschovy, byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, jenž se předpokládá v § 292 z. ř. s .

17. V projednávané věci tak, s ohledem na podané žádosti o vydání předmětu soudní úschovy v rámci úschovního řízení, z nichž je bez dalšího zřejmé, že si jimi tito účastníci úschovního řízení vzájemně konkurují, jde-li o konkrétní osobu, které má být předmět soudní úschovy vydán, úschovní soud nemohl vydat posuzovaný předmět soudní úschovy žádnému z účastníků tohoto řízení, jako žadatelům o jeho vydání, přičemž účastníkům úschovního řízení slouží k možnosti uplatnění jejich práva k předmětu soudní úschovy právní prostředek, kterým je žaloba, podaná k soudu ve sporném civilním řízení o nahrazení souhlasu s vydáním konkrétního předmětu soudní úschovy, směřovaná proti osobě, která mu v úschovním řízení svojí žádostí o vydání předmětu soudní úschovy tzv. konkuruje.

18. Za té situace, kdy bylo mezi účastníky po skutkové stránce nesporné, že projednávaný předmět soudní úschovy (brány, branky, sloupky, s přísl.) vyrobil žalobce, jako dodavatel, v jeho areálu, resp. v areálu (hale) [jméno] [příjmení], kterou měl žalobce dle dohody s majitelem k dispozici, k objednávce žalovaného, zde (v tomto areálu) také předmět soudní úschovy byl Policií České republiky zajištěn v souvislosti s prováděným šetřením ohledně možného spáchání trestného činu konkrétní osobou na podkladě jednatelem žalované společnosti podaného trestního oznámení, který následně Policie ČR složila do soudní úschovy, bylo namístě zabývat se po skutkové a právní stránce v dané věci dále tvrzením žalovaného o tom, že předmět soudní úschovy žalobce vyrobil na podkladě objednávky žalovaného, který mu za výrobu tohoto předmětu soudní úschovy zaplatil, vyrobené věci (předmět soudní úschovy) žalobce žalovanému předal prostřednictvím konsignačního skladu, čímž vlastnictví přešlo z žalobce na žalovaného.

19. Obecně vzato tak žalovaný ve své podstatě tvrdil v tomto řízení existenci mezi účastníky uzavřené smlouvy v roce [rok], jako dvou obchodních partnerů (jednoho v roli dodavatele a druhého v roli odběratele), o konsignačním skladu (tzv. sklad u nevlastníka zboží, jehož cílem je, aby bylo zboží v maximální možné blízkosti konečného zákazníka), podle které dodavatel (v posuzovaném případě žalobce) poskytuje na své náklady skladovou zásobu, umístěnou ve vlastních prostorách odběratele (v posuzovaném případě žalovaného), nacházejících se u žalobce, tato skladová zásoba je pak odběratelem dle jeho potřeb průběžně odčerpávána a je jím dodavateli uhrazována v závislosti na odběrech ze skladu a oproti tomu dodavatel tento konsignační sklad svého odběratele opět podle vzniklých potřeb tzv. dozásobuje.

20. Již jen z těchto tvrzení žalovaného tak ale plyne, že jím tvrzený konsignační sklad měl představovat fyzický sklad pro něj na základě jeho objednávek žalovaným vyrobených výrobků, v němž ale zůstávají výrobky zde uskladněné stále ve vlastnictví dodavatele (v posuzovaném případě žalobce) - § 3028 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb., dále jen o. z., § 527 a násl. z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění do konce roku 2012, dále jen obch. zák., kdy, byť to explicitně obch. zák. výslovně neuvádí, na skladovatele nepřechází vlastnické právo ke skladovaným věcem - až do doby jejich vyskladnění (odebrání objednatelem, v posuzovaném případě žalovaným), přičemž tato skladová zásoba je po odběru výrobků odběratelem dle jeho potřeby průběžně uhrazována.

21. Z pohledu odvolací soudu, pokud s tímto tvrzením žalovaný do řízení na podporu svého vlastnického práva k předmětu soudní úschovy, přišel, tak samozřejmě bylo jeho povinností, aby toto své tvrzení o tom, že vůbec, kdy mezi konkrétními subjekty k uzavření smlouvy o zřízení a o podmínkách provozování konsignačního skladu v prostorách odběratele (žalovaného), nacházejících se u žalobce, došlo, prokázal, ale současně, i kdyby se tak snad i stalo, musel by na podporu svého vlastnického práva k předmětu projednávané soudní úschovy dále ještě tvrdit a prokázat to, že ke konkrétním výrobkům současně z jeho strany došlo po zaplacení ceny i k fyzickému odčerpání (odběru) výrobků z tohoto tzv. skladu u nevlastníka zboží pro jeho další účely, což však neučinil, pokud sám tvrdil, že pro něj žalobcem vyrobené výrobky dle jeho objednávky z konce roku [rok] ponechal se souhlasem žalobce ve skladu žalobce do začátku tzv. plotové sezony v roce [rok], přičemž následně po zjištění poškození části výrobků [rok] byla uzavřena účastníky dohoda, podle které mu žalobce dodal za jím již dříve poskytnuté mu finanční plnění (jeho část) zcela nové výrobky, ostatní výrobky pro něj zůstaly u žalobce, žalobcem mu zaplacená částka 876 052,34 Kč představuje úhradu náhrady škody.

22. Výsledky soudem prvního stupně provedeného dokazování i z pohledu odvolacího soudu svědčí pro ten skutkový závěr, že mezi účastníky sice proběhla jednání, týkající se možnosti zřízení tzv. skladu u nevlastníka zboží v areálu žalobce, jehož cílem by bylo, aby bylo dodavatelem vyrobené zboží v maximální možné blízkosti konečného zákazníka – objednatele, avšak nakonec k uzavření žádné konkrétní dohody o tomto skladu a o jeho podmínkách provozování, který měl být nově vybudován, mezi nimi nedošlo. Pro tento skutkový závěr soudu totiž svědčí již jen ta zjištěná skutečnost, že žalobce, který v posuzovaném období pro žalovaného dle jeho objednávky zboží vyrobil a žalovaný si jej neodebral, třebaže jej zaplatil (po jejich vzájemné dohodě), jej z důvodu nedostatku svých vlastních skladových prostor uskladnil v sousedním areálu (hale) [jméno] [příjmení] na základě své dohody s ním, kde ostatně i došlo k vydání [jméno] [příjmení] Policii České republiky předmětu posuzované soudní úschovy. V řízení slyšení svědci na podkladě důkazní aktivity žalovaného pak z vlastního poznání neuvedli žádné takové konkrétní skutečnosti, jež by byly způsobilé tento výše uvedený skutkový závěr soudu vyvrátit. Tvrzení některých svědků o tom, že mělo snad u žalobce v jeho prostorách, popř. v prostorách [jméno] [příjmení], docházet k určitém přeetiketování výrobků a jejich odvozu, jsou zcela nekonkrétní, navíc nevěrohodná, pokud svědci zcela zjevně (přiznaně) vypovídali ve snaze tzv. uškodit žalobci za situace, kdy jsou s ním ve sporu o úhradu dlužné mzdy. Z jejich výpovědí pak nelze ve vztahu k záležitosti skutečného uzavření účastníky smlouvy o konsignačním skladu a jejím konkrétním obsahu ničeho konkrétního zjistit.

23. Tedy za té skutkové situace, že bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o uzavření smlouvy mezi účastníky o konsignačním skladu a žalovaný ani netvrdil, že by si fyzicky pro něj žalobcem vyrobené zboží dle jeho objednávky z konce roku 2012 v areálu žalobce, které předem žalobci zaplatil, od žalobce počátkem roku 2013 odebral, nemohla tato obrana žalovaného vést úspěšně k závěru o tom, že žalovanému svědčí vlastnické právo k posuzovanému předmětu soudní úschovy.

24. Soud prvního stupně totiž správně skutkově a právně uzavřel, že v situaci, kdy byla mezi účastníky nesporná existence jimi uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci v roce [rok], na základě které podle postupných objednávek žalovaného žalobce vyráběl pro žalovaného velké objemy výrobků, určených druhově, které žalovanému průběžně dodával a žalovaný mu za toto platil dohodnutou cenu, je namístě tento smluvní vztah účastníků právně posoudit podle ustanovení o smlouvě o dílo, podle které se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit za něj jeho cenu.

25. Na rozdíl od soudu prvního stupně, odvolací soud uzavírá, že je namístě aplikovat na daný závazkový vztah účastníků, s ohledem na jeho uzavření v roce [rok], dosavadní právní předpisy, tj. obch. zák., konkrétně § 536 a násl. obch. zák. (§ 3028 odst. 3 o. z.).

26. Z hlediska § 542 obch. zák. v zásadě platí, že vlastníkem zhotovené věci je zhotovitel, který nese nebezpečí škody na věci; k přechodu vlastnického práva pak dochází až po zhotovení věci, kdy se věc dostává do sféry objednatele, obdobně, jako je tomu při prodeji zboží (§ 443 a násl. obch. zák.), tj. předáním věci.

27. Proto za té situace, kdy bylo zjištěno, že předmět soudní úschovy byl vyroben žalobcem na podkladě smluvního vztahu s žalovaným z roku [rok], přičemž toto zhotovení věcí, určených druhově, provedl žalobce ve svých prostorách, nabyl žalobce k těmto jím zhotoveným věcem vlastnické právo jejich zhotovením, přičemž k následnému přechodu tohoto vlastnického práva na žalovaného nedošlo, jde-li o věci, které jsou aktuálně předmětem soudní úschovy, pokud mu tyto věci nebyly žalobcem nikdy předány.

28. Týká-li se pak finančních záležitostí, tak bylo provedeným dokazováním zjištěno, že účastníci spolu v [anonymizováno] [rok] jednali v záležitosti provedení inventury žalobcem pro žalovaného v [anonymizováno] [rok] vyrobených bran, branek, sloupků, které dosud nebyly žalovanému předány, za něž žalovaný žalobci již dříve zaplatil dohodnutou cenu a ponechal si je u žalobce uskladněné, na nichž došlo ke škodě, přičemž si spolu dohodli, že objednané zboží v hodnotě 100 435 Kč bude žalobcem pro žalovaného vyrobeno a dodáno znovu, což se později stalo, a ohledně„ nedodaného zboží“ v hodnotě 876 052,34 Kč (306 kusů bran, branek, sloupků) bude vystavena žalovaným faktura žalobci, jejíž úhradou žalobce žalovanému vrátí kupní cenu za nedodané zboží. Žalovaný tuto fakturu poté skutečně vystavil a žalobce žalovanému částku 876 052,34 Kč zaplatil.

29. Tímto svým jednáním si z pohledu odvolacího soudu účastníci své smluvní vztahy v souvislosti s jimi v roce [rok] uzavřenou rámcovou obchodní smlouvou o spolupráci, jde-li o objednávky výroby bran, branek, sloupků žalovaným u žalobce do doby tohoto jejich jednání plně finančně narovnaly; ostatně i následně po této dohodě spolu účastníci dále ještě několik měsíců obchodovali. Nakonec pak ke stejnému závěru svým šetřením došla Policie ČR, pokud v usnesení o odložení věci konstatovala, že„ nové zboží“, jako náhrada za poškozené povětrnostními vlivy při jejich uskladnění, v hodnotě 100 435 Kč, bylo žalobcem žalovanému dodáno, žalobce vrátil žalovanému částku 876 052,34 Kč za nedodané mu zboží, proto mezi žalobcem a žalovaným není žádný nesplacený závazek v souvislosti s objednávkami výroby zboží žalovaným u žalobce z konce roku [rok], které by žalobce žalovanému v roce [rok] nedodal, výrobky, které byly zajištěny, byly vyrobeny žalobcem, jsou v jeho vlastnictví. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit sama o sobě ta skutečnost, že žalovaný sám o své vůli dodatečně po uzavření této dohody a po obdržení plnění od žalobce ve výši 876 052,34 Kč ve svém účetnictví vystavil opravenou fakturu, dle které žalobce měl žalovanému poskytnout plnění v této výši z titulu náhrady škody.

30. Souhrnně řečeno, i odvolací soud se tedy v dané věci ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého, vyrobil-li žalobce na základě v roce [rok] navázané obchodní spolupráce účastníků brány, branky, sloupky dle požadavku žalovaného z konce roku [rok] v objemech, za které mu žalovaný předem zaplatil, v prostorách svého areálu na svých strojích, svými zaměstnanci, kde je i se souhlasem žalovaného pro něj uskladnil„ do začátku plotové sezony roku [rok]“, žalovaný si tyto výrobky od žalobce tedy nepřevzal, v souvislosti se zjištěným poškozením těchto výrobků (jejich části) před jejich předáním žalobcem žalovanému se účastníci vzájemně dohodou narovnali, předmětné movité věci, které tvoří předmět konkrétní soudní úschovy vlastnicky na základě jejich zhotovení patří stále žalobci, proto, neudělil-li žalovaný žalobci svůj souhlas s vydáním mu předmětu soudní úschovy, je namístě rozhodnutím soudu tento souhlas žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci nahradit, a proto, s využitím § 219 o. s. ř., ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

31. Týká-li se pak dále výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, tak za situace, kdy Ústavní soud České republiky zrušil, jako neústavní, vyhlášku č. 484/2000 Sb. (nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), je z tohoto zřejmé, že nadále nelze aplikovat ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. o stanovení výše náhrady nákladů řízení podle zvláštního právního předpisu pro jeden stupeň soudního řízení paušálně. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení současně nevylučuje možnost podpůrné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb., zabýval se i odvolací soud při svém rozhodování o nákladech řízení tím, zda v dané věci nelze podpůrně aplikovat tento právní předpis.

32. V projednávané věci jde svým předmětem o právo penězi ocenitelné, avšak o jeho ceně, a to ani na podkladě znaleckého posudku, provedeného k důkazu v odvolacím řízení, který předložil žalobce, nelze jednoznačně ničeho uzavřít. K této otázce totiž jsou mezi sebou i nadále účastníci ve sporu, kdy mají diametrálně rozdílná svá tvrzení o hodnotě předmětu soudní úschovy v návaznosti na to, jak moc má být předmět sporu znehodnocen jeho dlouhodobým uskladněním v rámci probíhajícího šetření Policie ČR a později úschovního řízení, tento jejich spor přetrval i přes podání znaleckého posudku, který, již jen s ohledem na znalecký obor znalce, který zpracoval k zadání žalobce znalecký posudek, nebyl, a to ani z pohledu odvolacího soudu, přesvědčivě rozptýlen. Nelze-li tak uzavřít, že by tento znalecký posudek mohl posloužit jako věrohodný a přesvědčivý podklad pro vyřešení tohoto sporu účastníků ohledně hodnoty předmětu soudní úschovy, pak konečný závěr o tom, jaká je aktuálně hodnota předmětu tohoto sporu, by vyžadoval provádění dalšího dokazování k této otázce, jež by sloužilo výhradně jen pro potřeby rozhodování soudu v nákladové otázce, což považuje odvolací soud za neúčelné provádět.

33. Má-li pak odvolací soud po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky při podpůrné aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. i nadále respektovat předchozí judikaturu vyšších soudů, zejména Ústavního soudu České republiky, která vždy zdůrazňovala to, že výše nákladů řízení nemůže být zjevně nepřiměřená předmětu sporu, tak za situace, kdy vyhláška č. 177/1996 Sb. respektuje sice počet vynaložených úkonů právní služby, ovšem ve své podstatě je i nadále jinak založena na paušalizaci odměny za právní zastoupení účastníka advokátem, která nemusí vždy odrážet skutečnou věcnou a časovou náročnost právního zastoupení při uplatňování či bránění práva, jeví se být nakonec odvolacímu soudu odměna advokáta plně úspěšného žalobce, vypočtená pro řízení před soudem prvního stupně podpůrně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. soudem prvního stupně jako nepřiměřeně nízká, jde-li o věcnou a časovou náročnost tohoto sporu, který zcela jistě určitou majetkovou hodnotu, byť jednoznačně nezjištěnou, má, o níž v tomto řízení jde. Na druhou se ale současně nejeví být zcela přiměřeným, z hlediska judikatury Ústavního soudu České republiky, žalobcem požadovaná výše odměny jeho advokáta v souvislosti s jím vykonanými úkony právní služby, jak byly nakonec vyúčtovány v rozsahu celkem 27,5 úkonu, 295 350 Kč, o to více, kdy se jedná o zcela zásadně vyšší částku, než která by v úvahu přicházela podle paušalizované vyhl. č. 484/2000 Sb. (jednalo by se o částku 15 000 Kč za jeden stupeň řízení - § 5 písm. d) této zrušené vyhlášky). Zcela jistě pak nebylo úmyslem Ústavního soudu ČR, s ohledem na jím uvedené důvody tohoto zrušení této vyhl., aby zrušením této vyhl. č. 484/2000 Sb. pro její neústavnost ve svém důsledku vystavil účastníky soudního řízení zcela neúměrnému nárůstu jejich zatížení náklady soudního řízení.

34. Z výše uvedeného tak vyplývá, že z pohledu odvolacího soudu je v podstatě nemožné při respektu k principu zachování přiměřenosti výše nákladů řízení úspěšného účastníka soudního řízení předmětu sporu učinit odpovídající závěr o výši nákladů právního zastoupení advokátem úspěšného v tomto sporu žalobce za podpůrného využití vyhl. č. 177/1996 Sb.

35. Nezbývá proto, než za výše popsané situace stanovit odměnu advokáta plně úspěšného žalobce pro řízení před soudem prvního stupně volnou úvahou soudu, podle které za přiměřenou věcné a časové náročnosti právního zastoupení žalobce při uplatňování práva v tomto řízení, s přihlédnutím k rozsahu poskytnutých úkonů právní služby (27,5), významu rozhodnutí soudu pro účastníky, odvolací soud považuje za spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky přiměřenou výši odměny advokáta úspěšného žalobce v řízení před soudem prvního stupně v částce 50 000 Kč.

36. S připočtením hotových výloh advokáta v paušální výši při vykonaných 27,5 úkonech právní služby, tj. částky 8 400 Kč, doložených cestovních výloh advokáta žalobce, náhrady za ztrátu času advokáta žalobce, žalobcem zaplaceného soudního poplatku (2 000 Kč), jedná se celkem na účelných nákladech řízení před soudem prvního stupně na straně žalobce o částku 68 920,27 Kč.

37. Z těchto důvodů tak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. částečně změnil, jde-li o výši nákladů řízení (§ 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř.), jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně (co do povinnosti žalovaného platit žalobci náklady řízení a co do lhůty k plnění a platebního místa) shledal věcně správným, proto jej v této části s využitím § 219 o.s.ř. potvrdil.

38. Jde-li pak o náklady odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 142 odst. 1, 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

39. Z výsledku rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že, týká-li se odvolání ve věci samé, žalovaný s jeho podáním nebyl úspěšný, na druhou stranu ale, týká-li se odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení, zde byl v převažující míře žalovaný se svojí obranou proti uplatněnému nároku žalobce úspěšný. Poměří-li se tak vzájemně tato míra úspěchu a neúspěchu na obou stranách tohoto sporného řízení v odvolacím řízení, je odvolací soud toho názoru, že povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení svědčí žalovanému ve prospěch žalobce, přičemž částečná míra neúspěchu žalobce s podaným odvoláním do výroku o nákladech řízení se promítne do závěru soudu o tom, jaké úkony právního zastoupení v odvolacím řízení lze, coby účelně vykonané, žalobci vůči žalovanému při rozhodování o nákladech právního zastoupení žalobce přiznat.

40. Po posouzení obsahu spisu soudu prvního stupně se podává, že, týká-li se věci samé, právní zástupce žalobce v odvolacím řízení vykonal účelně tři úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu, další poradu s klientem, přesahující jednu hodinu.

41. Za této situace, jde-li o výši odměny právního zástupce žalobce v odvolacím řízení, tak odvolací soud z týchž důvodů, jaké uvedl ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně, stanovil odměnu advokáta úspěšného žalobce s bráněním svého věcného práva v odvolacím řízení opět tzv. volnou úvahou soudu, s přihlédnutím k věcné a časové náročnosti tohoto sporu v odvolacím řízení, jakož i k rozsahu vykonaných úkonů právní služby a významu rozhodnutí soudu pro účastníky, přičemž takto dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky odpovídá částka na odměně advokáta úspěšného žalobce v odvolacím řízení ve výši 25 000 Kč.

42. S připočtením paušálních hotových výdajů advokáta žalobce v celkové výši 900 Kč jde tak na nákladech odvolacího řízení žalobce, které účelně vynaložil v odvolacím řízení na bránění svého věcného práva o částku 25 900 Kč (právní zástupce žalobce není plátcem DPH).

43. V té situaci, že žalobce naopak nebyl převážně úspěšný v odvolacím řízení se svým odvoláním do výroku o nákladech řízení II. rozsudku soudu prvního stupně, nebyly v rámci nákladů odvolacího řízení žalobci přiznány náklady, které vynaložil na jím v odvolacím řízení předložený znalecký posudek (3 900 Kč), úhradu cestovních výloh svého právního zástupce v souvislosti s obstaráním tohoto znaleckého posudku a ani odměnu advokáta a hotové výdaje advokáta v souvislosti s podáním odvolání do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení.

44. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.

45. Žádný důvod k tomu, aby odvolací soud při svém rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky, ať již v řízení před soudem prvního stupně, či před soudem odvolacím, vzal v potaz, byť i jen částečně, moderační oprávnění soudu (§ 150 o. s. ř.), odvolací soud na podkladě posouzení obsahu spisu soudu prvního stupně nezjistil; ostatně ani žalovaný v tomto směru s žádným konkrétním svým tvrzením v řízení nepřišel.